Čistota je ošidný koncept

Začátek devadesátých let trávil Radan Haluzík – přinejmenším na studenta – neobyčejným způsobem. Při zimních i letních prázdninách jezdil psát a fotit reportáže z válečných konfliktů, které zuřily na Balkáně a Kavkaze. Tak vznikly zárodky svébytné teorie, která vysvětluje, co žene muže do války. Jeho akademická kariéra by se tu klidně mohla zastavit a dál už jen rozvíjet dobře načaté téma. Následovalo ale procestování světa, při němž zmapoval, jaké domy si staví zbohatlíci v chudých regionech. Nyní je podepsán jako hlavní editor pod knihou Město naruby, která směruje pozornost na opomíjený prostor ve městech zvaný vágní terén: jde o rozpadající se fabriky, strmé svahy u řeky i trs trávy za zastávkou. 

Postupně probereme všechny tři oblasti jeho zájmu. Začneme u vágních terénů – oněch míst zarostlých plevelem a křovím. Jejich definice není intuitivní, proto si při snaze o porozumění vypomůžeme okolím jeho pražského bytu, kde rozhovor vznikal. 

Vágní terény

Naproti vašim oknům jsou poměrně zámožné vilky. Jak byste – třeba na zahradní slavnosti – těmto svým sousedům vysvětlil, co je vágní terén a proč stojí za studium? 

Řekl bych jim, aby se podívali z toho svého krásného svahu po údolí kolem. Vypadá to, že v Praze máme spoustu zeleně. Takovou parkovou krajinu. Jenomže hodně těch míst tvoří právě vágní terény. Třeba tady nad Vltavou vidíte impozantní zarostlé prudké svahy, kam nikdo nechodí. Ještě po druhé světové válce to byly vesměs sady a pásly se tam kozy. Dnes jde ale o strmý terén plný křoví, spontánní přírody a útočišť, kde občas i někdo přespává. 

A i v té jejich nóbl čtvrti bych jim mohl ukázat různé typy takových vágních terénů, takových opomíjených míst mezi místy. Jsou zde vágní terény v prostoru – zarostlé proužky zeleně mezi Vltavou a pobřežní cestou. A jsou zde také vágní terény v čase – dočasně prázdné pozemky po zbouraných stavbách, které léta čekají na nové využití. I ty jsou zarostlé a na jednom z nich v noci dokonce zpívají slavíci. A jsou tu také rozsáhlé zbytky bývalé městské periferie, která, jak metropole rostla, se dostala dovnitř města. Když jdeme na procházku, často máme pocit, že „jdeme do přírody“. Často přitom jde právě o vágní terény.

Jak jste si těchhle míst vůbec začal všímat? 

K nim přitáhl jednu generaci biologů botanik a básník Jiří Sádlo už v osmdesátých letech. Jednou jsme s ním šli nad Vltavou po mostě Barikádníků. Šli jsme tím hrozným hlukem projíždějících aut, nádraží a hučícího města… Dole pod námi oprava říční navigace, panelák, koleje, torzo lužního lesíku: hlučný mišmaš. Jiří se uprostřed toho všeho zastavil, rozhlédl se, nadechl a pravil: „To je ale krásná krajina!“ Pro mě to byl šok! Něco nepatřičného, on to ale myslel smrtelně vážně. Tehdy jsem mu řekl, že tohle rozhodně není krajina – a už vůbec ne hezká! Sádlo ale postupně dovedl převrátit naše představy o estetice vzhůru nohama. 

Až mnohem později jsme s kolegy z Centra teoretických studií Univerzity Karlovy uspořádali malou konferenci, na které jsme se těmihle místy začali zabývat. Začali jsme se pravidelně scházet a podnikat do nich výpravy. Několik let jsme chodili do divokých vágních terénů, které zarůstají křovím, lebedou, i do míst podél dálnic, benzinek nebo bloků administrativních budov. A začali o nich přemýšlet, až vznikla kniha Město naruby. 

Napsal jste, že v Česku máme obzvlášť velké množství vágního terénu. Čím to je? 

České dvacáté století bylo plné zvratů. Ze sudetských měst a celé krajiny bylo přinuceno odejít tři a půl milionu lidí. Pak přišlo znárodnění, rušení klášterů a komunistická verze industrializace, která když místa využije a rozkope, tak je často nechává ležet ladem. Po revoluci přichází zase privatizace a ekonomická transformace. A nakonec ještě vstupování do globálního světa, který odsouvá průmysl někam daleko do zámoří… Po takových velkých událostech zůstávají v městské krajině prázdné fleky. Vágní terény jsou místy historické paměti nedávné éry – víc než památník Stalina na Letné nebo Žižka na Vítkově. 

Takže se podoba takových míst liší napříč zeměmi? 

Přesně tak. V západoevropských metropolích jsou vágní terény jen výjimečně v širších centrech měst. Navíc bývají – více či méně děravě – oploceny. V Los Angeles nebo San Francisku jsem viděl spoustu vágních terénů, jsou ale často kontrolované pouličními gangy. V rozvojových zemích v nich bydlí lidé, věnují se řemeslům, pasou dobytek, třídí a prodávají odpad… V postsovětském regionu zase průmyslové areály volně expandují daleko do krajiny a v mezerách mezi nimi jsou staré koleje, chalupy, pasoucí se dobytek a brambořiště... Vágní terény jsou rubem našeho světa. A když se liší svět, liší se i jeho rub.

Jak je to s českým vágním terénem dnes, vzniká ještě? 

Žijeme v přelomové době, kdy nám v minulosti nahromaděný vágní terén rychle mizí před očima. Ve městě rostou ceny nemovitostí a hlad po stavění. V Praze byly také donedávna stovky hektarů prázdných prostorů okolo kolejišť, ale i říčních přístavišť. Železnice už to začala řešit a podobně i města – když mají peníze, snaží se vágní terén „vyčistit“. Neodpovídá většinovému vkusu a straší se tím, že tam přebývají narkomani nebo bezdomovci. 

Hodně vágního terénu ale vzniká za městem. Staví se nová překladiště, různá distribuční a logistická centra. Jsou to prvky globální ekonomiky, která u nás tolik nevyrábí, jenže musí zboží redistribuovat, zařizovat pro něj služby… S tím vznikají i celé nové městské krajiny. A i ty mají svá velkorysá místa mezi místy. V nich se pak objevují nevlastní bratříčci vágního terénu: místa záměrně zbavená funkce. Ta jsou osázená lacinými trávníčky a izolační zelení. Snahou je příliš neinvestovat do údržby, a zároveň signalizovat, že je v nich všechno pěkně pod kontrolou. Ale když dojdou peníze, tak na nich za rok začne bujit tráva, další rok statné plevele a za tři čtyři už máte zase křoví. 

Jaký je váš postoj k vágním terénům? 

Přinejmenším biologicky je to často bohatá zeleň. Kolegové David Storch a Lucie Juřičková v naší knize ukazují, jak přímo uprostřed měst žijí zvířata a rostliny, které byste tady nečekal. Vytlačujeme sem nejen přírodu, ale i lidi – naše sousedy, co přišli o domov, a nemají kam jít. Chodíme sem běhat, cvičit, venčit psy, opékat buřty... 

Jejich hodnotu si často uvědomíme až tehdy, když přijedou buldozery a o ta místa máme přijít. To se pak objeví složitá diskuze, kdy na jedné straně zastánci oněch míst mluví o „krásné přírodě“, zatímco ti, co chtějí stavět, naopak o „zanedbaném území – semeništi nepořádku, bezdomovců a narkomanů“. Přičemž ani jedno neodpovídá realitě. Pro vágní terén nemáme koncept, a tak ho většinou moc nevidíme. A když už vidíme, neumíme ho uchopit.

Odráží se v postoji vůči vágnímu terénu nějaké hlubší politické hodnoty? Že třeba ten, kdo má rád řád, se na něj bude dívat s větší podezřívavostí? 

Politika vždycky souvisí s estetikou, s představami o tom, co je krásné, ušlechtilé a za čím stojí za to jít. A co je naopak ošklivé, nebezpečné, čeho je třeba se bát. Už jsme mluvili o touze po striktním řádu: racionálně, zároveň levně všechno osázet, mít věci pod kontrolou. Čištění města je tak zároveň politický akt. 

