Epochální úkol: přesvědčit individualisty, že žijeme ve společnosti

Jakub Jetmar
Jakub Jetmar | 12. 10. 2021 | 5 komentářů | 6 244
individualitalevicenázorpravicespolečnost

Pandemie a klimatické krize ukazují bídu individualismu, ve kterém nachází shodu liberálové i konzervativci. My přitom potřebujeme holistická řešení. Čeká nás proto velký politický spor.

Epochální úkol: přesvědčit individualisty, že žijeme ve společnosti

Individualisté nechápou, že žijeme ve společnosti (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

Nedělíme se pouze na levičáky a pravičáky, národní konzervativce a kosmopolitní liberály. Pandemie i klimatická krize jasně ukazují, že tady máme minimálně ještě jednu důležitou linii, kde se politicky rozcházíme. Jde o spor mezi zastánci holistických a individualistických řešení.

Jinými slovy jde o spor mezi těmi, kdo se snaží o relativně spravedlivé rozložení nákladů a příležitostí, a těmi, kdo předpokládají nutný nezdar těchto pokusů, v nichž vidí hlavně omezení vlastní svobody a sociální inženýrství.

Antropocén

Nejčastěji bývá chápán jako nová geologická epocha lidstva, ve kterém má působení člověka na planetu podobně velký vliv jako klimatické či geologické procesy. Pojmu se věnují celé sborníky včetně českých. Pro dnešní text je důležitá definice, podle níž je v antropocénu stále hůře rozlišitelná hranice mezi člověkem a přírodou, příroda (či planeta) se stává politickým aktérem. Lidstvo už ji nemůže pojímat jen jako pasivní zdroj, ale musí reagovat na její aktivní proměny a působení, které známe hlavně jako různé projevy globálního oteplování.

Rozpor to navíc bude čím dál důležitější – vstoupili jsme do antropocénu, setrvale výjimečného stavu, v němž se klíčovým politickým aktérem stává příroda.

To přináší i zásadní novinku: všechny nynější krize – třeba ty podmíněné miniaturním virem nebo obřími požáry – nesou mnohem víc příběhů, než jsme byli zvyklí. Mají svou sociální, environmentální či ekonomickou rovinu, které se vzájemně proplétají a nikdo z nich nedokáže vypreparovat jednotlivou hůlku mikáda, aniž by na něj další nepopadaly.

Už nejde o stávku v továrně, na kterou mají pravičáci a levičáci své kanonické odpovědi. Nebavíme se ani o hodnotách, které by rádi viděli vyučované liberálové a konzervativci v hodinách občanské nauky. Nic z toho virus ani hromadící se uhlík v atmosféře nezajímá. My se o obojí naopak musíme zajímat velmi. Odkud na ně ale jít, když jde o tak složité fenomény?

Roušky, zavřené školy, očkování, konec spalovacích motorů – všechno to zavání ohrožením osobní svobody. A právě proto bychom měli podobné návrhy odmítnout.

Jen pro někoho

V Česku má tradičně silné zastání individualistický přístup, jehož představitelé zdůrazňují osobní svobodu. Tu v jejich výkladu vycházejícím ze zkušenosti komunistického paternalismu uzurpuje zpravidla stát. Pokud je to tedy právě státní aparát, kdo má odpovídat na krize antropocénu, měli bychom podle nich zejména hledět, jestli stát svým jednáním nepošlapává naše svobody.

Dezinformace
Shutterstock

Prachy, moc a zase prachy. Dezinformační cirkus má žně

5G sítě, covid-19, očkování, americké volby. Dezinformátoři mají žně. Rozjeli cirkus s fake news, jehož vábení odolá už jen málokdo.

Roušky, zavřené školy, očkování, konec spalovacích motorů – všechno to zavání ohrožením osobní svobody. A právě proto bychom měli podobné návrhy odmítnout. Jde o vynikající pozici do diskuze; vždyť kdo příčetný chce prosazovat osekávání svobody?

Přes svůj odpor k útlaku a donucování má ale i tenhle postoj svou mocenskou rovinu, jakkoliv není na první pohled zřejmá. Individualismus si totiž můžou dovolit pouze někteří, a to za cenu externalizace nákladů. Někdo se během pandemie nechce a nemusí omezovat, ostatní ale ekonomickou či psychologickou zátěž stejně ponesou.

Pandemie nezmizí, když ji nazveme nesvobodou. Náklady na její zvládnutí se socializují a nejvíc dopadají na ty, kteří už je nemají kam rozkládat, protože jejich ukotvení ve společnosti – paradoxně v opozici vůči vrcholným zastáncům individualismu – zůstává přinejlepším velmi chabé.

Není proto divu, že sami sahají po individualistických řešeních: chodí do práce s příznaky, topí uhlím... Nic lepšího si nemůžou dovolit.

Dostali jsme se tak do paradoxní situace: pro komplexitu našich problémů musíme stále víc spoléhat na vědce a experty, současně jim stále méně důvěřujeme...

