Nedůvěřivý pragmatik blízký Putinovi. Netanjahu může Izrael ještě překvapit

Marek Hudema
Marek Hudema
29. 6. 2021

V Izraeli nedávno sesadili z křesla premiéra Benjamina Netanjahua, odpůrce vzniku plnokrevného izraelského státu a nejdéle sloužícího izraelského premiéra v historii. Změnil díky tomu svou zemi i celý Blízký východ. Jeho odchod ale očekávané usmíření s Palestinci nepřinese. Na definitivní odepsání Netanjahua je navíc ještě příliš brzy.

Nedůvěřivý pragmatik blízký Putinovi. Netanjahu může Izrael ještě překvapit
Zdroj: Alexandros Michailidis / Shutterstock.com

Dnes je bývalý izraelský premiér Benjamin Netanjahu (přezdívaný Bibi či „pan bezpečnost“) pro mnohé symbolem mařiče mírových jednání s Araby. Mužem, co zůstal i přes svá trestní stíhání v nejvyšších politických funkcích. Židovským nacionalistou, který se přátelí s autoritativními vládci typu ruského prezidenta Vladimíra Putina.

Navíc je znám jako muž, který si proti sobě poštval většinu svých bývalých spojenců, rozdělil politicky i ekonomicky izraelskou společnost a je zodpovědný za mnohé vojenské akce na Blízkém východě, které nevedly právě k uklidnění situace. Prostě jestřáb, pravicový nacionalista a agresivní válečník. Není to ale tak docela pravda.

Zpočátku vystupoval jako odpůrce izraelsko-palestinských dohod, které měly přinést vznik palestinského státu. Pak ale prohlásil, že se tyto dohody pokusí naplnit...

Bezpečnostní pragmatik

Benjamin Netanjahu ve skutečnosti nebyl zastáncem tvrdých a rozsáhlých vojenských akcí. A dokonce ani principiálním odpůrcem jakýchkoli dohod s Araby a Palestinci, jak ho dnes popisuje levice a jeho političtí oponenti. Za svého dlouholetého působení v politice (od roku 1988 byl poslancem izraelského parlamentu a v letech 1996 až 1999 a 2009 až 2021 premiérem) změnil k mírovým jednáním s nepřáteli Izraele několikrát svůj postoj.

Vyšetřovaný premiér

V průběhu své politické kariéry byli Benjamin Netanjahu i jeho manželka Sara obviněni z několika trestných činů. Někdy tato obvinění zaváněla svou lehkou absurditou tlakem politické konkurence, jiná mají víc než vážný základ. K těm prvním se řadí například obvinění, že premiérova manželka (známá jako pěkný skrblík) se obohacovala na vracení lahví a plechovek z premiérské rezidence. K těm druhým zas třeba podezření o přijímání cenných darů od izraelských podnikatelů či braní úplatků za dodávky německých ponorek. A také premiérova nabídka vydavateli důležitého deníku Jediot Achronot, že poškodí novým zákonem jeho konkurenta výměnou za příznivé zprávy o něm samotném. Netanjahu v průběhu vyšetřování i po začátku soudu odmítl odstoupit z politických funkcí a tvrdí, že všechna obvinění jsou bezpředmětná a nic špatného neudělal.

Za svého prvního premiérského mandátu zpočátku vystupoval jako odpůrce izraelsko-palestinských dohod z Osla, které měly přinést vznik palestinského státu koexistujícího s tím izraelským. Pak ale prohlásil, že se tyto dohody pokusí naplnit a dokonce dohodl s Palestinci memorandum, které slibovalo stažení izraelských ozbrojených sil z části palestinského Západního břehu Jordánu.
 
Odpor v jeho vlastní straně Likud vůči tomuto stažení však přispěl k pádu jeho první vlády a on sám se nakonec také postavil proti. Před svým druhým premiérstvím pak opět vydal smířlivé prohlášení ke vzniku palestinského státu, aby ho následně znovu odmítl. Následně podpořil jednání a navrhl palestinský stát, který by byl jako samostatný neživotaschopný a de facto nadále kontrolovaný Izraelem.
 
Netanjahu je v tomto ohledu pragmatik a jeho základním heslem je bezpečnost Izraele. Tedy bezpečnost země nejen před vnější agresí, ale také před palestinským terorismem. Pro to je ochoten udělat cokoliv, což mu zároveň zajišťuje věrnou skupinu voličů.

Netanjahu odmítl přímý útok na Írán, který byl v podezření, že významně pokročil s vývojem jaderné bomby a bude s ní chtít vymazat Izrael ze zemského povrchu...

Chirurgické útoky

Za jeho vlád se podle izraelského novináře Breta Stephense těšili Izraelci větší bezpečnosti než dřív. Právě to bylo základem Netanjahuových volebních úspěchů. Ne že by v době jeho vlády neexistovaly teroristické útoky v samotném Izraeli či že by palestinští radikálové z hnutí Hamás z pásma Gazy neostřelovali Izrael, ale těchto útoků bylo (vyjma posledních pár měsíců Netanjahuovy vlády) méně než před tím.

Operace Jonathan

Tvrzením premiéra Benjamina Netanjahua ohledně bezpečnosti přidávalo váhu to, že on sám v letech 1967 až 1973 sloužil v izraelské armádě, a to v jednotce speciálních sil Sarejet Matkal. Ta působí za nepřátelskými liniemi a bojuje proti terorismu. Sám Netanjahu také bojoval ve čtvrté arabsko-izraelské válce, v Jom Kippurské válce a účastnil se operace Izotop, neboli první úspěšné akce proti únoscům letadla. Jeho starší bratr Jonathan Netanjahu se pak stal šéfem Sajeret Matkalu a zemřel při úspěšné akci proti únoscům převážně izraelských pasažérů francouzského letadla v ugandském Entebbe. Operace byla na jeho počest přejmenována na operaci Jonathan a Benjamin Netanjahu se stal strážcem odkazu svého slavnějšího padlého bratra. Několik let byl šéfem neziskové organizace nesoucí jméno Benjamina Netanjahua, která se zabývala bojem proti terorismu. Pomohlo mu to navázat vztahy s předními izraelskými politiky.

Zároveň Netanjahu – možná kvůli tomu, že zažil v izraelské armádě několik válečných konfliktů –, nevedl žádnou větší válku. Jeho taktikou byly menší vojenské (zejména letecké) údery nejen na palestinské pásmo Gazy, ale i na Sýrii.

Odmítl i přímý útok na Írán, který byl v podezření, že významně pokročil s vývojem jaderné bomby a bude s ní chtít vymazat Izrael ze zemského povrchu. Místo toho se snažil zpomalit pokrok íránského nukleárního programu útoky izraelských agentů na íránské jaderné vědce a sofistikovanou sabotáží jaderných zařízení.

Nejznámějším izraelským krokem se stalo zničení centrifug na výrobu obohaceného uranu v íránském Nantazu počítačovým virem Stuxnet.

Palestinská otázka ustoupila za Netanjahuovy vlády do pozadí, zatímco za jeho předchůdců byla setrvale na předních stránkách světových médií...

Palestina stranou

V době svého druhého premiérství zároveň Netanjahu obnovil dobré vztahy s některými africkými a hlavně navázal diplomatické vztahy se čtyřmi arabskými zeměmi: Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem. To byl v téhle oblasti nejvýraznější pokrok od uzavření mírové smlouvy s Jordánském v roce 1994 a následném navázání diplomatických vztahů za izraelského premiéra Jicchaka Rabina.

Hamás a Izrael
Shutterstock

Hamás třeba končí. Na jeho místo se ale tlačí sekáči, co se nezakecají

Napětí v Gaze zase jednou překročilo kritickou teplotu. Rakety na Izrael vyletují jedna za druhou a izraelská armáda odpovídá tvrdými údery. Při operacích v pásmu Gazy se jí daří citelně poškozovat struktury Hamásu. A není vůbec vyloučeno, že by židovský stát mohl islamistickému hnutí zasadit smrtelný úder. Nepřipomíná vám to něco? Dění, které popisuje sedm let starou událost, jako by z oka vypadlo nedávné jedenáctidenní řežbě. Jenže pozor: když Hamás skončí, neznamená to výhru, varuje Bohumír Žídek.

Samozřejmě k tomu přispěl americký tlak na arabské země a dobré vztahy Netanjahua s tehdejším americkým prezidentem Donaldem Trumpem. A přispěli k tomu do jisté míry i Netanjahuovy dobré vztahy s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Rusko díky tomu už nepůsobí tak silně jako tradiční ochránce Arabů a hlavně Palestinců na Blízkém východě.

Palestinská otázka ustoupila za Netanjahuovy vlády do pozadí. Zatímco za jeho předchůdců byl palestinský problém setrvale na předních stránkách světových médií i vysoko v agendě představitelů velmocí, na konci Netanjahuova vládnutí už tomu tak nebylo. A to přes to, že se mírový proces s Palestinci zastavil a že Netanjahu povolil další rozšiřování izraelských osad na okupovaných palestinských územích.

Částečně to bylo dáno tím, že Netanjahu nikdy nerealizoval vyhlášené ještě radikálnější plány včetně anexe podstatné části palestinského území na Západním břehu Jordánu. A částečně tím, že od nástupu amerického prezidenta Donalda Trumpa do úřadu v roce 2017 neměli Palestinci jednoznačnou podporu žádné velmoci. Rozhodli se tak, že celou situaci „vysedí“ a počkají si více méně nečinně, až se změní. A za třetí ztratily s Palestinci trpělivost i některé arabské země.

Výsledkem bylo, že se mnohým voličům Netanjahu jevil jako úspěšný a ne až tak agresivní politik.

Netanjahu byl u zrodu izraelského ekonomického zázraku. Snížil daně, zreformoval bankovní sektor, zahájil privatizaci státních podniků...

Kmotr hospodářského zázraku

Mnohem rozporuplněji vnímají Izraelci dědictví jeho ekonomické politiky. Už léta trápí Izrael vysoké ceny bydlení, rostoucí příjmové a majetkové nerovnosti, které změnily kdysi rovnostářskou izraelskou společnost. A momentálně i nezaměstnanost, která v květnu dosahovala úrovně téměř sedmi procent.