Čistota je přitom ošidný koncept. Když to přeženu, víme, že ve jménu nastolení etnicky čistých hranic a takzvaného „etnického čistění“ se v devadesátých letech v Bosně či v Chorvatsku vypalovaly vesnice a ve jménu „rasové čistoty“ za druhé světové války stavěly koncentrační tábory... Mám rád doma uklizeno a čistou sedačku v MHD, ale roztahovat pojem čistoty na celou městskou krajinu, nebo dokonce celou společnost může být nebezpečné. Ve svojí knize se snažíme dívat na místa mezi místy ve městě v jejich jinakosti, spontaneitě i mnohoznačnosti. 

Vzpomínáte nostalgicky na dětství ve vágních terénech na sídlišti ve Zlíně? 

Docela ano. Dnes by pohyb dětí ve vágním terénu mohl být nebezpečnější – za našich časů i tady existovala větší sociální kontrola. Zdaleka nešlo jen o policejní stát, ale i o kontrolu od všech těch skrytých „očí za záclonami“ i kolemjdoucích. 

Výstavba sídlišť byla mimochodem spojena s velkým paradoxem. Na jednu stranu mělo být sídliště ukázkou budoucnosti světlých zítřků. Měla tedy být budována příkladně racionálně, hygienicky. Bylo zde pečlivě naplánováno všechno od tvaru kliky v kuchyni přes místnosti v každém z bytů až po místa pro volný čas mládeže ve velkorysých prostorech mezi bloky. Zatímco se ale lidé už dávno nastěhovali, sídlištní krajina stále nebyla hotová. A výstavba trvala ještě pár let, někdy dekádu. Celé naše dětství! 

Ten prázdný časo-prostor byl vágním terénem. Měsíční krajinou plevele, stavebních materiálů a deponií, která se stala neoficiálním hřištěm i trenažérem našeho mládí. Tady si hrajeme na indiány, Rychlé šípy i Sandokana. Tady se učíme držet pospolu, provozovat násilí, přitom neublížit, ale i kouřit, krást stavařům lana na kovbojská lasa a pít čúčo. Jsme generací vágních terénů. A mě baví spekulovat, co z toho vyplývá pro naši dospělost. Bez nostalgie – v dobrém i ve zlém. 

V dobrém – to je jasné. Ale ve zlém?

Mám pocit, že třeba ekonomickou transformaci po roce 1989 můžeme vnímat jako kolonizaci vágního terénu z časů našeho dospívání. „Dědictví po nedávné sovětské epoše se těžilo jako nerostné bohatství, jež nám skýtá matička příroda,“ píše v románu Děti srpna ruský spisovatel Lebeděv. Spousta lidí měla po pádu režimu pocit, že se tu na jednom velkém postkomunistickém smetišti válí bezprizorní továrny, firmy nebo rekreační střediska – a oni jsou zachránci, kteří to vyrvou divočině toho křoví. A ani za to pořádně nemusí zaplatit. 

Měl by se vágní terén dostat do úřednického žargonu, aby se s ním počítalo při úpravách veřejného prostoru? 

To by bylo nedostatečné, povrchní řešení. Nejde jen o vágní terény v pravém smyslu slova. Jde o to, že město nelze vnímat jako součet funkcí, mezi nimiž je vakuum, které buď levně osázíme keříky a zatravníme, nebo nám samy zvágní a zarostou. Musíme se na město dívat jako na celou městskou krajinu. Abychom to mohli dělat, je třeba stát se architekty nejen jeho obsahu, ale i městské prázdnoty, pomlk. Vidět v místech mezi místy jejich smysl, všímat si funkcí, které na sebe spontánně berou. Je to pohled na město skrze „periferii“. Jak říká už název naší knihy: musíme se na město podívat z pohledu naruby. 

Noví bohatí

Vaše akademická kariéra měla zajímavý průběh: nejprve jste zažil etnické války v devadesátých letech na Balkáně a Kavkaze – a až poté jste je zkoušel pochopit teoreticky. Je ideální takový postup, kdy všechno nejdřív zažíváte nezprostředkovaně? 

Sociální antropologie občas skutečně pracuje s metodou, které říkám „efekt mimozemšťana“. Někam jedete a „přistanete“ do jiné kultury. Nevíte skoro nic a snažíte se své okolí pochopit. Jakkoli se na výzkum připravujete, nejprve je tu praxe setkání s jiným světem, pak teprve přichází její teoretické uchopení. Svůj koncept pochopení stavíte často takto induktivně – hezky krok za krokem odspoda.

Měl byste šanci nejdříve něco prožít a teprve poté o tom psát i v jiných vědních odvětvích? 

V tom je antropologie opravdu docela mimořádná, a to mě baví. U přírodních věd, které jsem kdysi také studoval, máte jasnou otázku, hypotézu a na ní třeba i postavený experiment, kdy vaše zjištění musí být opakovatelná a ověřitelná. Jasně stanovená otázka proto musí být už na začátku, nemůže vám krystalizovat spoustu let, jako se to stalo mně. 

V antropologii se často stává, že má člověk zajímavý nápad, jenže v terénu zjistí, že je materiál k němu nedostupný. Jeden můj student letěl na Šrí Lanku studovat čajový byznys. Až na místě zjistil, že dělníci bydlí přímo na plantážích – a tam ho ty firmy nepustily. I tak regulérní byznys je žárlivě střežen. Hned vedle se vám ale může nabízet jiný materiál... Přeskočit na jiné téma se proto nevnímá jako fatální selhání. 

Já sám jsem při svém současném projektu o domech zbohatlíků začal nejprve zkoumat zdánlivě nesmyslné investice do okázalých aut byznysmenů a místních kápů v Čečensku. O autech toho ale moc nevím a když se začne mluvit o počtu válců nebo brzdových destičkách, začnu zívat. 

Při jedné extatické jízdě, kdy jsme se v horách po kamenité cestě řítili osmdesátikilometrovou rychlostí, tak jsem namísto zapisování poznámek dokonce usnul. A pak si uvědomil, že mě nezajímají ani tak mercedesy, jako spíše ty neméně okázalé obrovité baráky, do kterých ti samí lidé investují skoro všechno, co mají. A tak jsem začal studovat všechny ty roztodivné vily a zámečky nových zbohatlíků, které dnes po celé východní Evropě i třetím světě rostou jak houby po dešti. 

 

Liší se to nějak od podnikatelského baroka, které jsme v Česku zažili v 90. letech? 

Nejde jen o takzvané podnikatelské baroko, ale o fenomén lidí, co byli chudí a zbohatli, a svůj nový status vyjádřili výstavným domem. My jsme tu zažili jen nesmělý odlesk… Mně brzy došlo, že to není ryze český, ani čečenský, ani ryze východoevropský fenomén. Že se týká celého dnešního globalizovaného světa. Světa, ve kterém často bohatnou i ti, kteří do té doby byli marginalizovaní, neměli přístup ke zdrojům. Žili za železnou oponou, vysoko v horách nebo daleko na venkově... Nemohli cestovat za prací, nebo je nechtěli pustit do byznysu.

Pak se to během jedné generace změnilo a peníze začaly díky novým globálním tokům proudit i tam, kde se donedávna žilo chudě: někde díky migraci za prací do EU či USA, jindy díky turistům, ale třeba i globálním tokům šedé ekonomiky. Například byznysu s drogami. Zajímá mě, proč všude na planetě, když takto lidé zbohatnou, všechny své peníze investují do obrovských a nápadně zdobených domů u nich doma „na vsi“. Náš svět, staré jistoty se mění a domy jsou v tom proudění, v tom globálním větru, pro své majitele jakousi jistotou. Kotvou v rozbouřeném moři.

Kluci jdou do války

Chováním lidí ve víru nejisté doby jste se zabýval už ve svém předchozím výzkumu válečných konfliktů v Jugoslávii a na Kavkaze. Co se to tak zvláštního přihodilo, že to skončilo až krvavým konfliktem? A může se taková situace vrátit? 

Já studoval neobvyklou situaci. V devadesátých letech nekončila jen Jugoslávie a Sovětský svaz. Končila celá jedna éra. Éra komunistického budování světlých zítřků a s ní celá jedna kosmologie. Tehdy vznikla otázka: co teď máme dělat, když už nevěříme ve společnou představu o univerzálním pokroku? Pokroku stejném pro Srby, Chorvaty, Pygmeje i Eskymáky? Pokroku, v jehož jménu toho bylo tolik obětováno! S tím náhlým relativismem umí nacionalismus velmi dobře pracovat. V moment odcizení nabídne vykořeněným lidem šálivý pocit smyslu a jistoty.

Tehdy se ale zhroutilo i hospodářství a obranné mechanismy společnosti. Zmizely všechny ty tajné policie a vojska, které by normálně s bandami kluků, kteří se začínají vyzbrojovat, udělaly tak rychlý proces, že by ještě v osmdesátých letech ani nevylezli na ulici. Ochránci státu nevěděli co – a hlavně proč – dělat. Společnost se propadla do morálního a posléze i mocenského vakua. 

Jak nacionalismus s takto vzniklým vakuem pracoval? 

Odpovědí bylo: hurá, kupředu do minulosti! Musíme se probudit a obrodit! Vystřihněme celé to „pomýlené“ období komunistického budování a vraťme se hezky tam, kde byla nit národní tradice totalitou uměle přetržena. Vraťme se k národním státům slavné minulosti. Ať žije svobodné Chorvatsko, Čečensko, Arménie...!

Zdá se to legrační, ale u nás v Československu to někdy nebylo zas až tak jiné. Když se novináři po letech ptali otce naší postkomunistické ekonomické transformace Tomáše Ježka, jakou měli po pádu komunismu vizi, přiznává, že si představovali návrat do světa rodinných firem, řemesel a sedláků první republiky. Místo tatíčka Masaryka ale přišly nadnárodní korporace, eurodotace a Microsoft…

Postkomunistické etnické války mimochodem ukazují, do jaké absurdity toto obrozování identity může vést. Třeba k představě, že my Srbové jsme charakterizováni tím, že jsme ti, co vždycky bojovali proti Turkům, my Čečenci proti Rusům, my Abcházové proti oběma... A že ten opravdový Srb, Čečenec, Abcház, to je sakra přeci ten bojovník, zbojník, ten hajduk s puškou v ruce, jak ho známe z muzea. A že se mu – teď když se probouzíme a vracíme ke kořenům – musíme přiblížit, napodobit ho. 

Takové romantické představy a hry na dávné povstalce, zbojníky a partyzány se můžou přetavit v reálný konflikt?

Viděl jsem to před začátkem válek v Jugoslávii i na Kavkaze tolikrát, až jsem z toho sestavil jakýsi model: v první řadě si musíme všímat estetiky národního snu, který se prý má obrodit a uvést v život. Ti lidé hledají nový, lepší svět a mají pocit, že ho důvěrně znají z filmů, z historických románů… 

Všechno se to odehrává v atmosféře zmíněného kolapsu starého světa a v extatickém očekávání, co bude dál. Mě nejvíc zajímají týdny všenárodní mobilizace, obrovských demonstrací a následných akcí, kdy se budoucí bojovníci pouštějí do prvních přestřelek a politici jsou pozadu. Dobrovolníci jsou tahouni situace a vzrušení z toho, co prožívají, posiluje zmíněnou estetiku. Tvoří se chaotické polovojenské jednotky, které si dávají názvy historických uskupení, přezdívky legendárních velitelů… Chtějí být jako oni a občas se jako oni snaží dokonce i obléct. Extáze a oživená politická estetika dohromady plodí politický rituál. To velké politické divadlo přerůstá od masových demonstrací, přes různá cvičení za městem nebo pózování doma před zrcadlem až v reálné přestřelky. A ty potom v reálnou válku.

Jak dlouho může takové nadšení vydržet? 

Jen pár týdnů, pak se musí udělat v těch nových armádách pořádek a situace se rozběhne tak, že už nelze vycouvat. Ale na samém začátku tam všichni chodí víceméně zadarmo a dobrovolně. Potkáváte spousty čumilů a někdy je těžké vůbec rozeznat, kdo jen přihlíží, kdo je bojovník a kdo tomu velí. Právě téhle spontánní fázi se snažím porozumět. Uplatnit moji teorii můžete ale i na současný terorismus, pracující s decentralizovanými buňkami dobrovolníků a guerillovými skupinami, nebo třeba na masové mobilizace za francouzské revoluce. 

A co sametová revoluce a rozpad Československa? Jak váš model vysvětluje, proč byl náš průběh tak mírumilovný? 

Součástí minulosti, kterou jsme chtěli obnovovat, není tenhle historický konflikt. Možná k naší identitě patří nevraživost vůči Němcům – ale ty už tu nemáme. A ani naše východní hranice není tak ostrá. Na vesnici u nás u Zlína slyšíte jazyk, který se na východ postupně mění, mění, až jste najednou na Slovensku v Pováží. A nemáme se sousedy ani etnoreligiózní hranice. Kdyby na jedné straně byli striktně Češi – a ti by byli výhradně třeba katolíci – a na druhé výhradně protestanti, muslimové či pravoslavní, tak by to bylo ostřejší. 

Mluvil jste o tom, jakou extázi zažívali tehdejší vojáci. Dokáže něco podobného poskytovat i liberalismus? 

Ten je orientovaný na každodennost. Můj model se hodí pro situace vymknuté z obvyklého řádu. Situace, kdy se starý svět zhroutil a jediné, co je po ruce, je následování estetiky kolektivního snu. Lidé jsou v těch chvílích nadšení, protože zažívají něco, co obyčejný život prostě nenabízí. Na Kavkaze jsem třeba vyrážel i za bojovníky, když už bylo po konfliktu. Oni ale pořád někam jezdili, scházeli se a něco organizovali. Tak jsem se jich ptal: proč nejste doma? Na to mi říkali, že když přijedou domů, tak tam vrčí lednička, kape kohoutek – nic se tam neděje. Demilitarizace takových aktérů je veliký problém. Z historie ostatně známe spoustu příkladů, kdy staří vojáci vyvolávají nové konflikty. Ku Klux Klan založili veteráni z americké občanské války, Robin Hood byl zas veterán z křižácké výpravy…

Vaše knížka o těchto konfliktech se jmenuje Proč jdou chlapi do války. Všímal jste si i toho, jak se do dění zapojovaly ženy? 

Paramilitární organizace, které jsem zkoumal, byly extrémně maskulinní. Žen, které jsem v nich potkal, bych napočítal na prstech svých rukou – byly to většinou milenky nebo sestry některého z vojáků. 

Pro celý proces ale ženy důležité jsou – doma mimo jiné připravují jídlo, protože tihle vojáci jsou v týdnech spontánního výbuchu konfliktu mnohdy samozásobitelé. Takže když se jednou za tři dny vybalí všechny alobaly a hrnec s fazolemi se vyprázdní, pošle se pro další. Ženy taky šijí první uniformy a vlajky. 

Obecně si myslím, že kdyby matky bránily těm mladším klukům v hraní na válku, tak by jim to mohly hodně zkomplikovat. Moje máma by to tedy určitě dovedla. A hlavně, když se podíváme na ty celonárodní demonstrace na počátku masové mobilizace, kde jsou někdy i stovky tisíc lidí, tak tam ženy tvoří v podstatě polovina účastníků. 

Jak by s vaším modelem zahýbala přítomnost současných nových médií? 

Kdyby existovaly už tehdy sociální sítě, konflikty by to mohlo hodně eskalovat. Vojáci by mohli své vojenské manévry, „cvičení“, frajeřinky, první zteče, ale i neméně spektakulární masakry a vypalování vesnic namísto na neohrabané a drahé videokazety natáčet na mobily. A přímo to dávat na YouTube. Lépe by tak fungovalo spojení politické estetiky, extáze a divadla, o němž mluvím. Vyostřilo by to práci s emocemi. 

Je to zvláštní a nečekané: informační technologie, které nás měly spojovat, nás najednou rozdělují. Ta situace mi připomíná, co se stalo se socialistickými sídlišti. Naplánovali jsme je čistá, racionální, konečně podle všech hygienických norem – a ony vyprodukovaly tolik nezamýšleného vágního terénu! S internetem je to podle mě stejné. Nezamýšlené důsledky můžou být důležitější než to, co bylo plánováno. Je to záludné, těžko se to chápe: a proto je to třeba zkoumat.