Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Proč si nikdy nepřestaneme kupovat auta

Vojtěch  Dobeš
Vojtěch Dobeš | 17. 4. 2019 | 8 komentářů | 7 733

Ani v době autonomních aut a rozvinutého carsharingu se lidi vlastních aut nevzdají. Někde a někdy prostě bude vlastní vůz levnější nebo nepostradatelný. A navíc: nejde jen o hlavu, ale taky občas o to srdíčko.

Proč si nikdy nepřestaneme kupovat auta

Už jste to četli mockrát. Automobilismus čeká revoluce, všechno bude elektrické, autonomní a hlavně sdílené. Vlastnit auto je přežitý koncept, který dával smysl v sobeckém dvacátém století, ale už na světě nemá místo. V budoucnu se budeme všichni přepravovat sdílenými automobily nebo jinou pokrokovou formou mobility ——.

A já vám říkám, že se to nestane.

Teď jste si možná vybavili můj předchozí článek, kde jsem psal, že budoucnost přepravy ve velkých městech jsou robotické taxíky.

Změnilo se snad za těch pár dní něco?

Samozřejmě nezměnilo. Ale jakkoliv můžou různé formy sdílené mobility působit jako spásné řešení pro hipstera z velkoměsta, z řady jiných úhlů pohledu nedávají smysl. A navíc nejde jen o racionální argumentaci. Jak už jsem poznamenal na konci minulého článku, jsme lidi, a ne Vulkánci.

Proč si tedy budou lidi kupovat auta i v době robotaxíků a nejrůznějších forem sdílení? První a nejracionálnější argument jsou jako obvykle náklady. Pokud jste někdy alespoň na čas zkusili zauvažovat o nahrazení vlastního vozu nějakou formou „carsharingu“ (nebo klidně říkejme třeba „mikropůjčovna“, neskákejme na marketingové špeky: nejde o sdílení, ale o půjčování za peníze), pak jste pravděpodobně rychle dospěli ke stejnému závěru jako já.

Ano, i já, automobilový nadšenec jsem jistou dobu uvažoval, že by pro mě mohlo být efektivní být bez vlastního auta a v případě potřeby si nějaké půjčit přes některou z carsharingových služeb. Ve spoustě situací to dává perfektní smysl.

Jarní Finmag

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Až nám technologie rozvážou ruce. Popularizátorka umělé inteligence Sara Polak o revolučních dobách, ve kterých žijeme.

Dobrou! Téma čísla – spaní. Pavel Jégl zkoumá, jak spali předkové. Lifehacker Tomáš Baránek líčí, jak zkoumá, jak spí on sám. Fyzioložka Zdeňka Bendová o biorytmech a světle.

Učit se, učit se atd. Tematický blok o vzdělávání a kariéře. Česko rekvalifikuje, i když o tom úřady práce, nevědí, píše Jiří Hovorka. Nevyužili jsme historickou šanci zničit maturity, lituje Vojtěch Dobeš. Robert Vlach o údělu celoživotního vzdělávání u volnonožců.

FIN. Ve finanční části magazínu Dominik Stroukal a investeens. Petr Kučera sleduje bankovní novinky. Balík textů o realitách a realitních fondech.


Proč to nefunguje racionálně

Bydlíte ve velkém městě, ale občas potřebujete zařídit něco, co se bez auta neobejde. Velký nákup, odvézt zvíře k veterináři, zajet si na pracovní schůzku mimo město, cokoliv, na co potřebujete vyrazit mimo dosah MHD nebo převážet něco, co se do MHD nevejde. Půjčíte si auto od některé ze služeb, které mají vozidla rozmístěná po městě, jako je Car4Way, a umožňují krátké výpůjčky – klidně i jen na půl hodiny nebo hodinu. Zaplatíte drobný hodinový poplatek, pár korun za každý ujetý kilometr, a navíc auto můžete po použití nechat kdekoliv jinde v Praze. Skvělé, levné, pohodlné.

Druhá varianta je, že ať už bydlíte kdekoliv, potřebujete auto na nějakou větší akci. Třeba by se vám hodila dodávka na stěhování nebo se naopak chcete projet hravým sporťákem. Potom dávají smysl ty služby, které jsou blíž opravdovému „sdílení“, jako je HoppyGo. Ty fungují podobně jako AirBnB na byty, jen si mezi sebou lidé půjčují auta. Tady si sice nepůjčíte auto na pár hodin, ani ho nemůžete po použití pohodit někde na ulici – naopak si pro něj musíte obvykle dojet k majiteli – ale je to pořád levná cesta, jak vyřešit specifickou automobilovou potřebu.

Třetí variantou pak jednou budou ony robotické taxíky, které jsme probírali v minulém článku. V místech, kde jich budou k dispozici spousty, to bude téměř nepřekonatelné řešení. Zbaví vás spousty starostí, od parkování, přes to, jak se dostanete společensky unaveni z restauračního zařízení a tak dále.

Pozorný čtenář už v minulých odstavcích určitě stačil všimnout řady „pokud“, „ale“ a poměrně úzkých definic toho, na co jsou jednotlivé služby dobré. Možná jste si dokonce i stačili domyslet, ve kterých situacích jakékoliv sdílení naopak výhodným řešením nebude.

Jakmile se totiž dostanete do situace, kdy auto potřebujete mít ve své moci po delší dobu, nebo se začnete pohybovat mimo hustě osídlené oblasti, rozplynou se klady carsharingu jako pára nad hrncem.

První situace je čistě otázkou finanční. Pokud jste třeba v situaci, pro náš národ poměrně typické, že sice bydlíte ve velkém městě a auto přes týden opravdu nepotřebujete, ale zato se každý víkend sbalíte a odjedete na chatu či prostě na dlouhý výlet, rychle dojdete k tomu, že koupit si auto je vlastně levnější. Výpůjčka auta, které je alespoň rámcově vhodné pro takové počiny, se téměř nikdy nedostane pod tisícikorunu na den. Vynásobte to čtyřmi víkendy v měsíci a máte splátku za velmi solidní nový vůz. A to ani nemluvíme o dovolených…

Druhý problém nastává především u carsharingů zajišťujících krátkodobé výpůjčky, u robotaxíků a do jisté míry i u klasického sdílení. Efektivita sdílení je naprosto závislá na tom, že je vysoká nabídka i poptávka, a proto se i s malým převisem nabídky dá zajistit, že každý bude mít k dispozici auto pokaždé, když ho potřebuje.

Bydlíte-li ve velkém městě, kde je k dispozici pět set, tisíc nebo třeba deset tisíc „půjčovacích“ aut nebo autonomních taxíků, pak je pravděpodobné, že i když jich bude neustále využíváno třeba 90 procent, vždycky najdete něco volného. A jakmile vozidlo uvolníte zpátky do oběhu, najde se někdo jiný, kdo ho využije. Tak může být zaručena solidní efektivita, vysoká míra využití, a tím pádem i nízká cena.

Ale zkuste si totéž představit na venkově nebo i malém městě. Lidi jsou mnohem víc rozptýlení po mnohem větší ploše, a pokud někam autem dojedete, je jen minimální pravděpodobnost, že zrovna bude v okolí někdo další, kdo by ho potřeboval. Naopak pokud se ocitnete bez auta, je malá pravděpodobnost, že budete mít zrovna štěstí a nějaké bude k dispozici.

U sdílených aut to v praxi znamená, že abyste sdílenými auty zajistili mobilitu průměrné vesnice, bude jejich počet velmi blízký počtu aut, která dnes lidé v téže vesnici vlastní. A autonomní taxíky se stanou naprosto nekonkurenceschopnými, protože nikdy nebudou poblíž, budete na ně muset čekat, a navíc v důsledku nízkého využití budou drahé. Všechny ty kilometry jízdy s prázdnou a hodiny čekání se budou muset rozpustit do ceny každého vašeho kilometru.

… a proč racionalita není všechno?

A potom tu je ještě ten neracionální důvod, proč si lidé vždycky budou kupovat vlastní auta. Většina studií a vizí, které představují sdílenou mobilitu, zapomíná na jeden podstatný faktor, který lidi vede k tomu, že si kupují ta auta, která si kupují. Nebo možná spíše sadu faktorů.

Kdyby si každý kupoval takové auto, jaké doopravdy potřebuje, a dělal to tehdy, kdy ho opravdu potřebuje, byly by dnes silnice plné nějakých moderních verzí Fordu Model T. Jednoduchých, trvanlivých, s jednoduchým, účelným designem, typizovaných, efektivních, nudných.

Místo toho vidíme desítky a stovky rozmanitých modelů nejrůznějších tvarů, velikostí, výkonů a designu. Většina aut, po kterých toužíme, není odpovědí na to, co doopravdy potřebujeme – jsou odpovědí na to, co chceme. Kupujeme si auta větší, rychlejší, schopnější a prostornější, než potřebujeme. Kupujeme si terénní auta, abychom s nimi nejezdili do terénu, auta se závodním potenciálem, která se nikdy nepodívají na okruh, auta, která jsou dražší než jiná auta jen kvůli znáčku či lepším materiálům.

Auta vyjadřují naše ego, naši osobnost, naše společenské postavení. Uvnitř aut si budujeme druhý domov – necháváme si tam osobní věci, jsme na ně zvyklí, často se stanou prodlouženou součástí nás.

A nic z toho nedokáže žádné sdílené auto nabídnout. Proto si budeme kupovat auta i po nástupu automatizace. Možná už se nebudeme u piva chlubit, jak rychle nám to jede (protože elektromobily budou rychlé všechny podobně), ale tím, jak chytrý je náš řídící počítač, jak je naše auto velké nebo jaké má luxusní detaily a vychytávky. Ti nejbohatší si dost možná budou zase nechávat stavět auta na zakázku, jen aby měli něco výjimečného.

A ano, po centrech měst budeme možná často jezdit automatickými taxíky. Ale potom přivoláme z garáže to svoje opečovávané auto a někam s ním vyrazíme.

Autor článku

Vojtěch  Dobeš

Vojtěch Dobeš

Automobily byl posedlý od malička a řízení osudu ho postupně dovedlo do redakcí českých verzí Autocaru a TopGearu, do americko-kanadského TheTruthAboutCars.com a k založení vlastního magazínu Autíčkář.cz. Považuje se za ekologicky smýšlejícího petrolheada a výčitky z vlastnictví starého osmiválce vyrovnává tím, že všude chodí pěšky.