Články na téma: integrace

Česká B2B platforma Choice zajišťující kompletní online nástroje pro restaurace získala další desítky milionů na svůj rozvoj. Postaraly se o to venture kapitálové fondy J&T Ventures, Reflex Capital a Presto Ventures, které v takzvané late-seed investici poslali startupu 58 milionů Kč. Firma o tom informovala v tiskové zprávě.

Plán na integraci České exportní banky do struktur Národní rozvojové banky, tedy dvou státních institucí s podobnými až překrývajícími se agendami, má být dokončen do poloviny roku 2025. Vznikne tím jeden silný subjekt, který bude schopen firmám poskytovat vyšší objem podpory. „Česká ekonomika trpí ‚dotační obezitou‘, je třeba se jí zbavit,“ říká současný šéf Národní rozvojové banky (NRB) Tomáš Nidetzký.

Společná měna není v krizi, ale mnozí její uživatelé ano. Prohrává většina eurozóny.

V poslední době se ve slovníku těch, kteří prosazují další významné posilování moci Evropské unie, respektive jejích institucí na úkor členských států, zabydlel pojem politická unie. Právě tímto staronovým souslovím označují svůj ideál dalšího vývoje integrace. Ale co to vlastně má být, tahle politická unie?

Rád bych se mýlil – ale je možné, že evropská bankovní krize bude trvat mnohem déle a bude mnohem dražší, než mnozí věří. Studujeme-li podrobněji vývoj japonské bankovní krize, najdeme vskutku znepokojující podobnosti.

Když se německá kancléřka vrátila z posledního summitu eurozóny, bylo jen otázkou času, kdy se strhne bouře a zda zasáhne německou vládnoucí elitu a její eurointegrační konsenzus. Poprvé to totiž vypadalo, že byla zatlačena triumvirátem Francie, Itálie a Španělska do kouta a záchranu eurozóny už neřídí podle svých, německých pravidel.

Časopis Forbes zařadil německou kancléřku Merkelovou na čtvrté místo v žebříčku nejmocnějších lidí světa. V kategorii žen jí udělil dokonce zlatou medaili. Merkelová bezpochyby velkou moc má. Používá ji v něčem správně, ale jindy zase velmi špatně.

Evropští lídři neprožívají odpočinkové léto. Angela Merkelová z hor v severní Itálii volala Mariu Montimu a slibovala, že pro euro udělá „vše potřebné“. Italský premiér jezdil po evropských hlavních městech a snažil se, aby udržel úroky za úvěry co nejníže. Během své dovolené na ostrově Sylt přivítal německý ministr financí Wolfgang Schäuble amerického ministra financí Tima Geithnera. A muž, kterého všichni sledují, prezident Evropské centrální banky Mario Draghi, slíbil: „Do Polynésie nepojedu, je to příliš daleko.“

„Fantastický objekt.“ Miliardář, slovutný investor a jeden z nejvlivnějších lidí planety George Soros si půjčuje tento výraz psychoanalytika Davida Tucketta, aby jím vystihl Evropskou unii v někdejším stadiu rozkvětu.

Jan Macháček se v Hospodářkách ptá ekonomů, jestli je správné rozhodnutí zůstat s Velkou Británií bokem příprav na bankovní a rozpočtovou unii. Co na to Pavel Kohout?

Silná slova a silácká gesta následovaná – podprůměrným výkonem a ostudou. U českých fotbalistů jsme na to zvyklí, problém ale je, pokud si stejnou metodu osvojí česká vláda při hře o to nejdůležitější, co máme – pozici České republiky v Evropě.

Hospodářské problémy Evropy mají společný kořen v uchvátané snaze o sjednocení. Média se zabývají francouzskými a řeckými volbami. Pozornost veřejnosti se zaměřuje na politické dění a často klouže po povrchu. Pod tím povrchem se však skrývá podstata.

V současné době probíhá debata, zda se Česká republika má přidat ke „hlavnímu proudu“ evropské integrace a podpořit fiskální unii, anebo zůstat raději stranou. Zastánci první varianty argumentují nebezpečím, že bychom mohli zůstat mimo. Kritici jsou naopak přesvědčeni, že nebezpečím je právě onen „hlavní proud“ sám o sobě.

Za všechno může mamon zlých kapitalistů, ozývá se světem. Ve skutečnosti tam, kde máme tendenci obviňovat kapitalistu, často neselhal on, nýbrž regulátor.

Když začátkem roku 2002 lidé dostali do rukou eurové bankovky a mince, byla to velká sláva. Ale někteří již věděli, že euro není dobrý projekt. Dokonce i někteří z těch, kdo euro pomáhali prosadit.

Evropa stojí na prahu dalšího roku. Bude nesnadný. Každopádně by mělo platit, že výjimečný stav v evropských financích si žádá výjimečné řešení.

Tématem posledních dní je evropská rozpočtová federace. Zachránila by euro? Ve včerejším článku Pavel Kohout vysvětloval, proč euro ani eurozónu není třeba zachraňovat. „Dejme však tomu,“ uvozuje ekonom exkluzivní pokračování článku, „že bychom rozpočtovou federaci chtěli z jiných důvodů než kvůli hypotetické záchraně eura. Co by bylo potřeba udělat, aby vznikla, a jaké důsledky by její vznik měl?“

Jak se má chudák člověk vyznat v tom, co se dnes v Evropě děje? Vašek Moravec si předminulou neděli zaspekuloval, zda by se o případné další budoucnosti Česka v Unii nemohlo hlasovat v referendu. Na základě čeho by se ale měli lidé rozhodovat? Co by měli chtít? Z médií se na ně valí zmatený veletok informací, jedni varují před odstřižením od Evropy, druzí varují, že bychom se v Evropě mohli rozpustit jak kostka cukru, ostatní neříkají nic, ovšem varují, že na jejich slova dojde.

Nápady na fiskální federalizaci Evropy i navržená koncepce nové smlouvy vycházejí ze stejné logiky: Situace je zachráněna, pokud správné úřady vytvářejí správné dokumenty. Realita už se těmto dokumentům přizpůsobí. Důsledkem této iluze (či „opojení mocí“) a kroků, které z ní vycházejí, nebude úleva, ale naopak dramatické zhoršení situace.

Vrcholní evropští politici v čele s Angelou Merkelovou a Nicolasem Sarkozym přešlapují na místě. Dluhová krize se tím jen stupňuje. Zeptali jsme se předních českých ekonomů, proč se politici neodhodlají k razantnímu řešení situace.

Vyvrcholí dluhová krize rozpadem eurozóny? Ptáme se ekonomů Lukáše Kovandy, Petra Macha či Pavla Kohouta, podnikatele Tomia Okamury a dalších osobností, jak moc je to se společnou evropskou měnou nahnuté...