Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Devadesátky hadr. Ty opravdové zločiny zůstávají skryté

Petr Fischer
Petr Fischer | 27. 1. 2022 | 42 988
kuponová privatizacenázororganizovaný zločinseriálytelevizeVáclav Klaus

Krimi série České televize Devadesátky vrací na obrazovky odvrácenou stranu obnovování kapitalismu v Čechách. Téměř nostalgickou vzpomínku na časy „Divokého východu“ a na mafiánský kolorit nově zrozené svobody ovšem kalí „maličkost“: skutečně podstatná hra na hraně zákona probíhala úplně jinde.

Devadesátky hadr. Ty opravdové zločiny zůstávají skryté

Promo fotografie ke krimi sérii České televize Devadesátky

Zdroj: Lukáš Oujeský, Česká televize

Že se svobodou přijde i její odvrácená kriminální stránka, se po krachu komunistického systému na začátku 90. let minulého století čekalo. Přesouvaly se majetky. Kupovaly bývalé komunistické provozovny. Vznikaly herny a kasina, drogová scéna...

Peníze, které kolovaly v šedé ekonomice všelijakých veksláků a komunistických vedoucích, se najednou obchodně a za asistence státu legalizovaly. A noví podnikatelé začali tvrdě bojovat o vliv na trhu. Mafiánské praktiky a způsoby myšlení jsou v seriálu Devadesátky ukázány autenticky.

Kdo zavraždil Mrázka?

Nejen úspěch seriálu Devadesátky vede média k ohlížení se zpátky. V úterý 25. ledna to bylo 16 let od dosud nevyřešené vraždy tehdejšího bosse podsvětí Františka Mrázka. Investigativní novinářka Sabina Slonková, která s ním před smrtí vedla rozhovor, v souvislosti s tím ale pro Neovlivni.cz připomíná, že policie si je tím, kdo šéfa podsvětí odkrágloval, prakticky jistá. A dokonce prý i ví, kdo si nájemného vraha ze Slovenska objednal. Nikdy se ale nepodařilo získat tak nezvratné důkazy, aby se případ dostal k soudu. Tedy aspoň podle státních zástupců. A nenalezen prý zůstává i slavný Mrázkův archiv.

Ponor do tělesné brutality porevolučního souboje mafií, připomínající válku gangů z amerického filmu či realitu Moskvy po pádu Gorbačova, odráží i obecně lidskou fascinaci zločinem a lidmi, kteří se ho dopouštějí. Je to šílené, pořád jsou to lidé, někdy dost inteligentní, a přece pro pár korun nechávají mlátit, mučit a zabíjet druhé.

Devadesátky ale bohužel zatím tímto zaostřením na čiré násilí překrývají vrstvu, která přinesla skutečnou proměnu společnosti. Někteří mafiáni se samozřejmě snažili získat peníze i na převodu obrovských majetků ze státních firem ve velké privatizaci. To už ale byla úplně jiná hra.

Václav Klaus dozor nechtěl. Nejvíc zkažený byl zákon o investičních společnostech a fondech.

Devadesátky bez dozoru

I tady se nakonec občas vraždilo, naprostá většina zločinů se tu však odehrála v úplné tichosti u pracovního stolu. Zločiny bílých límečků, které „jen“ převáděly majetky z firmy na firmu, kumulovaly kapitál a část tohoto kapitálu vyváděly na hraně zákona na jiné soukromé účty, se dějí všude na světě. Jen výjimečně k tomu ale politická reprezentace připravuje vhodné podmínky, jak se to tehdy dělo v České republice.

Kuponová knížka
volné dílo

Socialistický sen o kapitalismu se vrací. Kdo nehraje, nevyhraje

Vzývaná i proklínaná – kuponová privatizace se vrací v podobě brněnského fintechového start-upu. Ten chce vydělat tím, že pomůže k penězům kuponovým akcionářům, kteří už dávno zapomněli, že kdy nějakými akcionáři byli. Sen o snadném zbohatnutí je i dnes stále živý.

