Mladí už sametu nerozumí, z revoluce se stal vyprázdněný mejdan

Z příběhu se stal identifikační mýtus, vymezující představu o světě řádu, svobody a pravdy, jemuž však mladší, kteří ho nezažili, přestávají rozumět.

Mýtus nemluví, už ho nelze přečíst a slyšet. Petrifikuje a mění se v totem, kolem něhož každoročně tančíme hypnotizovaní krásou vlastní minulosti (vlastní minulou krásou), v níž se pro jednou všechno podstatné už vyhrálo.

Nikdo nechce pustit to, co ho ustavuje, což by mu přineslo bytostný otřes, z něhož by se už nemusel zvednout.

Perverzní revoluce

Třicet polistopadových let proměnilo svět střední Evropy k nepoznání. Dějinné eschatologické vítězství pravdy se obrátilo proti svým zvěstovatelům. A někteří, třeba jako Viktor Orbán, ho dokonce obrátili sami proti sobě, proti své minulé podobě.

Profimedia.cz

Erik Tabery: Čekat na nového Havla je marné

Rozhovor Vojtěcha Hodbodě se šéfredaktorem Respektu Erikem Taberym o tom, co chybí české společnosti a proč jsme si neudrželi masarykovské hodnoty. A taky o dědictví komunismu, strachu a proč žurnalistika nikdy neměla větší význam než dnes. I po čtyřech letech stále platné.

To aby mohli ukázat, že rok 1989 se jako konec dějin nenaplnil, neboť šlo o podvod Západu. Západ o krásné nové době lhal, brání se podvědomě údajně podvedená mysl, a prohlédnutí z iluze bude ještě hodně bolet, píše populární bulharský politolog Ivan Krastev.

Co tedy chcete slavit – prozření z iluze, možná, to by za oslavu stálo, kdybychom prozřeli…

Jenže iluze listopadu jako definitivního nároku liberálně-kapitalistického společenského uspořádání se vrací v nových podobách. Ta jedna je obrana vlastní identity, politika paměti, chcete-li. Trvání na hodnotách velké dějinné utopie, které není třeba vždy znovu ověřovat, nýbrž bránit.

Nikdo nechce pustit to, co ho ustavuje, což by mu přineslo bytostný otřes, z něhož by se už nemusel zvednout. O to méně po takových ranách touží lidská společenství, jež každý posun chápou jako krvavou či jinak perverzní revoluci.

Spor generací

Iluze se vrací i ve svém převrácení. V kritice, která má stejně absolutní nárok jako obrana systému a hodnot, na nichž česká společnost třicet let stojí. Obrana i kritika – obojí ve vylučovacím modu, buď/anebo, jednička, nebo nula, který nesnese pronikání a prostupování opačných postojů a názorů, vzájemné ovlivnění, jež přináší přehodnocení hodnot ve smyslu jejich zkoušky časem, prozkoumání jejich životnosti.

Listopadový vítr se stal společenským a priori, na němž se láme vztah ke společenství vůbec. Tedy to, čemu se říká politika. Porušení a priori je kacířství a zpátečnictví svého druhu, které je jako vždy návratem „starého režimu“ v novém hávu.

Proto také ten legrační spor o oslavy listopadu 1989: musíme slavit, protože jsme rádi za tu svobodu, že můžeme; neslavme, tento systém, rostoucí z nedůsledností a klamů Listopadu, má tolik legitimizačních a mravních problémů, a těm se máme věnovat.

Touha po věčném trvání minulosti se střetává s radikálním nárokem budoucnosti. Inscenace ve stylu nesmiřitelných: ideová válka, místo vzájemné rozpravy a hledání odpovědi.

Starší generace už svou revoluci má, tak si ji brání. Ta mladší po radikálnější změně touží, tak si ji vymýšlí. Veřejně o ní sní a přemýšlí, vymezuje se proti totemistické polistopadové společnosti.

Ve sporu generací, který zejména v prostoru sociálních sítí nabírá groteskní rozměry (revoluce byla už jednou fraškou, teď je pro změnu komedií), se zajímavě vyjevuje odlišný vztah ke svobodě. Přitom se na první pohled zdá, že svoboda je naopak tím, co by mohlo slavící a neslavící spojovat.

To hlavní míjení se ale odehrává jinde: svoboda individuální se pere se svobodou chápanou jako odpovědnost k celku...

My svoboda first!

Listopad přece duněl touhou po individuálním osvobození od posttotalitních praktik komunistického režimu, dnešní změna je jen v tom, že posttotalitní postupy komunistů nahradily svazující síly konzumerismu a digitálního ducha doby. Jenže to, co zdánlivě spojuje, protože jsou to dvě strany stejné mince, jak ještě v 80. letech minulého století psal Václav Havel, ve skutečnosti rozděluje.

Shutterstock

Epochální úkol: přesvědčit individualisty, že žijeme ve společnosti

Pandemie a klimatické krize ukazují bídu individualismu, ve kterém nachází shodu liberálové i konzervativci. My přitom potřebujeme holistická řešení. Čeká nás proto velký politický spor, varuje ve svém komentáři pro Finmag.cz Jakub Jetmar.

Konzumerismus a příšera digitálního ovládání jsou přece do velké míry výtvorem porevolučního a priori, s nímž se tedy už nelze jen tak smířit nebo dokonce identifikovat.

To hlavní míjení se ale odehrává jinde: svoboda individuální se pere se svobodou chápanou jako odpovědnost k celku, jako hegelovská vědecká nutnost. Vědecký optimismus vládne všem. Proto také to intenzivní odkazování k datům a jejich interpretacím, které se stávají novou praktickou pravdou, kompasem, vodítkem, životní matematikou v jednom.

Polistopadové Česko si ale vytvořilo úplně jinou a velmi zvláštní maximu, nikoli ikonu vědecké pravdy, nýbrž osobní libovůle: moje svoboda je absolutní, tvoje svoboda mě nezajímá. Společné je až výsledkem souboje individuálních zájmů, zatímco ve světě prozřené listopadové iluze je naopak společné východiskem, bez něhož nejde prakticky nic.

Společenství je tím, co dává individuu sílu i existenci. Sami sebou jsme jen tehdy, když vidíme druhé a v nich taky sami sebe.

Po víc než třiceti letech se objevený čas přirozeně znovu schovává sám do sebe, protože se bojí, co ještě nového přijde.

Krásné ztráty

Listopad 1989 byl koncem bezčasí a začátkem dění. „Výbuchem času“, jak to popsal v románu Sestra Jáchym Topol. Otevírají se tu nové cesty do budoucna i do minulosti.

Po víc než třiceti letech se objevený čas přirozeně znovu schovává sám do sebe, protože se bojí, co ještě nového přijde, jak moc by se mohl ještě vymknout z kloubů. Proto se také s takovou silou jako společnost obracíme k minulosti, v níž už žádná nejistota není, a z ohňů hořících kolem historických totemů jde tak utěšující a příjemné teplo.

Zatančit si občas jen tak volně ve vzpomínce je jistě příjemné vytržení ze stále tíživější každodennosti. Má ale širší smysl jedině tehdy, když si trochu toho ohně od totemů vezmeme i do budoucnosti. Abychom lépe viděli to, co přichází, i to, co někdy až religiózně adorujeme.

Ve světle přicházejícího se pak staré totemy mohou snadno ukázat jako křivé a dysfunkční. Není třeba je hned bourat, tolik krásné jsou, stačí se k nim už jen tak nábožně nevracet pro starou uvadající sílu a popojít pro život o kus dál.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag