Blíží se konec světa, vydělá na něm Čína

Poslední Maçãesova kniha Geopolitics for the End Time je zvláštním, spíše prozaickým dílem, což jí ale neubírá na kvalitě. Jen si čtenář musí položit otázku, zda chce strávit pár hodin v hlavě autora. A proč ne, je to přece jen hlava s jedním z nejzajímavějších mozků planety.

Ještě před obsahem ovšem na jedné straně odvážně uvádí knihu citátem o tom, že víra v pokrok je slabost. Odvážné je prý čelit konci civilizace, stejně jako čelíme svému vlastnímu nevyhnutelnému skonu. A hned na další stránce pak ukazuje obrázek, který údajně vložil do blockchainu Etherea a prodal jako NFT.

Ani jedno není pravda. Respektive, o tom prvním by se dalo debatovat, ale to druhé zkrátka pravda není. Ale o tom až později.

Zatímco všichni sledujeme své neschopné volené i nevolené představitele, neuniká nám větší obrázek toho, co se děje o úroveň výš?

Geopolitika first!

Maçães je portugalský politik, politolog a v poslední době především spisovatel, který si získal největší pozornost svou prvotinou Dawn of Eurasia z roku 2018. V té představil a obhájil myšlenku, že rozdíl mezi Evropou a Asií se v mnoha ohledech smazává a hranice začíná být tak nejasná, že jsme na pokraji úsvitů nového geopolitického hráče.

C Hurst & Co Publishers Ltd

Bruno Macaes: Geopolitics for the End Time – vyšlo ve Velké Británii v nakladatelství Hurst Publishers v září 2021. 240 stran, 10,19 libry (verze pro Kindle).

Kontroverzní myšlenka, ale slavil s ní úspěch. Americký ekonom Tyler Cowen označil Úsvit Eurasie za nejlepší knihu, kterou v roce 2018 četl. To je nejlepší recenze, jakou mohl dostat, vždyť Cowen čte pět až deset knih denně! Takže je to vítězství v hodně natěsnané soutěži.

Od té doby Maçães vydává knihu co rok a ani loňský nebyl výjimkou. Geopolitics for the End Time už ve svém názvu slibuje to, co Maçães umí nejlépe a přesně to, v čem ho Tyler Cowen vychválil: geopolitiku. Nelze se ale ubránit myšlence, že název je to jen marketingový. Možná za něj ani sám autor nemůže, dnes názvy píšou často vydavatelé i proti vůli autorů.

Název jako by totiž lákal na zajímavou otázku: Jak se mění geopolitická situace v katastrofické době globální pandemie, bezprecedentních lockdownů, monetárních i fiskálních experimentů a společnosti tak rozdělené, že se bojíme vánočních svátků, jen abychom nemuseli velké otázky probírat s nejbližšími a nepohádali se?

Zatímco všichni sledujeme neschopnost svých volených i nevolených představitelů, neuniká nám větší obrázek toho, co se děje o úroveň výš? A pokud nás to zajímá, kdo jiný by nám měl dát odpověď, než Bruno Maçães?

Pokud s takovými myšlenkami knihu otevřete, můžete být zklamáni. Kdyby se ale jmenovala Co se Brunovi Maçãesovi honilo hlavou během pandemie, mohli byste být nadšeni. Honí se mu tam toho totiž neuvěřitelně mnoho a dokáže to poutavě předat.

Stokrát a jednou se dají ukázat rozdíly mezi Čínou na jedné straně a Spojenými státy a Evropou na straně druhé. A všechny ty příklady dobře známe.

Plout si knihou

Rozdíl mezi Evropou a Asií na začátku pandemie má to štěstí Maçães popisovat z vlastní zkušenosti, protože velkou část knihy předkládá jako zážitky z cest po celém světě. Místy to skoro zní jako chlubení, ale jako bývalý ministr pro evropské záležitosti je cestami zaměstnán po celou svou kariéru.

Autor se snaží čtenáře svými bohatými zážitky přesvědčit o autentičnosti svých myšlenek. O tom, že to nejsou jen přetlumočené myšlenky jiných, ale vlastní zkušenosti. Ty má skutečně bohaté, ale je na základě nich možné dělat silné závěry?

Geopolitice autor přece jen část knihy věnuje a je v ní silný. Jeho orientace na Čínu knize svědčí, protože v Číně to všechno začalo a Čína nabídla úplně odlišný způsob řešení pandemie, než jaký jsme si zvolili na Západě. A nejenže odlišný, ale takový, který by u nás ani nemohl projít.

Stokrát a jednou se dají ukázat rozdíly mezi Čínou na jedné straně a Spojenými státy a Evropou na straně druhé. A všechny ty příklady dobře známe. Po řádcích portugalského analytika se ale budete klouzat bez jakéhokoliv zaškobrtnutí, protože jsou to řádky plné příběhů, příkladů a vlastních zkušeností.

Je to poutavé a lze si snadno představit, že to může zlákat řadu čtenářů k zakoupení jeho předchozích knih. Jestli se takhle uvolněně dá psát o geopolitice, tak proč se do ni neponořit. Ostatně právě kapitola s větším obsahem geopolitiky se jmenuje Star Wars, což je jen jedna z nejviditelnějších referencí, kterých je kniha plná. Našince a Francouze třeba potěší, že autor v textu použije Kunderův koncept nesnesitelné lehkosti bytí či zmíní Franze Kafku. Další odkazy na známá literární díla už jsou bližší spíš evropskému čtenáři. Maçães ovšem obrovským množstvím děl, ke kterým se odkazuje a o kterých mluví, násobí přitažlivost svého díla: víc než pravděpodobně mezi nimi čtenář najde to své oblíbené, i kdyby to zrovna nebyl Kundera ani Kafka.

Podle Maçãese je politcká a ekonomická realita jen nadstavbou té technologické. A ta se začíná významně měnit.

Rozdělená doba

Vedle spousty myšlenek a odkazů na velikány včetně Tylera Cowena, kterému tím vrací uznání, má kniha i několik nosných tezí. Maçães například vsadil na rozšířenou představu, že pandemie je zlom dějin. Že historie se bude dělit na tu před pandemií a po pandemii. S takovým zářezem na časové ose se většina z nás shoduje, dokonce i konspirační teoretici, kteří na žádný virus nevěří.

Shutterstock

Hromadné krachy a nebývalá chudoba. Pandemie zanechává v Latinské Americe spoušť

Málokterou část světa zasáhla pandemie nového koronaviru tak ničivě jako právě Latinskou Ameriku. Přestože v regionu žije méně než desetina světového obyvatelstva, připadá na něj bezmála třetina všech dosavadních obětí pandemie. František Kalenda o světě, který je Čechům možná až příliš vzdálený.

Je to výchozí předpoklad celé knihy, bez které by nefungovala. I když je pochopitelné, že se autoři věnují současným událostem, kdy je pandemie bezpochyby tou nejviditelnější, je to i velice častá a hluboce zakořeněná postmilenialistická představa: že jsme to právě my teď a tady, kdo jsou vyvoleni zažít prorocké zjevení, které nás přesvědčí zbudovat tisícileté království zemi, po kterém dorazí konec dějin.

Tahle snaha jít konci dějin naproti je rozšířená nejen v náboženství, ale i napříč ekonomicko-politickým myšlením zleva doprava. Nejcitelněji jsme to zažili v marxistickém socialismu, který budoval nezbytný přestupeň před příchodem komunistické utopie, ale vidět lze i u stoupenců absolutně tržní ekonomiky či technooptimistů věřících na příchod singularity.

A právě k poslední skupině se opatrně přidává i Maçães. Napříč celou knihou dokládá, jak nás pandemie posunula ve vztahu k technologiím. Tu počítače pomáhají rozkódovat virus, jinde nás bitcoinový protokol chrání před měnovou politikou a nevyhneme se ani pokrokům v dopravě a mnohým dalším změnám, které se od začátku pandemie odehrály v oblasti technologií.

Nakonec je to technologie, co nás má zachránit. Díky technologii máme možnost čelit vlastnímu skonu, jak říká úvodní citát. Podle Maçãese je politická a ekonomická realita jen nadstavbou té technologické. A ta se začíná významně měnit. Příkladem jsou čínské investice do čistých technologií, které jsou tak masivní, že Maçães předvídá, že na konci staletí budou svět pohánět energie vystavěné na základě čínských patentů.

Konec světa je blízko, protože proč jinak bych žil právě teď, kdyby to na ose dějin nebylo to nejdůležitější místo?

Cesta ke konci světa

Celá kniha tak nevyhnutelně směřuje k vysvětlení toho, co je tím koncem světa, kterému musíme čelit. A tady Maçães udělá skok od pandemie a knihu uzavře klimatickými změnami. Obloukem se poprvé vrátí k úvodnímu citátu knihy o tom, že víra v pokrok je slabost.

Jistě, je snadné bezmyšlenkovitě věřit, že s nástrahami budoucnosti se vypořádáme. Určitě je složitější představit plán, jak s nimi bojovat. Ale co je odvážnější? Je opravdu odvážnější vložit moc do rukou politikům a důvěřovat jejich plánům, nebo se vrhnout do náruče miliardám lidí vzájemně propojených na první pohled neviditelnými vztahy, kteří každý den společně dělají svět lepším místem k žití a jejichž kreativita svět zachránila tolikrát, že to ani neumíme spočítat?