Důvěra jako základ

Takhle vypadá závod ke dnu, který už dlouho provozujeme třeba právě ve vztahu ke globálnímu oteplování. Naší klíčovou slepou skvrnou v jeho chápání zůstávají ony externality. Pokud bychom brali v potaz skryté náklady spojené s fosilním kapitalismem, představa volného trhu jako bezproblémového zdroje bohatství a svobody se stane absurdní.

Nedůvěřiví Češi

„Lidé se většinově uzavírají do sebe a od státu toho čekají méně a méně. Zvláště když v koronavirové krizi v mnoha ohledech zklamal,“ shrnuje výzkumy důvěry v instituce David Klimeš ve své knize Česko versus budoucnost. Vychází třeba z výzkumu Rozděleni svobodou, který podle něho ukazuje, že „údajně městský optimistický demokrat z nastupující kosmopolitní třídy je nespokojen s politiky úplně stejně jako frustrovaný chuďas z ghetta“.

Čechy jako výjimečně individualistické ukazuje i výzkum Jak se žije Čechům v současné Evropě?Vycházející z dat European Social Survey. „Česká veřejnost je v evropském kontextu nejvíce individualistická. Není lehké zde prosazovat kolektivní zájmy, což je problematické, protože pouze individuální řešení, například třídění odpadu nebo ekologický způsob života, k ochraně klimatu nestačí,“ říká v rozhovoru pro Sedmou generaci sociolog a šéf výzkumné agentury STEM Martin Buchtík.

Není proto náhoda, že otec místního fundamentalismu trhu Václav Klaus tvrdí, že nic jako člověkem způsobené oteplování planety neexistuje. Neexistuje jiná cesta, jak by mohl svou velkou sázku na trh s přehlížením externalit uhrát i během klimatické krize. Svou metodologii pak už jen přenesl na pandemii, kde veškeré opatření opět převádí na otázku individuální svobody, aniž by počítal skutečné náklady.

Jak se jich ale skutečně dopočítat, spravedlivě se o ně podělit a neohrozit přitom prosperitu, hlavní zdroj legitimity pozdně moderních demokracií, o níž se kritici strukturálních návrhů ze strany holistů nejvíc obávají? Těžko říct – vždyť se bavíme o tak komplexních spletencích problémů. Do hry tak vstupuje důvěra v něčí modely, prognózy: věřím spíš Danielu Prokopovi než Danielu Landovi.

Důvěra představuje ve stále komplexnějších a tekutějších společnostech klíčovou kategorii. Nová rizika jako pandemie či klimatická krize mají vždy něco společného: virus ani uhlík na vlastní oči nevidíme, nezbývá než věřit některému z příběhů, které se kolem nich vypráví.

Dostali jsme se tak do paradoxní situace: pro komplexitu našich problémů musíme stále víc spoléhat na vědce a experty, současně jim stále méně důvěřujeme a spolu s Parlamentními listy víme, že nám nikdo nebude říkat, co si máme myslet.

Žádná velká síla moderní doby – stát, věda, kapitál, média – nedokázala ani zdaleka prosadit široce sdílený výklad pandemie, který by ji skutečně pomáhal zvládat. Soudržně působil pouze individualistický příběh, kolem něhož se seřadil šik lékařů, rektorů a celebrit, kteří očividně stále nerozumí mnohovrstevnatosti pandemie. Kupců ale mají dost, a to právě kvůli vysoké míře nedůvěry, kterou v Česku máme na světově vysoké úrovni – jak mezilidskou, tak institucionální.

Novodobí konzervativci sice zaplňují prázdnotu individualismu, současně ale naplno využívají jeho logiku, podle níž se má každý postarat sám o sebe.

Duch doby

Důvody téhle nedůvěry hledejme opět v přílišném individualismu. Ten je na jednu stranu skvělý: emancipuje z tradičních kategorií, dovoluje sebeurčení. Pokud ale místo po tradičních vazbách nenahrazuje důvěra a (institucionalizovaná) solidarita, zaplňuje ho resentiment, zloba a paranoia posilovaná pocitem, že stále chaotičtější svět nikdo neřídí.

Zbídačený sever a elitářský jih
Shutterstock

Zbídačený sever a elitářský jih. Fenomén trápící nejen Česko

V kontextu světové a ostatně i evropské ekonomiky se často hovoří o propastném rozdílu mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Při pohledu na konkrétní státy však toto rozdělení často neplatí. Spíš naopak. upozorňuje ve svém textu František Kalenda.

Takhle vypadá současný duch doby, ontologická nejistota, kterou dokážou nejlépe obhospodařovat národní konzervativci vytvářející skanzeny pospolitosti – tradiční rodina, jasné genderové role, národ, lídr-ochránce. Metafory to bývají svůdné, zůstávají ale metaforami: materiální poměry či epidemiologickou situaci ve skutečnosti neřeší.

Novodobí konzervativci tak sice zaplňují prázdnotu individualismu, současně ale naplno využívají jeho logiku, podle níž se má každý postarat sám o sebe. Když tento požadavek spojí s vystupňovanou nedůvěrou k údajným nepřátelům z řad menšin, sociálně chudí v tu chvíli mění příslib konzervativní chiméry za své skutečné materiální zájmy. Právě takhle využívají individualismus zlí baviči davů prosazující asociální politiku v Českuve světě.

