Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Z investičního bankéře hospodářem. Constantin Kinský a tři a půl hektaru střech

Adéla Vopěnková
Adéla Vopěnková | 3. 5. 2022 | 12 038
dědictvíKulturašlechtatradice

Dřív Constantin Kinský radil při očistě českých bank. Dneska se pere s kůrovcem a opravami tří a půl hektaru střech na budovách, které patří k panství, jež zdědil po předcích. Finmag se za ním jel podívat do Žďáru nad Sázavou a polovičku reportáže, která o tom vyšla v aktuálním čísle, si můžete přečíst i na jeho webu.

Z investičního bankéře hospodářem. Constantin Kinský a tři a půl hektaru střech

Zdroj: Libor Fojtík

Třinácté století. Dvanáct mnichů. A jeden neobydlený hvozd. Na místě vzniklém vypálením – vyžďářením – lesa vzniká klášter a osada Žďár. Na místě křižovatek a propojení věcí často zdánlivě neslučitelných. 

Začněme polohou, bývalý cisterciácký klášter leží přesně na zemské hranici Čech a Moravy. Pak je tu tvář místa a krajiny definovaná dílem Jana Blažeje Santiniho. 

Architekt s italskými kořeny původně gotický klášter přestavěl a rozvinul k dokonalosti ve specifickém stylu barokní gotiky – svém původním konceptu. Doplnil ho také o poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. A ačkoliv Santiniho dílo vzešlo z období údajného temna, celé generace odborníků i laických návštěvníků udivuje technickou a estetickou dokonalostí. 

Zámek je od slova zamykat. Ale my ho chceme otevírat.

Původně duchovní stánek později upravili pro světské účely. A tak se z místa modliteb, z nichž k prvním se mniši denně scházeli už po druhé ráno, stal zámek. Mnoho místních ale o žďárskému zámku dodnes mluví jako o klášteře, i když to přes dvě stě let není pravda. 

Část areálu si ovšem duchovní funkci podržela, některé budovy dál patří církvi. Že „muž na motorce s koženou brašnou nesmí projet“, tady neplatí. Protože pokud zrovna nepadají trakaře, na nádvoří se běžně můžete srazit s farářem na bílém mopedu, který přesně odpovídá popisu. 
 

Becherovka na kuráž 

Protiklad je i v konceptu, který se panství zděděnému po předcích snaží dát současný majitel Constantin Kinský. „Zámek je od slova zamykat. Ale my ho chceme otevírat,“ zdůrazňuje. O tom se koneckonců může přesvědčit každý, kdo sem, stejně jako já, zabloudí potmě: zámecká brána se nezamyká ani v noci. 

„Památka má hodnotu, pokud slouží,“ tvrdí potomek starobylého šlechtického rodu s tím, že se vždycky snaží dívat do budoucnosti. Tak byl vychován: „Když jsme zámek v restituci získali zpátky, vytyčili jsme si dva úkoly: opravit těch tři a půl hektaru střech, aby sem nepršelo, a spojit život zámku se životem venkova.“ To se zatím, zdá se, daří. 

Constantin KinskýFoto: Libor Fojtík

Constantin Kinský netrpí sentimentem. Vyrůstal sice ve Francii, kořeny ale pro něj znamenají mnohem víc než hranice. Ty jeho jsou francouzské, gruzínské a české. 

Jeho otec Radslav Kinský byl imunobiolog a reprodukční imunolog, který udělal kariéru ve Francii, tam se také Constantin a jeho mladší bratr narodili. Ani Radslav, na kterého žďárští vzpomínají jako na „laskavého a srdečného člověka, který o Vánocích pravidelně osobně obdarovával všechny své zaměstnance do posledního dělníka v lese“, nenaříkal nad minulostí. 

„Táta byl životní optimista, vždycky se díval dopředu a sledoval dlouhodobý horizont,“ popisuje ho Constantin Kinský. Ten přístup se Radslavovi nepochybně hodil: než se mu z vlasti podařilo odejít do emigrace, přežil v Československu válku i stalinismus 50. let. Ale vždycky prý věděl, že totalitní režim nevydrží. „Jen ho nikdy nenapadlo, že to bude tak brzy a bez násilí,“ doplňuje jeho syn s tím, že i český dědeček a babička, kteří za hranice odešli o několik let dřív, byli podobní. 