Tomáš Ježek, zesnulý ministr privatizace, tehdejší významný politik ODA a přítel a spolupracovník Václava Klause, který se po odchodu z politiky v několika rozhovorech vracel k privatizačním kauzám, viděl základní chybu v tom, že vláda odmítla regulovat tehdejší investiční fondy. Ty kumulovaly majetek lidí, kteří si v privatizaci koupili své podíly přes kuponové knížky.

Chyběl dozor, a to schválně. „Já si to čím dál víc myslím. Protože Václav Klaus dozor nechtěl. Nejvíc zkažený byl zákon o investičních společnostech a fondech,“ řekl mi Ježek před osmi lety v rozhovoru pro Hospodářské noviny. Podle něho (a nejen podle něho) byl problém v tom, že ze zákona záměrně vypadl klíčový paragraf, který spočíval v tom, že majetek správce musí být oddělený od majetku držitelů investičních kuponů.

To, že se to nestalo, prakticky umožnilo beztrestné tunelování fondů. Protože každý neúspěch se dal snadno označit za špatný podnikatelský záměr a každý úspěch za výnos vlastního osobního kapitálu. Z potenciálního zločinu se stalo morální pochybení či nevědomost.

Na rozdíl od veksláckých mafiánů se privatizační bílé límce staly základem kapitálové struktury české cesty transformace...

Utopené miliardy

Ježek byl tehdy v hovoru velmi otevřený, a tak na otázku, zda se tento zákon dělal kvůli konkrétním lidem, odpověděl: „Měli v tom prsty všichni. Je zajímavé, že banky majetek ve fondech oddělený měly, i když nemusely, ty se chovaly excelentně. Ale takoví Kellnerové ne, ty jejich peníze, to jsou nakradené peníze Diků (držitelů privatizačních kuponů). K jejich cti ovšem musím říct, že si alespoň nekupovali vily a bazény, ale že je dál investovali. Ale pořád ty peníze nejsou čisté.“

V podobném duchu jako Ježek mluvil i Jozef Zieleniec, spoluzakladatel ODS, ale i ekonom a další přítel Klause a člen ODS Jan Stráský, kterému se nelíbilo ani financování privatizačních projektů. V nich státní banky utopily miliardy korun půjčkami porevolučním megalomanským podnikatelům. „Průšvih privatizace byl v tom, že ji Klaus nechal pět let bez dozoru,“ shrnul tehdy problém Ježek, který si opožděně sypal popel na hlavu za to, že proti těmto praktikám víc nevystupoval a nevolal na poplach.

Jistě velmi pozdní lítost, ale pořád lítost…

Okno do minulosti

V Československu se po revoluci kladl obrovský důraz na rychlost privatizace. Jelikož bylo jasné, že klasické metody stačit nebudou, politická levice přispěchala s nápadem na privatizaci formou zaměstnaneckých akcií. To fakticky znamenalo, že podnik bude levně rozprodán zaměstnancům. S touto metodou ovšem nesouhlasila pravice a ekonomové. Tvrdili, že to připomíná formu kolektivního vlastnictví a že je to diskriminační, protože byli znevýhodňováni zaměstnanci neziskových podniků. Nakonec se tak prosadila kupónová privatizace, která je spojována především se jmény Dušana TřískyTomáše Ježka a Václava Klause.

Tato metoda spočívala v tom, že každý občan si mohl opatřit knížku s kupony za 1 000 Kč. Tyto kupony pak mohl vyměnit za akcie podniků. Aby se předešlo rozptýlenému vlastnictví, byly zřízeny privatizační fondy. Každý majitel kuponové knížky se mohl rozhodnout, zda za své kupony vymění přímo za akcie podniků, nebo je svěří některému z privatizačních fondů. Ten s nimi pak disponoval. Samotná privatizace pak proběhla ve dvou vlnách: první v roce 1992, druhá v roce 1994. Bylo jí ovšem vytýkáno, že do podniků nepřivede vhodné vlastníky. Cílem však bylo přivést první vlastníky. Z tohoto důvodu bylo součástí kuponové privatizace také zřízení trhu vlastnických práv, kde by se dalo obchodovat s akciemi.

