Zpověď analogového nerda: Ty čtverce nepřečtu, dejte mi to černé na bílém!

Nečekal jsem, že se hned krátce po třicítce stanu živoucí fosilií, ale asi to tak mělo být. Tlačítková Nokia, kterou používám k telefonování a posílání SMS, mi vždy pomáhala hlavně v udržení jakési duševní pohody: na volné noze jsem často posílal e-maily v nočních až brzkých ranních hodinách a mít telefon bez přístupu k internetu bylo zkrátka jedinou zárukou, že mimo pokoj s počítačem budu od práce skutečně odpojený.

Snahu oddělit pracovní a osobní život jsem posléze dotáhl do extrému, kdy jsem se k internetu nedostal ani doma a pracovat jsem mohl skutečně jen v kanceláři. Následovala řada dalších experimentů v duchu behaviorální architektury, kdy si prostředí kolem sebe konstruujete tak, abyste jím ovlivnili své – třeba nežádoucí – chování (máte-li například sklony k alkoholismu, není dobré bydlet nad barem).

Shutterstock

V zajetí technostresu. Hranice mezi prací a soukromím nesmazává jen pandemie

Práce bez hranic dohání řadu lidí doslova k šílenství. Jenže ani striktní hranice moc nepomůžou. Člověk si nevybere. Lidstvo se ocitlo v zajetí technostresu, psal nedávno pro Finmag.cz novinář, filozof a scénárista Petr Fischer.

Všechno to byly svobodné nevinné hrátky, které jsem dobrovolně podstupoval. Technooptimistům jsem byl leckdy k smíchu, jindy se ale karty obrátily a smál jsem se já: to když se večer na výletě iPhonařům vybil přístroj, zatímco moje Nokia zářila i po pěti dnech hrdě do noci.

V posledním pandemickém roce ale začalo jít do tuhého. Absence chytrého telefonu ve spojení s nebytím na sociálních sítích (které nevyužívám, neb mi koncept soukromí stále přijde tak nějak smysluplný) mě uvrhla na okraj, ze kterého teď lehce bezmocně pozoruji svět. Snaha mít přehled o aktuálním dění ve společnosti a zároveň být jejím aktivním členem se postupně drolí v paralyzující neschopnost držet bez technologických vychytávek prst na tepu doby.

Řečeno sloganem letošního lidskoprávního festivalu Jeden svět, který téma digitální propasti rozdělující společnost na připojené a odpojené lehce naťukával – vypadávám. Ale věřím a doufám, že právě pohled z okraje společnosti, na kterém jsem se ocitl, může být pro kontext dění v jejím středu důležitý. Dovolím si proto podělit se o své zkušenosti.

Plakáty na zastávkách, které nabízely přehled dění v hudebních klubech, vystřídal výhružný nápis „sledujte internetové stránky“. Jenže i ten klame...

Poznámky z okraje

Začalo to vlastně docela nenápadně: obyčejným nákupem pizzy. Pandemie byla zrovna na vrcholu a já vyrazil z domu na lov. Mým cílem bylo vrátit se se dvěma celými pizzami, prodejce totiž v okénku inzeroval, že při objednání dvou kusů je sleva.

Jenže ejhle – prodejcův systém počítal pouze s objednáním přes mobilní aplikaci předem a následnou donáškou kurýrem. Varianta, že by někdo přišel pro dvě pizzy po svých (navíc bez mobilu), nebyla v systému vůbec zadaná. Absurdní handrkování nejdřív směřovalo k tomu, že si za vlastní odnos pizz vlastně ještě připlatím, nakonec ale skončilo smírem.

Co jsou ty čtverečky?

Generátor QR kódů

Určitě jste si jich taky všimli: jsou prostě všude. Takzvané QR kódy jsou jakousi novodobou alternativou k notoricky známým kódům čárovým, které jsme vzali za své někdy v raných devadesátkách. QR kódy proti nim dokážou ale ukrýt mnohem víc informací. Můžou skrývat ryzí text, kontakty nebo rovnou celou vizitku nebo třeba polohu či přístup k wi-fi sítím. Ostatně, zkusit si to můžete sami třeba v tomhle českém generátoru. Oproti čárovým (EAN) kódům navrch přestávají být čitelné až po odstranění či znečištění jejich velké části a nevadí jim ani otáčení či inverze barev. Inu, zázrak! A bez chytrého telefonu nečitelná změť čtverečků.

