Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

„Bouřlivá dvacátá“, verze 2.0. S koncem krizí přichází pořádná jízda

Vojtěch  Dobeš
Vojtěch Dobeš | 30. 3. 2021 | 20 komentářů | 11 628
covidekonomická krizespolečnost

Po dvanácti měsících izolace, uzavřených podniků a teď i okresů, přeplněných nemocnic, krachujících byznysů a rostoucí nezaměstnanosti, nemluvě o desetitisících mrtvých, už je pro leckoho těžké se dívat do budoucnosti optimisticky. Co když nás ale nečekají roky krize a zmaru, ale začátek pořádně rozjeté party dekády?

„Bouřlivá dvacátá“, verze 2.0. S koncem krizí přichází pořádná jízda

Zdroj: HBO

Lidská mysl má sklony přikládat mnohem větší důležitost tomu, co se děje teď, než věcem, které se staly dřív nebo se dokonce teprve stanou. Je to logické. Zabývat se tím, že zrovna teď nemáte co jíst, bylo mnohem důležitější než přemýšlet o tom, jestli kolem vašeho tábora potáhnou za půl roku stáda mamutů. Za půl roku už jste byli několikrát mrtví hlady.

V moderních časech nám ale tahle vlastnost nedělá vždycky úplně nejlepší službu. Třeba když je zrovna hospodářská konjunktura, máme přirozenou tendenci myslet si, že to tak bude napořád, a chovat se podle toho. A v dobách krize zase propadáme trudnomyslnosti, protože máme pocit, že tady bude na věky.

Takže není nijak překvapivé, že má dnes spousta lidí pocit, že takhle už to bude pořád. Ostatně, už rok se vyrovnáváme s opatřeními „na čtrnáct dnů“, tak jak máme vědět, že to nebude na další rok, dva, deset? Budeme už navždycky přejíždět mezi okresy s bumážkou, pivo pít potají v garážích a pozvolna chudnout, jak se bude naše ekonomika propadat?

Snadné zapomínání

Předpoklady odborníků ani zkušenosti nic takového nenaznačují. V nějaké formě tu s námi covid-19 asi ještě dlouho pobude, ale můžeme čekat, že někdy v průběhu letoška se život bude moci vrátit víceméně k normálu.

Realita bývá taková, že zapomenete mnohem dřív, než byste čekali.

Ale co my? Mnoho lidí se dnes nahlas zamýšlí nad tím, jestli se naučíme znovu si podávat ruce, jestli si zvykneme chodit do hospod, jestli si nebudeme mít nutkání nasazovat roušku ještě za rok nebo dva poté, co to přestane být povinné.

Tady si můžeme pomoct třeba zkušeností s nemocí nebo zraněním jednotlivce. Měli jste třeba někdy salmonelózu nebo mononukleózu? Ty týdny na dietě si připadáte, že už nikdy nebudete jíst normálně. Zlomená ruka nebo noha, nedejbože komplikovanější úraz? Stačí pár týdnů a začne vám připadat, že levou rukou už budete psát napořád nebo že se k běhu už nikdy nedonutíte.

Realita bývá taková, že zapomenete mnohem dřív, než byste čekali. Jakmile vám to doktor dovolí (nebo možná dřív), nejspíš už zase budete sedět v hospůdce u kachničky a pivíčka. Na zlomeninu zapomenete, jen sroste, a napůl možná ještě dřív (ostatně, článek píšu s čerstvě sundanou ortézou a už zapomínám).

Španělská chřipka

Společnost jako celek se nechová o moc jinak. Ve víru událostí si vždycky myslíme, že tohle je tak, jak už to bude „nafurt“. Ale vydrží nám to jen do dalšího „nafurt“. Chcete příklad? Jeden bychom měli, příhodně, téměř přesně před stoletím.