Shutterstock

Kam se hrabe covid. Nejdražší projekt v historii lidstvo teprve čeká

Kam se hrabe světová válka, pandemie covidu či černý mor. Nejdražší projekt v historii lidstva nás teprve čeká, i když se politici snaží tvrdit opak, píše exkluzivně pro Finmag.cz dánský statistik Bjørn Lomborg.

Svět nekončí, i když se to Maçãesovi hodí do příběhu. Mění se, čekají ho obrovské zkoušky, ale není tak výjimečný, jak by si mnozí z nás přáli. Je to zas ta chiliastická představa, jakou měla řada samozvaných proroků: Konec světa je blízko, proč jinak bych žil právě teď, kdyby to na ose dějin nebylo to nejdůležitější místo?

Málokterý zvěstovatel zkázy ji položil do daleké budoucnosti. Právě teď zažíváme klíčový okamžik dějin, říkali všichni. Co budou o naší době říkat lidé za sto let? Za tisíc?

Maçães má ale pravdu, že se mění jedna zásadní věc. Zatímco dřív byly hrozby lokální a bojovali jsme maximálně v blocích zemí jako během studené války, nyní se přesouváme na globální úroveň.

Covid je globální nepřítel. Klimatická změna také. To je nové, zajímavé a navýsost geopolitické. „V pandemii a brzy i ve změně klimatu bychom mohli najít funkční alternativy k válce,“ píše Maçães. V tom se doba zásadně změnila.

Konec světa ale nakonec není konec planety. „Ničení planety“ nezničí planetu, ale nás. A během toho všeho ničení to bude Čína, kdo na tom dokáže vydělat.

My kluci, co s Brunem mluvíme

Foto: Profimedia

Pro Finmag, co je právě na stáncích, pořídil s Brunem Maçãesem exkluzivní rozhovor Michael Durčák. O nové knížce. O pandemii. A především o tom, že v geopolitice se objevil jeden (staro)nový hráč, se kterým málokdo počítal. Příroda: 

„Bylo pozoruhodné sledovat, že najednou to nejsou Spojené státy nebo Čína, kdo diktuje výsledky událostí ve světě. Hlavní supervelmoc nebyl najednou některý stát, ale příroda reprezentovaná koronavirem. A v zemích, kde se virus rozšířil, udával tón v takovém stylu, o jakém se většině politických sil v těch státech mohlo jen zdát. Vezměte si problémy jako světový obchod, hranice, zdravotnictví a další. To jsou témata, kde se roky neúspěšně snažila svou vůli prosadit krajní pravice i levice. A najednou přijde koronavirus a všechny ty věci se nesmírně rychle promění, přijdou restrikce cestování, omezení obchodu… Žádné politické hnutí by nebylo schopné dosáhnout takových výsledků.“

Chci Finmag s Brunem

Pomýlená představa

A to NFT na začátku knihy? Maçães se domnívá, že jeho obrázek je někde natrvalo uložený. Ale není. Uložená je jenom informace o tom, že někdo za něj zaplatil nějaké peníze. Samotný obrázek nikde není a až přijde konec dějin, nepřežije ho.

Maçães bude překvapený, protože si myslí, že by měl. Obrázek není navždy uložený v síti Ethereum, jak se domnívá, ale u někoho na počítači. Ethereum na něj jen odkazuje. Je to zajímavý experiment a je skvělé vidět autora takového formátu zkoušet nové věci. Jen je škoda, že se místo těchto výletů mimo svůj vlastní obor nevěnoval radši geopolitice.

Geopolitics for the End Time je jako to NFT. Je krásná a zajímavá, ale je to víc umění než skutečná věda. Je to trochu marketingového názvu a hodně dobře prodejného jména. Tak, jak se prodávají NFT. Obsah je totiž něčím jiným, než slibuje obálka.

To ale neznamená, že si fascinující tok Maçãesových myšlenek nemůže čtenář užít. Jen nesmí být zklamaný, pokud si myslel, že kupuje něco úplně jiného.

Víc Stroukala? Prosím...:

• Postavme mrakodrap, stokrát se zaplatí. Podivná kouzla ekonomů
• Kde na to vezmeme? Politické programy mlčí, nejvíc Babiš
• Olympijský byznys bez příkras: cirkus, který vydělá jen zázrakem
• Facebook je mrtvej, zkus Roblox. Jak o investicích přemýšlejí teenageři
• Braňte si peněženky, přichází reforma daňového mixu