Pocit, že mě bez takzvaného chytrého telefonu, jak magickou krabičku zkušení marketéři prozřetelně pojmenovali, čekají krušné časy, se mě od té doby nepustil. A skutečně: v posledním roce se začal proměňovat nejen on-line svět, ve kterém se podnikavci všeho druhu snažili nakopnout své sociální sítě a honem rychle předělávali weby tak, aby se zobrazovaly přívětivě hlavně na mobilech, ale i ten skutečný, který zčistajasna zaplavily (ba téměř zaplevelily) QR kódy.

Tyhle změti čtverečků odkrývají majitelům chytrých telefonů ve veřejném prostoru další, virtuální vrstvu, do které můžete proskočit z reklam v metru, z plechovek nápojů, ale i z řady cedulí – více informací o fauně a flóře se díky nim dozvíte z informačních stojanů v přírodním parku, virtuální („chytrou“) výstavu vám umožní magický čtvereček na výloze zavřené galerie, na lavičkách Prahy 8 lákaly v době vrcholící pandemie QR kódy na webové stránky s důležitými informacemi. Důležité informace jako takové však na lavičce pro samou QR eleganci pochopitelně nebyly.

Z ulic si QR kódy proklestily cestu i do postupně otevíraných podniků. Na některých místech díky nim můžete platit a vyhnout se tak rizikovému kontaktu s obsluhou, přes nálepku na stole leckde můžete v telefonu zobrazit aktuální menu, aniž vám ho někdo musel nosit. Návštěva pohostinství ale může skončit i tak, že zaplatíte za kamaráda v hotovosti a on vás pak vyzve, abyste mu vygenerovali QR kód, přes který vám pošle peníze na účet.

Samostatnou kapitolou jsou pak aplikace – výhradně přes ty se oznamuje řada společenských akcí, pod záminkou ekologie (účtenky netiskneme, vystavíme digitální) do jejich užívání všemi možnými i nemožnými způsoby vábí prodejní řetězce. V některých parkovacích systémech je použití mobilní aplikace výhodnější než platba hotovostí.

Budky v trapu...

Shutterstock

Že mezi všeobecnou akcentací digitálních technologií a proměnou veřejného prostoru je nepřímá úměra, dokazují i telefonní budky. V Česku slavnostně zmizely před pár měsíci. Zatímco v některých zemích jsou systémy veřejných telefonů zachovávány coby klíčová opěrná infrastruktura v případě krizových situací, u nás z toho bylo pár hezkých fotek v médiích. Budky zmizely snad ještě rychleji než tištěné autoatlasy z benzinových pump po nástupu smartphonů umožňujících navigaci.

To je stav, ve kterém se nacházíme. Konečně osvobozeni od těžkopádných budek, aktuálních map a viditelně dostupných informací ve veřejném prostoru – a zároveň zcela závislí na svých digitálních mazlíčcích.

Plakáty na zastávkách, které nabízely přehled dění v hudebních klubech, vystřídal výhružný nápis „sledujte internetové stránky“. Jenže i ten klame a problém posouvá ještě o řád dál: na webech nejen klubů, ale i řady firem, institucí a politiků toho už moc nenajdeme. Proměnily se v pouhé rozcestníky na sociální sítě – na těch jsou soutěže, na ty jsme lákáni, abychom komentovali, komunikovali, hlasovali.

Na řadě webů už dnes nenajdeme nejen aktuální informace, ale často ani kontakt v podobě e-mailu: jsou jen přímou zkratkou právě na sociální, často legračně nazývané komunitní, ve skutečnosti ale soukromé a z našeho brouzdání profitující sítě. Nejste-li na nich, ke spoustě informací týkajících se praktického chodu společnosti se prostě nedostanete. Ozkoušeno, zažito.

Biblické proroctví o posledních, kteří budou prvními, jakoby se při získávání digitálních kompetencí naplňovalo přesně opačně: poslední často nejsou prvními, ale ještě více vzadu.

Digitální propast

Všechno popsané výš se může jevit jako malicherné, možná až komické stěžování člověka, který se přece dobrovolně rozhodl nejít s dobou. Zajímavé to nicméně (doufám) začíná být ve chvíli, kdy se podíváme na statistiky a zjistíme, že podle dat Českého statistického úřadu chytrý telefon v Česku nepoužívá víc než čtvrtina lidí nad 16 let. Celé čtvrtině lidí je svět QR kódů a aplikací zcela uzavřený, nemají do něj patřičný vstup.

Lapeni v síti. I vztahy už dneska můžete prožít online

Shutterstock

Randění, sex a vztahy obecně byly jedny z prvních věcí, které lidem začaly po nástupu karanténních opatření vrtat hlavou. Zrovna tahle část života totiž s dvoumetrovými odstupy dohromady nejde. Hned jsme se dočkali tipů a návodů na online randění i tvrzení, jak koronavirus zásadně přeoral a ještě přeorá vnímání vztahů. Stejně jako u výčtů změn v jiných oblastech, i tady jste se obvykle mohli dočíst jen půlku pravdy. Nejen ve vztazích a seznamování, ale i v organizaci práce nebo v kultuře už delší dobu probíhají změny, které mimořádná opatření zkrátka jen urychlila. I nejzatvrzelejší zaměstnavatelé museli uznat, že home office je normální a funkční forma práce, rapeři zjistili, že fanoušci jsou ochotní platit i za online koncerty, a vztahový život v kyberprostoru definitivně přestal být výsadou teenagerů a obskurních komunit. Matouš Hrdina v časopise Finmag mapoval pandemické změny společnosti.

A podobné je to i na sociálních sítích. Na nich má podle českých statistiků profil jen něco málo přes polovinu Čechů nad 16 let. Časopis Marketing & Media z letošního května pak (s využitím dat od GroupM a od samotných sítí) udává číslo o něco vyšší: českou facebookovou populaci vyčísluje na sedm milionů, instagramovou na tři a půl. Rokování na Twitteru, jehož symbolické roztržky v délce pár stovek znaků čím dál častěji tvoří základní kameny mediálních výstupů o české politice, se u nás reálně účastní jen něco málo přes půl milionu lidí.

Co nám ta čísla říkají? Je to moc, nebo málo? Je to rozhodně tolik, abychom mohli zdárně pochybovat o představě, že digitálně nenapojení (ať už ti bez chytrých telefonů, nebo ti bez sociálních sítí) brzy doženou napojené, aby následně všichni dospěli ke šťastnému společnému on-line bytí.

Na domnělé překlenování takzvané digitální propasti upozorňoval už na začátku našeho tisíciletí nizozemský sociolog a profesor komunikačních věd Jan van Dijk, podle kterého nehraje roli samotné vlastnění či nevlastnění dané digitální technologie, ale hlubší socioekonomické příčiny. Jinými slovy: pokud jde čistě o používání nových digitálních technologií, vlastně se všichni při zachování stávajícího společenského statusu jen posouváme na políčkách hrací plochy.

Kdo se v poslední době dobelhal na Facebook, s údivem zjišťuje, že dotyčný před ním na něj už dělá dlouhý nos z Twitteru či Instagramu. Ten, kdo konečně radostně mává nově nabytým chytrým telefonem, postupně zesmutní z toho, že druhý, kryt jehož chytrého telefonu je už řádně otlučený, se se speciálními brýlemi na očích přestěhoval do virtuální reality.

Biblické proroctví o posledních, kteří budou prvními, jako by se při získávání digitálních kompetencí naplňovalo přesně opačně: poslední často nejsou prvními, ale ještě víc vzadu. I proto je ostatně v digitální ústavě, kterou česká sněmovna schválila na konci roku 2019, vedle práva na poskytnutí digitální služby také právo nabízené digitální služby při komunikaci se státem nevyužívat. Na žité a často tíživé realitě těch, kdo digitální služby skutečně využívat z různých důvodů nechtějí či nemůžou, to ale příliš nemění.

Přestože jsem se vždy věnoval činnostem, při kterých jsem pracoval v různorodých kolektivech a potřeboval poměrně často a intenzivně komunikovat, e-mail, SMSky a občasné zavolání bylo vždy plně dostačující.

Prohrávám

I moje Nokia už se v současném světě cítí nesvá. V poslední době začala stávkovat. Už jsem si zvykl, že neumí přečíst smajlíky z chytrých telefonů – často mi tak přijde jen řada čtverečků a já se pokouším domysleti, jakou emoci se pisatel asi tak pokusil do zprávy vklínit. Teď navíc přijaté SMSky z chytrých telefonů začala z neznámého důvodu rozkouskovávat a dávkovat na menší části a trvá klidně i hodinu, než přijde zpráva kompletní. Obyčejná sdělení se mění v antická dramata na pokračování. Netuším, o co jde technicky, ale jisté je, že chytré telefony se s těmi hloupými zkrátka přestávají bavit.

