Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Fleischmann: Technologiím se nemá smysl vyhýbat, mnohem horší je zahlcenost informacemi

Jana Kasaničová
Jana Kasaničová | 22. 5. 2021 | 1 komentář | 2 048
informační technologiepsychologierozhovorzávislost

Informační technologie mají v moderním životě člověka důležité místo. Jejich přínos pro vědu a další oblasti lidského života je neoddiskutovatelný a člověk díky nim zvládne mnohem víc. Problém ovšem nastává, když to s nimi přeháníme. „Nalezení užitečné míry je pro nás důležité, jako vlastně ve všem v našem životě,“ říká psycholog Otakar Fleischmann.

Fleischmann: Technologiím se nemá smysl vyhýbat, mnohem horší je zahlcenost informacemi

Zdroj: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (UJEP)

Nomofobie, tedy strach ze ztráty mobilu či signálu. Netolismus neboli závislost na vitruálních drogách: počítačových hrách, sociálních sítích, virálních videích. FAD, Facebook Addiction Disorder – závislost na sociální síti Facebook. Syndrom FOMO (Fear of Missing Out) – strach z toho, že něco zmeškáme.

Tyto nové diagnózy a potíže řeší ve své vlastní praxi Otakar Fleischmann, psycholog, psychoterapeut, ale také pedagog Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a pracovník zdravotnické záchranné služby. IT technologie jsou podle něj jasným přínosem pro rozvoj společnosti, mají ovšem i různá úskalí.

PhDr. Otakar Fleischmann, Ph.D. (*1958)

Otakar Fleischmann
Univerzita J. E. Purkyně
  • působí na katedře psychologie Pedagogické fakulty UJEP (od roku 1989)
  • též v Psychologické poradně PF UJEP (psychologického poradenství a psychoterapie pro členy akademické obce) a v Poradenském centru UJEP (odborná psychologická pomoc studentům, akademickým pracovníkům a zaměstnancům UJEP)
  • jako psycholog působí při Zdravotnické záchranné službě Ústeckého kraje a Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem
  • má soukromou praxi psychologické poradenství a diagnostika
  • je ženatý, mezi jeho zájmy patří především hudba, příroda, četba, aktivní pohyb

Digitalizace není novinka, ale dnes se stává doslova nezbytnou… Všiml jste si ve své praxi, kdy se přenesla do životů lidí natolik, že jim začala v dobrém či zlém ovlivňovat životy?

Digitální a informační technologie vstoupily do našich životů relativně nedávno. U nás to bylo znatelné koncem minulého a zejména počátkem tohoto století v podobě dostupnějších počítačů, mobilních telefonů, internetu, online her a podobně. Nebylo možné nevnímat jejich pozitiva nejen v oblasti profesního života, ale také v životě osobním. Význam informačních a komunikačních technologií neustále roste, jsou dnes základním prostředkem zpracovávání, uchovávání a přenosu informací. Tím se také významně podílejí na vývoji jedince a společnosti. Otázkou je, zda prudký vývoj těchto technologií koresponduje s vývojem jedinců, společnosti, a není rychlejší, než je společnost schopna zdravým způsobem využít. Pokud si na tuto otázku odpovíme kladně, riziko negativního ovlivňování života lidí je na světě.

Za hlavní riziko považuji zahlcenost informacemi, které mají mnohdy podobu pseudofaktů nebo jsou to polopravdy či lži. Vrhají člověka do světa příliš abstraktního, do zajetí virtuální reality, což způsobuje depersonalizaci či derealizaci. Z uživatelů se postupně stávají zneužívaní. Fenomén závislosti na IT se objevuje v literatuře od konce 80. let a je spjat, jak například uvádí Margaret Shottonová, zejména s vynálezem internetu a jeho užíváním širokou veřejností.

Jak časté je v současné době téma informačních technologií, internetu, sociálních sítí a podobně na vašich sezeních s klienty?

V rámci své klientely jsem se začal setkávat s daným problémem na počátku tohoto století, ale výjimečně. S klienty, u kterých už můžeme mluvit o netolismu, což je termín pro závislosti na virtuálních drogách, se setkávám ojediněle. S největší pravděpodobností, alespoň doufám, kontaktují lidé se závislostí přímo specializovaná adiktologická centra. Častěji ale s tématem přicházejí rodiče dětí, a to i dětí zletilých, které vykazují některý z příznaků závislosti na počítačových hrách, sociálních sítích, internetových službách, ale také chatech, virálních videích, televizi a podobně.

Kdy se lidé rozhodují, že svoje problémy s přechodem do digitálního světa svěří do rukou odborníka?
Vzhledem k tomu, že na rozdíl od závislosti na psychoaktivních látkách je riziko tohoto problému společností dosud do značné míry podceňováno, pokud klient přijde do poradny, bývá už jeho život spojen s mnoha výše zmíněnými obtížemi. Závislost si jedinec uvědomí zpravidla až tehdy, kdy mu už přináší do života závažné psychické, pracovní, školní nebo sociální komplikace.

Proces rozhodnutí, že požádám o pomoc odborníka, je stěžejní a není vůbec jednoduché. Může být spojeno s prožitkem pocitu selhání, ale požádat o pomoc rozhodně není projevem slabosti.

Pro efektivní práci s ním je potřeba, aby si svou závislost nejen uvědomil, ale také si přiznal, že sám ji řešit nedokáže, tedy již bez úspěchu prošel fází, kdy si své problémy ještě dokázal rozumově vysvětlit. Proces rozhodnutí, že požádám o pomoc odborníka, je přitom stěžejní. Toto rozhodnutí není vůbec jednoduché a může být spojeno s prožitkem pocitu vlastního selhání, neúspěchu… Ale požádat o pomoc rozhodně není projev slabosti.

Jaké konkrétní problémy lidé s IT technologiemi či umělou inteligencí mají?

V mé vlastní praxi jsem se setkal s rodiči, kteří chtěli pomoci s některými symptomy nadužívání IT technologií či závislosti na nich u svých dětí. Například u netolismu se jedná o ztrátu kontroly nad časem, který jedinec tráví online. Zvyšuje se jejich tolerance vůči času, jedinec brzy vstává či ponocuje. S tím jsou spojené nejen pocity prázdnoty, ale také rostoucí nervozita, když člověk není na počítači či mobilu. Takto závislý může prožívat intenzivní strach, že něco na síti propásne.

Další problémy generuje skutečnost, že díky chytrým mobilům jsme samozřejmě připojeni k síti. Lidé často trpí strachem například ze ztráty mobilu, signálu, nedostatečného pokrytí signálem… Je pro to i speciální termín: nomofobie (zkratka původního no mobile phobia). Ke klasickým příznakům nomofobie patří neschopnost vypnout mobilní telefon, neustálá kontrola, zda nepřišla zpráva, a puzení na ni okamžitě reagovat. V pokročilejším stadiu se mohou vyskytnout i takzvané fantomové vibrace, tedy pocity, že telefon v tichém stavu vibruje, i když tomu tak není.

V psychosociální oblasti se můžeme setkat s narušenými vztahy s rodinou a původními přáteli. Jedinec si totiž nachází „přátele“ online, být na síti či mobilu se pro něho stává prioritou a další aktivity chápe jako nutné zlo. Tím začíná mít problémy s prací a organizací času, jeho výkon je méně kvalitní, zanedbává učení… zhoršuje se mu prospěch.

FINMAG NA PRÁZDNINY!

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Na internetu naletíš hned, říká Mikýř. Jakub Jetmar se ptá, jak je Martinu Mikyskovi v dresu strážce webové morálky, který drtí internetové pokrytce i prodejce hrnců

Start me up! Pavel Jégl zkoumá, jak chystáme půdu startupům • Michal Hron s Andrejem Kiskou ml. na lovu jednorožce • Martin Vlnas se ptá šéfa CzechInvestu, co má pro startupery • Jak se stal z Izraelců startup nation?

Drogy vyhrály. Před 50 lety Richard Nixon vyhlásil válku drogám. Prohrály USA, prohrály země, které do vojny zatáhly. Ale zas to stálo hodně peněz

FIN. Bitcoin drž, utrácej špatné peníze. Dominik Stroukal představuje kryptomilionáře z chatrče • Josef Tětek ví, že bitcoin není bio. Ale zelená, neb se to vyplatí • Rádce Petra Kučery, šéfa Peníze.cz


Zmíním i rizika v oblasti tělesné, a to zejména u počítačových hráčů, kterým se generují, z důvodu chronického nezpracovaného stresu, problémy i v oblasti emocionální a chování. Mají větší tendenci riskovat, a tak, lidově řečeno, přijít k úrazu. Ve virtuální realitě se také doslova nezastaví, avšak v reálu stagnují. Absence dostatečného aktivního pohybu a sedavý způsob života přináší obezitu, diabetes či srdečně cévních onemocnění, bolesti ramen, šíje, bederní páteře, zápěstí... Krom toho, silné zatěžování zraku vede k riziku onemocnění očí.

Má řešení takových problémů svoje konkrétní specifika, nebo k nim přistupujete jako ke kterýmkoliv jiným problémům, které vaše klienty znepokojují?

Stejně jako u jiných klientů i u těchto je nejdřív nutné zmapovat problém či oblast problémů, a následně zvolit další přístup. Co považuji za specifické u všech závislostí, je lpění na prožitcích. To je způsobeno hormony, které se uvolňují bezprostředně při vykonávané činnosti nebo i v případě, kdy je přítomen objekt závislosti. Jsou to hlavně hormony jako adrenalin, noradrenalin, dopamin, serotonin nebo testosteron. Důležité tedy je najít a motivovat klienta k aktivitě, která může kompenzovat činnost pro něho škodlivou a přinášet pozitivní prožitky bez negativních důsledků.

Poměrně logickým a také účinným postupem je učit „závislého“ být sám se sebou, přijímat se pozitivně… a ztratit potřebu unikat od sebe k fiktivní identitě, od svých problémů k problémům jiných, od svého života do života jiných či virtuální reality. Jak často se ptám klientů, nejen těch trpících závislostí: „S kým trávíte každý okamžik svého života? A jaký vztah máte k tomu, s kým trávíte každý okamžik svého života?“

Je dobré zde zmínit shodu většiny odborníků na tom, že na rozdíl od závislosti na psychoaktivních látkách není v těchto případech reálné si, v rámci psychoterapie, klást za cíl prožít zbytek života offline, protože internet se stal nedílnou a potřebnou součástí našich životů. Proto je efektivní doporučit kontrolované užívání internetu, potřebné pro běžné fungování (např. email, vyhledávání informací), a přerušení online her, chatování a tak dále.

Jaké věkové skupiny se problémy s digitalizací současného světa nejvíce dotýkají?

Dovolím si zmínit data získaná v rámci projektu Research on Internet Addictive Behaviours among European Adolescents (2011–2012) o výskytu netolismu u dětí ve věku 14 až 17 let ve vybraných zemích Evropy. Nejhůře na tom bylo Španělsko (21,3 %), následovalo Rumunsko (16 %), dále Polsko (12 %), Nizozemí (11,4 %), Řecko (11 %), Německo (9,7 %) a Island (7,2 %). Jako závažný problém je netolismus vnímán hlavně v asijských zemích. Například Mak, Lai, Watanabe v roce 2014 zjistili u víc než 5000 dětí ve věku 12 až 18 let vysokou prevalenci netolismu v rozmezí od 11 % v Číně po 39 % v Japonsku.

