Město pro každého Okamura nenašel, namísto toho nabízí unikátní model

Lidé nemají na rozdíl od včel nebo termitů předem daný tvar obydlí. Hlavním znakem lidského vývoje je podle urbanisty Lewise Mumforda naopak neustále vytvářet nové typy sídel. Cílem měst je pak tyto formy skloubit s výsledky předchozích snah, které je nepraktické nebo nepatřičné zbourat. Ideálně do nějakého rozumného celku.

Nakladatelství Labyrint

Osamu Okamura, David Böhm & Jiří Franta: Město pro každého – Manuál urbanisty začátečníka. V roce 2020 vydalo nakladatelství Labyrint v edici knih pro děti Raketa. 180 s., cena u nakladatele 396 Kč.

Ukázku z knížky si můžete pročíst na stránkách nakladatelství Labyrint.

Když se takový celek povede, vyznačuje se v podstatě tím, že nestojí v cestě jiným lidským aktivitám. A občas umožní pokochat se výhledem na výsledek. Osamu Okamura, architekt a děkan fakulty architektury Technické univerzity v Liberci, přispěl do aktuálních debat o městech knihou s ambiciózním názvem Město pro každého.

To není úplně samozřejmá vlastnost měst. Jejich historie se dá klidně popsat jen tím, jak pro každého nebyla či nejsou.

​Jako dítěti

V Athénách, věčném ideálu urbanity, demokracii využívali hlavně k tomu, koho z města vyhnat. Parky a zahrady středověkých měst, pokud vůbec existovaly, byly jen pro vyvolené. A i moderní města se důvtipně dál snaží zamezit tomu, aby byla pro každého; buď restriktivním územním plánováním, třeba minimální velikostí parcel, náhodně spouštěným kropením v parcích, aby tam nepřespávali bezdomovci, nebo aspoň dostatkem plotů a bariér.

Otázka měst je tak komplikovaná, že vyžaduje řadu souvisejících oborů, které jeden autor nemá šanci pojmout.

A i tam, kde městu pro každého nezabrání zlomyslný design, stačí vysoká cena bydlení.

Knih o městech je mnoho a vlivem řady urbanistických omylů minulého století se v nich urbanisté nezabývají ani tak odvážnými plány budoucí výstavby, jako spíš vzájemným varováním před svými činy. Velké urbanistické teorie jsou mimo diktátorské režimy neprosaditelné a ani tam nevyjdou, protože nic nedopadne hůř než celé město navržené a postavené najednou. Otázka měst je tak komplikovaná, že vyžaduje řadu souvisejících oborů, které jeden autor nemá šanci pojmout.

Možná poslední skutečně všeobecnou knihou o městech je City in History zmíněného Lewise Mumforda z roku 1961. Od té doby se autoři knih o městech věnují spíš dílčím tématům – kompozici, jednotlivým čtvrtím, sociologii obyvatel, problémům, procesům plánování, ekonomice nebo klidně jen fotkám starých fabrik či cestovatelským příručkám. Shrnout vše i při nejlepší snaze vyústí v obří bichli, často napsanou formou velmi nepřístupnou pro běžného obyvatele.

Okamurova kniha má proto sympatický dodatek: manuál urbanisty začátečníka. A ještě sympatičtější délku, například kapitola o průmyslu má jen dva odstavce. Kratší to už nejspíš ani nejde. Snahu vysvětlit město přitom mají i další čeští autoři, skvělé jsou například knihy Pavla Hniličky a Jana Jehlíka. Jehlíkova Rukověť urbanismu a Obec a sídlo jsou ale přes útlost dvou svazků a precizní obsah napsané těžko srozumitelným jazykem a neobejdou se bez citací Heideggera. Dobrým zadáním, nejen pro urbanisty, by tedy měl být požadavek: vysvětli mi to jako dítěti!

​O text tu nejde

Formát knih o designu pro děti se u nás osvědčil. Loni vyšla kniha K čemu jsou architekti a k dostání jsou i překlady polských knih D.O.M.E.K. a Z.A.H.R.A.D.A. Všechno patří k tomu nejlepšímu o designu v češtině. Okamurova kniha jde formou ještě dál. Titul vydalo nakladatelství Labyrint. To je známé hezkými knihami a časopisem Raketa pro zvídavé děti a jejich rodiče.

