Ať už se na proces odvolávání amerického prezidenta Donalda Trumpa podíváme jakkoli, všechna vysvětlení více méně platí. Jen té velkorysosti vítěze se demokraté vyhnuli, a to ve prospěch okamžité pomsty.
Vzhledem k násilnému vpádu Trumpových příznivců do prostor amerického parlamentu na washingtonském Kapitolu asi nebylo možné jednat jinak. Všichni právníci, zleva, zprava, zprostředka, se víceméně shodnou, že ze strany prezidenta Trumpa šlo o ústavní delikt, který není možné nechat jen tak být.
Útok na Kapitol
Sídlo amerického Kongresu a Senátu se stalo začátkem ledna terčem davu Trumpových stoupenců. Ti k budově, která patří k symbolům americké demokracie, zamířili z mítinku dosavadního šéfa Bílého domu. Na něm Trump znovu šířil nepravdivé informace o „ukradených volbách“ a své přívržence vyzval k pochodu na Kapitol. Při nepokojích a chaosu po násilném vniknutí do budovy zemřelo pět lidí. Čin několika desítek demonstrantů okamžitě odsoudili veskrze všichni světoví státníci, Trump se svou reakcí dlouho otálel. Během několika následujících dní od útoku postupně ztratil téměř všechny spojence. Úřady už desítky účastníků obvinily a pokračují v identifikaci dalších.
Demonstranti v Kapitolu volali „Trump je náš šéf“ a připomínali, že to byl prezident, kdo je k zoufalému činu vyzval. A kdo jiný než „šéf“ by měl být za tuto podivnou party, při níž zbytečně umírali lidé, nést politickou a možná i kriminální odpovědnost?
Odvolat? Zničit!
Demokratům jde při Trumpově impeachmentu o symbolické gesto. Počítají s tím, že impeachment v Senátu spíš neprojde, a pokud ano, že bude trvat i do doby, kdy Trump už prezidentem nebude. Proces je ale v tomto případě podstatnější než jeho výsledek. Čím déle se ve společnosti udrží spravedlivé rozhořčení nad Trumpovou zlobou a útokem na Ústavu, tím pro demokraty lépe.
Nejde dávno už jen o odvolání prezidenta, nýbrž především o utlumení a zničení vlivu Donalda Trumpa na budoucí politiku Spojených států.
Jistěže by pro demokraty bylo nejlepší, kdyby americký parlament Trumpa buď ihned odvolal, nebo mu alespoň znemožnil další prezidentskou kandidaturu v roce 2024. Když už ale nic takového není příliš pravděpodobné, pokud republikáni nepodlehnou mravnímu lákadlu očistných sebevražedných sklonů, je pro demokraty výhodné co nejdéle udržovat negativní sílu, kterou Trump do společnosti vypustil. A dostatečně dlouho její pomocí ničit jakékoli pozitivnější dědictví odcházejícího prezidenta.
Trump by se mohl proměnit v politického mučedníka, což je to nejhorší, co by se mohlo stát.
Zásadovost a věrnost Ústavě, která je v Americe opravdu vším, nedala demokratům moc prostoru k tomu, aby jednali jinak. Přesto se vnucuje pochybnost, jestli takové politické divadlo bylo po karnevalové lidové zábavě na Kapitolu nutné. Nechat Trumpa, aby si všechno vyjedl až do dna, to každý lidsky pochopí. Ale donekonečna skákat po politikovi, který v přímém přenosu fakticky zabil sám sebe, už asi není úplně třeba.
Mohlo by to mít dokonce opačný efekt: jisté zatvrzení Trumpových příznivců, kteří budou svého hrdinu bránit i po jeho politické smrti. Trump by se mohl proměnit v politického mučedníka, což je to nejhorší, co by se mohlo stát.
Stručné dějiny impeachmentu
Donald Trump se dočkal druhého impeachmentu. Tedy procesu, který může vést k jeho odvolání. V historii Spojených států před Trumpem na impeachment došlo dvakrát. Prvně v roce 1868 – záminkou bylo, že Andrew Johnson nekonzultoval se senátory odvolání ministra války. O sto třicet let později se s impeachmentem potýkal Bill Clinton kvůli křivé výpovědi ve věci svých sexuálních skandálů. K odvolání prezidenta ale ještě nedošlo nikdy.
Stručný průlet historií impeachmentů (včetně těch, na které nedošlo – překvapivě, nebo proto, že prezident raději sám odstoupil) přinesl na Finmagu Matěj Schneider:
Johnson, Nixon, Reagan, Clinton. Impeachmenty, které nebyly
Chybí plán
Až opadne morální nával ústavní povinnosti žalovat ničemného prezidenta, který už je ale jednou nohou z Bílého domu a měl by být spíš zapomenut, mohli by i demokraté pochopit, že hlavním problémem USA dávno není Trump, nýbrž trumpismus. Tedy dědictví po prezidentovi, se kterým se bude muset jeho demokratický nástupce Joe Biden dřív nebo později vyrovnat. A v tom mu žádný impeachment, ani kdyby se nakrásně povedl, moc nepomůže.
