Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Polky v českých továrnách: zahálkou a šmelinou proti socialismu

Petr  Vidomus
Petr Vidomus
21. 7. 2021
 73 199

Zpočátku nezáživně působící historická studie přináší fascinující vhled do působení polských dělnic v 70. a 80. letech v českých podnicích. Ty, které bychom snadno měli za ponížené a vykořisťované, obdařuje autor knihy Majstr a Małgorzata: Polky v továrnách ČSSR až nečekanou mocí.

Polky v českých továrnách: zahálkou a šmelinou proti socialismu
Polské dělnice na výletě se fotografují u náhodně stojící limuzíny. / Zdroj: Klub Polski Lysá nad Labem, 1984
Polské dělnice v průvodu 1. máje.Svatba českého muže s polskou dělnicí.Polská dělnice při broušení šatonů v n. p. Preciosa.Polské dělnice na výletě se fotografují u náhodně stojící limuzíny.
Další fotky
v galerii (4)

„Stávaly se případy, kdy polská dělnice pracovala pouze jednu hodinu denně. Jiná zas odešla z práce bez omluvy na několik dní za sebou. Časté byly až půlhodinové přestávky na cigaretu v pracovní době,“ shrnuje závěry schůze ve Východočeských mlékárnách Pardubice historik Ondřej Klípa.

Psal se rok 1972 a ředitel podniku Josef Findejs polské hostující dělnice potrestal zkrácením dovolené a napomenutím. Proč tak bezzubě? Jeho mlékárny byly na Polkách závislé a tolerovat musely leccos.

Tento případ ve zkratce ilustruje jádro Klípovy nové knihy Majstr a Małgorzata: Polky v továrnách ČSSR. Její název odkazuje ke klasickému románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. „Majstr“, tedy dílenský mistr, byl pro polské dělnice v ČSSR ústřední postavou, na kterou v dobrém i zlém vzpomínají dodnes. Małgorzata, tedy česky Markéta, je personifikací polských dělnic obecně.

Zní to trochu esotericky, ale závislost mistrů (a obecně českých podniků) na libovůli polských dělnic byla výsledkem pokřiveného modelu socialistického plánování...

​Fenomény úniku

Odkaz na Mistra a Markétku se nabízí: podobně i tyto dělnice („Markéty“) nebyly vždy jen pasivními objekty nechanými na pospas „majstra“. Ano, kontroloval sice jejich práci, opravoval jejich porouchané stroje a měl nad nimi určitou moc. Nicméně i polské dělnice (podobně jako Markétka) se občas stávaly aktivními subjekty, které měnily „pravidla hry“ a nad svými šéfy (mistry) získávaly převahu: svou ochotou zůstat v továrně.

Ondřej Klípa: Majstr a Małgorzata ‒ Polky v továrnách ČSSRNakladatelství Karolinum

Ondřej Klípa: Majstr a Małgorzata ‒ Polky v továrnách ČSSR. V roce 2021 vydalo Nakladatelství Karolinum. 168 s., cena u nakladatele 250 Kč.

Ukázku z knihy si můžete pročíst na stránkách Nakladatelství Karolinum.

Zní to trochu esotericky, ale tato závislost mistrů (a obecně českých podniků) na libovůli polských dělnic byla výsledkem pokřiveného modelu socialistického plánování a neustálého nedostatku pracovních sil v 70. a 80. letech, zejména v textilním průmyslu. Pro podniky jako Veba Broumov, Velveta Varnsdorf nebo Texlen Trutnov byla polská výpomoc klíčová.

Ondřej Klípa se ve své knize zaměřuje na polské dělnice zejména proto, že jej zajímají „fenomény úniku“, jak tomu říká – charakterizuje je jako aktivní a svéhlavé ženy, které sice musely tvrdě pracovat, nicméně ze své pozice zahraničních (nepostradatelných) pracujících byly schopny vytěžit maximum. A Klípu fascinuje, že sice nikdy neopustily socialismus, ale jeho všudypřítomnému dohledu byly schopny unikat a své postavení v něm často redefinovat: role ovládaných a ovládajících se nejednou převracely.

Práce v textilkách za socialismu byla nepochybně tvrdá. Provázelo ji nesnesitelné vedro, hluk strojů, prach, nošení těžkých břemen, časté úrazy a podobně. K tomu velmi brzké vstávání a demotivující finanční ohodnocení. V součtu část z důvodů, proč mělo socialistické Československo problém sehnat do textilek vlastní pracovní sílu a muselo se ohlížet za hranice.

Podniky k ukojení stálé poptávky v socialistických zemích sice nemusely bůhvíjak modernizovat (kvalita nebyla prioritou), byly však pod neustálým tlakem centrálních plánů...

​Nezaměstnanost a přezaměstnanost

Nicméně pak tu byly důvody hlubší. Jedním byla přezaměstnanost ve státních podnicích. Obecně management podniků tehdy usiloval o hromadění zdrojů ve svých závodech. Příčinou byl strach z nesplnění centrálních plánů kvůli častým výpadkům v zásobování. Hromadění se týkalo nejen surovin (které bylo možno dále s jinými podniky barterovat), ale i pracovní síly: manažeři pracovníky hromadili jako jakýkoli jiný materiál, protože nevěděli, kolik jich budou potřebovat.

Oholen jak z reklamy

Na tomhle webu se většinou dočtete o tom, jak předejít tomu, aby vás někde oholili. Wilkinson Sword tvrdí, že být hladce oholen je radost.

Ovšem hromaděním (surovin i pracovní síly) se dál umocňoval jejich nedostatek. A s nedostatkem pracovní síly v některých odvětvích byla spjata také její nízká efektivita. Přezaměstnané podniky zkrátka nepodporovaly „zdravou“ nezaměstnanost známou z tržních ekonomik.

V neposlední řadě státní podniky nemohly ani snadno modernizovat (a tedy zvýšit efektivitu, omezit potřebu pracovní síly), neboť na zahraniční licence/stroje nebyl dostatek devizových prostředků. Podniky k ukojení stálé poptávky v socialistických zemích sice nemusely bůhvíjak modernizovat (kvalita nebyla prioritou), byly však pod neustálým tlakem centrálních plánů – které bylo možno splnit, hlavně v textilkách, jen dovozem pracovních sil. A zde jsme u závislosti na polských dělnicích.

Poláci nebyli jedinými pracovníky ze „spřátelených“ zemí. Klípa připomíná pracovní migraci Vietnamců (cca 37 tis.), Kubánců (cca 23 tis.) a některých dalších, ovšem zaměstnávání Poláků mělo mnohem delší tradici (už před válkou) a bylo výjimečné svým rozsahem (cca 43 tis. v roce 1989) i jejich kulturní blízkostí.

Významná část dělnic byla dosti kreativní ve způsobech „přivlastňování“ času jinak určeného k práci...

​Vyšší nemocnost v době žní

Je škoda, že Klípa věnuje více než polovinu knihy poměrně nezáživným popisům fungování socialistického hospodářství a zákulisí vyjednávání smluv mezi Polskem a ČSSR. Neboť to nejzajímavější najdeme až v druhé polovině studie. Jde o konkrétní strategie, které Polkám umožňovaly dennodenně unikat ze státem/společností vynucované role ženy a dělnice.

Šmelina ve velkém

Jedním z klíčových poznatků studie je fungování polských dělnic v českých podnicích jako profesionálních šmelinářek. Jak tvrdí autor, některé z nich byly v této vedlejší ekonomické aktivitě během pracovní doby natolik zdatné, že si mohly dovolit zaplatit své kolegyně v továrně, aby za ně napracovaly výrobní normy. Tímto „nákupem“ pracovní síly získávaly další volný čas. Jak říká jedna z nich i po letech: „Kšeftovala jsem se vším, dětským oblečením počínaje a zlatem od ruských vojáků konče.“

Zmínka o ruských vojácích je na místě, protože všechny tyto aktivity polských dělnic probíhaly na pozadí „velkých“ dějin, především okupace Československa v roce 1968. Zážitek srpna pro ně byl často frustrující. Politické situaci mnohdy nerozuměly, a když vítaly s nadšením polské okupační vojáky, leckdy si vysloužily odsudky i lynčování ze strany českých obyvatel. Menší část z nich okupaci odsuzovala či později sympatizovala s hnutím Solidarita.

Autor sice tvrdí, že nerad paušalizuje, ale k těm nejčastějším způsobům úniku podle něj patřily absence v práci, šmelina s nedostatkovým zbožím a navazování sexuálních kontaktů s Čechy.

Klípa popisuje, že významná část dělnic byla dosti kreativní ve způsobech „přivlastňování“ času jinak určeného k práci. Vedle prodlužování pauz a jednoduše neomluvených absencí šlo nejčastěji o nadměrné čerpání nemocenské – ta byla mnohdy vypisována lékaři v Polsku, a byla českými podniky prakticky nekontrolovatelná. Dalším trikem byly fingované ztráty propustek, které opravňovaly k přechodu hranic – jejich ztráta (a tedy vrácení do Polska v daném pracovním dni) sloužila jako alibi k omluvené absenci.

Podstatné je, že leckdy nešlo o absenci k prosté relaxaci, nýbrž často sloužila k přivýdělku v jiných odvětvích nebo k různým pololegálním obchodům. Autor třeba cituje neuvěřitelný poznatek podniku Texlen Trutnov z roku 1973, který konstatuje, že „zkušenosti závodů ukazují, že nemocnost a absence prudce stoupají v období intenzivních polních prací (sena, žně, sklizeň brambor)“.

Nepochybně výnosnější ale byla šmelina s českým zbožím na polském trhu. Patřilo sem hlavně nedostatkové oblečení, obuv, potraviny (viz box Šmelina ve velkém).

Klípovou hypotézou je, že jinak okrajová skupina polských dělnic v ČSSR „unikala ze socialismu, aniž by ho opustila“.

​Moc bezmocných

Klípa má za to, že formou úniku z role socialistické ženy (resp. matky-pečovatelky: hodnoty o dost silnější v Polsku) bylo i navazování sexuálních styků s Čechy. Autor to interpretuje jako „vyhýbání se rodičovské kontrole a odkládání mateřství“, což do jisté míry platilo, nicméně tato „svoboda“ byla mnohdy vyvažována pohrdáním ze strany Čechů i Poláků (stereotypy polských dělnic coby promiskuitních a „dobrodružných“).

Korporát
Shutterstock

Za šťastné dnešky! Působivá studie života v korporátu

 
Historička Lenka Krátká mluvila s lidmi, kteří po roce 1989 dostali šanci v nově příchozích korporátech. Porovnání s dobou před listopadem přináší nehezká zjištění: pořád pro svůj prospěch předstíráme, jak věříme úderným heslům, psala pro Finmag.cz Karolína Kašparová.

Zajímavou kapitolou jsou kontakty mezi Polkami a dalšími stigmatizovanými skupinami socialistického Československa, především s Romy a sovětskými vojáky (tedy řadovými, nižších šarží). Jedna z nich toto milieu popisuje: „Místní Češi Rusy nenáviděli (…) ale nesnášeli ani Poláky, protože naše armáda se k invazi připojila. Takže polská děvčata pochopitelně chodila každý den pít a dovádět do ruských kasáren. Rusové pro nás nebyli nic nového. Nás okupovali od roku 1945!“

Tento „únik“ z patriarchální kontroly konzervativního polského prostředí ale není tak jednoznačný. Sám autor upozorňuje, že stereotyp „polských kurev“ učinil Polky zranitelnějšími před nájezdy českých mužů. Klípa třeba cituje příklad Lysé nad Labem, kde se prý za polskými dělnicemi sjížděli mladíci z okolí a „nejednou se ti náruživější z nich násilím vlámali do jejich ubytovny“.

Ondřej Klípa patří k okruhu „revizionistických“ historiků, o nichž se v souvislosti s Michalem Pullmannem tak emotivně diskutovalo loni v létě. Stručně jde o náhled, který zpochybňuje tradiční koncepce totalitarismu, které popisují komunismus v termínech vládnoucích a podřízených, jež jsou primárně vystaveni násilí a donucování. Klade důraz na neformální, každodenní vyjednávání moci odspodu, tedy od těch, které máme tradičně za „podřízené“. Nejde přitom o nic nového, přístup je populární od 80. let.

Polské dělnice v průvodu 1. máje.Klub Polski Lysá nad Labem, 1974
Svatba českého muže s polskou dělnicí.Klub Polski Lysá nad Labem, 80. léta
Další obrázky v galerii (4)

Klípovou hypotézou je, že jinak okrajová skupina polských dělnic v ČSSR „unikala ze socialismu, aniž by ho opustila“. Prohřešky v podobě častých absencí, pašování a dalších jim byly vedením podniků i českými úřady často promíjeny, neboť v patologickém systému přezaměstnanosti na nich bytostně závisely. Polky tedy neměly „moc“ samy o sobě, ale vyplývala z nesmyslně nastaveného systému.

Mohli bychom namítnout, že čeští dělníci se chovali stejně. Management je v rámci centrálních plánů nemohl příliš ekonomicky motivovat, a tak mu nezbývalo než snižovat nároky a různé prohřešky tolerovat. Klípa Polky odlišuje hlavně tím, že mohly snadněji „přebíhat“ mezi podniky i státy a unikat tak dohledu autorit z české i polské strany – jejich pracovní historie („prohřešky“) v jednom státě neměly dopad na kariéru v tom druhém, což je mělo osvobozovat znatelněji než v případě zahálky běžné u českých pracujících.

Klípa v závěru polské dělnice obdařuje Havlovou „mocí bezmocných“. Vcelku odvážně tím pojmenovává fakt, že tyto pracovnice – ač bychom čekali spíš jejich vykořisťování a ponižování – si státní či podnikové autority dokázaly „ochočit“.

Studium strategií úniku z pracovní rutiny může být inspirativní i pro dnešní personalisty – tedy pokud svou práci nevnímají stále jen jako dohled.

​Konkurenční náhledy chybí

Klípova studie je inspirativním vhledem do reálií podniků pozdního socialismu. Nejednou jsem si při jejím čtení vzpomněl na knihu švédského sociologa Rolanda Paulsena Zahálka v práci (česky 2017). Paulsen detailně zkoumá praktiky pracovního simulantství, konkrétně strategie lidí, kteří zahálkou a relaxací tráví víc než polovinu pracovní doby.

Přišla zima a s ní i nový Finmag. Co v něm najdete?

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

KNIHY JSOU BYZNYS

• Jak zacloumal knižním trhem nástup komiksu? • Proč si za sebe slavné osobnosti nechávají psát knihy? • Investice do knih se vyplatí, ale pro byznys se to dělat nedá.

BYZNYS JE HRA

• Než úspěšní podnikatelé zestárnou, musí vyřešit, co bude dál. Kdo převezme Pradu? • Hřbitovy mají problém: Velká poptávka nepřináší víc peněz. • Kolik platů stojí byt?


Zdálo by se, že v tržním prostředí se jedná o činnost zcela okrajovou, nicméně Paulsen ukazuje, že jde o běžnou praxi, k níž přispívá hlavně neprůhlednost a komplexita v některých specializovaných oborech (IT, výzkum).

Domnívám se, že Klípovou slabinou je, že praktiky polských dělnic v ČSSR pojímá implicitně hlavně jako „odpor“. Desítky jejich drobných „prohřešků“ vnímá jako únik z role či dohledu, a tento svůj pohled se snaží doložit zahraničními pracemi s obdobným přístupem. Svou knihou určitě rozšiřuje možnosti náhledu na problém z hlediska výzkumu totalitarismu. Problém ale je, že své závěry příliš nekonfrontuje s jinými interpretacemi, třeba ze současné sociologie práce, kterou reprezentuje třeba zmiňovaný Roland Paulsen.

Také Paulsen stavěl svou studii pracovní zahálky na předpokladech odporu. Na tom, že „přisvojování času“ je takřka politickou činností, jež nás osvobozuje od dohledu pracovních institucí. S odstupem ale sám přiznává, že „studie odporu při práci“ se staly módní záležitostí intelektuálů, jakousi „sociologií prospěchářů“.

V jeho případě se toto přiznání projevuje třeba v tom, že připouští i jiné možné výklady: například ten, že podnikem tolerovaná zahálka v práci omezuje stres, vede k větší spokojenosti zaměstnanců, a tedy k větší produktivitě/zisku na úrovni organizace. Když takto interpretujeme pracovní simulantství, rázem se „odpor“ stává „podporou systému“, což už je znatelný posun.

I když tedy Klípa upozorňuje na zajímavý fenomén, tahle kritika svých vlastních tezí konkurenčními výklady mi tu chybí. Druhou drobnou výtkou je, že zde trochu chybí pohled těch, které měly Polky „přelstít“. Hlas „mistrů“ sice zprostředkovaně zaznívá v citovaných úředních dokumentech, ale jistě by se našli i nějací žijící pamětníci, leckdy i partneři těch, na něž měly v podniku původně „dohlížet“.

Klípa jednání polských dělnic považuje za zcela racionální odpověď na „každodenní nedostatky státního socialismu“. Pokud však odhlédneme od dobových reálií, studium strategií úniku z pracovní rutiny může být inspirativní i pro dnešní personalisty – tedy pokud svou práci nevnímají stále jen jako dohled.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
53
+

Sdílejte

Diskutujte (4)

Vstoupit do diskuze
Petr  Vidomus

Petr Vidomus

Dramaturg Českého rozhlasu a sociolog se specializací na moderní sociální hnutí. Zajímá se o klimatickou politiku, konzervativní hnutí a politické souvislosti jazzu 50. let. Potěšíte ho vinylem a dobrým... Více

Související témata

recenze
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo