https://www.finmag.cz/firemni-kultura/428344-sok-a-tvrda-lekce-pro-vsechny-funkcni-afghanistan-byl-jen-fikci
Šok a tvrdá lekce pro všechny. Funkční Afghánistán byl jen fikcí
Šok z toho, jak rychle a jednoduše padnul Afghánistán, bude západní svět děsit ještě hodně dlouho. Selhalo všechno, co mohlo a co se během uplynulých dvaceti let složitě a nákladně pod Hindúkušem budovalo. Je to tvrdá lekce, která ještě víc sníží ochotu bojovat proti zlu kdekoliv ve světě.
Měla to být jedna z hlavních bojových sil afghánské armády. Dobře vybavené a vyzbrojené letectvo, jehož letadla a vrtulníky měly v případě střetů s partyzány zajistit leteckou převahu a ze vzduchu jim zasahovat tvrdé údery.
Ostatně i proto se v Česku od roku 2015 vystřídalo víc než dvě stě afghánských pilotů a členů pozemního personálu. Procházeli tady nákladným výcvikem, aby byli připraveni bránit svou zemi.
Co pro USA Vietnam, to pro Čechy Afghánistán
Stejně jako mají dodnes Spojené státy trauma z vietnamské války, českou společnost nahlodává afghánský syndrom. A mlčení nad nedořešenými věcmi jej rozhodně nevyřeší.
Jenže když v minulých týdnech začal Afghánistánem rychle postupovat Tálibán, neodstartoval proti němu ani jeden vrtulník, ani jedno letadlo. Veškeré dovednosti, které piloti získali v Česku, jsou tak úplně k ničemu.
To hlavní, tedy bránit vlastní stát, afghánská armáda nedokázala. Naopak s 24 helikoptérami a 22 letadly uletěli její zástupci za hranice do sousedního Uzbekistánu, kam celkově uteklo téměř 600 vojáků.
Právě totální a očima našince nepochopitelný kolaps ozbrojených sil je asi nejvýmluvnějším důkazem toho, že stát Afghánistán jako takový reálně vůbec neexistoval. Že šlo spíš o fikci, zbožné přání západního světa či pouze siluetu státu, jehož hlavními a jedinými pilíři byla síť spojeneckých základen, tisícovky vojáků Severoatlantické aliance a jejich patroly a konvoje.
Armáda neměla jednotné vedení, nefungovala a asi jen čekala, až jí u vrátnice zaťukají partyzáni...
Pomoc nepřišla
Nutno upozornit, že některé jednotky s postupujícím Tálibánem bojovaly. Jednou z nich byly síly charismatické a důvěryhodné militantní guvernérky Salimy Mazari, která správcovala oblast Čahar Kint. V ní žije víc než třicet tisíc lidí.
Jenže i když její oddíly tálibáncům vzdorovaly, nakonec musely kapitulovat a Mazari byla zajata. Tolik potřebná pomoc totiž nedorazila; spojenečtí vojáci už byli pryč, nebo bombardovali jiná místa, a afghánská armáda (Afghan National Security Forces – ANSF) prostě nefungovala.
Právě osud Mazari a její oblasti asi nejlépe vysvětluje, proč Afghánistán padl tak rychle. Protože armáda neměla jednotné vedení, nefungovala a asi jen čekala, až jí u vrátnice zaťukají partyzáni. Navíc řada velitelů i samotných vojáků se bála odplaty rozjetých tálibánců, kterým se vzdávalo jedno město za druhým. Tak s nimi do přestřelek raději ani nešla.
Krvavé letiště
Jestli se nějaké obrázky z konce afghánské mise zapíšou do historie, budou to nejspíše pondělní záběry z hlavního kábulského letiště. Stovky až tisíce lidí se zde zoufale snažily dostat krátce po přistání do jednoho z evakuačních letadel americké armády tak vehementně, že se jeho posádka rozhodla raději znovu rychle odletět. Vzhledem k tomu, že lidé na stroj naskakovali zvenčí, to zřejmě stálo několik z nich život. Americké letectvo uvedlo, že po příletu stroje C-17 do Kataru byly na jeho podvozku nalezeny lidské ostatky. Dodalo, že situaci prošetřuje, nicméně posádka podle něj „reagovala na rychle se zhoršující bezpečnostní situaci kolem letadla“.
Nejde vlastně o nic výjimečného, taková zkušenost se zhroucenými státy není první. Jenže případ Afghánistán je přece jen něčím jiný. Měl se totiž stát vzorem toho, jak spojenecké státy v zemi nejen vybojují vítěznou válku, ale navíc zemi i zrekonstruují a místním obyvatelům pomohou k normálnímu životu. Jednoduše takovým prototypem toho, jak by měly vypadat expediční operace budoucnosti.
A zatímco ten první cíl se začal bortit velmi rychle, kdy Spojené státy i NATO zjistily, že tálibánce skryté v horách a jeskyních nezničí ani tou největší bombou a ani těmi nejlépe a nejnákladněji vycvičenými vojáky (alespoň je tedy vyhnali z měst), ten druhý cíl se rozpadl v pátek 13. srpna 2021. Tehdy už bylo víceméně jasné, že definitivní pád Kábulu je otázkou hodin.
Afghánistán zůstal nepochopen a celá ta dvacetiletá operace byla spíš jen takovou hrou na náhodu...
Čekání na kouzelníka
Drsným faktem tak bohužel je, že západní koalici se v Afghánistánu nepodařilo dosáhnout ani jednoho jasného a měřitelného vítězství. Koaliční vojáci sice vybojovali řadu náročných a strategicky důležitých bitev, ale k čemu tohle všechno vlastně bylo? Zůstává zde víc otázek než odpovědí...
Uspěchané stažení
O stažení vojsk z Afghánistánu rozhodl už Donald Trump, nově zvolený americký prezident Joe Biden ho následně definitivně potvrdil. Ze země se měla původně v klidu odebrat do 31. srpna, Biden tento termín posunul na 11. září. Rozhodnutí USA následovaly i spojenecké země v rámci NATO (včetně České republiky). Radikální hnutí Tálibán ovšem krátce po odchodu prvních vojáků zahájilo ofenzivu a rychle dobývalo ztracená území. Povětšinou navíc bez boje. Tahle rychlost (Tálibán v zemi převzal moc za pouhé tři dny) přitom zaskočila západní mocnosti i samotné USA. Podle tamních médií přitom tajné služby před překotným odchodem předem varovaly.
Aktuálně ovládá Tálibán většinu země a i když volí umírněnou rétoriku, tisíce Afghánců se snaží před nástupem hnutí uprchnout ze země. Klíčovým bodem se pro ně stalo právě letiště v hlavním městě Kábulu, kde vojenskou část ještě stále spravuje americká armáda. Ta s Tálibánem uzavřela dohodu o evakuačních letech, na nichž se podílí celá řada evropských zemí včetně Česka. Pomocí leteckých mostů společně evakuují ze země nejen své občany, diplomaty a armádní činitele, ale i afghánské spolupracovníky či členy ochranky jednotlivých ambasád. Evakuaci země vzájemně koordinují dle aktuálních možností.
Tak třeba: Jak vysvětlit tisícovky padlých aliančních vojáků? Jak vysvětlit tisícovky těch šťastnějších, kteří z afghánské mise vyvázli s doživotním hendikepem? Jak vysvětlit krví bráněné kóty, za něž odříznutí vojáci čekající na evakuační helikoptéry bojovali do posledního náboje? Jak vysvětlit proinvestované peníze, když jen Spojené státy uvolnily na posílení afghánské obranyschopnosti 83 miliard dolarů, z nichž v ten rozhodující moment ANSF nevyužily ani cent?
Tohle prostě vysvětlit nejde. Poslední dny ukázaly, že Afghánistán zůstal nepochopen. Že celá dvacetiletá operace – původní ISAF a následující Resolute Support – byly spíš jen takovou hrou na náhodu. Hrou, jejíž aktéři nejspíš čekali na zázraky a příchod kouzelníka.
Jestli se tak ještě v červenci zdálo, že po afghánské misi zůstane pachuť z nedokončené práce, teď je ta situace ještě mnohem děsivější. Američané mají v zemi nejvíc vojáků za poslední rok, aby zajistili pouze bezpečný odchod svých lidí a spolupracovníků. Mezitím Tálibán jezdí na kolotočích, trestá své nepřátele, z vězení propouští teroristy, ženy přicházejí o svá práva a ve městech vládne tvrdými holemi a samopaly.
To je skutečně ta realita, v níž měla po dvaceti letech skončit náročná operace a k níž prošlapaly cestu mírové rozhovory v Dauhá? Určitě ne. A uvědomují si to nejen Spojené státy, ale i NATO. A nejspíš i česká armáda. Takhle Afghánistán rozhodně opouštět nechtěli a slavnostní odchod posledního koaličního vojáka měl 11. září proběhnout v úplně jiné atmosféře.
Jestliže se po konfliktech v Iráku a Sýrii snížila ochota USA k vojenskému angažmá daleko za svými hranicemi, po Afghánistánu bude nejspíš pod bodem mrazu.
NATO ztrácí sílu
Současná katastrofa Afghánistánu má tak několik příčin: uspěchaný odchod spojenců bez jasných podmínek, nedokončená jednání s Tálibánem a především nefunkční rekonstrukce státu, jejímž hlavním úkolem bylo vybudování schopných ANSF. Pro řešení nynější tragédie už tohle asi není důležité, na to bude prostor v budoucích analýzách, ale zapomínat by se na to při obrázcích z kábulského letiště nemělo.
Nicméně co je důležité, je fakt, že Afghánistán zůstane velkým mementem do budoucna. Jestliže se po konfliktech v Iráku a Sýrii rapidně snížila ochota Spojených států k vojenskému angažmá daleko za svými hranicemi, po Afghánistánu – a především dění během úplného závěru této mise – bude ten zájem nejspíš pod bodem mrazu.
A to je především špatná zpráva pro bruselskou centrálu Severoatlantické aliance. Je totiž faktem, že bez vojáků USA a jejich techniky se dosud žádná operace NATO neobešla – samy evropské země nejsou schopné sestavit a vyslat do zahraničí tak funkční a vyspělý kontingent. A to je hlavní důvod, proč nás Afghánistán bude strašit ještě velmi dlouho.
Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu
Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.
Zdroj: FinmagMEDICÍNA A BYZNYS
Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.
BYZNYS JE HRA
„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.
Další články autora
Související témata
Nejnovější podcasty