Okamurova kniha je skutečně krásná, klidně i jen jako sběratelský artefakt. Text hraje vedlejší roli k celostránkovým fotkám obrovského modelu, který pro knihu postavili David Böhm a Jiří Franta. Snad bude někde vystavený k prohlédnutí, protože jeho absurdní velikost a detailnost by byla škoda neukázat.

Nakladatelství Labyrint

Nakladatelství Labyrint

Další obrázky v galerii (7)

Mnohametrový model se skládá ze všeho, co ve městech je. Z budov různých funkcí a velikostí, všech typů dopravy, řeky a hlavně lidí, aut, billboardů, nápisů na fasádách a běžného uličního dění. Někde je uklizeno, jinde je staveniště. Muselo to stát stovky hodin práce a kolážová záměrná nedokonalost je pro knihu skvěle nafocená.

Veřejné osvětlení je z brček, něco drží plastelína, některá auta jsou angličáky, jiná z papíru. Hrozivý dým z továren je vata, v ulicích je někde zácpa, jinde výkop nebo hezká alej. Některé fasády jsou nalepené fotografie, další jsou nakreslené ručně. A jiné vycházejí ze struktury materiálu, třeba lepenky reprezentující sklady.

Studování fotek modelu je nekonečné hledání Walda, jen Waldo je všechno. A všechno je vypiplané a zábavné.

Ano, je dobré se ptát obyvatel, co by chtěli ve svém okolí..., ale odpovědi jsou většinou ztrátou času pro všechny zúčastněné.

​Ano, ale...

Plánování měst se nejlépe popíše kombinací slov „ano, ale...“. Ano, města dělají obyvatele bohatší, zdravější a šťastnější, cituje Okamura ekonoma Edwarda Glaesera, ale zároveň to málokoho z jejich obyvatel napadne. Ano, Benátky nebo Telč jsou krásné, ale hustota výstavby, která tu kvalitu umožnila, je dnes nepřípustná.

Ano, privatizace veřejného prostoru, před kterou Okamura v jedné z kapitol varuje, je spíš špatná, ale… To nejlepší z měst, třeba lavice před paláci renesanční Florencie, nebo Rockefellerovo centrum, byly přesně tím privátním veřejným prostorem, který je kritizovaný, když je v nákupním centru.

Shutterstock

Ano, je dobré se ptát obyvatel, co by chtěli ve svém okolí, radí Okamura v kapitole o participaci, ale odpovědi jsou většinou ztrátou času pro všechny zúčastněné. Typické přání participačních dotazníků bývají Ano, je dobré sázet stromy, ale nesmí z nich padat listí nebo Ano, chceme postavit hřiště, ale nesmí si v něm hrát děti moc nahlas. A ano, chybí bydlení, ale nestavte ho v mojí ulici...

A dalo by se pokračovat. Třeba tím, že ano, Okamura napsal pozoruhodnou knihu, ale bohužel má řadu chyb. Pokud je skutečně určená dětem, tak to asi nevadí, ale použité termíny předpokládají spíš dospělého čtenáře. A pokud to má být první setkání dospělého s popisem měst, mělo být zkrátka lepší. 

Některé chyby spatřuji ve špatné práci s daty, například mezi evropské megapole nepatří jen Moskva a Paříž, jak uvádí kniha, ale dle některých statistik i Londýn a Istanbul. Ve městech nenarůstá hustota obyvatel, ta se s ekonomickou vyspělostí naopak snižuje. Jiné chyby jsou koncepčního rázu, výhody venkova je zvláštní popsat tím, že v případě hladomoru si jeho obyvatelé „vysázejí brambory“ a na rozdíl od obyvatel měst přežijí, i když historie hladomorů je spíš opačná. A města se neplánují „stejně jako vojenské bitvy“.

Možná to jsou banality, ale všechny na první straně knihy.

​Podivná to řeč

Definice termínů jsou taky často kontraproduktivní. Okamura definuje město jako „místo setkávání lidí“. Veřejný prostor má být místem pro „spontánní pop-up akce, jednorázové události, trhy, nebo koncerty“.

Ale města nevznikla a neexistují pro zábavu a nekonečný teambuilding, jejich existence vychází z koncentrace zboží, dopravy a následně lidí na strategickém místě. Hezké věci jsou důležité, ale nevzniknou bez úplně obyčejného bydlení, potrubí, kanceláří, fabrik a skladů.

Navíc, pokud má být Město pro každého skutečně pro každého, není jasné, zda typický důchodce tuší, co to je „pop-up akce“.

Shutterstock

Okamurova terminologie je tak bohužel přesně to, co v diskuzích o městech působí jako červený hadr na odpůrce jeho vize. V kapitole o suburbanizaci správně kritizuje plýtvání veřejnými prostředky při výstavbě a dotování dopravy a infrastruktury do satelitní zástavby, ale dál je to horší. Tvrzení, že „ze suburbanizačních procesů profitují především banky a developeři“, je sice pravda, ale to platí pro libovolnou výstavbu. Třeba i kompaktní bytové domy.

Není také jasné, zda lze banky vinit ze suburbanizace tím, že „jsou zadavateli inzerce a zadavateli reklam na příměstské bydlení a financují zvláštní přílohy online a tištěných deníků“. V reklamách na hypotéky naopak desetiletí dominují spíš ideální rodiny v městských a příměstských bytech.

Podobně sporné jsou zmínky o dopravě. „Preferujeme-li chůzi nebo cyklistiku, ani nás nenapadne hledat si práci na druhém konci města.“ Jenže to může naopak napadnout celou řadu lidí. Hlavně proto, že nejdůležitější devizou města by měla být možnost najít si práci, která člověku vyhovuje, a pěšky či na kole se k ní dostat klidně i z nedaleké stanice metra nebo i garáže.

​Příklady k popukání

Okamura rozdělil městská témata do patnácti kapitol. Nezapomněl na gentrifikaci, brownfieldy, monofunkční zóny ani životní prostředí. Jen k mnohým z témat vybral nepraktické příklady.

U regenerace brownfieldů mluví o rekonstrukci Negrelliho viaduktu, i když ten se za brownfield úplně nedá považovat. Gentrifikaci tradičně popisuje pouze přes novou výstavbu, která zvyšováním cen v okolí vytlačuje starousedlíky, přitom ta nejčastější, ale méně viditelná gentrifikace je naopak nemožnost zvyšování kapacit v bohatých i bohatnoucích čtvrtích. Gentrifikace v našich podmínkách není nová zástavba v Bubnech, ale konečná kapacita drahých čtvrtí.

Nakladatelství Labyrint

Nakladatelství Labyrint

Další obrázky v galerii (7)

Až v závěrečné kapitole se pak konečně dočkáme příkladů, jak by ono „město pro každého“ mělo v očích Osamu Okamury vypadat. Z pěti příkladů jsou všechno kupodivu stavby. První je interiér mnichovské stanice metra, druhá je rekonstrukce fasády paneláku v Bordeaux, třetí je berlínský Holzmarkt, mix studentského bydlení, baugruppe a uměleckého squattu, čtvrtá je Highline v New Yorku a pátá je lyžařská sjezdovka na kodaňské spalovně odpadu.

Všechny příklady jsou zajímavé, kromě Holzmarktu zřejmě i univerzálně považované za krásné, ale mají společný problém: jejich kombinací nemusí vzniknout město pro každého. Je fajn, když je interiér metra navržený umělcem, ale tokijské, newyorské a koneckonců i pražské metro funguje výborně i bez umění. Holzmarkt je velmi specifický příklad bydlení pro velmi úzkou skupinu lidí, atrakce na spalovně je vtipné využití zapomenutelného prostoru. Ale nevyřeší městské problémy o nic víc než třeba ruské kolo.

No a Highline? Ta byla dokonce specificky navržená tak, aby nebyla pro každého. Na noc se zamyká, schválně tam chybí víc sezení, aby tam lidé nebyli příliš dlouho, do nedávna tam nebylo možné nic koupit. Chybějí tam toalety, platí zákaz jízdy na kole a komplikovaný nájezd odrazuje děti a kočárky. Highline je krásná, ale slouží hlavně turistům a zhodnocení okolních nemovitostí.

​Debata ano, ale...

Kniha se těžko kritizuje, protože autorovo působení i témata knihy jsou v debatě velmi prospěšné. Ale pokud chce Osamu Okamura lepší města, měl by používat lepší argumenty. Ty jeho neobstojí ve srážce s realitou a hlavně s odpůrci sebelepších záměrů.

Kniha nereflektuje fakt, že její ambice zdaleka nejsou široce sdílené a největší překážkou měst pro každého jsou jejich obyvatelé. Ti si často raději vyberou města jen pro sebe, pokud opak vyžaduje příliš změn. Okamurova nezvykle krásná kniha bohužel asi nepřesvědčí nikoho, kdo už jeho představu nesdílí.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag