Nový sál v Praze přiláká fanoušky z celé Evropy, věří šéf filharmonie Mareček

Mareček působí v čele České filharmonie od roku 2011. V rozhovoru pro Finmag ale vypráví hlavně o budoucnosti orchestru. Kromě jiného o nové budově filharmonie. „V Rudolfinu obrovská hudba tolik nevynikne, naopak dirigent musí orchestr tlumit, aby se hudba do sálu vešla. Praze moderní hudební sál skutečně strašně chybí,“ říká.

Kromě toho řeší ale třeba i zvyšování platů filharmoniků. „Jako management už cítíme, že by orchestr měl být oceněn lépe, což se v této době těžko prosazuje,“ přiznává.

Lidé přijedou na koncert, ale chvíli se zdrží a utratí nějaké peníze. U Prahy se takový nárůst zájmu dá očekávat dvojnásob.

Praha by měla mít za deset let novou budovu filharmonie. Naplňuje se tím tvůj sen, že by orchestr významu České filharmonie měl hrát v novém, moderním sálu?

To rozhodně. Orchestr se nedávno vrátil z turné po Evropě, hráli jsme v Pařížské filharmonii a Labské filharmonii v Hamburku, což jsou dnes dva z nejzajímavějších sálů. Hráli jsme Šostakovičovu 11. symfonii a Mahlerovu Sedmou, tedy velkou symfonickou hudbu, kterou hrajeme i v Rudolfinu, a tam strašně vynikne rozdíl kubatury sálu. V Rudolfinu tak obrovská hudba tolik nevynikne, naopak dirigent musí orchestr tlumit, aby se hudba do sálu vešla.

David Mareček (46)

Daniel Hamerník

• Absolvoval klavír na konzervatoři v Brně, pokračoval na JAMU.

• Učil na základní umělecké škole, dělal dramaturga Brněnské filharmonii, později ji vedl jako ředitel.

• V únoru 2011 se stal generálním ředitelem České filharmonie. K prvnímu českému orchestru přivedl dirigenty Jiřího Bělohlávka a Semjona Byčkova.

• Před lety se vrátil ke koncertní klavírní hře, s Janem Martinikem nahrál Schubertův soubor písní Winterreise. S violoncellistkou Alisou Weilerstein natočil v roce 2021 recitál pro Českou televizi.

Praze moderní hudební sál skutečně strašně chybí. Nakonec nebylo by to jen splnění mého snu, ale i přání šéfdirigenta Semjona Byčkova, který ten záměr všemožně podporuje. Dostalo by to jinam také orchestr, kdyby v novém sále mohl pravidelně zkoušet a hrát.

Dá se spekulovat i o tom, že by do takového moderního sálu jezdili i fanoušci z celé Evropy víc než dnes do Rudolfina?

Myslím, že ano. Neříkám nutně, že raději než do Rudolfina, protože to má zase punc sálu, kde poprvé dirigoval filharmonii Antonín Dvořák a kde účinkovala řada legendárních umělců. Když se ale podíváme na příklad Paříže, Hamburku nebo Reykjavíku, kde je koncertní sál Harpa – krásná stavba, která dostala cenu Miese van der Roheho –, všechna ta města zažila masivní nárůst kulturní turistiky, která je vítaná. Lidé přijedou na koncert, ale chvíli se zdrží a utratí nějaké peníze. U Prahy se takový nárůst zájmu dá očekávat ještě dvojnásob, protože je dobře přístupná a atraktivní sama o sobě.

Zmínil jsi Mahlera, on sám mluvil o své hudbě jako o proudu, který má rozrážet stěny koncertních sálů. Nesnižuje rozšiřující se kubatura nových prostor toto žádané umělecké napětí?

Toho bych se nebál. Větší sál znamená větší pódium, kam se vejde víc muzikantů, hudba je v takovém prostoru průhlednější. Je lépe slyšet. A rozhodně se nestane, že by neprorážela stěny, jak jsi o tom mluvil. To se bohužel u Mahlera už jednou v Praze stalo.

Mám stále v paměti projekt Osmé symfonie v O2 areně na Pražském jaru, dirigoval Christoph Eschenbach, ale ten monumentální rozměr Mahlerovy hudby se v aréně úplně ztratil. A byla to škoda. To se v konvenčním větším sále nestane. Hudba neuniká pryč. Bylo to dobře slyšet právě v Paříži i v Hamburku.

IPR Praha / Bjarke Ingels Group

Vítězný návrh nové budovy Vltavské filharmonie

Je to, jako když si pustíš hudbu na lepší hi-fi soupravě s lepšími reproduktory. Hudba je vnímatelná ve větším rozsahu, jsou skvěle slyšet piana, jemnější místa skladeb, ale orchestr může přidat na mohutnosti. Rozdíl proti tradičnímu sálu je podobný, jako když slyšíš koncert v rozhlase, který má svou kapacitu, a ty silnější pasáže už musí zvukaři „oříznout“, ztlumit, což z působení v rozhlase jistě dobře znáš. Nový sál umožňuje slyšet i tu nejsilnější dynamiku, a přitom ji neslyšet jako skrumáž not, ale jako dobře rozlišitelnou strukturu. A to podvědomě dobře cítí i laik.

Po covidu máme přetlak zájmu o vstupenky, máme vyšší čísla než před covidem, tak doufejme, že to vydrží.

Viděl jsem dokument o vytváření akustiky v Labské filharmonii, kde se pracovalo nejprve na malém modelu a až pak se ladil celý velký sál. A to tak, aby každý posluchač měl dojem intimního poslechu.

To je podle mě kouzlo akustiky, stojí na pomezí exaktní matematiky a umění. Vše se musí přesně vypočítat a matematicky vymodelovat, ale pak to doladění sálu na modelu a v reálu je skutečné umění. Jedno bez druhého nefunguje.

Na „dolaďování“ koncertního sálu v Praze si ještě deset let počkáme. Už se uvažuje o tom, jak by to prakticky a ekonomicky fungovalo? Část koncertů by byla v Rudolfinu, část ve Vltavské filharmonii?

To je model, na němž se teď pracuje. Jednáme o tom s Prahou i ministerstvem kultury, samozřejmě také s Orchestrem hlavního města Prahy FOK, který bude mít v nové budově své sídlo, protože teď je v Obecním domě v nájmu. Podle našeho týmu by to mělo fungovat podobně jako Národní divadlo, které má několik budov a podle nich dělí repertoár. Vltavská filharmonie by byla pro velký repertoár, Rudolfinum pro komornější kusy.

Daniel Hamerník

Daniel Hamerník

Další obrázky v galerii (7)

Zatím máme po covidu přetlak zájmu o vstupenky, máme vyšší čísla než před covidem, tak doufejme, že to vydrží i v dalších letech. Bylo by to výhodné i pro orchestr. Máme-li například koncert pro 3500 lidí, hrajeme v Rudolfinu třikrát, ve Vltavské by to stačilo dvakrát. Jeden den by tak zbyl na zkoušení, což se někdy velmi hodí: mít více času na zkoušení a propracování skladby.

Jaká je ekonomická rozvaha? Bude se muset zvýšit dotace státu?

Na tom pracujeme. Pokud by bylo provozování sálu svěřeno filharmonii, jak to běžně ve světě chodí, museli bychom rozšířit tým o lidi, kteří by se starali o novou budovu. A to by jisté zvýšení nákladů přineslo. Ekonomika provozu samotné budovy je zatím ve hvězdách. Tým kolem náměstka Petra Hlaváčka, který dělal celou soutěž společně s architektem Martinem Krupauerem a vykonal nadstandardní práci i v evropském kontextu, má sice nějaké modely, ale celý provozní systém bude ještě předmětem plánování. Až za dva tři roky se ukáže, zda si sál na sebe vydělá, nebo bude potřebovat dotaci.

Od zvýšení platů v roce 2012 filharmonikům příjmy prakticky nerostly.

Říkal jsi, že pozorujete větší zájem o vstupenky než před covidem, teď ale přišla energetická krize, bude ekonomická recese. Jak se vás dotkly ceny energií? Roste inflace, klesají reálné mzdy hudebníků…

To teprve uvidíme, až krize skutečně vypukne. Jediné, co se zatím děje, je to, že hudebníci cítí dopad inflace a také zavírání nůžek platových rozdílů z minulosti. Od zvýšení platů v roce 2012, kdy ministr financí Miroslav Kalousek zvýšil platy filharmoniků o 60 procent, jim příjmy prakticky nerostly. Zatímco ostatní orchestry se pomalu dotahovaly na úroveň České filharmonie, což bylo také trochu cílem té operace – pomoci celému oboru, aby byli ve špičkových orchestrech muzikanti dobře zaplacení.

O čem se ale vůbec nemluví, je to, že v České filharmonii se hraje zdaleka nejvíc. Platy se dělí v měsíci na pracovní výkony (zkouška, koncert, nahrávání), těm se mezi muzikanty říká čárky. A když se spočítají čárky a vydělí se tím měsíční plat, je to u jiných orchestrů tři tisíce, u nás dva tisíce na jednu čárku. Jako management už cítíme, že by orchestr měl být oceněn lépe, což se v této době těžko prosazuje.

Co s tím, počkat na lepší časy?

Snažíme se rozjet kampaň pro soukromé dárce, která se v Česku ještě nikdy nekonala. Myslíme si, že když půjdeme s nataženou rukou za zřizovatelem, musíme mít ve druhé ruce něco, co jsme dokázali sami. Pokud jde o energie: máme jednu budovu, proto dopad růstu cen není zásadní.

Jak to řeší kolegové v cizině, odkud jste se vrátili?

Oni řeší hlavně výpadek posluchačů, kteří na koncerty chodí méně. To je celosvětový problém. Po covidu se nevrátili. Většinou nemá problém jednička v daném státě, třeba Carnegie Hall v New Yorku je spokojená, ale San Francisco nebo Los Angeles jsou už o třetinu níž. Podobně Labská filharmonie v Německu, momentálně nejoblíbenější německý sál, má plno; Berlínská filharmonie samozřejmě také, ta má vyprodáno pořád. Ale Kolín nad Rýnem, Essen, a dokonce i Mnichov, tradiční město klasické hudby, hlásí pokles zájmu.

Pozn.: Autor rozhovoru se s Davidem Marečkem dobře zná, proto si tykají.

Rozhovor vyšel v aktuálním vydání tištěného Finmagu. Zimní číslo najdete na stáncích právě nyní.

Kam dál? Rozhovory na Finmagu:

• Brčka vyřadit nemůžeme, pacient je víc, říká Britta Fünfstück z Hartmannu
• Češi jsou slušnější, než si myslíme, říká šéf FreshPointů. Staví na důvěře
• Metaverse rozostřuje hranice, může být nebezpečný, říká Kateřina Havrlant
• Revoluce kapitalismu? S předplatným lidé utrácejí víc, říká Bena z Alza.cz
• Pomoc státu je nutná, říká šéf přední keramičky Laufen CZ

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag