Zahrádka bez obsluhy, ale s novým Finmagem. Co se v něm dočtete?

Byznys dovážkových a kurýrních služeb, které se nejen u nás během pandemie tolik rozmohly, prý není pěkný, ale – považte – dočista prohnilý. Dovážkové aplikace totiž jaksi do oběhu vrátily služebnictvo a to je zlé, dočetla jsem se nedávno. A je tedy moc dobře, že konečně bublina začíná splaskávat a mejdan končí.

Ony ty nejrůznější aplikace na odvoz lidí a rozvoz nákupů, sekání trávníků (nechápu, jak někdo online může posekat) ničí staromódnější konkurenci a podivně tvoří ceny, ale také nabízejí moderní sluhy, pardon, služby.

Protože dostat o půlnoci chuť na tatranku a nechat si ji donést do druhého patra prý nesvědčí o poskytování dobrého servisu, ale rozmařilosti zákazníků. Což je nemorální, vždyť největší podíl na HDP vyspělých ekonomik mají – jejda – služby.

Nabitý letně-podzimní Finmag

NextPage Media

„Každý investor by měl v noci klidně spát,“ řekl Dominiku Stroukalovi Jan Sýkora, spolumajitel investiční skupiny Wood & Company. V příštích 18 měsících podle něj uvidíme celou řadu úžasných příležitostí.

FIN. Hudební byznys: Jak udělat velký a cenově dostupný festival • V kanceláři šéfa Kebooly • Jakub Žofčák o byznysu s přežitím • V hlavě podnikatele a filantropa Jana Školníka • Robert Vlach o zanedbané cenotvorbě freelancerů a nutnosti zdražovat

MAG. Korsika má svá specifika. Kromě divokých prasat na plážích a kaštanového piva i originální způsob vyřizování účtů • Otevřít kavárnu ve druhém patře, a ještě nad hampejzem – to může udělat jen blázen. Café Louvre slaví 30 let • Nejlepší vývrtka na světě má sto padesát let. Všem Francouzům na vztek ji vynalezl Němec

Koupit Finmag

Přemýšlím, jak tekutá je hranice mezi rozmařilostí a kvalitní službou. Opravte mě, jestli se pletu, ale nepamatuju si, že by se někdo pohoršoval nad Saturninem, o výši jehož gáže oblíbená kniha, sepsaná během vlahých večerů v koupelně za protektorátu, taktně mlčí. Stejně tak neznáme jméno jeho zpovykaného zaměstnavatele, který do úřadu chodil asi jen z rozmařilosti.

Pokud jeden platí a druhý a to o své svobodné vůli poskytne službu, mělo by vše být v pořádku. Ovšem v době, kdy se někteří připravují na konec světa, vyhlíží ekonomický sešup, atomovou válku a budují domácí bunkry, platit za něco, co sám nechci dělat nebo na to nemám čas, je prý odsouzeníhodný projev konzumentství. Alespoň to nám sdělují novodobí apoštolové rovnosti. Ostatně myšlenka to není zbrusu nová, něco podobného tu 40 let lidem do hlavy vtloukali komunisté. K naší smůle to i na delší čas implementovali.

Naštěstí jsou místa, kde skvělý servis ještě není sprosté slovo. Pražský podnik Café Louvre je jedním z nich. Už třicet let ho provozuje Sylvio Spohr. Tady vás spolehlivě teleportují do starých dobrých časů, kdy platilo, že hosty obsluhovali číšníci a jídla připravovali kuchaři, ne traktoristi nebo online aplikace. Stavte se tam, uvidíte.

Anebo si zkuste představit, jak bychom se mohli mít, pokud bychom se poučili od koček. Ty totiž, jako píše Vojtěch Dobeš, nemají nejmenší problém, když je někdo obsluhuje, velebí a uctívá. Ostatně, sousedovic Uhlík si taky neláme hlavu, jestli mu záchod vyčistíme my, nebo ti druzí.

Kam dál? Tištěný Finmag na webu:

• Většina NFT jsou blbosti, varuje Mára. Jak vydělal na imaginární opici?
• Parkovací místo zdarma aneb Když se z pravičáků stávají soudruzi
• Covid nás bolel, sáhli jsme do rezerv, říká šéfka Kongresového centra
• Šily se roušky, pekl se chleba, hrály hry. Jak deskovky dobyly obýváky
• Cukrářství je chemie, vaření filozofie, říká šéfkuchař Knedla