Jelikož tato značně nekomfortní situace už poměrně narušuje plynulost mé komunikace, začal jsem se pozvolna smiřovat s tím, že jsem prostě prohrál. Podobně jako dnes člověk nepochodí s kouřovými signály či třeba s jízdou na koni do práce, patrně i moje dosavadní zvyklosti jsou už teď zkrátka mimo. Jsem jen překážka bránící všeobecně vítanému vývoji, podobně otravný jako muzikanti hrozící se vzniku gramofonu, kvůli kterému ztratí jejich živé producírování smysl, nebo jako zástupy mravokárců obávajících se nástupu televize.

Jenže pak mi došlo, že toto srovnání pokulhává. Důvody, kvůli kterým nechci mít chytrý telefon a nechci být na sociálních sítích, přece nepramení z toho, že bych se automaticky bál nových a neznámých věcí. Jsou to spíš důvody ryze praktické: uvedené technologie mně osobně zkrátka nenabízí nic, co by pro mě nějak výrazně posouvalo schopnosti jejich předchůdců.

Univerzita J. E. Purkyně

Technologiím se nemá smysl vyhýbat, horší je zahlcenost informacemi

Informační technologie mají v moderním životě člověka důležité místo. Jejich přínos pro vědu a další oblasti lidského života je neoddiskutovatelný a člověk díky nim zvládne mnohem víc. Problém nastává, když to s nimi přeháníme. „Nalezení užitečné míry je pro nás důležité, jako vlastně ve všem v našem životě,“ říká psycholog Otakar Fleischmann.

Přestože jsem vždycky pracoval v různorodých kolektivech a potřeboval poměrně často a intenzivně komunikovat, e-mail, SMSky a občasné zavolání bylo vždy plně dostačující. Aplikace ani sociální sítě mi pro osobní komunikaci nic nového nenabízejí a nezdá se mi ani, že by to v komunikačních kvalitách posouvalo lidi kolem mě. Naopak mám spíš dojem, že lidé už často ani nevědí, kterým z nabízených kanálů danou věc řeší a kde o ní komunikují, a tak řadu často důležitých zpráv přehlížejí...

Obdobně je to se zmíněnými QR kódy. Pokud si něco můžu přečíst vytištěné, takříkajíc černé na bílém, nevidím důvod, proč bych si to měl zobrazovat v malém digitálním přístroji – a je jedno, jestli jsou to informace v přírodních parcích, program festivalu, kterého se účastním, či menu v restauraci. Těší mě, že daná technologie existuje, a jsem ochoten údivně pozvednout obočí nad tím, že je něco takového možné - to samo o sobě by ale nemělo být důvodem pro její masivní využívání.

Příkladem za všechny budiž aplikace Pozor, tramvaj určená nepozorným chodcům. Umožní vám civět do mobilu, i když zrovna přecházíte koleje, a mile vás na displeji vedle rozkoukaného videa upozorní, že před vámi jede tramvaj. Vážně je tohle nejlepší řešení, jak snížit počet srážek chodce s tramvají, které jsme ve 21. století vymysleli, nebo jsme jen podlehli svodům neofilie?

To, co jsem si osobně nazval informační ekologií, se postupně potkalo s právem na analog – kampaní, které se aktuálně věnuji.

Informační ekologie

Začal jsem si postupně všímat nadšeneckého rvaní technologií do všeho, kam to jen jde, při kterém ale zcela zanikl původní účel věci. Displejů na zastávkách, které zobrazují příjezdy jednotlivých linek, ale při ostrém slunci nejsou vidět. Automatických dveří s rozverně blikajícím tlačítkem ve vlaku tak pomalých, že se u nich tvoří zácpy. Dotykových displejů na sporácích, se kterými člověk často zápasí déle, než se ohřeje voda. Či dotykových displejů na chytrých telefonech, které mě ostatně baví v tomto smyslu nejvíc!

Dlouho mi totiž vrtalo hlavou, proč se pořád tolik rozbíjejí. Důvod je nasnadě: chytré telefony mnohem častěji padají. A není divu. Pokud se zamyslíme nad jejich designem, dojde nám, že je sice perfektně čistý a uhlazený, ale zároveň ohromně nepraktický. Nevejde se při volání pohodlně ani do ruky, natož při chůzi do kapsy. Proto je jejich vlastníci při přesunu často nejraději pevně svírají v ruce a při nejbližší příležitosti pokládají rovnou před sebe na stůl.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Tenhle problém začal být překvapivě reflektován až velmi nedávno. Přinesl pak nové vynálezy, jakými jsou třeba PopSocket (prstenový držák) či speciální závěsné systémy, které váš chytrý přístroj promění bezmála na kabelku.

Jako lehce odlišný, přesto stále související příběh o technologii, která se realizovala, aniž z hlediska praktičnosti měla jednoznačný přínos, lze zmínit samotnou možnost neustále skrz objektiv mobilního telefonu zachycovat okolní realitu. Pokud jste se v posledních letech pokoušeli pro někoho sestavit album fotek, patrně jste na to narazili: jejich množství je natolik omračující, že prakticky není v moci jednotlivce je nějak kloudně probrat a zeditovat. Navíc jsou často rozesety na tolika úložištích a profilech a zachycují řádově delší množství času, než kolik jste výrobě alba reálně schopni věnovat.

Překotný vývoj technologie nás i zde dovedl do slepé uličky jejího praktického použití. Neřešíme už, jak fotky sehnat a jak je získat, ale jakou psychofyzikální metodiku zvolit, abychom je mohli zpracovat do podoby smysluplného díla, ze kterého bude mít nějaká lidská bytost radost.

O zobrazených časech značících, jak dlouho vám bude trvat přečíst článek (znáte někoho, kdo s tím opravdu pracuje a koho to jen a jen neznervózňuje?), automatických úpravách textů, které spolu s možností poslat článek okamžitě do éteru vedou k tomu, že je v internetových médiích obecně mnohem víc chyb než v tištěných, nechť pohovoří povolanější...

Svému přístupu, ve kterém vzniká jen tolik informací, kolik skutečně má a musí, a který je jakýmsi přirozeným dramaturgem, jsem začal zase trochu věřit. To, co jsem si osobně nazval informační ekologií, se postupně potkalo s právem na analog – kampaní, které se aktuálně v rámci programu Digitální svobody organizace IuRe věnuji. Neusilujeme v ní o nic víc než o to, aby lidé, kteří z různých důvodů nemůžou či nechtějí využívat digitální technologie, nemuseli.

Množství volného času, které bychom vším tím zjednodušováním měli získat, stále záhadně mizí neznámo kam...

Technická filozofie

Zbývá už jen zodpovědět nepříjemnou otázku: Proč bychom některé zmíněné digitální technologie tedy používali, pokud by, jak se snažím nastínit, pro naše žití neznamenaly skutečně význačný kvalitativní posun? Odpověď bude jednoduchá, nicméně ještě nepříjemnější než otázka sama.

Výrobcům některých digitálních technologií se zkrátka daří přesvědčovat nás, že všechno, co bliká, rychle reaguje, je ovládatelné pouze dotykem, mohlo by teoreticky šetřit čas či jen působí efektivně, je zároveň dobré. Snahy výrobců se pak snoubí s naší vlastní touhou, v rámci které si přejeme, aby to tak skutečně bylo – aby náš život byl skutečně jednodušší a efektivnější.

Toho, že to tak často není, a že množství volného času, které bychom vším tím zjednodušováním měli získat, stále záhadně mizí neznámo kam, si zpravidla ani nestihneme všimnout. Proto jsme tak rychle přistoupili na dotykové displeje na mobilech, v autech i na troubách. Dojem, že je s nimi náš život tak nějak elegantnější, dalece přebíjí prostý fakt, že je to pro výrobce mnohem levnější řešení. Odklon od dotykových obrazovek z důvodu bezpečnosti před dvěma lety mimochodem oznámilo americké námořnictvo.

Podobné je to s bezbřehým množstvím dat, do nichž naše žité zkušenosti používáním chytrých telefonů a sociálních sítí přetavujeme. Představa, že se ta data skutečně využívají k rozsáhlým marketingovým i politickým manipulacím, odporuje naší víře v lidský pokrok. Přesně to se ale děje, jen to stále nedokážeme domyslet (viz box Zahlceni daty).

Christopher Wylie, řečený první veliký whistleblower mileniálů, který odhalil skandál kolem společnosti Cambridge Analytica, ve své knize Mindf*ck: Cambridge Analytica a plán na zničení světa detailně popisuje, jak firma, kterou pomáhal vybudovat, na základě pečlivého rozčlenění a využití dat z on-line prostoru ovlivňovala politické režimy v afrických zemích, hlasování o brexitu i americké volby.

