Články na téma: společenské třídy

Před deseti lety socioložka Kateřina Nedbálková přiblížila v knize Matky kuráže životy gay a lesbických rodin, ve Spoutané rozkoši v roce 2006 zachytila každodennost ženských věznic, ale patrně největší ohlas jí přinesla loňská Tichá dřina, studie dělnictví v Baťově továrně. V rozhovoru vypráví nejen o něm, ale třeba i o tom, v čem je užitečný Karl Marx.

Politici voličům slibují, že je budou od odlišných lidí za každou cenu izolovat – a tak se o sobě navzájem nejvíc dozvíme z reality shows.

Naši furianti nejsou v ničem jiní než furianti celého světa. Každý chce ukázat, „že na to má“ – a v touze vypadat před ostatními (a snad i před sebou samým) jako něco víc se pouští do závodů, ve kterých s těmi opravdu zazobanými nemůže držet krok.

Jistota, že na pracovitého člověka nečeká spaní pod mostem, podle Jana Kellera postupně zaniká. V Posvícení bezdomovců sociolog nečekaně kritizuje i levicové liberály.

Poslední díl seriálu o volebním chování a zastupitelské demokracii vůbec. Zatím jsme ignorovali otázky vývoje společnosti, snažili jsme se jen porozumět, jak se voliči rozhodují, jaké to má důsledky pro chování stran a zdá má parlamentní demokracie jiný význam než poskytnout lidem snadný cíl, aby měli na koho nadávat. Každá analýza by ale měla mít také prediktivní složku, jen to jí dává praktický význam a jen to umožňuje testovat její správnost.

V předvolebním čase přinášíme druhý díl analýzy sociologa Petra Hampla, věnované našemu volebnímu chování a rozhodovacím mechanismům.

Britský výzkum mimo jiné ukazuje, že si kamarády za peníze nekoupíte, ale taky že vám známosti ještě nemusí pomoct k penězům.

Jak jsem před nedávnem napsal, souboj Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana neznamenal klání mezi pravicí a levicí, nýbrž mezi levicovým elitářstvím a levicovým populismem. A jak na Finmagu správně poznamenal Petr Hampl, pravice bude muset v budoucnu oslovit alespoň část z 2,5 milionů voličů, kteří dali svůj hlas Zemanovi. Lze to ale udělat a nezpronevěřit se základním kamenům pravicové filozofie?

Zatímco dcera dojičky nebude schopna soutěžit s dcerou ministryně v cílevědomosti ani analytických schopnostech, bez větších problémů se jí vyrovná ve schopnosti rozepnout si na blůzičce knoflík navíc. To vysvětluje, proč se mezi bohatými a vzdělanými tak často setkáme s názorem, že žena nemá být vnímána jako sexuální objekt. A pomůže nám to také lépe pochopit Sexistické prasátečko.

Na semináři o Evropské bankovní unii to předpověděl Aleš Michl. Byla to asi jediná pozitivní věc, která tam zazněla. Jiná varianta vývoje je totiž jen zbídačený kontinent, jehož hospodářství je udržováno ve stavu komatu, nezaměstnanost neustále roste a životní úroveň klesá. V každém případě je dobré vědět, co můžeme čekat, a začít se včas připravovat. Proto na zmíněném semináři, vedeném prezidentem Klausem, nechyběl ani spolupracovník Finmagu.

Lidé s nadváhou ohrožují planetu i lidstvo a musí být zregulováni za každou cenu. To není vtip ani nadsázka, ale oficiální vyjádření těch, kdo ovlivňují zákony a mezinárodní úmluvy. Boj proti špekáčkům a hamburgerům bude tvrdší než ten proti kouření. A rychlá analýza ukazuje, že v záloze jsou nesrovnatelně drastičtější opatření.

Média hlásí, že u nás existuje obrovská poptávka po nekuřáckých restauracích. Hospodští ale jako by se neměli k jejímu uspokojování. Jak to, že trh selhává?

Budoucnost je otevřená, nicméně některé věci se zdají být jisté. Kapitalistická revoluce reaganovského typu se již nebude opakovat. Sociálně třídní struktura brání obnovení prosperity a není nikoho, kdo by měl motivaci a možnost tuto strukturu změnit. Nejpravděpodobnější varianta spočívá ve vytvoření masivní šedé ekonomiky bez jakékoliv regulace za fasádou evropského či světového neosocialistického režimu.

Nemožnost přijmout opatření, která by vedla k obnovení hospodářského růstu, není otázkou selhání určité skupiny politiků, ale přímo vyplývá ze sociální struktury společnosti. Vládnoucí elita sestávající ze státních zaměstnanců, intelektuálů, manažerů korporací a aktivistů neziskovek nedokáže ubránit své postavení bez těch opatření, která brání pracujícím třídám podnikat, vyrábět, obchodovat a vytvářet pracovní místa.

Všeobecně akceptovaný mýtus o tom, že v moderních západních společnostech mají téměř všichni srovnatelné šance uspět, je v rozporu se skutečným stavem. Pro naprostou většinu z nás platí, že naše životní šance jsou v zásadě určeny tím, do jaké společenské vrstvy jsme se narodili. Právě tato kombinace třídní struktury a rétoriky rovnosti šancí působí zmatení a umožnila vyšším třídám přeměnit „sociální stát“ v gigantický nástroj na vysávání těch, kdo by na tom byli hůř i za přirozených podmínek. Projekty typu společné evropské měny jsou jen vystupňováním tohoto trendu.