Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopisNadílka

Pivo, párek a kolache. Česko se ani v Americe nezapře

Michael  Durčák
Michael Durčák | 28. 10. 2021 | 6 656
nacionalismusSpojené státy americkétradice

Navštívili jsme potomky českých vystěhovalců v Nebrasce uprostřed Spojených států. Dneska sice neslaví, ostatně většinou jejich předkové odešli ještě před vznikem Československa, na svou „old country“ ale pořád ještě vzpomínají a jejich bez ironie národní hrdost může být inspirací. Otevíráme reportáž z letního tištěného Finmagu.

Pivo, párek a kolache. Česko se ani v Americe nezapře

Wilberská radnice

Zdroj: František Plášil

Do Wilberu je to z Lincolnu, hlavního města Nebrasky, asi hodinu autem. Před vjezdem do dvoutisícového městečka nás z dálky vítá cedule, na které název města doplňují tři slova Czech Capital USA. Mají tu české pivo, jitrnice, česky pojmenované ulice a na radnici českého lva, vlajku a masarykovské heslo Pravda vítězí.

Z rolníků farmáři

„Ahoj! – Jak se máš?“ U vstupu do třípatrového Českého muzea nás vítá šest Wilbeřanů. Přízvuk postřehneme, ale sotva patrný. Potomci Čechů, kteří přišli do Nebrasky většinou na konci 19. století.

Rodáci z NebraskyFoto: František Plášil

Naši průvodci Wilberem, zleva: Frank Kozak, John Kostalek, Larry Pracheil, Larry Shestak, Stephen Ourecky a Teri Shestaková, ředitelka českého festivalu

V roce 1963 byl Wilber prohlášen českým hlavním městem Nebrasky a v roce 1987 ho podpisem dekretu prezident Ronald Reagan povýšil na hlavní české město Spojených států. „Jo, to označení prosadila moje babička společně se senátorem za Nebrasku Romanem Hruskou,“ vypráví Stephen Ourecky, jehož rodina ve městě provozuje bar Fox Hole Tavern a České muzeum.

Česku tu říkají old country nebo česky stará vlast. Jejich rodiny přišly z různých částí Čech. Z okolí Čáslavi, Prahy, Jindřichova Hradce a dalších míst. Dodnes se k českým kořenům ve Wilberu hlásí něco kolem 40 procent obyvatel. Na začátku kolonizace tady žilo až 80 procent Čechů, i když město samotné založil roku 1873 americký geolog, průkopník osidlování Západu a spekulant s pozemky Charles D. Wilber.

Wilber a rodáci v dalších fotkách

František Plášil
Další fotky v galerii (22)

České imigranty do USA vedla víra v lepší budoucnost a nedostatek půdy v Rakousku-Uhersku. Na americkém Středozápadě bylo půdy dost a americká vláda ji rozdávala fakticky zadarmo každému, kdo se přihlásil. Některé přistěhovalce za oceán hnaly kromě ekonomických důvodů taky potíže s konfesí. „Češi usazení v Nebrasce byli často volnomyšlenkáři, tedy ateisté, či lidé s jen velmi slabým náboženským cítěním. I proto odešli naši předci do Ameriky. Chtěli se odpoutat od vlivu církve,“ vysvětluje farmář John Kostalek.

Většina Čechů v Nebrasce sedlačila. „Můj dědeček jako jediný nebyl farmář, ale krejčí. Vedlo se mu dobře. Když někdo potřeboval oblek, přišel za dědečkem. A každý potřeboval oblek, protože bez něj s vámi nikdo nechtěl dělat byznys,“ vypráví Frank Kozak, instalatér v důchodu s láskou ke zbraním a hrdý vlastník několika pistolí CZ 75 z České zbrojovky. 

Češtější než v Česku

Frank Kozak má pravdu pro úplné začátky, později ale v městečku fungovaly běžné obchody a služby. Býval tu i pivovar, který vařil pivo s názvem Sílitel. Nepřežil ale prohibici a zbylo po něm jen pár suvenýrů v muzejní sbírce. 

Bohužel pro nás ve městě nefunguje ani česká pekárna. Doufali jsme, že ve Wilberu koupíme český chleba. Do amerického se totiž přidává kukuřičný sirup, a tak je sladký, že se nedá jíst. Majitel pekárny je podle místních podivín a odmítá pečivo ve Wilberu prodávat. 

Kus Ameriky pro každého

Plakát propagující Homestead Act z roku 1862Library of Congress

Plakát propagující Homestead Act z roku 1862

Přistěhovalce do Ameriky lákal Homestead Act, zákon o usedlictví. Kdo se přihlásil – muž, žena, propuštěný otrok – a byl starší 21 let, dostal po vyplnění přihlášky pozemek o rozloze 160 akrů, necelých 65 hektarů. Zdarma, jen přihláška stála 18 dolarů. Po pěti letech musel prokázat, že na půdě bydlí a obdělává ji, a pak mu byla předána do vlastnictví. Zákon prošel v roce 1862. Prosadili ho republikáni, když z Unie odešly jižanské státy, jejichž demokratičtí zástupci ho v Kongresu dlouho blokovali. Chtěli prosadit větší plantáže, na kterých by se hospodařilo po jižním způsobu. Na Aljašce zákon platil až do druhé poloviny 20. století.

Upomínky na nejrůznější české byznysy, které se dědívaly z generace na generaci, ukrývá sklep Českého muzea. A místní si nad nimi rádi zavzpomínají. „Náš zubař Prochazka, ten když jsi k němu přišel a zjistil, že máš špatnej zub, tak tě z ordinace nepustil, dokud ti ho nevytáhl. Občas byl ale až moc aktivní. Otci jednou vytáhl omylem zdravý zub, takže v jeden den přišel o zuby dva,“ vzpomíná se smíchem další z místních farmářů Larry Pracheil. Hrdinou mnoha místních byl a je lékař F. G. Travnicek přezdívaný Doc Trav, který sloužil za druhé světové války jako zdravotník u námořnictva a po válce 30 let léčil neduhy všech Wilbeřanů.

Při prohlídce tří podlaží Českého muzea zjišťujeme, jak místním na kořenech záleží. Největší chloubou a pokladem muzea je sbírka krojů z různých částí Moravy a Čech od valašských přes slovácké po chodské. Já se narodil v Praze a na krojích mi zas tak nezáleží, jako asi většině mladších Čechů, ale to místní nejsou schopni pochopit. Sami často pořádali zájezdy do Česka a objížděli folklorní slavnosti, dokud to nepřekazila pandemie. Snad právě proto, že jsou od původní domoviny tak daleko, Češi v Nebrasce o tradice pečují líp než leckteré muzeum u nás.

Děti a vnoučata našich průvodců ale česky umějí už jen málo nebo nic. Dřív se na střední škole ve Wilberu učila čeština jako cizí jazyk, výuka ale skončila, když před asi třiceti lety zemřela poslední učitelka, babička Stephena Oureckeho. 

Pandemie dává šanci plzni

Z muzea se vydáváme do řeznictví Karpisek’s Market. V něm kromě jiného nabízejí jitrnice, jelita a Wilber wiener, párek s dvousetletou recepturou, kterou do Nebrasky předkové přivezli z old country.

„Mimochodem, abyste nemysleli, české svátky vlastně ani neslavíme. Takže 4. červenec je pro nás víc než 28. říjen. Jsme sice Češi, ale taky pořád Američani!“ zdůrazní Russ Karpisek, když nám podává párek na ochutnání. Byl ve Wilberu od roku 1994 dvanáct let starostou, pak chvíli dělal politiku na státní úrovni, a přestože nakonec oživil rodinný řeznický a uzenářský podnik, politika nezapře.

Ovšem ačkoli je jeho strana demokratická, jako uzenář je Russ konzervativec. Na svojí specialitě nehodlá nic měnit a párky dál udí v kůlně s chatrnými dveřmi za řeznictvím. Chutnají prý líp než cokoliv, co se pokoušíte vyudit v elektrické udírně. A ve městě jdou pořád na dračku. 

Češi v Americe

Antonín Čermák, 44. starosta ChicagaWikimedia Commons, volné dílo

Anton (Antonín) Čermák (1873–1933), kladenský rodák, který se stal starostou Chicaga. V roce 1933 ho zasáhla kulka atentátníka určená jeho spolustraníkovi a příteli F. D. Rooseveltovi

Čechů nebo Američanů s českými předky žije ve Státech asi milion tři sta tisíc. Kromě Nebrasky naleznete Čechoameričany nejčastěji v Texasu a v Illinois, kde v Chicagu na slavného starostu Antona Cermaka navazují třeba hokejisté Dominik Kubalík a David Kämpf. Početná a výrazná komunita je i ve státech Wisconsin, Minnesota a Ohio. Českou krev mají/měli třeba astronaut Jim Lovell, guvernér Nevady Steve Sisolak nebo rodina exprezidenta Donalda Trumpa, díky jeho první ženě Ivaně. Vzdálené předky v Čechách má údajně prý i bývalý prezident George W. Bush.