Ani o pár let později nejsme schopni důsledky toho, co se odehrálo, pochopit nejen my, obyčejní IT nevzdělanci, ale ani takzvaní odborníci. Wylie popisuje, jak vyšetřovatelům, kteří se tímto největším mezinárodním kyberzločinem později zabývali, musel kreslit plánky, aby alespoň zhruba teoreticky pochopili, co je vlastně předmětem vyšetřování...

Teorii, podle které jsme používáním technologií začali šlapat na paty své vlastní filozofii a demokratickým hodnotám, rozvádí v knize Temné zítřky také britský konceptuální umělec, spisovatel a esejista James Bridle. Přes řadu dějinných příkladů přichází s tvrzením, že náš intenzivní vztah s digitálními technologiemi je skutečně unikátní a s obvykle uváděnými paralelami, jako je nástup knihtisku, rádia či televize, vzhledem ke svým širokým souvislostem zkrátka nesrovnatelný.

V podobném duchu se vyjadřuje i německý psychiatr Manfred Spitzer. Ten upozorňuje, že současný společensko-technologický proces nelze přičíst jednomu konkrétnímu vynálezu, ale hned několika technologiím najednou. Oddělit v kritických rozpravách chytrý telefon od sociálních sítí tak zkrátka ani dost dobře není možné.

Na základě námi produkovaných dat je každý z nás každý den vystavován zcela odlišné verzi on-line reality, ať již ve formě příspěvků na sociálních sítích, reklam, či zpravodajského obsahu...

Právo na analog

Zmíněné knihy odhalují další kouzlo přístupu, kterému v IuRe/Digitálních svobodách říkáme právo na analog. Nevyužívání sociálních sítí a mobilních aplikací je totiž krom jiného patrně nejlepší prevencí před vytvářením datové stopy, na základě které nás pak mohou marketéři za účelem efektivního zacílení zařadit do jedné z definovaných skupin. Nebo třeba stávající politická moc vyhodnotit z různých důvodů jako nepohodlné.

Tím, že nemám chytrý telefon, minimálně snižuji riziko, že s mými daty bude nějak pracovat a nějak si je vykládat Google nebo Apple. Tím, že nejsem na sociálních sítích, obdobně klesá pravděpodobnost, že si vzhledem k mé nízké datové stopě nikdo nebude psychologicky pohrávat s mými tajnými tužbami. Uniknutí z chapadel, která on-line společnost rozhazují do jednotlivých skupin, mě pak – jak doufám – umožní být tolerantnější k názorům a zvykům ostatních.

Na základě námi produkovaných dat je totiž každý z nás každý den vystavován zcela odlišné verzi on-line reality, ať již ve formě příspěvků na sociálních sítích, reklam, či zpravodajského obsahu (zdravím namátkou Aktuálně.cz s jejich automatizovaným doporučováním obsahu a také Seznam.cz, z jehož e-mailu se v současné době z důvodu úrodnější datové těžby vlastně nejde odhlásit: musíte ještě kliknout na takzvané Zapomenout uživatele). Pokud myslíme občasné řeči o potřebě vzájemného společenského porozumění jen trochu vážně, nebylo by pro začátek fajn mít možnost hádat se vůbec nad stejným informačním obsahem?

Že bych ve svém přístupu navíc nebyl sám? Jiná data, ta o prodejích tlačítkových telefonů (viz box PS: Rostou!) leccos odrážejí. Přesytili se snad lidé během pandemie chytrých telefonů a vracejí se k informačně klidnějšímu režimu? Těžko říct. Všechny zájemce o právo na analog každopádně tímto zvu na Big Brother Film Festival, kde se nejen tomuto konceptu, ale obecně ochraně soukromí, budeme věnovat. Startujeme zítra 16. září!

PS: Rostou!

Shutterstock

Když jsem začal psát tento článek, napsal jsem do Alzy, abych se dotázal, jak jsou na tom prodeje takzvaných hloupých telefonů. Na začátku září, kdy text dopisují, mi mluvčí Daniela Chovancová odpověděla: V období 2016 až 2020 jsme vykazovali meziroční růsty prodejů tlačítkových telefonů v řádech jednotek procent. Nárůst o desítky procent jsme zaznamenali prvním čtvrtletí 2021, kdy byla pandemická situace v Česku nejhorší. Ačkoliv se v následujících kvartálech pandemii podařilo v Česku stabilizovat, prodeje hloupých, tlačítkových telefonů nadále rostou víc než v předchozích letech. Zdá se tedy, že pandemie zájem o tento typ mobilních telefonů podpořila, protože prodejně se jim na jejím vrcholu ve srovnání s předchozími lety dařilo.