Internet a bída. Dvě hlavní příčiny kubánské revolty

Když se 11. července po celém světě rozšířily záběry z bouřících se kubánských ulic, byl to i pro zkušené pozorovatele tamního dění šok. Zatímco v jiných latinskoamerických zemích se demonstruje často a zpravidla velmi živelně, na Kubě se spontánní masové protesty objevují přinejlepším jednou za generaci – samozřejmě z důvodu zakonzervovaného a stále silně represivního komunistického režimu, který každý náznak opozice tvrdě potírá.

Tisícům nespokojených Kubánců se přesto alespoň na několik dní podařilo zaplavit ulice s protivládními hesly jako „Skoncujeme s diktaturou“, „Komunistů se nebojíme“ nebo „Vlast a život!“. Tuto protestní variaci na klasické kubánské revoluční heslo „Vlast, nebo smrt“ mimochodem ještě před vypuknutím demonstrací zpropagovala skupina populárních kubánských umělců žijících na ostrově i v exilu ve Spojených státech.

Domitille P / Shutterstock.com

Domitille P / Shutterstock.com

Další obrázky v galerii (5)

Přestože se vládním silám poměrně rychle – a za cenu stovek zatčených, zmizelých a nejméně jednoho mrtvého protestujícího – podařilo obnovit „klid na práci“, masové demonstrace nahlodaly pocit neporazitelnosti komunistického režimu a přiměly ho urychleně přijmout další reformy. Má proto smysl se ptát, kde se v dlouho relativně pasivních nebo přinejmenším zastrašených Kubáncích vzalo odhodlání postavit se vládní moci.

Senátor Marco Rubio přišel s návrhem vyslat k ostrovu balony vybavené wi-fi hotspoty, které americká vláda použila na Portoriku po ničivém hurikánu v roce 2017.

Opožděný nástup internetu

První opravdovou vzpouru proti komunistickému režimu od 90. let, kdy kolaps spřáteleného Sovětského svazu uvrhl „ostrov svobody“ do politického a hlavně ekonomického chaosu, předznamenaly dva faktory. Prvním z nich je sice pomalé, leč nezpochybnitelné rozvolňování státní kontroly nad šířením informací po odchodu Fidela Castra z pozice prvního tajemníka Komunistické strany Kuby a nástupu jeho mladšího bratra Raúla.

Ačkoli veškerá oficiální média samozřejmě zůstala pod kontrolou režimu, mladší Castro – od roku 2018 postupně nahrazovaný svým někdejším viceprezidentem Miguelem Díazem-Canelem – umožnil rychlou expanzi dostupnosti internetového připojení. Jen mezi lety 2010 a 2016 se počet Kubánců s přístupem k internetu víc než zdvojnásobil a trend ještě výrazně urychlilo, když vláda v roce 2018 konečně umožnila připojení přes mobilní data.

Kubánci od té doby vzali útokem prakticky všechny sociální sítě, které se staly živnou půdou pro vyjádření nespokojenosti s režimem. V letošním roce pak sehrály klíčovou úlohu pro plánování, mobilizaci a nakonec i sdílení protestů – poprvé se na Facebooku a Twitteru objevilo třeba jejich živé vysílání samotnými demonstranty. „Bez sociálních sítí by na Kubě žádný 11. červenec nikdy neproběhl,“ domnívá se José Manuel z Havanské univerzity, který je zároveň šéfredaktorem názorového serveru La Joven Cuba.

Komunistická vláda zareagovala (podobně jako jiné autoritářské režimy) odstřižením obyvatel od internetového připojení. Na Kubě je tato taktika zvlášť efektivní, protože si režim udržuje telekomunikační monopol a veškeré připojení poskytuje státní společnost ETECSA. Na druhou stranu si ale stát nemůže dovolit takto drastické řešení udržovat příliš dlouho, protože platby Kubánců za drahé a pomalé připojení patří mezi důležité zdroje státních příjmů ve výši asi 80 milionů dolarů měsíčně.

Vláda internet Kubáncům znovu zpřístupnila tři dny po skončení protestů, přestože zároveň zpřísnila už tak značnou cenzuru a zavedla nové tresty za podněcování nepokojů ve virtuálním prostoru. Ve Spojených státech se mezitím debatuje, jakým způsobem je možné dále podpořit přístup Kubánců k co nejsvobodnějšímu internetu i proti vůli režimu. Například senátor Marco Rubio přišel s návrhem vyslat k ostrovu balony vybavené wifi hotspoty, jaké americká vláda použila na Portoriku po ničivém hurikánu v roce 2017.

Turismus na Kubě zasáhly kvůli novým cestovním omezením také sankce Donalda Trumpa, který vůči ostrovu zvolil zcela opačný postoj než jeho demokratický předchůdce Barack Obama.

Hlavní pohromy: covid a Trump

Zatímco masové rozšíření internetového připojení poskytlo Kubáncům platformu pro organizaci protestů a v dlouhodobém horizontu pomohlo rozložit státní informační monopol, bezprostřední motivací pro vypuknutí masových demonstrací byla na prvním místě neudržitelná životní situace stále větší části obyvatel.

Hon na valuty

Shutterstock

Režim na Kubě se v rámci řešení zoufalé situace snaží všemi myslitelnými způsoby získat od cizinců i vlastních obyvatel zahraniční měnu, za kterou by nakupoval potřebné potraviny a léky. Zavádí proto obchody, v nichž je možné platit pouze dolary, vysoká cla na dovoz potravin a medicíny nebo uvaluje drahé karantény ve státních hotelích na všechny zahraniční cestovatele i vracející se Kubánce. Komunistická vláda přistoupila i k výraznému omezení dovozu potravin, na němž je země vzhledem k neefektivnímu státem řízenému hospodářství závislá, a část obyvatel na začátku roku ožebračila měnovou reformou.

Kubánské hospodářství se za poslední dva roky, zčásti vinou pandemie koronaviru a zčásti kvůli zpřísnění amerických sankcí exprezidentem Donaldem Trumpem, ocitlo ve zřejmě nejhorší kondici od rozpadu Sovětského svazu. Ten držel „ostrov svobody“ dlouhá desetiletí na nohou dodávkami ropy, potravin a výhodnými půjčkami.

Koronavirus přispěl ke zbídačení Kuby také rozkladem turistického průmyslu, na kterém ostrovní ekonomika do značné míry závisela. Živobytí z něj měla víc než desetina Kubánců zaměstnaných v pomalu se otevírající soukromé sféře. V roce 2019 navštívily Kubu víc než čtyři miliony lidí, loni jich bylo čtyřikrát méně. A ani letos se turistickému průmyslu kvůli rostoucímu počtu případů nákazy delta variantou nedaří vzpamatovat.

Turismus na Kubě zasáhly kvůli novým cestovním omezením také sankce Donalda Trumpa, který vůči ostrovu zvolil zcela opačný postoj než jeho demokratický předchůdce Barack Obama. Především však zkomplikovaly posílání remitencí od početné a relativně zámožné kubánské diaspory ve Spojených státech. Udusily také zárodky investic zahraničních společností na Kubě, které se neodváží podnikat v zemi znovu zařazené na americký seznam států podporujících terorismus.

K neblahým zprávám se přidalo ještě rekordní sucho, které těžce dopadlo na další klíčovou součást kubánského hospodářství a jeden z hlavních exportních artiklů: pěstování cukrové třtiny. Výsledkem je, že kubánský režim v současnosti trpí zoufalým nedostatkem tvrdé zahraniční měny (viz box Hon na valuty), bez které se ale pro nákupy klíčového zboží, od pohonných hmot po potraviny, neobejde.

Kdo může, snaží se ze země odejít. Dokazuje to prudce narůstající počet uprchlíků do Spojených států...

Hospodářská i zdravotní krize

Kubánci tak v tuto chvíli trpí objektivně špatnou hospodářskou situací, restriktivními kroky vlastní vlády, a navíc i bezprecedentní zdravotní krizí. Tu zhoršuje chronický nedostatek léků, základních hygienických prostředků a v neposlední řadě i vakcín proti koronaviru. Komunistická vláda se totiž rozhodla spolehnout se téměř úplně pouze na doma vyvíjené vakcíny, jejichž testování však ještě není ukončené a masová produkce vázne.

Shutterstock

Brutální daně, klacky pod nohama, rozkrádačky. Kuba se otevírá byznysu

Kniha Open for Business není jen návod pro ty, kteří by chtěli zhodnocovat kapitál na socialistickém ostrově, ale zároveň překvapivé nahlédnutí do života a hlav obyčejných Kubánců. Michal Kašpárek a jeho recenze knihy o kubánské ekonomice.

Kubánské nemocnice pod tlakem nových případů kolabují, nedostává se kyslíku a ostatně ani zdravotního personálu – značná část kubánských lékařů je nasazená v zahraničí, kde pro režim získává kýženou zahraniční měnu, další se sami nakazili koronavirem.

„Trpíme zoufalým nedostatkem tolik potřebných antibiotik, steroidů, antipyretik a tak dále. Skutečnost je taková, že jednoduše nemáme léky na léčbu různých symptomů vykazovaných pacienty pozitivními na koronavirus,“ popsala situaci v jedné ze zdravotních institucí psycholožka Daily Rizová Cabrerová. „V posledních dnech jsem byla svědkem těch nejsmutnějších okamžiků, viděla jsem lékaře plakat bolestí, bezmocí a vyčerpáním.“

Zásadním problémem pro běžné Kubánce jsou vzhledem k akcelerující inflaci, jež by letos mohla dosáhnout až čtyř set procent, také stále dražší potraviny. Není proto divu, že kdo může, snaží se ze země odejít. Dokazuje to prudce narůstající počet uprchlíků do Spojených států: jen letos v květnu zadržela americká pohraniční stráž přes 23 tisíc Kubánců, podstatně víc než za celý fiskální rok 2020.

Jestli z toho všeho může vzejít něco dobrého, tak to, že politicky posílí část Komunistické strany, vlády a armády, která podporuje ještě rychlejší a podstatnější ekonomické reformy.

Reformy a represe

A právě část těch, kteří nemohou odejít, se alespoň vydala do ulic vyjádřit svou nespokojenost se stále méně udržitelnou situací. Přestože se vládě podařilo je prozatím umlčet, dá se očekávat, že bez zásadního zlepšení mohou protesty propuknout znovu a v ještě větší míře.

Dobře si to uvědomuje i komunistický režim, který od července zavedl některé ústupky. Patří mezi ně zrušení vysokých celních poplatků na léky a potraviny přivážené do země nebo dosud největší otevření soukromého sektoru. Vláda totiž v srpnu poprvé od roku 1968 oficiálně povolila vznik malých a středních podniků do sta zaměstnanců takřka ve všech oborech.

Domitille P / Shutterstock.com

Domitille P / Shutterstock.com

Další obrázky v galerii (5)

„Jestli z toho všeho může vzejít něco dobrého, tak to, že politicky posílí část Komunistické strany, vlády a armády, která podporuje ještě rychlejší a podstatnější ekonomické reformy,“ domnívá se bývalý ekonom kubánské centrální banky Pavel Vidal, který momentálně vyučuje na Universidad Javeriana v kolumbijském městě Cali.

Součástí vládní strategie, jak reagovat na protesty, je však vedle změn v hospodářské oblasti bohužel i zastrašování a ještě větší represe jakýchkoli projevů nespokojenosti. Ze zhruba 800 demonstrantů, kteří byli podle odhadu kubánské lidskoprávní organizace Cubalex během protestů zatčeni, se zatím dostalo na svobodu na dvě stě padesát, zatímco s ostatními probíhají za zavřenými dveřmi politické procesy. Desítky odsuzujících rozsudků již padly.

Zároveň pokračuje pokus převzít kontrolu nad virtuálním prostorem, který se stal pro režim tak nepříjemným protivníkem. Nový zákon o kybernetické bezpečnosti ze 17. srpna umožňuje trestat projevy, které napadají „ústavní, sociální a ekonomická“ pravidla Kuby nebo podněcují k činům s cílem „narušit veřejný pořádek“. Kubánci se právem obávají, že zákon poslouží k potlačování jakékoli kritiky vládnoucí garnitury.