Party
Shutterstock

Ve vaší TV

Titulní roli ve filmu režiséra Baze Luhrmanna, který znovu převedl na filmové plátno román F. Scotta Fitzgeralda Velký Gatsby, ztvárnil Leonardo DiCaprio. Snímek sleduje začínajícího spisovatele Nicka Carrawaye (Tobey Maguire), který na jaře roku 1922 přichází do New Yorku. Pro toto období jsou příznačné uvolněné mravy, skvělý jazz a bossové nelegálního obchodu s alkoholem. V honbě za vlastním americkým snem se Nick seznamuje s tajemným milionářem Jayem Gatsbym a sestřenicí Daisy. Nick je vtažen do úchvatného světa superboháčů a jejich iluzí, lásek a falešnosti. Na pozadí Nickova poznávání světa se odvíjí příběh beznadějné lásky, cesty za splněním snů a osudové tragédie. V nadčasovém příběhu se odráží problémy a snahy moderní doby.

Když západní svět naposledy zasáhla opravdu velká epidemie nějakého respiračního onemocnění, byla to španělská chřipka v letech 1918 až 1920. Zabila podle různých odhadů 17 až 100 milionů lidí na celém světě. Ve čtyřech vlnách (které měly podobný průběh jako dnes covid-19) trvala dva roky. Lidé kvůli ní nosili roušky, ale také se proti rouškám stavěli na odpor a totéž platilo o zákazu velkých akcí nebo zavírání podniků.

Pravda, „drobný“ rozdíl byl v tom, že španělská chřipka navázala na první světovou válku – ale to mohlo spíše jen prohloubit pocity beznaděje a zmaru. A samozřejmě to způsobilo, že hospodářství většiny světa bylo ještě mnohem víc zdevastované. I tehdy jistě moudří mužové pokyvovali hlavami a pronášeli temné předpovědi o neveselé budoucnosti.

Jak to dopadlo, to už asi víte. A jestli ne, tak si pusťte třeba Velkého Gatsbyho nebo seriál Boardwalk Empire. Dopadlo to samozřejmě tak, že když se najednou mohlo, začal večírek. A to jak doslovně, ve stylu, který sice Velký Gastby přehání, ale Boardwalk Empire popisuje docela realisticky, tak i obrazně.

Jestli jsou totiž lidé všeobecně v něčem dobří, je to schopnost zapomenout na nepříjemnou minulost a začít si co nejrychleji zase užívat života. Ostatně jak vidíme, významné části obyvatelstva se daří úspěšně zapomínat na existenci pandemie i v době, kdy ještě existuje – respektive samy sebe přesvědčit, že je všechno v pořádku a nic nehrozí.

Permanentní party

Dvacátým letům se říkalo „bouřlivá dvacátá“ a historické i literární prameny je popisují víceméně jako permanentní večírek. A to nejen ve Spojených státech, které na „velké válce“ víceméně vydělaly, ale i v zemích západní Evropy, ve kterých ještě nedávno válka opravdu zuřila a po ní jedna z nejsmrtelnějších epidemií v historii. Cokoliv, co si lidé museli odpírat, bylo najednou žádanější než kdy dřív.

Další velké příběhy

ČernobylHBO

Černobyl

Pětidílná minisérie rekonstruuje příběh o jaderné havárii z roku 1986, jedné z nejhorších katastrof v historii způsobených člověkem, a o obětech, které byly učiněny pro záchranu Evropy před nepředstavitelnou pohromou. Dne 26. dubna 1986 otřásla jadernou elektrárnou v Černobylu na Ukrajině mohutná exploze, která uvolnila nebezpečné radioaktivní látky nejen na ukrajinském, běloruském a ruském území tehdejšího Sovětského svazu, ale také do oblastí Skandinávie a západní Evropy.


TrustHBO

Trust

Seriál Trust vypráví skutečný příběh Johna Paula Gettyho III, dědice naftařského impéria rodiny Gettyových. Odehrává se v roce 1973, kdy byl mladý Getty v Římě unesen mafií, která požadovala výkupné v hodnotě několika milionů dolarů. Bohatá rodina však nechce zaplatit. Seriál zachycuje mladíkovo utrpení v rukou únosců, kteří nedokáží pochopit, proč o jejich zajatce nikdo nestojí. Italská policie se domnívá, že jde o nejapný žert a odmítá se vyšetřováním zabývat. Paulův otec si užívá drogového opojení v Londýně. Dědeček – tehdy patrně nejbohatší muž světa – trčí na svém tudorovském sídle na anglickém venkově ve společnosti pěti milenek a ochočeného lva. A tak je na Paulově matce, aby se stále zoufalejšími únosci vyjednávala.

Tohle je samozřejmě především odpověď na obavy o nejpostiženější části ekonomiky, tedy gastro a služby. Ne, část z nich už ani velký večírek po skončení epidemie nezachrání, ale je liché se obávat, že by se lidé do hospod, restaurací a barů vraceli pomalu. A podniky, které nepřežijí? Zůstanou po nich prázdné výlohy? A nebo se najde dost těch, kteří by chtěli využít levných peněz, velké poptávky ze strany zákazníků a zároveň velké nabídky volných, k provozu připravených prostor? Asi víte, jaký je můj odhad.

Bouřlivá dvacátá ale nebyla jen o dlouhém večírku. Bouřlivě se rozvíjela také ekonomika, na nově postavených silnicích a dálnicích bouřila nově rozšířená auta a v oblacích bouřila letadla, pilotovaná odvážnými průkopníky, kteří létali přes oceány a kontinenty, sledováni davy jako hrdinové své doby.

Zábavná dekáda

V těchto dvacátých letech auta naopak bouřit postupně přestanou. Stejně jako se před sto lety začala auta měnit z luxusní hračky pro bohaté v běžné zboží pro davy, stane se to v téhle dekádě elektromobilům. A stejně jako dvacátá léta zažila překotnou výstavbu silnic a dálnic, tentokrát to bude nabíjecí infrastruktura pro elektromobily – což je, pravda, pořád o dost menší úkol.

Dost možná se ale dočkáme bouření nad hlavou. Se stále úspěšnějšími testy rakety Starship společnosti SpaceX a řadou dalších soukromých firem chystajících se do vesmíru, nebo plány na výstavbu základny na Měsíci, které představili jak Američané, tak Číňané, bychom se mohli dočkat doby, kdy budou průkopníci zase „in“.

Přidejte rostoucí pokrok v robotice a umělé inteligenci, slibné počátky průmyslové výroby masa a spoustu dalších oborů, které slibují velké průlomy a tudíž i pořádné kopance pro ekonomiku. Tohle by vážně mohla být zábavná a zajímavá dekáda.

Jediné, co tu představu trochu kazí, je vzpomínka, že dvacátá léta skončila černým pátkem roku 1929 a největším burzovním krachem v historii, následovaným hlubokou hospodářskou krizí, ze které se nepřímo zrodila druhá světová válka. Ale i kdyby se měla historie opakovat, tak co, nejdřív bude večírek!

FINMAG NA PRÁZDNINY!

Finmag červen 2021Zdroj: Finmag

Na internetu naletíš hned, říká Mikýř. Jakub Jetmar se ptá, jak je Martinu Mikyskovi v dresu strážce webové morálky, který drtí internetové pokrytce i prodejce hrnců

Start me up! Pavel Jégl zkoumá, jak chystáme půdu startupům • Michal Hron s Andrejem Kiskou ml. na lovu jednorožce • Martin Vlnas se ptá šéfa CzechInvestu, co má pro startupery • Jak se stal z Izraelců startup nation?

Drogy vyhrály. Před 50 lety Richard Nixon vyhlásil válku drogám. Prohrály USA, prohrály země, které do vojny zatáhly. Ale zas to stálo hodně peněz

FIN. Bitcoin drž, utrácej špatné peníze. Dominik Stroukal představuje kryptomilionáře z chatrče • Josef Tětek ví, že bitcoin není bio. Ale zelená, neb se to vyplatí • Rádce Petra Kučery, šéfa Peníze.cz

Advertisement

Autor článku

Vojtěch  Dobeš

Vojtěch Dobeš

Automobily byl posedlý od malička a řízení osudu ho postupně dovedlo do redakcí českých verzí Autocaru a TopGearu, do americko-kanadského TheTruthAboutCars.com a k založení vlastního magazínu Autíčkář.cz. Považuje se za ekologicky smýšlejícího petrolheada a výčitky z vlastnictví starého osmiválce vyrovnává tím, že všude chodí pěšky.