Články na téma: kapitalismus

Sociologie nebyla - na rozdíl od politologie, ekonomie či historie - nikdy předmětem mého zájmu. Když se tedy ke mně Bergerova kniha dostala, nijak nadšený jsem nebyl. A přiznám se, že ani první stránky mě nikterak hluboce nezaujaly. Jsem však rád, že jsem knihu neodložil. Postupně se mi začala jevit jako zrcadlo něčeho, co bych nazval ideologickou proměnou světa.

Nová kniha Plutocrats vysvětluje, čím se liší dnešní miliardáři od včerejších milionářů a proč si sami uškodí, pokud zašpuntují vstup na vrchol.

Systém vydatných sociálních dávek není výhradně chloubou evropských severských států, i někdejší Mekka kapitalismu, Spojené státy americké, je dnes říší masivního státního přerozdělování. Stačí se podívat na podporu svobodných matek: je lhostejné, jestli svobodná matka vydělává 29 nebo 57 tisíc dolarů ročně. Po zdanění a vyplacení státní podpory je jejich čistý příjem – stejný. Že to není zrovna motivační?

V poslední době jsem víc než dřív svědkem odsuzování tržního hospodářství. Z mnoha stran můžeme slyšet, že spoléhání na „neviditelnou ruku trhu“ se ukázalo jako falešné, a za viníka současné hospodářské krize je označován nenasytný kapitalismus. Volá se po větší regulaci, která prý bude lékem na současné neduhy.

Lukáš Kovanda, Jan Keller, Petr Hampl a další. Den před 17. listopadem žádáme několik výrazných osobností, aby se ohlédly a ve zkratce popsaly, co se od revoluce podařilo, co ne. Lovili jsme „napříč názorovým spektrem“ – a můžeme konstatovat, že hodnocení zprava i zleva mají někdy výrazné společné rysy.

Všech 28 porevolučních novinových komentářů populárního písničkáře teď vyšlo v útlé brožuře. Některé by šlo otisknout znovu a nikdo by nepoznal, že a jak jsou staré.

Krátké zamyšlení Lukáše Kovandy nad snad nutnou, od jisté chvíle ale určitě zhoubnou symbiózou státu a velkého byznysu.

Mizí-li riziko bankrotu, začínají se organizace chovat rozmařile a žádný systém kontrol ani pravidel nedokáže omezit neustále rostoucí výdaje a požadavky. To se netýká jen komerčních podniků, ale také vlád. Iluze světa bez státních bankrotů nemůže být udržována donekonečna.

Evropa prochází vážnou krizí: týká se její ekonomiky, politiky i identity. Eurozóna vrávorá nad propastí, ekonomika skomírá, roste napětí mezi jednotlivými členskými zeměmi. Je zpochybňována efektivita „kapitalismu s lidskou tváří", pro Evropskou unii vždy příznačného. K tomu všemu se přidává ještě spor o hospodářskou nezávislost zemí starého kontinentu.

„Je otázka, zda nám kromě peněz můžou čínské investice přinést něco dobrého. Odpověď je stále spíš záporná,“ píše Luboš Palata z Varšavy, kam se sjeli zástupci států nejen střední Evropy, aby se ucházeli o čínské investice.

Pohled ekonomů na problémy dnešního finančního světa vám přinášíme poměrně často. Jak se na společnost řízenou penězi dívá filozof Jan Sokol? Jakou moc nad námi peníze mají? A měla finanční krize nějaké pozitivní důsledky?

JACQUE FRESCO, renesanční badatel, téměř stoletý guru, říká: „Proč se lékaři za starých časů dávali na medicínu? Protože chtěli pomoci bližním, uzdravovat je. Dnes je to jen byznys. A tak je to se vším.“

Nemožnost přijmout opatření, která by vedla k obnovení hospodářského růstu, není otázkou selhání určité skupiny politiků, ale přímo vyplývá ze sociální struktury společnosti. Vládnoucí elita sestávající ze státních zaměstnanců, intelektuálů, manažerů korporací a aktivistů neziskovek nedokáže ubránit své postavení bez těch opatření, která brání pracujícím třídám podnikat, vyrábět, obchodovat a vytvářet pracovní místa.

Je mnoho důvodů domnívat se, že se podařilo vybudovat bezrůstovou společnost. Její reálná podoba se však od původního ideálu ekologů a humanistů liší stejně radikálně, jako se socialismus sovětského typu lišil od představ utopických socialistů, píše Petr Hampl v prvním dílu eseje o mechanismech, podle kterých funguje naše společenské, politické a hospodářské uspořádání.

Musím se omluvit. Nedávno jsem zveřejnil článek s názvem Proč vás nezaměstnám. Byl to velmi hulvátský článek. Něco tak obhroublého zkrátka do slušné společnosti nepatří. A jako by to nestačilo, vykřikoval jsem navíc, že „bych nikdy nezaměstnal ženu“.

Za všechno může mamon zlých kapitalistů, ozývá se světem. Ve skutečnosti tam, kde máme tendenci obviňovat kapitalistu, často neselhal on, nýbrž regulátor.

Itálie, léto 2011. Historická centra měst, galerie, pizzerie, trattorie a osterie lákají turisty jako každý rok. A přece je tu rozdíl: přibyly sprejované nápisy: Noi la crisi non la paghiamo. My tu krizi nezaplatíme. Docela to chápu. Ital, který pracuje a platí pořádně vysoké daně, nemá chuť platit víc. Nezaměstnaný mladý Ital, který nemá peníze na bydlení a založení vlastní rodiny, má ještě menší chuť něco platit.

V češtině vyšla neveselá knižní novinka známého slovinského marxisty. Říká v ní: i v srdci Evropy jsou lidé, kteří mají míň práv než pes. Jejich osud může brzy čekat i vás.

Kellner, Tykač, Roman, Babiš. Čeští miliardáři, které všichni znají. Těch pár jmen však neznamená, že v Česku zeje hluboká propast mezi chudými a bohatými. Naopak patříme mezi nejvíce rovnostářské země světa. Tak kde se berou mýty o doširoka rozevřených sociálních nůžkách?

Donedávna se Číňané jen snažili kopírovat nejvyspělejší evropské technologie. Teď, když je Evropa v problémech, chtějí levně vykoupit to nejlepší z Unie.

„Musíme docílit toho, aby vlády přešla chuť určovat, co je nejlepším zdrojem energie. Nynější posedlost solární a větrnou energii a etanolem je prostě mimo. Nemůžeme čekat, že šetrné technologie budou natolik produktivní, aby vedly k významnějšímu snížení spotřeby fosilních paliv, zato však můžeme očekávat, že pokřiví tržní cenu takovým způsobem, jak se to stalo v případě podpory kukuřice na výrobu etanolu,“ říká Terry Anderson, přední ekonomický expert na environmentální tématiku.