Za Kinským do Žďáru

Foto: LIbor Fojtík
Další fotky v galerii (5)

„Coby emigranti po odchodu z Československa v roce 1948 ztratili všechno – zázemí, majetek i sociální status – a zbytek života se museli uskromňovat. Ale v životě jsem je neslyšel, že by si na něco stěžovali.“ 

Na první návštěvu Československa se Constantin Kinský vypravil v polovině sedmdesátých let sám. Čtrnáctiletý kluk bez doprovodu vystoupil vyděšený po celní prohlídce z vlaku. Přivítal ho rodinný přítel plukovník Klement. Odebral mu kufr, a když v šest ráno dorazili k němu do bytu, strčil mu pod nos placatku s Becherovkou: „Na, napij se.“ 

Jakmile si Constantin loknul, vypravil ze sebe větu: „Kde tady jsou hajzly?“ Plukovník mu ukázal cestu, ale odtušil, že nejprve bude třeba si trochu promluvit o češtině. 

První Kinský, který neumí skloňovat 

Když se Radslavu Kinskému, jehož komunisté na několik let úspěšně uklidili mezi laboratorní myši, v roce 1958 podařilo emigrovat do Paříže, oženil se s Thamarou Amilakvari, gruzínskou kněžnou. A i když byl s rodným jazykem doma v menšině, velmi mu záleželo na tom, aby se jeho synové česky naučili. 

„Já si ale vždycky rád postěžuju, že kvůli Gottwaldovi jsem první Kinský, který neumí správně skloňovat,“ říká Constantin s decentním francouzským přízvukem. Z české kultury znal jako dítě, kromě kachny se zelím a meruňkových knedlíků, například písničky. 

Kdo je Constantin Kinský

Constantin KinskýFoto: Libor Fojtík

Narodil se ve Francii. Spolu s rodiči a manželkou se zasloužil o obnovu zámku a rozvoj kultury v regionu, mezi jeho dokončené projekty patří například Muzeum nové generace. Od roku 2011 do roku 2017 předsedal Francouzsko-české obchodní komoře. Vedl pobočku poradenské firmy Roland Berger. Kromě péče o panství se věnuje poradenství ve finančním sektoru. 

„Když jsme na ohni opékali chipolaty, zpívali jsme Život je jen náhoda, Po starých zámeckých schodech nebo Šla Nanynka do zelí.“ Dodnes také k pobavení návštěv dokáže citovat dialogy z Ferdy Mravence, Káji Maříka nebo Krtečka. 

S bratrem měli štěstí, že jejich rodiče razili takzvanou anglickou výchovu, i když v té době ve Francii, natož v otcově rodné zemi, nebyla zrovna v kurzu. „Žádné ‚dobré chutnání a bez povídání‘. U našeho stolu se věčně diskutovalo, rodiče nás zapojovali, snažili se v nás podporovat samostatně myslící osoby,“ vzpomíná s tím, že otec vědec domů často zval různé kolegy a přátele. 

Později také Constantin pojal podobně výchovu svých dvou synů – často je pobízel, aby vyslovovali svoje názory otázkou: „Co myslíš ty?“ A občas se mu to i vrátilo. Například když se kdysi zajímal, kam si jeden z nich odložil boty. „A co myslíš ty?“ zaznělo od malého kluka. 

„K nám domů chodily celé ‚delegace‘. Pamatuju se na jednu situaci, kdy na večeři dorazilo několik imunologů ze všech koutů světa, nějací Angličané, Čechoslováci žijící v Izraeli, Francouzi, Italové a Rakušané. Přišla řeč na jejich kořeny a zjistilo se, že každý z nich měl otce nebo dědečka, který bojoval u Monte Cassina, pochopitelně na různých stranách. A pak najednou jejich potomci sedí spolu u stolu a hodují. Tahle zkušenost je pro mě esencí Evropy,“ říká Constantin Kinský. 

Když máš hlavu v kýblu 

Máš hlavu v kýblu? Tak se přijď poradit – to je poselství figuríny v životní velikosti stojící na hlavě v rohu Kinského kanceláře. Má podobu chlapíka v polobotkách a šedém obleku. „To je náš Mojmír, mám ho ještě z časů Roland Berger,“ odkazuje někdejší investiční bankéř a konzultant na firmu, kterou před lety vedl, když za ním chodbou plnou loveckých trofejí dorazíme do jeho kanceláře. 

V dobách největšího rozkvětu kláštera v 18. století právě v této budově osvícený duchovní a „zlatý hospodář“ opat Václav Vejmluva provozoval jednu z mála šlechtických akademií. Na území rakouské monarchie jí mohly konkurovat už jen tři: Stavovská akademie v Olomouci, Tereziánská akademie ve Vídni nebo Rytířská akademie v Lehnici v Dolním Slezsku.

Kinští a Žďár nad Sázavou

Foto: Libor Fojtík

Rod Kinských patří mezi nejstarší českou šlechtu. Poprvé byl zmiňován počátkem 13. století za panování krále Přemysla Otakara I. Z vladyků a rytířů se stala hrabata a knížata s rodovým znakem, ve kterém jsou umístěny tři vlčí zuby v rudém poli. Panství Žďár nad Sázavou získali Kinští z chlumecké větve rodu sňatkem v první polovině 20. století. V roce 1941 jim ale Němci na panství dosadili nuceného správce a po válce se Kinským vrátilo na pouhé tři roky – do znárodnění v roce 1948. V roce 1992 byl zestátněný majetek Kinským navrácen. 

Tehdy se v těchto zdech mladí aristokraté učili zdvořilému chování, franštině, latině, italštině, jízdě na koni nebo tanci. Dnes tu Constanin Kinský se zaměstnanci akciové firmy Kinský Žďár řeší běžné provozní záležitosti a strategii panství. To zahrnuje mimo jiné 5700 hektarů lesa, 750 hektarů rybníků, hobby market, sádky nebo rybářství, kde chovají pstruhy a speciálního kapra. Žďárský kapr je dokonce takový pojem, že si ho nechali registrovat jako značku. A o to, kde měli kapry dřív, se rádi přou s Třeboní. 

Fakt je, že zdejší rybářství je unikum. „Sádky tu fungují nepřetržitě 800 let,“ tvrdí Kinský s tím, že udržitelné hospodářství považuje za správnou cestu. „My jsme ekologové odjakživa.“ A tím myslí několik generací dozadu. 

V areálu zámku dvě stě let funguje základní škola a místní sbor dobrovolných hasičů. Po revoluci se historický areál díky péči rodiny stal postupně oblíbenou turistickou destinací a kulturním centrem. V posledních letech tu vzniklo interaktivní a výpravné Muzeum nové generace, kavárna s obchodem, barokní věž slouží jako hotel.  

Můžete vědět víc

Finmag 2022/2Zdroj: Finmag
  • Kdy se Constantin Kinský poprvé podíval na ždárské panství
  • V čem je podle něj rozdíl mezi prací v investičním bankovnictví a na zděděném hospodářství
  • Jestli je horší úředník, nebo kůrovec
  • Jak bude předávat rodinný majetek potomkům

To všechno můžete najít v novém čísle Finmagu. Nový Finmag najdete v trafice. Nebo si ho můžete koupit přes web - elektronicky i na papíře.

Autor článku

Adéla Vopěnková

Adéla Vopěnková

Šéfredaktorka papírového Finmagu. Jako novinářka se věnuje byznysu, zejména rodinným firmám a financím. Coby redaktorka byla u startu českého Forbesu, předtím pracovala v Hospodářských novinách, psala pro Reportér, Deník N a další. Je absolventkou FSV UK a studovala na Greenwich University v Londýně. Začínala jako reportérka anglického Czech Business Weekly a přeložila několik knih. Edituje Magnus Magazín.