Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

I soudy se řídí nepsanými zákony, ukazuje vědec

Martina Fojtů
Martina Fojtů | 23. 1. 2021 | 3 352
soudnictvívědazákony

Kromě psaných pravidel se i soudnictví řídí řadou pravidel nepsaných. Nemusí to nutně být problém, odkazuje David Kosař, který zkoumá fungování soudů v různých evropských zemích, třeba na Anglii. Jinde to ale potenciálně přináší korupci a v důsledku podemílá demokracii.

I soudy se řídí nepsanými zákony, ukazuje vědec

Zdroj: archiv MUNI

Grant Evropské výzkumné rady je pro vědce jako pro sportovce výhra na olympiádě. Až na to, že někteří borci vozí drahé kovy i z několika olympiád za sebou a to se u těchhle grantů nestává. David Kosař je výjimka. Grant dostal podruhé a může tak s kolegy pokračovat v unikátních průzkumech soudnictví v evropských zemích.

„Vím, že lidé, kteří financování udělují, nechtějí produkovat něco jako kariérní ERC grantisty, není moc vůle dávat peníze někomu, kdo už je získal. Myslím, že jsme uspěli hlavně díky tomu, že jsme přišli s originálními a provokativními myšlenkami a jdeme opravdu až na hranu poznání,“ líčí Kosař, jak dostal pro svůj tým na pět let desítky milionů korun. Díky předchozímu grantu vytvořil na Právnické fakultě Masarykovy Univerzity vlastní Ústav pro otázky soudnictví, kde pracuje dvanáct lidí z pěti zemí. Díky tomu novému může s kolegy pokračovat ve výzkumu, která sleduje každodenní práci soudů ve většině zemí Evropy. Kvalita soudnictví odráží fungování demokracie a podle Kosaře leckdy bohužel i její erozi.

David Kosař

David KosařZdroj: Archiv MUNI

*1979 Studoval právo v Brně, na Středoevropské univerzitě v Budapešti a v New Yorku, jako akademik má za sebou několik pobytů na Institutu Maxe Plancka v Heidelbergu a v dalších zemích. Dnes je vedoucím Ústavu pro otázky soudnictví na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

V roce 2015 získal jako první český právník ERC Starting Grant, a to na studium společenských dopadů soudcovské samosprávy a měnícího se konceptu dělby moci. V prosinci roku 2020 pak dostal druhý ERC grant, určený na výzkum neformálních soudních institucí jako neviditelných, ale důležitých činitelů úpadku demokracie. Věnovat se ale bude s kolegy i tomu, jaké pozitivní dopady takové věci můžou mít.  

Kosař učí ústavní právo a témata spjatá s problematikou lidských práv a soudnictví, státovědou a politologií. Je členem řady mezinárodních organizací zabývající se soudnictvím a také členem rady Nadačního fondu Neuron. 

Pojďte mi vysvětlit, o co šlo ve vašem prvním projektu.

Zaměřovali jsme se na soudcovskou samosprávu, tedy lépe řečeno „správu soudnictví s podílem soudců“. Zajímá nás, na jakých věcech mají soudci v různých zemích Evropy při rozhodování podíl – ať už je to výběr soudců, jejich povyšování nebo kárná řízení, ale i to, kdo rozhoduje o rozvrzích práce nebo jak se rozdělují rozpočty. To jsou záležitosti, kterými můžete velmi ovlivnit práci soudce, a tím pádem celého soudu a potažmo chod státu a demokracie.

Soudci mohou o těchto věcech rozhodovat třeba v samosprávných orgánech, jako jsou nejvyšší rady soudnictví, o jejímž zřízení se roky mluví i v Česku. Ale i na ministerstvu spravedlnosti jako třeba v Rakousku či Německu. My se na to ale snažíme dívat spíš funkčně, v různých zemích rozhodují i různé komise, ve kterých soudci můžou mít místo, a například v Česku je to tak, že řada věcí je sice v pravomoci ministerstva spravedlnosti, ale to je reálně „outsourcuje“ na předsedy soudů.

V Česku není soudcovská samospráva nijak ukotvená v zákoně, jinde ano. Jak to?

Mít nějakou formu soudcovské samosprávy je trend. Její fungování je ovšem trochu odrazem toho, jak obecně funguje politika v dané zemi. Když to zjednoduším, v Německu nebo Nizozemsku je v podstatě jedno, jestli budou mít ministerský model nebo nejvyšší radu soudnictví, v obou případech to bude fungovat dobře. Problematické je to v nekonsolidovaných demokraciích, kde zavádění soudcovské samosprávy a přechod od jednoho systému k druhému vytvoří spoustu děr.

Naznačoval jste, že samosprávy se mimo jiné mají starat o vyvažování v době výměny vlád. Vnímají to tak všichni?

Právě že ne. U nás je soudcovská samospráva vnímána spíš jako další reprezentant soudní moci, ale ve většině zemí západní Evropy je to něco jako Česká národní banka nebo NKÚ, tedy orgán stojící mimo tři hlavní moci. Má to být orgán, který dbá na stabilitu, nezávislost a transparentnost soudní moci a zástupce do něj mohou jmenovat nejen soudy, ale i ministerstva, prezident nebo parlament. Takový orgán pak má mít delší mandát a udržovat nějakou institucionální paměť, mít dlouhodobější plány a nebýt vázán jen na čtyřleté volební obdobní politických stran.

ERC granty loni

O grant z kategorie Consolidator, jaký má David Kosař, se loni ucházelo 2506 vědců a vědkyň, úspěšných bylo ale jen 13 procent. Vědci o ně mají takový zájem nejen proto, že můžou dostat až dva miliony eur, ale ERC granty jsou známé svobodnějšími pravidly a menší administrativou než jiné.

Na české vědecké instituce se v tomto kole dostalo ve čtyřech případech. Pro srovnání na slovenské nešel grant ani jeden, německé jich dostaly 45.

 

V Česku se o vzniku takového orgánu mluví, zatím ale neexistuje. Proč?

Tlak na vznik soudcovské samosprávy byl hlavně v době, kdy jsme vstupovali do Evropské unie. Nově přistupující země ze střední a východní Evropy tak měly zvýšit soudcovskou nezávislost a upevnit právní stát. U nás se toho chytil Otakar Motejl. Představil reformu, která ale v parlamentu neuspěla, a od té doby už to nikdo tak daleko nedotáhl. Ale myšlenka žije pořád – soudci si později uvědomili, že prokoučovali klíčový moment, protože se dohadovali o jednotlivostech a nevěděli, co přesně chtějí. Co se týče ministrů, Jiří Pospíšil ani Robert Pelikán nebyli této myšlence nakloněni, naopak debaty na toto téma se vedly za ministra Jana Kněžínka a částečně i teď za ministryně Marie Benešové.

Na Slovensku svoji Súdnu radu mají, ale přineslo to spíš problémy.

Když v roce 1998 skončil poloautoritářský režim Vladimíra Mečiara, země se snažila narychlo přijímat všechny možné reformy, aby stihla vstup do Evropské unie v roce 2004. A mimo jiné zavedli i nejvyšší radu soudnictví. Je zajímavé, jak rychle dovedou Slováci generovat neuvěřitelně velké ústavní změny. Po téhle se ale okamžitě začaly vynořovat problémy – reforma byla děravá, některé věci neměly jednoznačný výklad, takže někteří si je vyložili po svém a prošlo jim to. Šéfem rady i Nejvyššího soudu se stal týž člověk, Štefan Harabin. Měl pak obrovský vliv na agendu rady a vytvořil kolem sebe síť lidí, kteří ho podporovali a měli z toho svoje výhody. Slováci později jen složitě přijímali novelu ústavy, kterou obě funkce oddělili.

Jste fanouškem myšlenky, aby podobný orgán vzniknul i v Česku?

Nějakou slabší nejvyšší radu soudnictví, která by měla, řekněme, poradní pravomoci, si dovedu představit. V Česku je ale riskantní mít v soudnictví centralizovaný orgán s velkou mocí.

V novém projektu jste se pustili do tématu „neformálních soudních institucí“, které nejsou nikde definované, ale přesto mají na dění na soudech vliv. O co jde?

V různých zemích se ukazuje, že i přes velké formální a institucionální změny zůstávají některé vazby nezměněné, a pokud na soudech setrvávají titíž lidé, tak se zkrátka nějak dohodnou. Když na Ukrajině padnul režim Viktora Janukovyče a byli odvoláni všichni předsedové soudů, soudci měli možnost zvolit si nové předsedy. Občanská společnost, která protestovala proti Janukovyčovi na Majdanu, očekávala na těchto postech výraznou obměnu. Ukrajinští soudci si ale ve čtyřech pětinách případů zvolili ty samé předsedy, včetně velkých zastánců Janukovyče, kteří přinejmenším mlčky kryli jeho korupci a protiprávní jednání. Nás zajímá, proč se to stalo. A myslíme, že klíčovou roli hrály neformální vazby. Problém je v tom, že tohle není nikde popsané, nedá se to zjistit jinak než hloubkovými rozhovory s jednotlivými aktéry.

V podtitulu projektu píšete o „neviditelných rozhodujících činitelích demokratického úpadku“. Přijde mi to trochu děsivé.

Do jisté míry to děsivé je, cílem projektu proto je tyto mechanismy identifikovat a zjistit, jak je minimalizovat. Ať už se jedná o korupci nebo rodinkaření – jak ukazuje jeden slovenský výzkum, tak když se dělá výběrové řízení na soudce a nějaký kandidát má na daném soudu příbuzného, má větší šanci se tam dostat. To je samozřejmě problém, se kterým je třeba něco dělat. 

Druhá věc ale je, že neformální instituce mohou mít i pozitivní vliv. Celá řada zemí, třeba Spojené království, má jen velmi kusou psanou právní úpravu, ale to, jak se soudce má chovat, je jasně naznačené a nikdo by si nedovolil se tomu protivit.

Proč jste si vlastně tohle téma vybral?

Roky jsem pracoval jako asistent na nejvyšším správním i ústavním soudu a tehdy mě hrozně iritovalo, že se těmto procesům nikdo nevěnuje. Respektive buď to řeší soudci, kteří v tom mají vlastní zájem, nebo politici, pro které ale platí to samé, takže není nikdo, kdo má odstup, a nestojí na žádné straně barikády. To je pro mě teď moc zajímavé, ale taky hrozně těžké, když si pak mám sundat klobouk nezávislého vědce a nasadit si klobouk „policy makera“, který se má zapojit do formování soudní reformy. 

Děláte to?

Jezdím na kulaté stoly a zasedání poradních orgánů, ale dosud jsem se tomu, abych sám něco tvořil, bránil. V Česku to totiž nefunguje jako v západní Evropě, kde osloví odborníka, aby k tématu sepsal zprávu, která je veřejně dostupná, autor je veřejně známý a nepřijímá žádné pokyny, co má z jeho práce vyjít. U nás by všichni rádi dostali podkladový materiál, který si upraví podle sebe a pak s ním vyjdou ven. V horším případě se pak zaštítí autoritou odborníka, který se třeba s konečným zněním vůbec neztotožňuje. A s tím já nesouhlasím. Nechci být ghostwriterem nějaké reformy, která pak dopadne všelijak.

FINMAG NA PRÁZDNINY!

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Na internetu naletíš hned, říká Mikýř. Jakub Jetmar se ptá, jak je Martinu Mikyskovi v dresu strážce webové morálky, který drtí internetové pokrytce i prodejce hrnců

Start me up! Pavel Jégl zkoumá, jak chystáme půdu startupům • Michal Hron s Andrejem Kiskou ml. na lovu jednorožce • Martin Vlnas se ptá šéfa CzechInvestu, co má pro startupery • Jak se stal z Izraelců startup nation?

Drogy vyhrály. Před 50 lety Richard Nixon vyhlásil válku drogám. Prohrály USA, prohrály země, které do vojny zatáhly. Ale zas to stálo hodně peněz

FIN. Bitcoin drž, utrácej špatné peníze. Dominik Stroukal představuje kryptomilionáře z chatrče • Josef Tětek ví, že bitcoin není bio. Ale zelená, neb se to vyplatí • Rádce Petra Kučery, šéfa Peníze.cz


Za důležitý aspekt v novém projektu označujete i genderovou otázku. To může být dost kontroverzní, ne?

Ano. Díky práci se soudkyní Kateřinou Šimáčkovou a přátelství s právničkou Bárou Havelkovou jsem si uvědomil menší zastoupení žen v soudnictví. Třeba na Nejvyšším správním soudu to bylo v roce 2003 půl na půl, ale pak kleslo zastoupení žen jen na 30 procent. Všechny vrcholné soudy dnes vedou muži, a ještě nedávno vedli dokonce i všechny krajské soudy jenom muži. To je problém.

Genderové otázky mohou hrát roli v erozi demokracie, a to v různých variantách. Ukazuje se třeba, že Viktor Orbán nasadil sličnou ministryni spravedlnosti, aby obhajovala jeho problematické reformy. Ženy v klíčových pozicích dokážou být velmi loajální, podle mě daleko víc než muži. V Maďarsku roli prodloužené ruky Viktora Orbána v soudnictví sehrála Tünde Handó. Podobně využívá v Polsku Jarosław Kaczyński šéfku Ústavního soudu Julií Przyłębskou.

Můžeme spekulovat o tom, že tyto dámy získaly své posty právě proto, že jsou ženy. Maďarská ministryně možná i kvůli svému vzhledu, aby si získala oblibu a odklonila pozornost od problematického dění v resortu. Na druhou stranu máme i genderové útoky na morálně silné soudkyně. Pokud provládní předseda soudu nařídí jednačky soudkyni s malým dítětem na sedmou večer, tak jí tím – vzhledem ke společenským očekáváním v péči o děti – zavaří mnohem víc než soudci-muži. Jsou to všechno silná slova, proto pro ně musíme sehnat patřičné důkazy.

Což chce široký tým, jehož členové jsou schopní dostat se do nitra soudních systémů v různých zemích…

Ano, právě to je velké riziko, ale potenciálně velký přínos projektu. Kdyby to bylo jednoduché, grant bychom nedostali. Musíme se snažit maximálně rozšířit svůj sociální kapitál, abychom měli vazby v zemích, které chceme zkoumat. A ano, leckdy se stane, že nám to neklapne. Třeba v Polsku teď máme obrovský problém, aby se s námi chtěli bavit politici. Mezi advokáty a soudci máme sdílnou skupinu respondentů, ale aby řekl něco někdo z vládnoucí strany Právo a spravedlnost, to je těžké. 

Má vůbec běžný člověk, kterého zajímá veřejné dění, šanci rozpoznat nějakou postupnou erozi v soudnickém systému?

Dobré je sledovat obsazování klíčových postů konkrétními osobnostmi. Lidé u nás sice nevyjmenují soudce Nejvyššího soudu jako v USA, ale pořád si myslím, že pro trošku obeznámenějšího občana je důležité sledovat, kdo se stává předsedou nejdůležitějších soudů. Za mě je důležité vnímat i vrchní a krajské soudy – kdo se tam dostává a jak dlouho tam je, protože jakmile dochází k rychlým změnám, je to problematické.

Autor článku

Martina Fojtů

Martina Fojtů

Martina Fojtů vystudovala žurnalistiku, germanistiku a marketing. Začínala jako sportovní novinářka, léta psala o zákulisí vědy a výzkumu a dnes učí klienty marketingové agentury komunikovat lidsky.