Články na téma: deflace

Potraviny v obchodech zlevňují nejvýrazněji od roku 2009, zemědělci se ale musejí vypořádávat s pětinásobně silnějším propadem svých výkupních cen, historicky zcela ojedinělým. Ceny v průmyslu klesají poprvé od roku 2020, jde o symbolickou tečku za covidem a energetickou drahotou.

Před třemi lety provedli naši centrální bankéři svůj úvodní „výstřel“ ve světové měnové válce. Prudce oslabili korunu a rozhodli se bránit jejímu posilování. Vzorně se zařadili. Takzvané kompetitivní devalvace – nafukování zisků exportérů prostřednictvím uměle oslabované měny – prováděla tou dobou již celá řada zemí.

Zapomeňte na recyklované historky z natáčení a rádobyvtipné televizní přežblepty. Máme pro vás daleko lepší silvestrovskou nadílku: žebříček nejlepších absurdit roku 2015!

Centrální bankéři stojí za svým: Koruna vůči euru neposílí! Má ale umělé oslabování kurzu naší měny ještě nějaký smysl? Zeptali jsme se ekonomů Pavla Kohouta, Aleše Michla, Petra Macha, zástupce malých a středních podniků Karla Havlíčka a dalších lidí ze světa peněz.

Se slabší korunou vás možná nová televize vyjde na jedenáct místo desíti tisíc. Přináší ale vyšší pravděpodobnost, že na ni budete mít z čeho šetřit.

Měnová intervence České národní banky má nezpochybnitelné přínosy. Ty ale nevyvažují dlouhodobé náklady na ni.

Centrální banka si dala za cíl dotlačit inflaci ke dvěma procentům. Po roce a čtvrt od intervencí se inflace líně povaluje kdesi kolem nuly. Nasnadě jsou otázky, jestli se tedy změnil cíl národní banky, nebo jestli snad neměla zbraň dostatečné ráže. Nejprve si ale položme otázku jinou: Podle čeho vlastně banka ty svoje zbraně zaměřuje?

Rok 2014: Dolar a libra posilují, euro a jen oslabují, ruský rubl padá volným pádem. Rok 2015: Zřejmě žádná změna.

Měly by nás znepokojovat výkyvy kurzu české koruny? Co to znamená pro naši ekonomiku? A jak by na stávající situaci měla reagovat Česká národní banka? Zeptali jsme se ekonomů, investorů a lidí z byznysu.

Investoři se obvykle na Vánoce těší. Na konci roku se totiž jezdí takzvaná Santa Claus rally – ceny akcií tou dobou často stoupávají. Letos ale zařadily zpátečku. Americké indexy ztrácely asi pět procent a třeba britské šly dolů až o devět procent. A tak se ke stresu z lovu dárků v přeplněných obchodech přidal strach o výsledek investic. Prosinec zvednul nejednomu investoru tlak.

Zakladatel poradenské firmy Orcam Financial Group ze San Diega Cullen Roche píše z pozice praktika, nikoli teoretického ekonoma z univerzity nebo centrální banky. To se projevuje nejen v příjemně vstřícném stylu psaní. Důležité je, že pomáhá odhalovat některé mikro- i makroekonomické mýty jak laiků, tak odborníků.

Tak nám nedávno zase zbankrotovala Argentina. Podruhé za 13 let, poosmé za poslední dvě století. Ačkoli se jedná o zemi geograficky vzdálenou, v hospodářské politice lze nalézt alarmující podobnosti s Evropskou unií.

Ten seriál už běží pětadvacet let. Pokus o rozpumpování japonské ekonomiky, selhání, nárůst státního dluhu. A znovu. Taková krize, trvající třeba i desítky let, ovšem může postihnout i Evropu.

Deprese je potvora. Takzvaná velká deprese, jak se někdy říká světové krizi z první poloviny dvacátého století, přivolává vrásky na tváře ekonomů ještě dnes. Jenže co když teoretická pravidla, která z ní zhusta vyvozují, nejsou obecně platná? Co když velká deprese byla velká výjimka, ze které by se pravidla vyvozovat neměla? Guvernér naší centrální banky má jasno. Jinde vládnou pochyby.

V květnu nerozkvétaly jen šeříky, ale také úsměvy na tvářích investorů. Když pomineme zlato a některá méně podstatná nebo sledovaná investiční aktiva, zhodnocovalo se skoro všechno, akcie od vyspělých států po rozvíjející se ekonomiky, dluhopisy státní i tzv. high-yield dluhopisy. Zkrátka, kdo v květnu nebyl na kapitálových trzích, trhá si vlasy, pokud mu ještě nějaké zbývají.

Spekuluji na pokles japonského jenu. Japonsko nemá na výběr. Buď provede měnovou reformu, nebo – a to je pravděpodobnější – bude dál masivně ředit peněžní zásobu. Tak či tak to povede k dalšímu oslabování měny.

Hrozbu deflační spirály účinněji odvrátí strukturální reformy, ne další tištění peněz.

Zájem o řecké, španělské, italské i portugalské dluhopisy je veliký. Úrokové výnosy klesly na předkrizové hodnoty, jako by ani žádná krize nebyla. Přitom zadlužení neustále roste až strašidelným tempem. Dluhopisová bomba potichu tiká… ale nikdo to neslyší.

Hlavní ekonomické mocností bojují své měnové války už dlouho. Nikdo to však radši moc nerozmazává, protože nikdo není bez viny. A co bychom si taky nevystřelili! Bude kořist! Nebo spíš budeme kořist my?

Diskutují ekonomové. Jeden si opakovaně stěžuje, že oponent nemá nastudovanou ani základní literaturu a zdůrazňuje, že je pod jeho úroveň se takové debaty vůbec účastnit. Druhý mu zas po vystoupení řekne (cituji): „Takovou míru arogance jsem ještě nezažil. Všichni, kdo mají jiný názor, jsou podle vás laikové. Nebuďte takový nafoukaný.“ Co myslíte, který z nich je Václav Klaus?

Války se primárně vedou proto, aby jedna strana získala část bohatství druhé strany. Většinou to dopadá tak, že nějaký majetek po válce změní majitele a mnohem víc ho při válčení přijde nazmar. Dnes uniformy vystřídaly bílé límečky a výhoda je zřejmá: nižší ztráty, minimálně na životech. Které země jsou dnes největšími válečníky tohoto typu?