Co se týče České republiky, z výsledků studií (NZIP) vyplývá, že netolismus lze pozorovat u asi 3,4 % populace a dalších 3,7 % je online závislostním chováním ohroženo. Alarmující je zjištění, že nejrizikovější skupinou jsou děti a dospívající ve věku 12 až 15 let, kde počet závislých dosahoval hodnoty 23 %. V evropských zemích se u studentů středních a vysokých škol netolismus odhaduje mezi 6 až 10 %, v obecné populaci potom v rozmezí 0,3 až 1 %.

Syndromem FOMO jsou nejvíce ohrožení mladí lidé ve věku od 18 až 33 let. Ti mnohdy touží být úspěšní, a proto neustále kontrolují profily svých „přátel“ na síti a srovnávají se s nimi (kolik lajků jsem dostal já a kolik jiní). Pokud má jedinec dojem, že je v kyberprostoru někdo úspěšnější než on, může pociťovat osamění, smutek až úzkost. Rozhodně to tedy není cesta ke zvýšení vlastního sebevědomí.

Vstoupila tedy skutečně digitalizace do mezilidských vztahů? Odklonila osobní kontakty natolik, že to někde „nadělalo paseku“?

Souhrnně se domnívám, že to nadělalo paseku nejvíc ve schopnosti naslouchat druhým a dostatečně rozvíjet empatii i komunikativní dovednosti. Naopak došlo ke zvýšení míry kritičnosti vůči druhým, snížení schopnosti sebekritiky či – kvůli neustálému srovnávání se s druhými bez jejich adekvátního poznání – k rozvoji komplexů méněcennosti. Závislost na virtuálním světě tak významně narušuje sociální vztahy ve světě skutečném.

Obecně můžeme říci, že digitální a informační technologie ovlivňují život jedince ve všech oblastech, sociální vztahy nevyjímaje. A pro člověka jako tvora společenského je tato oblast velmi významná. Jedna z našich základních potřeb je potřeba sociálního kontaktu. Je pro nás nezbytné komunikovat a kooperovat. A právě v oblasti komunikace jsou patrné poměrně markantní změny. Mám na mysli odklon komunikace přímé ke komunikaci zprostředkované.

Můžeme sledovat jakousi dehumanizaci předávání příběhů. Dítě se s pohádkami setkává čím dál častěji hlavně prostřednictví televize, počítače či tablet, informace přijímá auditivně i vizuálně. Nemá tedy potřebu si samo aktivně obrazy vytvářet...

Jako příklad uvedu vyprávění pohádek. Před nástupem IT příběhy a pohádky dítěti předával rodič či prarodič. Dítě, pokud nerozumělo nebo potřebovalo něco vysvětlit, vypravěče zastavilo, ptalo se. Mělo i dostatek času přijímané informace zpracovat. Jednalo se zároveň o určitou formu kooperace, při které docházelo k upevňování mezilidských vazeb, zajištění potřeby bezpečí, sounáležitosti, sociálních kontaktů a sebeuplatnění.

Později mohl být přítomný vypravěč nahrazen rozhlasem. Dítě přišlo o možnost uplatnění přímé zpětné vazby, ale zůstala mu auditivní oblast vnímání. Obraz si tedy na základě poslechu utvářelo aktivně samo, a tím se rozvíjela jeho kreativita, fantazie a myšlení.

V poslední době ale můžeme sledovat jakousi dehumanizaci předávání příběhů. Dítě se s pohádkami setkává čím dál častěji hlavně prostřednictví televize, počítače či tabletu. Informace přijímá auditivně i vizuálně. Nemá tedy potřebu si samo aktivně obrazy vytvářet. Je pasivní konzument bez možnosti zpětné vazby a doplňujících informací k lepšímu porozumění (například proč je toto dobré a jiné zlé). Aby příběh dítě zaujal, prostřednictvím sugescí aktivuje jeho oblast prožívání, a do určité míry tak tlumí oblast racionální. Dítě pak může inklinovat k bezděčné imitaci chování a jednání hlavních hrdinů bez jasného pochopení příčin a následků. Fikce, virtuální svět, se pro dítě stávají světem reálným. To může být v reálném životě zdrojem problémů, zejména v interakci s druhými.

Když chybí přímá komunikace, není také dostatečně rozvíjena komunikace nonverbální. Přitom se předpokládá, že verbální komunikace tvoří pouze 7 % sděleného. Dítě tím má omezenou schopnost vyjadřovat své myšlenky, ale zejména to, co prožívá. A také není dostatečně schopno rozumět nonverbálním signálům druhých. To bývá zdrojem nepochopení a jsme opět u konfliktů v interakci s druhými.

Konkrétně se nejvíc „stížností“ spojených se změnou sociálního chování „opírá“ do sociálních sítí...

Není to bez příčiny, i když rozhodně nechci popírat užitečnost internetu, sociálních sítí a mobilu… Je zde však viditelná stinná stránka jejich vlivu v oblasti sociálních vztahů.

Anketa

Máte IT pod kontolou?

Tak například fenomén „přátelé“ na sociální síti. V reálném světě najít přátele a udržet si přátelství není jednoduché a jde o často složitý proces vzájemného poznávání, dávání a přijímání. Bez empatie a kongruence se neobejde, přímá interakce také člověka posouvá dál. Na rozdíl od toho, najít si přítele na sociální síti není komplikované… a nabídka je široká. Kvantita sociálních vztahů však nejde ruku v ruce s jejich kvalitou. Například ukončit přátelství na sociální síti není tak bolestivé jako v reálném životě. Ztráta jednoho je rychle vystřídána nalezením nového. Udržet kontakt s takovým množstvím „přátel“ ale znamená nutnost komunikovat a reagovat rychle. To zabírá víc a víc času. Člověk je proto mnohdy nucen vyjadřovat se zkratkovitě a heslovitě. Tím se dostávám k dalšímu negativu – ochuzení verbální i nonverbální komunikace a rozvoje slovní zásoby. Pocity jsou vyjadřovány zkratkou, symbolem (například „smajlíkem“).

Komunikace na sociálních sítích či prostřednictvím SMS je tedy méně komplikovaná, ale nevede k potřebě komunikativní dovednosti vůbec rozvíjet. A tak můžeme být svědky paradoxních situací, kdy dva lidé sedící u jednoho stolu spolu raději komunikují přes SMS. Je to pro ně bezpečnější a dokonce přirozené. Paralelně v průběhu toho mnohdy probíhá komunikace i s dalšími „přáteli“ na sociální síti. Odklon od osobního kontaktu je tedy zřejmý.

Když se řekne závislost na počítači, každému se však nejdříve vybaví hraní počítačových her.

To asi proto, že tu bylo nejdřív. Ale v porovnání s ostatními závislostními stimulanty v oblasti IT se negativní vliv hraní počítačových her zásadním způsobem od ostatních neliší. Společné s nimi má to, že negativně vstupuje do mezilidských vztahů. A je to hlavně díky sugestivnímu působení hry. Hráč se totiž ocitá ve změněném stavu vědomí – v transu. Díky tomu opouští reálný svět a stává se součástí světa virtuálního. Dokonce zde dochází k takzvané časové distorzi (ztrácí pojem o čase, o tom, jak dlouho hraje) či prostorové distorzi (není v místnosti, kde hraje, ale stává se součástí místa děje). A vlivem sugesce se identifikuje s hrdinou, kterého si mnohdy i sám vytvoří. A na rozdíl od reálného světa je ve virtuálním světě jedinec opravdu hrdinou, který vítězí, má významnou roli, je oceňován, obdivován. Je mu tak saturována potřeba být úspěšný, potřeba seberealizace, pozitivního ocenění a uplatnění. A tak se pomalu ale jistě vytváří závislost na virtuálním světě.

Nedomníváte se, že digitalizace společnosti ve skutečnosti společnost od sebe odděluje? Nejsou si jednotlivé generace tímto fenoménem ještě vzdálenější?

Riziko vzniku jisté digitální propasti zde je, ale příčiny bych oddělil. Jednou je nemožnost či omezená možnost užití digitálních technologií z hlediska jejich přístupnosti či dostupnosti, druhou je neochota, nízká motivace k užívání digitálních technologií, kdy člověk nemá potřebu je užívat a preferuje tradiční způsoby života bez nich.

Zatímco první příčinu je možno postupně eliminovat kupříkladu tím, že technologie se stanou finančně dostupnými široké veřejnosti, odstranit druhou příčinu je problematičtější, a kladu si otázku, zda je to i plně žádoucí? Respektive, zda částí populace prosazovaná plná digitalizace našeho života je pouze pozitivní a zda jinou část populace, která umí žít bez digitálních vymožeností, nestavíme jejich bezbřehým prosazováním do situace nucené volby?

Universitas.cz
Magazín vysokých škol Universitas.cz

Rozhovor přinášíme ve spolupráci s magazínem Universitas.cz

Kromě rozhovorů a aktualit na magazínu vysokých škol Universitas.cz najdete třeba téma o tom, jak současná pandemie mnohem drtivěji postihuje ženy-vědkyně. Anebo o tom, jak se české vysoké školy spojily, aby bojovaly s plagiátorstvím.

Nedomnívám se ale, že případná digitální propast je dána generačním rozdílem. Pravdou je, že mladá generace bere digitalizaci za přirozenou součást svého života a neumí bez ní žít. Starší generace má často jiné priority a bez části spektra IT technologií žít umí. Využívá ty, které považuje za užitečné a schopné zpříjemnit či ulehčit život (např. mobilní telefon, TV apod.). Pokud se starší generace rozhodne určitou technologii využít, naučí se jí používat.

Nemohu se vyhnout současnému ve společnosti ještě zásadnějšímu fenoménu, onemocnění covid-19, protože eskaluje témata, o kterých si povídáme, tedy izolaci i digitalizaci. Pracujete jako psycholog při Zdravotnické záchranné službě Ústeckého kraje a Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Ovlivňuje tato praxe v současné době nějakým způsobem vaše dosavadní zkušenosti s problémy lidí se strachem z opuštěnosti, bezradnosti či neschopnosti se přizpůsobit?

Situace v souvislosti s onemocněním covid-19 je opravdu velmi náročná a zasahuje oblast fyzickou, psychickou i sociální. Nikdo z nás se v našem životě s podobnou zkušeností nesetkal. A má praxe je tím ovlivněna zásadně. Ne snad typem problémů (už před pandemií jsem pracoval s klienty, kteří prožívali krizi, trpěli stavy úzkosti, opuštěnosti, bezradnosti či smutku, byli psychicky i fyzicky vyčerpáni), ale jejich četností a intenzitou. To je pro mne nové.

Úlohu digitálních technologií vidím optikou covid-19 jako velmi významnou. Mnohdy je to jediná možnost, jak eliminovat pocit osamění, udržet sociální kontakt a nebýt emocionálně a sociálně deprivován...

Poněkud jiná situace panovala, a dosud panuje, na záchranné službě a v nemocnici. Můj úkol je v první řadě poskytovat psychosociální intervenční službu zdravotníkům, pomáhat jim při řešení problémů, které se týkají jejich profesní i soukromé oblasti, podporovat je. To, že většina zdravotníků, zejména těch, kteří pracují na covidových odděleních, je fyzicky i psychicky vyčerpaná, není fráze. Je to skutečnost. A pro mne to je výzva hledat mnohdy nové cesty a možnosti, jak eliminovat zejména psychickou zátěž, v nových podmínkách, tj. přímo na covidových odděleních a nikoli v poradně.

Úlohu digitálních technologií vidím optikou covid-19 jako velmi významnou. Mnohdy je to jediná možnost, jak eliminovat pocit osamění, udržet sociální kontakt a nebýt emocionálně a sociálně deprivován, jak nekontaktně získat informace a instrukce, které pomohou eliminovat problémy a zlepšit do určité míry kvalitu života. Mimochodem, právě díky nucené izolaci a nemožnosti přímého kontaktu si nemálo lidí uvědomilo hodnotu přímé komunikace, že online svět neumí nahradit plnohodnotný přímý kontakt s člověkem. Snad to přispěje k nalezení přijatelné míry užívání digitálních technologií.

Když tedy zohledníte klady i zápory, stavíte se na stranu těch, kteří digitalizaci, IT či umělou inteligenci vítají, nebo jste na straně druhé?

Přes výše zmíněná negativa nelze opominout nesporný přínos digitalizace, IT či umělé inteligence. Bez těchto technologií bychom nemohli zvládnout mnoho věcí, které dnes považujeme za samozřejmé. Rozvoj vědy a výzkumu bez nich dnes není myslitelný. Kdybych měl zmínit jen některé výhody, pak to jsou rychlý a včasný přístup k obrovskému množství informací, možnost třídění těchto informací, které mají mnohdy dynamickou (např. video) a interaktivní formu. Informace je možno poměrně snadno reprodukovat, komunikace je rychlejší, kvalita přenosu se zvyšuje. Technologie usnadňují a urychlují administrativní činnost (formuláře, žádosti), díky novým komunikačním prostředkům (internet, SMS, chat…) je usnadněn společenský styk. Stranou nezůstává ani oblast volného času (hry, e-books, filmy atd.). Díky digitálním technologiím se i učení stalo názornější a zábavnější. Užitečnost digitálních technologií se taktéž naplno projevila v době pandemie, kdy není možno realizovat kontaktní výuku ve školách.

Nemohu tedy za sebe říci, na které straně stojím, zda jsem se zastánci či odmítači technologií. Velmi oceňuji, jak technologie umí usnadnit a zpříjemnit pracovní i osobní život. Zároveň si plně uvědomuji rizika jejich nadužívání. Nemá určitě smysl se technologiím vyhýbat a mít z nich strach. Na druhou stranu není dobré stát se jejich otroky. Pro mne tedy není zásadní otázka, zda pro, či proti, ale do jaké míry. A nalezení užitečné míry je pro nás důležité, jako vlastně ve všem v našem životě. Pokud jedním z našich cílů je dosažení informační gramotnosti, neměli bychom dovolit, aby nás DT, IT a AI zahlcovala a ovládala. Cílem by mělo být jejich správné, rozumné a efektivní využívání.

FINMAG NA PRÁZDNINY!

Finmag červen 2021Zdroj: Finmag

Na internetu naletíš hned, říká Mikýř. Jakub Jetmar se ptá, jak je Martinu Mikyskovi v dresu strážce webové morálky, který drtí internetové pokrytce i prodejce hrnců

Start me up! Pavel Jégl zkoumá, jak chystáme půdu startupům • Michal Hron s Andrejem Kiskou ml. na lovu jednorožce • Martin Vlnas se ptá šéfa CzechInvestu, co má pro startupery • Jak se stal z Izraelců startup nation?

Drogy vyhrály. Před 50 lety Richard Nixon vyhlásil válku drogám. Prohrály USA, prohrály země, které do vojny zatáhly. Ale zas to stálo hodně peněz

FIN. Bitcoin drž, utrácej špatné peníze. Dominik Stroukal představuje kryptomilionáře z chatrče • Josef Tětek ví, že bitcoin není bio. Ale zelená, neb se to vyplatí • Rádce Petra Kučery, šéfa Peníze.cz

Autor článku

Jana Kasaničová

Jana Kasaničová

Redaktorka magazínu Universitas.cz, který přináší zajímavosti ze čtyřiadvaceti českých vysokých škol.