Pamflet proti politickým neziskovkám je učebnice stereotypů

Petr  Vidomus
Petr Vidomus | 22. 11. 2021 | 8 komentářů | 6 621
knihykritikaneziskové organizacerecenze

Právník a někdejší politik ODS, hnutí Brno Plus i Trikolóry Robert Kotzian vidí v neziskovkách hrozbu západní civilizaci. Jeho konspiračně-populistický pamflet Politické neziskovky lze brát jako kuriozitu, v horším případě jako kuchařku konzervativní pravice.

Pamflet proti politickým neziskovkám je učebnice stereotypů

Robert Kotzian při Václavské procházce centrem Brna před ustavujícím sněmem hnutí Trikolóra (28. září 2019)

Zdroj: Profimedia.cz/MAFRA

Pojem „politické neziskovky“ se v Česku objevil v roce 2013, výrazněji jej ale popularizovaly Parlamentní listy až během migrační krize v roce 2015. Nálepka se stala součástí jazyka dezinformačních webů, politiků KSČM, SPD i různých národoveckých uskupení.

Někdejší brněnský zastupitel Robert Kotzian se – jak už napovídá titul jeho knihy – nepokouší nějak přispět k pochopení fungování neziskového sektoru, ale spíš ho očernit a podtrhnout jeho domněle „podvratný“ charakter. Kniha je to argumentačně slabá, ale to v době postfaktické není překvapením. Ačkoli intelektuálové se ji patrně budou štítit i jen otevřít, je dobré do ní nahlédnout už z toho důvodu, abychom pochopili, jak uvažuje jisté spektrum voličů, případně kde je možné hledat rezervy v komunikaci neziskového sektoru. 

Autorovou základní tezí je předpoklad, že část neziskových organizací představuje hrozbu jakési idealizované představě „západní civilizace“. Podle Kotziana tento sektor stojí za „přebujelostí lidských práv“ a podkopává „židovsko-křesťanský hodnotový základ“, k němuž řadí hlavně individuální svobodu, demokracii, rovnost před zákonem a kapitalismus.

Kotzian rozlišuje „politické neziskové organizace“ a „politické neziskovky“. Jde o jakousi berličku, která mu pomáhá odlišit ty „hodné“ od těch „zlých“.

Terminologický guláš

 Problematické je pochopitelně už rozlišení na politické a nepolitické neziskové organizace. Mám totiž za to, že jakýkoli spolek či organizace v jisté fázi své činnosti dospěje do bodu, kdy nechce společnosti pouze poskytovat servis (a udržovat tak status quo), ale také společnost měnit. Znají to pracovníci v sociálních službách či vzdělávacích organizacích. Při sebemenší snaze o změnu vyhlášky či zákona se stávají politickými aktéry a není na tom vůbec nic zvláštního. Kotzian o tom příliš neuvažuje, pouze zmiňuje, že neziskovky pečující o lidi s určitou lékařskou diagnózou, včelaři nebo klub hráčů deskových her „nemají politické cíle“.

Robert Kotzian: Politické neziskovky a jejich boj proti západní civilizaciNakladatelství Leda

Robert Kotzian: Politické neziskovky a jejich boj proti západní civilizaci. V roce 2021 vydalo nakladatelství Leda. 240 s., cena u nakladatele 348 Kč.

Ukázku z knihy si můžete pročíst na stránkách nakladatelství Leda.

Od těchto nepolitických (?) organizací odlišuje „politické neziskové organizace“, jimž přisuzuje soukromoprávní charakter. V zásadním ohledu se ale pohybuje v definičním kruhu: nevysvětluje, co znamená být politickým, jen tvrdí, že politická organizace se vyznačuje političností. „Jejich druhým rozlišovacím znakem je političnost cílů, tedy že mají politické cíle a svými (politickými) aktivitami k nim směřují.“ Tak to jsme hned chytřejší.

Aby to nebylo tak jednoduché, rozlišuje Kotzian „politické neziskové organizace“ a „politické neziskovky“. Jde o jakousi berličku, která mu pomáhá odlišit ty „hodné“ (včetně „jeho“ spolku Brno Plus) od těch „zlých“. Nejde pochopitelně o terminus technicus a jak známo, nejde ani o hodnotově neutrální pojem – zhruba posledních pět let je oblíben zejména v dezinformačních a nacionalistických kruzích. Autor si to sice uvědomuje, když tvrdí, že jde o „označení hovorové, možná trochu pejorativní“, to mu ale nebrání v tom, aby je dále používal.

„Politické neziskovky“ – hlavní předmět knihy – autor vymezuje hlavně ideovou orientací, radikalitou a strategiemi boje.

Není asi překvapení, že politické neziskovky charakterizuje jako levicové, jak ve sféře ekonomické, tak hodnotové. Jsou tedy součástí hnutí reformní povahy, která usilují o společenskou změnu, spíše než o status quo (opak hnutí konzervativních). Kotzian jde ovšem dále a připisuje jim často další související nálepky, jež jsou sice zaužívané, ale nic neříkající: jako pokrokářství, neomarxismus, progresivismus…

Zajímavou tezí je, že tyto organizace podle Kotziana své politické zaměření zastírají (propagují své aktivity jakožto expertní). Autor míní, že otevřeně přiznaná političnost by jim komplikovala přístup do škol a snižovala šance na zisk grantů. Osobně si myslím, že řada například ekologických neziskovek svou politickou praxi takto explicitně nezastírá a své expertizy nabízí institucím jako součást své širší advokační (tj. politické) činnosti. A i kdyby svou političnost zastíraly, činí tak i druhá strana ideové barikády.

Nabízí se zde srovnání s konzervativními a tržně orientovanými think tanky (u nás třeba Občanský institut, Liberální institut, Institut Václava Klause...). Také ony nabízejí politikům své „analýzy“ (například ekologie, reprodukčních práv), rovněž se prezentují jako experti na problém a zcela srovnatelně je nelze považovat za hodnotově „nezávislé“. Když si to uvědomíme, rozpadá se ovšem rovnice „politická neziskovka = levice“.

Radikalitou cílů míní jejich údajné úsilí o „destrukci západní civilizace“. Má jít o proces pomalý, nikoli revoluční, prováděný po drobných krůčcích, vedoucích ovšem v delším horizontu k systémové změně.

V oblasti strategie Kotzian zdůrazňuje jejich údajně radikální relativizaci hodnot (co to je?), protest formou přímé akce a infiltrování veřejných institucí. Z těchto kritérií lze snadno zpochybnit přímou akci (neboť tu používají i některé konzervativní nebo nacionalistické organizace, například „pro-life“, také od nás známe i útoky na mobilní očkovací týmy...). A infiltrování veřejných institucí „svými lidmi“ můžeme pozorovat po sebemenší změně politické konstelace, není doménou levice.

Když to shrnu, Kotzian vzal svůdnou a pro mnohé samozřejmou nálepku, jejíž obsah se snaží rádoby odborně definovat. Prakticky kterýkoli dílčí prvek definice však stojí na vratkých základech, neboť danou charakteristiku lze mnohdy přisoudit i ideové protistraně.

V některých pasážích vysvítá autorova neschopnost pochopit systémovou povahu genderové nerovnosti.

Děti ve spárech neziskovek…

Podstatnou část knihy Kotzian věnuje konkrétním typům neziskových organizací a tomu, čím údajně škodí západní civilizaci. Za největší hrozbu označuje „multikulturalistické“ neziskovky, jež prý zvyšují počet nelegálních imigrantů, včetně těch z muslimských zemí (že jich tady máme…). Konkrétně zmiňuje například Organizaci pro pomoc uprchlíkům, Integrační centrum Praha nebo Slovo 21.

Čím konkrétně mají být hrozbou západní civilizaci, je ale opět nejasné. Že usilují o integraci cizinců prostřednictvím jazykových kurzů nebo mírní zažité stereotypy, je Kotzianovi dokladem, že „masírují naše děti propagandou“. A nechybí pochopitelně dodatek, že jejich zaměstnanci jsou „slušně placení“ (přál bych mu si to na rok zkusit).

Zde je pozoruhodné, jak často se Kotzian ohání sociologem Janem Kellerem – někdejší vlivná postava levicově-environmentálního hnutí nyní až příliš často mluví národoveckým žargonem, píše pro dezinformační Novou republiku a jeho poslední knihu vydal Ivan David z SPD. Což Kotzianovi nepochybně imponuje.

Robert Kotzian

Robert Kotzian je český politik, právník, podnikatel a programátor-analytik, v letech 2002 až 2006 a opět 2010 až 2014 zastupitel města Brna, v letech 2006 až 2010 starosta a v letech 2010 až 2014 radní městské části Brno-Bohunice, bývalý člen ODS. V roce 2018 založil hnutí Brno Plus, kterému do června 2019 předsedal.

Zdroj: Wikipedia

Jak u lidskoprávních, tak ekologických neziskovek autor kritizuje snahu o rozšiřování konceptu lidských práv. Tato „hypertrofie lidských práv“ má v jeho výkladu znamenat omezení osobních svobod, ale také méně bezpečí a více chudoby. Jak jsem pochopil, Kotzianovi vadí zejména takzvaná čtvrtá generace lidských práv, kam patří hlavně ekologická práva. V této souvislosti se diskutuje o klimatickém uprchlictví, právu na klimatický azyl nebo klimatické nerovnosti.

Ve zkratce klimatická nerovnost znamená, že větší emitenti emisí (ať už jsou to ekonomické elity, nebo obecně euroatlantická civilizace) nenesou odpovídající měrou následky klimatických změn, jež způsobují. Je totiž známo, že země globálního Jihu (které tolik emisí neprodukují) jsou oteplováním ohroženy nepoměrně víc. Nehledě na to, že západní země svou produkci outsourcují a energeticky náročné provozy přesouvají do afrických či asijských zemí.

Kotzian tezi o potřebě nést důsledky svého jednání nechce ani slyšet. Představu klimatické spravedlnosti ihned označuje za marxismus a hrozbu pro individuální svobodu. Že svou produkcí emisí omezujeme svobodu jiných mu jaksi uniká. Ale každopádně nepředkládá žádné, byť i konzervativní řešení klimatické krize, a tedy i klimatické migrace (o které zdaleka nehovoří jen neziskovky, ale i Mezivládní panel pro změnu klimatu IPCC).

Trnem v oku jsou Kotzianovi také feministické neziskovky (pejorativně je označuje za genderistické). Rád vytahuje obligátní strašáky konzervativců – například genderově senzitivnější („cenzurované“) učebnice (ooo, jaká hrůza!) a kvót (kéž by zde nějaké byly!). Nepřekvapí ani odkaz na náklady – je to drahé, stojí to moc, platíme to my a podobně.

V některých pasážích vysvítá autorova neschopnost pochopit systémovou povahu genderové nerovnosti. Například když píše, že „přestože v jistých konkrétních, individuálně vymezených situacích nepochybně dochází k nerovnému zacházení“ nebo jinde: „Nemám na mysli neideologizovanou ochranu před domácím násilím.“ Autor tím implicitně říká, že nerovnost lze odbýt odkazem na individuální pochybení jednotlivců (přes zřejmou systémovou nerovnost) a dále, že boj proti sexuálnímu násilí („neideologizovaný“, jak tvrdí) lze dělat bez boje proti genderovým stereotypům (nelze, nepřímo násilí plodí).

Kotzianův pohled je trochu paradoxní. Radikálnější skupiny totiž praxi společenské odpovědnosti firem spíš kritizují...

 … a firmy v soukolí NGOismu

V podobné terminologii spiknutí autor líčí síťování neziskových organizací (networking). Zcela typicky tvrdí, že vytváření různých asociací a koalic zesiluje vliv „politických neziskovek“ a podporuje předávání know-how. Pochopitelně nejde o nic nového a třeba pro studenta politologie nijak překvapivého – sluší se jen dodat, že síťování je běžné i u konzervativců (pro-life organizace typu Hnutí pro život, různé konzervativní think tanky) a dále, že nevychází jen z aktivity neziskovek, ale síťování iniciuje i sám stát nebo jiní donoři (grantové projekty často síťování vyžadují).

Kotzian odsuzuje i fenomén společenské odpovědnosti firem. I když uznává, že jsou takto podporovány různé sociální a zdravotní projekty, má dojem, že firmy jsou dnes lapeny v soukolí jakéhosi imaginárního neziskového molochu, který jim údajně nedovoluje jednat jinak než neziskovky podporovat. Tedy se vykoupit.

„Daleko podstatnější je posouvání celkového vnímání volného trhu a podnikání od cesty k ekonomické seberealizaci, od jednoho z nejvýznamnějších projevů individuální svobody a zdroje bohatství západní společnosti, k něčemu spíše trpěnému, jakémusi nutnému zlu, které se musí neustále vyviňovat aktivitami v oblasti společenské odpovědnosti.“

Kotzian pochopitelně jen takto očerňuje a nedokládá, jak konkrétně jsou firmy ke společenské odpovědnosti neziskovkami „nuceny“. Možná skutečně jsou, nicméně spíš nepřímo prostřednictvím proměny veřejného mínění. A je to tak dobře, stačí vzpomenout, jak se třeba za dvacet let proměnily názory na LGBT, ekologii a podobně.

Kotzianův pohled je trochu paradoxní. Radikálnější skupiny, usilující o změnu systému, jako Limity jsme my nebo Re-set, totiž praxi společenské odpovědnosti firem spíš kritizují, považují ji za greenwashing. S korporacemi mnohem častěji spolupracuje naprostý mainstream neziskového sektoru, který rozhodně kapitalismus svrhnout nechce a mluví spíš o jeho kosmetických úpravách.

Není pochyb, že vyhrocená protiimigrační rétorika pouze komplikuje situaci podnikům, které ekonomické migranty nyní zoufale potřebují.

Orbánovské recepty

Kotzian opakuje častou klausovskou výtku, že neziskové organizace nejsou nikým „volené“, a nemají tedy mandát politicky jednat. Za „standardní politický systém“ považuje pouze volené orgány (od obecních po vládu), čímž pochopitelně občanskou společnost dosti zplošťuje.

Je to svým způsobem návrat o krok zpět – do doby, kdy vlastně veškeré „neziskové“ organizace byly prodlouženou rukou státu (Český svaz žen…). Kotzian tak vlastně nepřipouští, že v případě nějak deformovaného či nevyváženého „standardního politického systému“ můžou neziskovky představovat jistou protiváhu, pojistku demokracie či sociálního státu (třeba právě nyní, kdy v novém parlamentu levice prakticky není zastoupena).

Neziskovky v praxi

Nedávno jsem četl skvělé shrnutí, co české neziskovky prosadily v parlamentu za uplynulé volební období. Tak například: zákon o podpoře obnovitelných zdrojů (s ohledem na růst cen energií bohužel až měsíc před volbami), odškodnění nezákonně sterilizovaných žen, zákon o evidenci skutečných majitelů (firmy s nejasnou strukturou se nemohou ucházet o dotace), novela exekučního řádu a zákaz klecových chovů slepic. Prostě samé neomarxistické výmysly, které svým „transparentismem“ a nemístným rozšiřováním lidských práv ohrožují civilizaci, řekl by Kotzian.

Autor mnohdy opakuje, že neziskovky žijí z tučných veřejných zdrojů a že jejich financování je neprůhledné. V tom se ale mýlí. Pokud nemá na mysli zrovna sportovní svazy či charitu, pro většinu z nich je stát jen jednou (relativně malou) částí celkového rozpočtu. Některé z nich (napříklád Greenpeace) mají propracovaný fundraising od tisíců drobných dárců, ale od státu nepobírají nic.

Jinak řečeno, neziskovky si opravdu „volíme“, ovšem nikoli hlasovacím lístkem, ale platebním příkazem nebo kliknutím myši.

Asi nejdůležitější částí knihy je její závěr: co tedy Robert Kotzian chce? Požaduje větší transparentnost fungování neziskovek a minimalizaci (či dokonce zastavení) jejich financování z veřejných zdrojů.

Jde o klasický populismus, neboť neziskovky dnes často fungují jako servisní či expertní odnože státu: danou činnost prostě provádějí levněji a efektivněji, než by toho byl stát schopen (i proto, že využívají dobrovolníků). Řada z nich publikuje detailní výroční zprávy a reporty, jež od nich vyžadují donoři – nejen stát, ale i korporace. Jinak řečeno: daný návrh je scestný už z toho důvodu, že by celé spektrum činností (vzdělávání, integrace…) neskutečně prodražil.

Nicméně hlavní inspirací je Kotzianovi Maďarsko, především Viktor Orbán. Po jeho vzoru navrhuje přísnější kontrolu neziskovek přijímajících podporu ze zahraničí a tažení proti neziskovkám pracujícím s migranty. Opět tedy populisticky nahnědlé volání do zbraně, jež neřeší vůbec nic a v konečném důsledku vede jen k nárůstu byrokracie. Mimoto není pochyb, že vyhrocená protiimigrační rétorika pouze komplikuje situaci podnikům, které ekonomické migranty nyní zoufale potřebují.

Autorův závěrečný požadavek na vystoupení z Evropské unie už je jaksi obligátní třešnička na dortu.


Autor článku

Petr  Vidomus

Petr Vidomus

Dramaturg Českého rozhlasu a sociolog se specializací na moderní sociální hnutí. Zajímá se o klimatickou politiku, konzervativní hnutí a politické souvislosti jazzu 50. let. Potěšíte ho vinylem a dobrým vínem.