Údajní největší nepřátelé z řad kosmopolitních liberálů jim přitom slouží jako užiteční idioti, kteří jim sami nahánějí voliče. Ve svém individualismu totiž mají zásadní problém pochopit, že žádný člověk opravdu není plně autonomní, racionální individuum a všichni nemají víceméně stejné možnosti. Bídu své perspektivy opakovaně prokazují ve výkladech společenských problémů, které nečtou jako systémové, ale psychologické fenomény začínající na úrovni jedince.

Lidé se nechtějí očkovat a volí Okamuru, protože nedokážou vyhodnocovat fakta, mají pochybnou morálku a vůbec jim chybí nadání pro racionální rozhodování, soudí liberál-individualista, který nedokáže vzít v potaz otázku poměrů, v jakých žijí jím kritizovaní jednotlivci. Z jejich pohledu přitom může být docela racionální odkládat očkování, pokud může znamenat dva dny pracovní neschopnosti.

V individualismu se setkávají pravičáci i levičáci, liberálové i konzervativci. Neměli bychom proto číst politické spory pouze skrze tyto linie...

Individualista-holista

Důvodů může být nespočet, pro jejich pochopení ale potřebujeme dobré modely, díky kterým můžeme vytvářet odpovídající politiky. A ty zase vyžadují fungující, inkluzivní instituce. Moralizování nic z toho nezařídí. Pouze ukazuje na ještě jeden problém liberálního individualismu: přeceňování vlivu výrazných person (Havla i Trumpa) na úkor struktur.

Právě kvůli téhle tendenci představuje individualismus všeobecně neadekvátní strategií pro vypořádávání se s krizemi antropocénu. Ty vyžadují celospolečenskou, ba i celoplanetární spolupráci. Strukturální řešení beroucí v potaz co nejvíc propletených příběhů a perspektiv.

Anketa

Kam se řadíte?

Pandemie nám v lecčem pozitivně ukázala, co všechno docela nečekaného jako společnost dokážeme. Celkově se ale můžeme hodnotit přinejlepším velmi rozpačitě, a to z velké části kvůli individualistickému egoismu a s ním spojené paranoie a nedůvěře.

V individualismu se setkávají pravičáci i levičáci, liberálové i konzervativci. Neměli bychom proto číst politické spory pouze skrze tyto linie, ale přidat i zástupce holistických, dalekosáhleji promyšlených politik. Těch, které dokážou brát v potaz různé zájmy a tendence (lidí i virů), hledají skutečné problémy a nespoléhají na pevně danou ideologickou mřížku.

Pouze skrze spor individualista-holista můžeme vysvětlit, proč pravičák David Klimeš píše velmi podobné texty jako středo-levicový liberál Daniel Prokop a socialistka Apolena Rychlíková. Liší se pochopitelně jejich próza; první dva si dávají velmi záležet, aby jejich návrhy řešení působily důvěryhodně i pro kované antikomunisty, neprodávají je tedy skrze vidinu sociální spravedlnosti, ale mnohem spíš prosperity.

Samotné data-based politiky se zpravidla zase tolik neliší, když vždycky počítají s tím, co ví každý fanoušek memů z generace Z: žijeme ve společnosti.

Každá politika – i ta individualistická – je vždy „sociální inženýrství“. Liší se pouze tím, koho a co všechno bere v potaz. Nikdy to nebudou zájmy všech, holisté se ale minimálně snaží poctivě ukázat, komu co ve skutečnosti prospěje.

Osobně k nim proto chovám větší důvěru. Teď jak ji probudit i u demokratické většiny.

Nový Finmag na cestě

Už ve čtvrtek vás čeká v schránce nebo v trafice. Zbrusu nový Finmag. Něco z obsahu?

Nový Finmag!
Zdroj: Shutterstock

MAG

Téma čísla: knižní trh • Radim Kopáč a kniha za časů korony • Gabriel Pleska v antiantikvariátě: jak Knihobot recykluje miliony knížek • Eliška Šestáková a metoda zettelkasten: jak nikdy nezapomenout, co jste četli • Mistr, Markétka a Audioteka: audioknižní jednička natáčí i velké dramatizace • Jakub Žofčák a nerozumná investice – 20 let od zfilmování Pána prstenů • Tři hrsti tipů – pro dospělé, pro menší i pro ty, co neradi čtou

FIN

Jiří Hovorka s šéfem pražské burzy: proč se na ni českým firmám nechce? • To se vám vrátí! Mockrát. Dominik Stroukal o magii ekonomických multiplikátorů • Mystery working: proč si firmy berou zaměstnance na oko, aby pro ně sbíral info.

Autor článku

Jakub Jetmar

Jakub Jetmar

Zajímá se o média, o kterých píše hlavně pro Médiář. Obtýden rozesílá Nedělní přílohu internetu.