Nebezpečná sociální bomba. Přehlížet sílu vzdělání se nevyplácí

Že je české školství selektivní, se ví. Dlouho se také ví, že lidé, kterým se finančně a sociálně vede lépe, snadněji dostávají své děti na výběrové školy. A naopak že ti sociálně a ekonomicky slabší nemají prakticky šanci se své zátěže zbavit, i kdyby jim škola (i s jistou pomocí) docela dobře šla.

Selekce na chytré a méně nadané probíhá rychleji než v jiných zemích, navíc je v Česku častěji než jinde ve světě podmíněna ekonomicky. Systém je sociálně stále méně prostupný, protože desítky tisíc dětí nedosáhnou na lepší vzdělání. Jenže právě to je klíčem ze sociální pasti a žádný jiný nikdo nikde ještě nenašel.

Máme tu tedy zaběhnutý sociální automat, který udržuje rozdělenou společnost. Což do budoucna může být nebezpečná sociální bomba. Když se teď think-tank IDEA spolu s Nadací České spořitelny pouští do projektu, který by to měl rozseknout, protože je zaměřen na podporu dětí segregovaných či jinak ekonomicky vylučovaných (viz box Miliardy v luftu), přináší to vztek i radost zároveň.

Radost z toho, že se našel někdo, kdo tyto děti nepřehlíží a má o ně zájem. A vztek na to, že jedna z klíčových veřejných služeb státu, jakým školství je, tak zásadní věc spolu s celou politickou scénou přehlíží.

Vratné úsilí

Má to jistě hlavně politické důvody: vylučovaní si hlasitě nestěžují, možná ani nechodí k volbám, chybí tedy společenská objednávka, která v případě školství leží v naprosté většině na straně požadavků výkonové společnosti. A tak i meritokratičtí rodiče nakonec žádají, aby školy sloužily k maximálnímu zvyšování individuálního výkonu jejich dětí, aby výtečně prošly systémem co nejdál.

Že tendence k rozdělování společnosti – ekonomickému, sociálnímu, znalostnímu – je mimořádně silná, potvrzuje i značný odstup české většinové společnosti ke snaze po inkluzi a integraci všech v jednom školním prostoru. Pomoc pro slabší je až příliš často chápána jako brzda těch silnějších.

Ukazuje se, že postup žáků na vyšší stupeň vzdělání se nakonec společnosti vrátí.

Nový projekt, podpořený průzkumy týmu sociologa Daniela Prokopa, jistě neudělá hned velkou revoluci, ale bude důležitý jako průlom zmiňovaného sociálního automatu, který sídlí i v hlavách politiků. Pro ně je určena ekonomizující argumentace IDEA, v níž se ukazuje, že postup žáků na vyšší stupeň vzdělání se nakonec společnosti vrátí.

Osmnáct miliard korun, o nichž studie mluví, to už je nějaká síla.

V řeči peněz

Vypadá to směšně, ale politici a často i voliči neslyší na nic jiného než na peníze. Co se na peníze nepřevede, jako by nebylo. Proto se také svého času takto záměrně ekonomizovala kultura, protože politici nebyli jinak schopni pochopit, že je pro společnost důležitá.

Když vám ale fundovaná studie řekne, že každá koruna investovaná v kultuře přinese tři koruny zpět a že kulturní projekty mají jednu z nejvyšších hrubých přidaných hodnot, hned se dá s politiky mluvit a začínají se tvářit vážně. V zahraničí se už touto cestou kultura prodrala v hierarchii politických priorit poměrně vysoko, v Česku to funguje také, ale jenom rétoricky.

Ekonomickým argumentům politici přikyvují, ale z hlediska důležitosti je pro ně kultura dál na posledním místě. Mimo jiné proto, že to není žádané volební téma. A volebním tématem doposud nikdy nebylo ani školství, což výtečná analýza dvojice týmů Münich-Prokop asi těžko změní.

Argument návratnosti investic vložených do vzdělání dětí z těch nejslabších socio-ekonomických skupin jistě působit bude. Jenže dokud za tématem nebude cítit populistická voličská síla, nezvedne ho na celostátní úrovni nikdo.

Změnit myšlení a přemýšlet o vzdělání jako o investici do budoucna, která přichází s velkým zpožděním, totiž znamená přijmout fakt, že politika je práce pro budoucnost. Práce, jejíž plody nejsou nutně v okamžitém volebním výstupu, nýbrž v proměně kvality života lidí v budoucnosti, kam zatím ještě ani nedohlédneme.

A o to možná v novém projektu na podporu znevýhodněných dětí jde nejvíce: ukázat, že teoretická poučka čím lepší vzdělání, tím větší ekonomický výkon skvěle funguje a že kvůli pomoci dětem i společnosti je potřeba dívat se dál než k jedné DMS v charitě s kuřetem.

Housky na krámě

Česká politika si zvykla vidět problémy společnosti odděleně. Jako housky na krámě, které je třeba nějak slušně dopéct a v pravý čas (když si řeknou) jednotlivě posílat k zákazníkům-voličům. Problém školní selekce podle příjmů a kvality bydlení nicméně ukazuje, že jedna houska hozená sem a druhá tam nikoho nenasytí, a že krizová situace se musí vždy řešit komplexně.

Vidíme to dobře na probíhající pandemii, která se vyjevuje v podobě syndemie. Tedy krize řady navzájem souvisejících faktorů, které působí společně. Syndemický je rovněž automat sociální nerovnosti, který tak silně ovlivňuje české školství.

Dokud politiku budou dál dělat jen prostí pekaři a nezačnou se jí věnovat i lidé, kteří jsou schopni myslet a jednat v komplexních sociálně-ekonomických souvislostech, bude selektivní školství dál českou společnost brzdit. A do budoucna ohrožovat.

Začít se může kdykoliv. Schválně: kdo pro říjnové volby udělá ze školství volební téma?