Izrael
Shutterstock

Proč šéfujete vy mně, a ne já vám: Jak chucpe pomohlo Izraeli k bohatství?

Neměli infrastrukturu, neměli vodu, neměli nerostné bohatství, neměli kamarády. Teď mají víc než my a výborná kniha Start-up Nation vysvětluje proč.

Jenže stávající nezaměstnanost je pozůstatkem epidemie covidu-19, před ní byla na úrovni zhruba tří procent. Ekonomika má našlápnuto ke slušnému růstu, izraelská centrální banka to odhaduje letos na 6,3 a příští rok 5 procent HDP. Ceny bydlení jsou zas dány nepružným trhem a státní regulací. A naopak k rozevírajícím se nůžkám mezi chudými a bohatými přispěla deregulace a bouřlivý ekonomický vývoj od přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Benjamin Netanjahu byl naopak jako ministr pro vědu a hlavně jako ministr financí v letech 2003 až 2005 u zrodu izraelského ekonomického zázraku. Snížil daně, zreformoval bankovní sektor, zahájil privatizaci státních podniků a vytvářel příznivé podmínky pro zahraniční investice. Snažil se rovněž omezit monopoly v ekonomice.

Díky tomu všemu vzrostlo za Netanjahuovy vlády izraelské HDP o padesát procent a zdvojnásobil se i vývoz. V poslední době se pak Netanjahu jako premiér zasloužil o to, že se Izrael stal v rámci boje proti pandemii covid-19 nejproočkovanější zemí na světě. Jeho vláda neváhala za vakcíny zaplatit oproti ostatním vyšší sumy, jen aby jich získala více. Kupodivu se však očkovací úspěch neodrazil ve výsledcích voleb tak, jak Netanjahu a jeho strana Likud očekávaly.

Důvodem může být Netanjahuova chaotická politika řídící se – jak ostatně sám premiér přiznal –, občas spíše politickými ohledy než radami epidemiologů. Ta vedla k novým epidemickým vlnám a nakonec k více než šesti tisícům obětí.

Netanjahu si dokázal znepřátelit i své bývalé spolupracovníky či politické partnery takovým způsobem, že mnozí nakonec své spolupráce s ním litovali.

Populismus, paranoa a pružnost

Z dnešního pohledu bychom Netanjahuovu politiku mohli popsat jako populismus ještě před tím, než se poupulitsická politika stala módní. Izraelský novinář Anshel Pfeffer, autor knižního životopisu Benjamina Netanjahua, dokonce označil jeho politický styl za trumpismus (podle amerického prezidenta Donald Trumpa), ale praktikovaný ještě před Trumpem.

Netanjahu stejně jako Trump hrál na strach lidí, byť v případě Izraele oprávněný, před terorismem a islamismem. Hrál na běžný odpor vůči cizincům a jiným etnikům, byť vyjma pár úletů v devadesátých letech mnohem decentněji vyjádřeném, než to dělal Trump. Stejně jako Trump také označoval svoji kritiku v médiích za nepřátelské útoky a politické kritiky za nepřátele.

Jeho pocit, že každá kritika je osobním útokem proti němu, přecházela až v paranoiu. Netanjahu si dokonce dokázal znepřátelit i své bývalé spolupracovníky či politické partnery takovým způsobem, že mnozí nakonec své spolupráce s ním litovali.

Zároveň byl ale Netanjahu ochoten spolupracovat s kdekým, jen aby se udržel u moci. I když sám byl šéfem pravicové strany, byl ochoten v případě nouze spojit se téměř s kýmkoliv. Jak tvrdí jeho životopisec Pfeffer, „Bibiho génius netkví v tom, kolik hlasů přinesl (své straně) Likud, ale v budování koalic.“ Likud za jeho vedení nikdy nezískal ve volbách více než třicet procent hlasů a přesto se stal Netanjahu nejdéle sloužícím izraelským premiérem.

Celkově vládl Netanjahu dlouhých patnáct let. Nakonec ho vystrnadila z premiérského křesla nesourodá koalice osmi stran včetně strany palestinských arabů Raam a židovské pravicové protipalestinské strany Jamina. Ta ovšem drží v parlamentu většinu převahou jednoho jediného hlasu a spojuje ji jen odpor vůči Netanjahuovi. Její možnosti provádět nějakou koncepční politiku jsou tak širokým záběrem koaličních stran velmi omezené, stejně tak jako možnost nějakého průlomu v jednání s Palestinci.

Jak dlouho tato křehká koalice vydrží, není jisté. Netanjahu už prohlásil, že se vrátí. Je to možné a dokonce velmi pravděpodobné.

Vrátí se Benjamin Netanjahu do čela Izraele?

Ohodnoťte článek

-
13
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Marek Hudema

Marek Hudema

Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako novinář například v Respektu, Reflexu, Hospodářských novinách nebo Lidovkách. Zajímá se o Blízký východ a Asii,... Více

Související témata

analýzaIzraelprofilzahraniční politika

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo