Rýžové nudle, krevety a špetka fašismu. Jak Thaici dobyli svým jídlem svět

Jakub Žofčák
Jakub Žofčák | 4. 1. 2023 | 4 864
fast foodfašismusgastronomieThajsko

S tradičními národními pokrmy je to těžké. Některé jsou dovezené ze zahraničí, další nemají s danou zemí vlastně nic společného a jiné jsou staré jen několik desítek let. A pak jsou tu jídla, která vymysleli fašističtí autokraté. O jednom takovém si povíme – neříkejte, že nemáte rádi pad thai.

Rýžové nudle, krevety a špetka fašismu. Jak Thaici dobyli svým jídlem svět

Thajsko svým husarským kouskem před dvaceti lety rozpoutalo něco, co dnes označujeme za kulinární diplomacii. (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

Máloco vypoví o historii a kultuře dané země tolik jako místní fast food. Kyblík smaženého kuřete kupříkladu vypráví příběh o americkém podnikatelském duchu vtěleném do kolonela z Kentucky, který v 62 letech vybudoval jednu z největších franšíz na světě. Stejně tak ale vypráví méně sluníčkový příběh o zvěrstvech amerických plantáží a o otrocích, kteří se díky přípravě smaženého kuřete dokázali poprvé ekonomicky emancipovat.

Notoricky známý thajský fast food sděluje příběh ještě zajímavější. Udělal totiž ze své domoviny prvního a zatím nejúspěšnějšího propagátora kulinární diplomacie. Ale to předbíháme.

Díky svým studiím v Evropě se Songgram rozhodl následovat japonskou cestu a Thajsko poevropštit, a to klidně přes sílu.

Ve jménu pokroku

Píše se rok 1932. V Praze na Štvanici se otevírá zimní stadion, v Londýně vychází Huxleyho román Brave New World a v tehdejším Siamu se odehrává vojenský puč. Jedná se o poměrně standardní převrat – zástupci Lidové strany svrhli staletí trvající absolutismus Čakríovské dynastie a nainstalovali konstituční monarchii se symbolickým panovníkem v čele. Po letech chaosu a vnitřních bojů se do čela země v roce 1938 dostává vojenský důstojník a faktický diktátor Pibul Songgram.

Hůlky

HůlkyShutterstock

Odhlédněme na chvilku od samotného jídla a soustřeďme se na nástroje, kterými jej dostat do úst. Nemálo návštěvníků čínských restaurací jistě napadlo to samé – proč se v Asii uchytilo jedení pomocí hůlek? První hůlky se objevují kolem roku 1200 před naším letopočtem v severní Číně, tehdy ještě jako nástroj k míchání polévky. Důvod k jejich používání místo příboru je mimo jiné ekonomický – v době jejich vzniku měla Čína 60 milionů obyvatel (čtvrtina tehdejší planety) a jednoduše nebylo v zemi dostatek kovu na to, aby každý jedl vidličkou a nožem.

S tím souvisí také tradiční příprava asijských pokrmů, tedy krájení surovin na malé kousky. Nejenže se takové jídlo dobře jí hůlkami, ale také je jeho příprava mnohem rychlejší a ekonomičtější, protože nespotřebuje tolik dřeva na oheň.

Songgram si dal za úkol Siam kompletně přebudovat a začal od podlahy – to on jej přejmenoval na dnešní Thajsko. Jeho budovatelské manýry však nebyly prvoplánové, thajský předseda vlády věděl, že jeho země je vedle Číny a Japonska posledním asijským státem, který nekolonizovaly evropské mocnosti. Jeho podrobení sousedi – Francouzská Indočína a (britská) Barma – byli nejlepším důkazem toho, že nad ním visí Damoklův meč.

Díky svým studiím v Evropě se Songgram rozhodl následovat japonskou cestu a Thajsko poevropštit, a to klidně přes sílu. Pokud se Thajci stanou kulturním národem, udrží si vlastní integritu a nezávislost a vše si budou moci ponechat – není třeba civilizovat už civilizované.

Ačkoliv to zavání fašismem (a Songgram se netajil svým obdivem k Hitlerovi a Mussolinimu), podobnou strategii poevropštění zastával třeba i všemi obdivovaný Mustafa Kemal Atatürk. Jenže ten Turkům nenařizoval, kdy mají chodit spát, co si mají oblékat nebo co jíst, jako to zavedl Songgram ve svých Dvanácti kulturních požadavcích. A tím se konečně dostáváme k thajskému kulinářskému pokladu.

Právě jídlo bylo jedním ze základních kamenů nové thajské celonárodní identity. Před nástupem Pibula Songgrama jedli Thajci hlavně rýži a chilli pastu. Nic, o čem by se psalo domů. A právě v závislosti na rýži viděl nový diktátor problém – stačily jedny špatné záplavy a najednou nebylo čtvrt roku co jíst.

Rýžové nudle – později hlavní složka pad thai – proto byly velkou inovací. Stačilo vzít starou rýži, zpracovat ji v těsto a najednou měla životnost několik let. O rýžových nudlích se v Thajsku bez nadsázky skládaly národní písně a Pibul Songgram o nich často mluvil v celonárodních projevech.

Pad thai byl Songgramův majstrštyk – styl přípravy stir-fry byl převzatý z Číny (tedy od čínských stánkařů, kteří byli honem rychle uklizeni pryč), ingredience jako vejce, krevety, tofu, rybí omáčka, tamarind, sójové výhonky a arašídy byly snadno dostupné a navíc se zužitkovala a podpořila produkce ze všech částí Thajska.

Stačilo to umně zakomponovat do národní propagandy, rozdávat na ulici kartičky s receptem a nakázat to vařit všem státním institucím a nové tradiční thajské národní jídlo bylo na světě.

Pad thai není pokrm ani tradiční, ani thajský, ale stal se každodenním jídlem pro celou generaci Thajců, kteří dostali poměrně výživnou a levnou dávku kilojoulů, ze které se nám dělají boule za ušima dodnes. A to byl pro pad thai teprve začátek, jeho čas měl ještě přijít.

Zůstává však úsměvným paradoxem, že Global Thai je projekt jak vystřižený ze Songgramovy fašistické příručky.

Turismus prochází žaludkem

Podobně jako další země v jihovýchodní Asii i Thajsko si ve druhé polovině 20. století prošlo poměrně turbulentním vývojem. Stálo na straně USA ve válce o Vietnam, následoval studentský převrat v roce 1973, krátká éra svobody ukončená masakrem na Thammasatské univerzitě, nemluvě o vojenském puči v roce 2006 a ještě jednom v roce 2014.

Přetočme však kalendář na přelom milénia. Thajsko bylo na dohled od raketově rostoucích asijských tygrů – Hongkongu, Jižní Koreje, Singapuru a Tchaj-wanu – a tiše závidělo. Nemohlo se chlubit protržní ekonomikou zaměřenou na high-tech ani vyspělým finančním sektorem a vlastně ani dostatečně stabilní vládou, aby se o něco takového pokoušelo. Přesto mělo eso v rukávu, které jej znovu zachránilo, když bylo potřeba – pad thai.

Ekonomie namazaná na chleba

Nutella
Shutterstock

Stačí chvíli studovat historii věcí, co jsme si donesli z obchodu, a přijdeme na to, že se nám ekonomické zákonitosti dostávají na talíř každý den. Kupříkladu Nutella – dost možná nejlepší italský vynález všech dob – vznikla z nedostatku. Po válce totiž Itálii scházelo kakao, a tak ho v roce 1946 zkusil Pietro Ferrero nahradit lískovými ořechy. Z ořechů, cukru a trocha kakaa vznikla hmota jménem Giandujot, kterou o dvacet let později Pietrův syn Michele přeměnil na Nutellu. V současnosti je největším vývozcem lískových ořechů Turecko, takže když loni padala turecká lira, radil server Business Insider předzásobit se Nutellou, protože možná nebude. Třeba se dočkáme toho, že budeme lískové ořechy zase nahrazovat kakaem.

V prvních letech 21. století málokdo pořádně tušil, kde Thajsko leží, natož co se tam jí. Výjimkou však byly ostrůvky thajských emigrantů v jižní Kalifornii a v Sydney, kde se tamní obyvatelé mohli po kuchyni thajských přistěhovalců utlouct. Toho si všimla thajská vláda a rozjela jeden z nejúspěšnějších exportních projektů všech dob, který se od té doby marně snaží napodobit nejedna země: Global Thai. Plán byl jednoduchý – maximálně podpořit a zpropagovat thajskou kuchyni v mezinárodním prostředí a tím nalákat do Thajska turisty.

A nebylo by to Thajsko, kdyby to nevzalo od podlahy. Zapojena byla všechna ministerstva, od průmyslu až po zdravotnictví. Vytrénovaná rota kuchařů se rozjela do celého světa, aby školila místní podnikatele vařit pad thai a další thajské „tradiční“ speciality. Zahraniční velvyslanci pomáhali budovat infrastrukturu, zajišťovali kontrakty a sháněli suroviny, thajská exportní banka půjčovala peníze lokálním podnikatelům na otevírání restaurací, každý dal ruku k dílu.

Byl to fenomenální úspěch. Global Thai měl za cíl otevřít v zahraničí 3000 thajských restaurací. V roce 2017 jich bylo 21 tisíc. Před covidem do Thajska přijelo skoro 40 milionů turistů ročně a bylo osmou nejnavštěvovanější zemí světa. A právě jídlo opakovaně figuruje jako jeden z hlavních faktorů návštěvnosti Thajska.

Zůstává však úsměvným paradoxem, že Global Thai je projekt jak vystřižený ze Songgramovy fašistické příručky. Uměle vytvořené pokrmy, které pod taktovkou thajské vlády měly vytvořit dojem tradiční thajské kuchyně, byly přizpůsobeny na míru chutím dané země.

Původní a nakonec nerealizovaný návrh thajského ministerstva exportu dokonce počítal s oficiálním řetězcem s jednotnou šablonou třech typů restaurací – fast food podniky s útratou do 15 dolarů na osobu, formální restaurace s útratou do 25 dolarů na osobu a fine dining s útratou do 30 dolarů. Byly vymyšleny loga, jídelní lístek, design interiérů, recepty...

Pad Thai Goong Sod

INGREDIENCE

  • 2 polévkové lžíce rybí omáčky
  • 2 polévkové lžíce palmového cukru
  • 2 polévkové lžíce tamarindové šťávy
  • 120 gramů úzkých rýžových nudlí
  • ¼ šálku tofu ze žlutých fazolí
  • 1 lžička česneku
  • 2 čajové lžičky šalotky
  • 2 polévkové lžíce sladké nakládané ředkve
  • 15 gramů sušených krevet
  • 2 vejce
  • 1 šálek fazolových klíčků
  • ¼ šálku pažitky

POSTUP

Zahřejte všechny přísady kořenící omáčky až k varu. Úzké rýžové nudle rozmíchejte s vodou, dokud nezměknou a neudělají hrudky. Míchejte a smažte tofu, sušené krevety, česnek, šalotku, sladkou nakládanou ředkev, dokud se nerozvoní. Přidejte nudle a směs koření a smažte za stálého míchání „do sucha“. Přidejte vejce, fazolové klíčky, pažitku a dobře promíchejte.

Ostatně navštivte web www.thaiselect.com, kde naleznete nejen síť restaurací certifikovaných thajskou vládou, ale i oficiální vládou posvěcené recepty na všechny pokrmy, včetně pad thai (vyhledejte si recept na Pad Thai Goong Sod, viz box). Dobrou chuť!

Co jiného je IKEA než obrovský a rafinovaný způsob, jak lidem všech zemí světa natlačit masové kuličky s brusinkami?

A diplomacie taky

Thajsko svým husarským kouskem před dvaceti lety rozpoutalo něco, co dnes označujeme za kulinární diplomacii (někdy také gastrodiplomacii). Je to využívání gastronomie jako prostředku k mezikulturnímu sblížení nebo navázání mezinárodních vztahů. Někdy je jídlo opravdu nejlepší apolitický prostředek, jak vytvořit pozitivní brand dané země. Kulinární diplomacii zkusily i další asijské státy (Tchaj-wan, Singapur, Jižní Korea nebo Malajsie), ale také třeba Austrálie nebo Skandinávie – co jiného je IKEA než obrovský a rafinovaný způsob, jak lidem všech zemí světa natlačit masové kuličky s brusinkami?

A co Česko?

Česká vláda zatím nezamýšlí investovat do řetězců zahraničních restaurací se svíčkovou a smažákem, přesto ale máme artikl, který kulinářskou diplomacii reprezentuje dokonale – pivo. Ze svaté trojice českých symbolů hokej–pivo–škodovka právě ten prostřední nalákal do Česka asi nejvíc turistů. Přímý vliv piva na turismus lze odhadnout těžko, ale jen Plzeňský Prazdroj navštívilo v roce 2019 bezmála 700 tisíc lidí, z toho polovinu tvořili cizinci. Ve stejném roce Česko vyvezlo téměř pět milionů hektolitrů piva za skoro sedm miliard korun.

Zmiňme alespoň tu Jižní Koreu. V roce 2008 to byla 13. největší ekonomika na světě s velkým marketingovým problémem – byla moc spojována se Severní Koreou a naopak byla málo vidět v porovnání s Japonskem a Čínou. Řešení? Agresivní celosvětová marketingová kampaň propagující kulturní aspekty Jižní Koreje jako například K-pop, taekwondo nebo kimčchi.

A právě kimčchi – nakládaná a fermentovaná zelenina, zejména zelí – bylo součástí programu Global Hansik, do kterého země investovala 77 milionů dolarů (skoro dvě miliardy korun). Korejská vláda nakoupila mimo jiné reklamu na Times Square a postavila Kimchi Institute, ve kterém se vyvinuly speciální chutě pro japonský a americký trh.

Korea však úplně nesplnila svůj plán – cílem bylo do roku 2017 otevřít v zahraničí 40 tisíc restaurací, podle serveru Statista se jich nakonec otevřelo „pouze“ něco přes 30 tisíc. Přesto se turismus v Jižní Koreji, měřeno počty přijíždějících zahraničních turistů, zvýšil mezi lety 2009 a 2015 o 70 procent. To není špatné na zemi, jejímž jediným dřívějším kulturním exportem byly turnaje v počítačové hře Starcraft.

Anketa

Máte rádi pad thai?

Mimochodem, jídlo nemusí být jenom prostředkem diplomatického propojování kultur, ale naopak i vyvolávání sporů. Nejlepším příkladem je boršč, který se stal jedním z mnoha objektů kulturní války mezi Ruskem a Ukrajinou. Ačkoliv tato řepná polévka vznikla v Kyjevské Rusi (tedy na území dnešní Ukrajiny), přetahují se o její původ kromě Rusů a Ukrajinců i Bělorusové a Poláci. Ruská mluvčí ministerstva zahraničí Marija Zacharovová dokonce prohlásila, že to, že Ukrajinci nechtějí sdílet boršč, je příkladem „...xenofobie, nacismu a všech forem extremismu“, které vedly k invazi na Ukrajinu.

Tento spor ukončilo UNESCO, které v červenci přiřklo boršč Ukrajině a zařadilo jej na seznam nehmotného kulturního dědictví, jež je třeba naléhavě chránit. Ruskou invazi na Ukrajině to bohužel zatím neukončilo.

Dějiny národů asi skutečně souvisí s dějinami gastronomie víc, než se na první pohled zdá. Ale byla by chyba si odpírat dobré jídlo jenom kvůli tomu, kdo jej vymyslel. Naopak – zkusme raději pokrmy brát jako jeden z mála skutečně pozitivních odkazů minulosti. Jenom až si příště dáte k pití vychlazenou Fantu, raději si negooglujte, kde byla vymyšlena.

Kam dál? Jakub Žofčák na Finmagu:

ZIMNÍ FINMAG JE TADY. NA CO SE TĚŠIT?

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

„Najednou jsem měla pocit, že jsem už někdo jiný, že jsem ztratila sama sebe,“ přiznala Adéle Vopěnkové sběratelka umění Kateřina Havrlant, když spolu mluvily o jejím odchodu z Googlu.

FIN. Dominik Stroukal tvrdí, že se máme připravit na investiční žně • V kanceláři partnera ZDR Investments • Václav Podzimek: Do čeho investovat v roce 2023 • Robert Vlach o pravidlech růstu freelancerů • Roste cena děl po smrti jejich autorů? • Podle Petra Beny z Alzy dochází k pomalé evoluci kapitalismu

MAG. Nejlepší soukromá gymnázia v Česku • Mladé sítě pryč nepustí a staří žijí v digitálních ghettech, říká marketér Tomáš Jindříšek • Kokain, VHS i Flexaret spojuje jedno: Nejsou a nebudou • Na skialpech od čtyř dubů jezdí nejen beskydští fajnšmekři • Americký pickup RAM 1500. Dává smysl i na opačné straně oceánu?

Autor článku

Jakub Žofčák

Jakub Žofčák

Jakub Žofčák je absolventem oboru Ekonomická analýza na NF VŠE a momentálně si dělá doktorát na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Živí se lektorstvím a pořádáním kurzů pro studenty, spolupracuje jako analytik s Centrem ekonomických a tržních analýz (CETA) a je editorem časopisu Trade-off. Mimo psaní ekonomických článků o obskurních tématech se několik let neúspěšně pokouší hrát na ukulele.