Články na téma: nemovitostní bublina

Před nedávnem Finmag uveřejnil čtyřdílnou sérii článků na téma hospodářské cykly současnosti. V nich Jakub Skala přesvědčivě dokládal, že vedoucí světová ekonomika, totiž Spojené státy, je někde poblíž vrcholu takového ekonomického cyklu. Což znamená jediné: sešup dolů se blíží. A existují prý pádné důvody, proč se domnívat, že v růstové fázi cyklu je i Česko. A že bude následovat krach.

Ve čtyřdílném miniseriálu, který bude na Finmagu vycházet tento týden, se ve zkratce seznámíme s rakouskou teorií hospodářského cyklu. A především – vyzbrojeni zkušeností i tvrdými daty se pokusíme určit svou polohu: nacházíme se na dně aktuálního cyklu, nebo spíš poblíž vrcholu, klesali jsme poslední dobou, nebo stoupali?

Lukáš Kovanda ve svém textu o letošních laureátech Nobelovy ceny za ekonomii hledal rozdíly mezi nimi. Pavel Kohout nabízí jiný pohled. Totiž – dívá se, co jejich práce znamenají pro obyčejného investora.

Gerard Casey, irský filozof, expolitik a libertariánský ekonom, říká: „Irové jsou v souhrnu zřejmě více proevropští než kterýkoli jiný národ. I když i jejich nadšení poslední dobou poněkud polevuje.“

Poslední text Pavla Kohouta, který se poněkud pochvalně zmiňuje o rakouské ekonomické škole, dal podnět zajímavé debatě. Pavel Kohout proto pro Finmag oprášil a okomentoval kapitolu ze své knížky Finance po krizi. Měla by pomoci vysvětlit, proč je rakouská škola právě rakouská.

Dne 13. června 2012 jsem oslavil páté výročí svého prvního článku o španělské krizi. Přesně řečeno, o budoucí španělské krizi, neboť tehdy to zdaleka nevypadalo tak zle. Posuďte sami – článek uvádím v původním znění s titulky ze současnosti:

Nakupujte, když je krev v ulicích, řekl prý kdysi baron Rotschild. V roce 2007 žili západní investoři v nebývale klidné době, tedy v době, která investicím – podle barona – nepřeje. Co se od té doby změnilo? Ekonom Pavel Kohout exkluzivně pro Partners media reviduje a doplňuje svůj pět let starý text.

Jednou z nejnebezpečnějších iluzí, které se rozmohly v reakci na propuknutí finanční krize v roce 2008, je víra, že hektolitry monetárního lubrikantu nám vynahradí skutečné ekonomické reformy.

Evropa se finančně hroutí. Její vedoucí představitelé nevědí, co si počít. Jejich aktivity spíše vyvolávají paniku. Ta se již dotkla Itálie, což je příliš velká ekonomika, než aby bylo možné ji zachránit tradičním způsobem: vsypem velkého objemu peněz. Co tedy přichází v úvahu?

Vidíme současnou čínskou ekonomiku optikou apriorních bublin, či nikoli? V první části jsme ukázali, proč se komunistická Čína bude snažit pokud možno vyvarovat vyšší inflace, jejíž eskalace by nasměrovala stát k sociálním nepokojům, a proč se čínská vláda bojí deregulace finančního trhu, jež by vedla k posílení spíše podhodnoceného yuanu. Nyní se dostáváme k další bublině, která má údajně prasknout: čínskému trhu s nemovitostmi. Také druhý díl volně polemizuje s článkem Jana Traxera „Čína potřebuje recesi. Dočká se již brzy!“.

Občas se mi zdá, že jsme se z finanční krize poučili v jedné oblasti až moc. Člověk, který každý den čte ekonomická média, například Bloomberg, CNBC nebo Financial Times, se dozví o budoucích zaručených bublinách a krizích. Někteří analytici vidí bublinu na zlatě, jiní na dluhopisových trzích, další dokonce v oblasti studentských půjček. V poslední době se často hovoří o čínském nemovitostním trhu. Jan Traxler nedávno na Finančním magazínu publikoval článek s názvem „Čína potřebuje recesi. Dočká se již brzy!“.