Další zastávkou je bar Fox Hole Tavern, který provozuje Stephen Ourecky. Ten se zasloužil nejen o rekonstrukci baru, který byl ještě před pár lety ruina, ale i několika dalších budov na hlavní ulici. Vede České muzeum, vydává česko-anglické noviny a za krajany jezdívá do Texasu, Jižní Dakoty a dalších států. A jako mnoho dalších wilberských Čechoameričanů byl několikrát osobně i v Česku. 

„Miluju celou tu zemi. Dokonce jsem tam možná našel i příbuzné. Na Facebooku si mě do přátel přidal nějaký Ouřecký. Nevím, jestli to byl úplně můj příbuzný, ale byl jsem s nimi na večeři v Brně a bylo to moc fajn,“ vypraví Stephen a ukazuje fotky. 

Ve svém baru točí pivo Praga z budějovického Samsonu. V Česku se neprodává, celá produkce jde na export. „Toho si važte, kluci. Je to poslední sud. Od začátku pandemie mám výpadek,“ posteskne si. „Ale krize je i příležitost, takže se do baru konečně pokusím dostat točenou Plzeň. Lepší než Bud Light a podobné vodičky.“

Kromě českého piva si tu můžete dát i slivovici (bohužel jen Jelínkovu, ale i to je v Americe zázrak) nebo Becherovku. Na zdi za barem visí nabídka drinků. Vyloženě odporně zní Hovno Shot. „To tady pil jednou celý večer jeden náš kamarád, který každé čtyři roky z recese kandiduje na prezidenta. Museli jsme ho pak s jeho přítelkyní táhnout domů,“ vypráví se smíchem Pracheil, když se ho ptám na efekty mixu slivovice s Becherovkou, který se pod názvem skrývá.

Neumíte si představit, kluci

Naše poslední zastávka ve Wilberu je příznačně Česko Národní Hřbitov. Leží tu i většina první generace imigrantů, kteří město vlastníma rukama na zelené louce postavili. „Mám tu pohřbenou velkou část rodiny. Ty taky, že jo, Stephene?“ nadhodí Larry Pracheil. „Jo, jo, moji předci, Zajicek family, odpočívají tamhle,“ ukazuje Stephen na jeden z náhrobních kamenů těsně za branou.

Nad mnoha hroby vlají malé americké vlaječky, pod nimi jsou připevněné odznaky, které ukazují, že dotyčný bojoval v té či oné válce. Jsme ve Wilberu den před Memorial Day. Státním svátkem, kdy si Američané připomínají oběti a veterány různých válek. Leží tu veteráni z první a druhé světové války nebo z války v Koreji. Jeden z nejstarších náhrobků patří Čechovi, který bojoval za Sever v americké občanské válce.

„Vy si to nedovedete asi představit, kluci, ale tady v okolí nebylo vůbec nic,“ říká Stephen a ukazuje rukou do dáli. Kam oko dohlédne, se táhnou pole. „Když sem přišli moji příbuzní, tak prostě museli jednou za rok pěšky vyrazit pro zásoby do Nebraska City. Cesta jedním směrem trvala zhruba týden,“ popisuje dobu před zhruba 150 lety. 

Nebraska je velká jako dvě a půl České republiky. Žije tu ale jen něco přes dva miliony lidí. Život v odlehlejších oblastech je těžký dodnes. Kromě dalších výhod moderního městského života můžete na venkově v Nebrasce zapomenout i na signál v telefonu nebo rychlý internet.

Kolache a pivo, pivo a kolache. A kroje: Wilber Czech Festival

Akcí roku je Wilber Czech Festival. „Místní farář, soudce a senátor Joe Osoba se jednoho dne rozhodli, že se udělá český festival,“ vypráví šedesát let starou historii farmář John Kostalek. „Sehnalo se docela dost jídla, sehnalo se ještě víc piva, ale nikdo nevěděl, jestli se vůbec někdo ukáže. No a nakonec to byl takový úspěch, že všechno bylo pryč už v sobotu, takže se muselo všeho sehnat ještě mnohem víc.“

Festival se pořádá vždycky první víkend v srpnu. Sjede se na něj přes 20 tisíc návštěvníků z USA a přiletí i krajané ze staré vlasti. Třeba cimbálovka z Kyjova. Ve velkém se pojídají kolache, tedy koláče, které milují snad všichni američtí Češi a které jsou v Nebrasce a Texasu velmi oblíbené, a samozřejmě se pije pivo. Kromě toho je pro návštěvníky vždy přichystaná přehlídka krojů, volba české královny, průvod, tancovačky, přednášky o české historii a další.

Letošní ročník byl jubilejní, šedesátý. Původně mělo kulaté číslo připadnout na loňský rok, ale festival překazil virus. „Doufáme, že díky roční pauze bude festival ještě větší než kdykoliv předtím. Lidé jsou na akci natěšení,“ říkala nám při naší návštěvě ředitelka festivalu Teri Shestaková, stylově ustrojená v kroji. Covid nakonec festival neohrozil a desetitisíce připravených kolachů padly za starou vlast.

Czech Days WilberTrimm Photo

Na Czech Festival Wilber fotilo studio Trimm Photo. Skvělé snímky hledejte na jeho facebookovém profilu

Příští ročník byl vyhlášený na 5.–7. srpna 2022. Kdybyste měli cestu.

Česko v kukuřičných lánech

Přesto se z dnešního pohledu zdá jako neskutečný výkon, že Češi – a jiní imigranti, Italové, Irové a další – dokázali od doby kolonizace během několika generací z ničeho vybudovat americký Středozápad tak, jak ho známe dneska.

Přistěhovalcům se přitom stávaly i různé nepříjemnosti a někdy je i za oceánem doháněla minulost. „Když se do Ameriky chtěl dostat jeden z mých pradědečků, bylo to těsně před první světovou válkou, prostě mu řekli, ať vezme určitý obnos peněz, jede na tu a tu adresu do Vídně a tam prostě počká,“ vypráví Pracheil. „Tak to udělal, čekal v takové hale asi půl hodiny, pak mu někdo zaklepal na rameno a zeptal se, jestli má peníze. Pradědeček předal obálku – a mohl vyrazit do Ameriky. S jedním kufrem. To bylo všechno. Když pak v Evropě vypukla válka, našli si ho v Nebrasce úředníci z Rakouska, že se má vrátit a okamžitě narukovat. To se mu nezdálo, tak našel právníka, který uměl česky, a ten mu se smíchem odpověděl, že nic takového dělat nemusí. Tak zůstal v Nebrasce.“

Na svou domovinu ale ani Larryho pradědeček, ani Larry sám nezapomněli. A vzpomínku na starou vlast se snaží za mořem udržet živou. Nejen on. Češi v Americe se sdružují napříč státy ve spolcích, žijí svými tradicemi a snaží se na Česko nezapomenout, byť jsou od matičky Prahy tisíce mil. A i díky jejich lásce ke vzdálené vlasti Wilber působí, jako kdybyste vyrvali malý kus Česka a přesunuli ho doprostřed nebraských kukuřičných polí.

160 STRAN FINMAGU

Finmag říjen 2021Zdroj: Finmag

Devadesátky zlatý, budoucnost nejistá. Rozhovor Petra Fischera s Radovanem Vávrou a Dominikem Stroukalem. Dva ekonomové. dvě generace, dva pohledy na devadesátá léta i roky budoucí

MAG. Téma čísla: knihy • Radim Kopáč a kniha za časů korony • Jak Knihobot recykluje miliony knížek • Metoda zettelkasten: jak nikdy nezapomenout, co jste četli • Mistr, Markétka a Audioteka: audioknižní jednička natáčí velké dramatizace • Jakub Žofčák a nerozumná investice – 20 let od zfilmování Pána prstenů • Tři hrsti tipů

FIN. Jiří Hovorka s šéfem pražské burzy: proč se na ni českým firmám nechce? • To se vám vrátí! Mockrát. Dominik Stroukal o magii ekonomických multiplikátorů • Kdo chce bitcoin bít Josef Tětek o lidech, co to neradi krypto

Autor článku

Michael  Durčák

Michael Durčák

Má rád fotbal a kočky. Kromě Finmagu píše pro magazín Reportér nebo komentáře o dění v USA pro Seznam Zprávy. Zároveň je redaktorem videoherního časopisu Score.