Kuponová privatizace byla rychlá, pro každého dostupná, nebyl potřeba domácí kapitál a podniky nebyly zatíženy úvěrem. Jejím velikým nedostatkem ovšem bylo nedostatečné legislativní ošetření, a proto docházelo k podvodům a tunelování. Tedy situaci, kdy sám management z firmy ve velkém odčerpá její finanční prostředky do jiných firem managementem zpravidla vlastněných. Samozřejmě ale ne zas tak okatě, jak by si kdo myslel. (Wikipedia.org)

Desítky mrtvých na ulicích českých měst, které ukazuje krimi série Devadesátky, se jistě nedají srovnávat se stovkami miliard, které netekly úplně tam, kam téct mohly a měly. Některé z těchto peněz, přesněji podivné operace s nimi, k řadě mrtvých také přispěly. Na rozdíl od veksláckých mafiánů se privatizační bílé límce staly základem kapitálové struktury české cesty transformace a měly rozhodující vliv na proměnu vlastnické struktury české společnosti, přecházející od socialismu ke kapitalismu.

Krimi série Devadesátky je prvním krokem k připomenutí doby, která je základem budoucího růstu řady dnešních velkých majetků.

Sklíčená společnost

Devadesátky byly mnohovrstevnaté, ale vrstva práce privatizačních bílých límečků, na něž byly všichni policisté a soudy krátcí, měla na budoucnost společnosti zřejmě největší vliv: hluboko v ní se totiž usadil pocit, že v základu všeho je velká nespravedlnost a podvod. A tento pocit vylézá na povrch zase a znovu a má i přímé politické důsledky.

Anketa

Vyřeší se někdy zločiny 90. let?

Krimi série Devadesátky je prvním krokem k připomenutí doby, která je základem budoucího růstu řady dnešních velkých majetků. A v níž byla hlavním pohonem všeho maxima vydělat co nejvíce za každou cenu, třeba i s rizikem na hraně zákona. Seriál, který by rozevíral všechny tyto souvislosti privatizace, by možná nebyl tak sledovaný, protože by v něm nebylo tolik pozoruhodných mrtvol a perverzních, i když dnes už legračních mafiánů.

Pro sebereflexi společnosti by ale byl, při vší úctě k Devadesátkám, mnohem důležitější. Staré hříchy a zášti jinak budou dál svírat celou společnost, v níž pocit majetkové nespravedlnosti trvale bublá pod povrchem a čeká na vhodnou chvíli, kdy se naplno vyvalit ven.

Víc devadesátek?

Zbrusu nový Finmag

Finmag prosinec 2021Zdroj: Finmag

Kdo čte, nekrade. „Ta firma stála a padala na Harrym Potterovi,“ vzpomínají Silke a Jaroslav Horákovi, jak kupovali nakladatelství dětské knihy Albatros. Pak z něj udělali miliardový nakladatelský dům.

FIN. Fake it till you make it. Jak lžou startupeři na lovu investic • Zuri. Žádný rozjezd: letadlo Michala Illicha letí přímo vzhůru • Viceguvernér ČNB Marek Mora o evropské bankovní unii a bankovní suverenitě • Koupit místo iPoda akcie Applu, jste v balíku. Jenže…

MAG. Jakub Žofčák píše, jak Alexej Pažitnov nevydělal na Tetrisu. Programoval totiž v pracovní době • Markéta Hronová s Ondřejem Štefflem o čtvrtisícileté školní setrvačnosti • Constantin Kinský z investičního bankéře hospodářem, který sází duby

Autor článku

Petr Fischer

Petr Fischer

Analytik týdeníku Euro. Český novinář, scenárista, moderátor a filozof. Po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pracoval v řadě redakcí, mimo jiné v Lidových novinách, Hospodářských novinách, BBC či České televizi. Byl šéfredaktorem Českého rozhlasu – Vltava. Za svou práci byl oceněn Cenou Rudolfa Medka a Cenou Ferdinanda Peroutky.