Je pochopitelně politicky snadnější udržovat co nejdéle na pranýři velký obraz Ďábla, který všechno spískal a stále tak snadno přitahuje pozornost, problémy Ameriky, na jejichž potenciálu se Trump šikovně mediálně svezl, to ale nevyřeší. Demokraté se trumpismu a jeho možných reminiscencí nezbaví, pokud se nezačnou starat o problémy těch, kteří Trumpa volili jako svého Stvořitele a Spasitele. Jako někoho, kdo jim dal ve veřejné debatě konečně slovo.
Přesvědčit tyto lidi o tom, že Trump neměl pravdu a že otevřenější a méně konfliktní politika demokratů bude prospěšná i pro ně, to dá ještě fušku. Zejména proto, že slibů mířících na lidi s nižšími příjmy, na které dopadají negativní důsledky globalizace a stále větší prekarizace práce, neměl Biden zase tolik. A že ani on nemá plán na rekultivaci mizející industriální Ameriky.
Biden bez oběda
Pandemie koronaviru promění i způsob, jakým nový prezident složí přísahu. Běžně se na slavnostní akt konaný před Kapitolem prodává na 200 tisíc lístků, letos jich je jen rovná tisícovka. Pro jejich majitele už vyrostly tribuny, další tisíce lidí, kteří nemohli na inauguraci přijet, pak symbolicky zastoupí 191 tisíc amerických vlajek vztyčených na prostranství před Kapitolem. Pro oslavy zůstane zavřena i promenáda National Mall, na které se běžně koná jejich hlavní část, a přizpůsoben bude i jinak tradiční program nového šéfa Bílého domu. Například tak, že neproběhne ani slavnostní oběd.
Joe Biden se spolu se svou viceprezidentkou Kamalou Harrisovou oficiálně ujmou vedení USA ve středu 20. ledna kolem poledne místního času, tedy v 18.00 toho středoevropského.
Sociální spravedlnost
Po slavnostních tancích kolem impeachmentu, které jsou už teď přeplněné a zastřené velkými slovy o nedotknutelných hodnotách a věčných demokratických idejích, na nichž stojí a s nimiž padá Amerika, přijde zcela profánní každodennost. To v ní, nikoli v Kongresu, se bude rozhodovat o bytí a nebytí trumpismu, který je nejen vzpourou proti veřejné marginalizaci určitých socio-ekonomických skupin, ale paradoxně i voláním po větší sociální spravedlnosti.
Trump tuto „sociální spravedlnost“, jakkoli sliboval lepší život všem, nepřinesl. V řadě opatření, například v otázce zdravotního pojištění či lepších daňových podmínek pro méně majetné lidi, šel dokonce otevřeně proti zájmům svých voličů, přestože jim byl schopen vemluvit pravý opak. Sociální spravedlnost, po níž touží miliony Američanů zleva i zprava, nebyla Trumpem dodána, „delivered“, jak se říká v politickém žargonu. Biden může trumpismus porazit jedině tehdy, když jí během čtyř let dodá dostatek sám.
Ale jak už bylo řečeno, touha po spravedlnosti, po mediálním i praktickém ekonomickém uznání důstojnosti lidí marginalizovaných velkým byznysem i velkou politikou, je jediným spojujícím prvkem velké části znepřátelených polovin americké společnosti. Donald Trump na této touze úspěšně parazitoval, Joe Biden by ji už mohl vzít vážně. Další a další fotografie s šerifskou botou na poraženém ležícím nepříteli na cestu k novému spojení Ameriky nepovedou.
FINMAG V NOVÉM DESIGNU JE TADY. CO SE V NĚM DOČTETE?
„Všechny ty kecy o bohémství jsou na nic. Musíte makat!“ Martin Krajc ve svém vinohradském ateliéru vysvětlil Ireně Jirků, proč s partou výtvarníků založil FIRMU.
Zdroj: FinmagUMĚNÍ JE BYZNYS • „Toho Picassa jsem neměl prodávat,“ říká Patrik Šimon, majitel 20 tisíc artefaktů • Proč jde cena uměleckých děl nahoru? Jaké padají rekordy v aukcích • Dokáže AI malovat jako Monet nebo Mucha?
BYZNYS JE UMĚNÍ • Mléko jako od babičky vyrábí Radim Hrůza z Vysočiny • Pivní sen, ze kterého se zatím neprobudila spolumajitelka Rodinného pivovaru Švihov Anna van der Weerden
STYL JE HRA • Dům architekta Petra Stolína jako způsob poznání • Cestovní kancelář Ježíš Kristus funguje úspěšně už stovky let • Elegie za spalovací motor
HRY, SNY, RADOSTI • „Čekala jsem to horší,“ říká třetí Češka, která vystoupala na Mount Everest • Dunajská delta je zase planetou ptáků • Proč si Martin Vajda, spolumajitel vinařství Sonberk, čte knihy feministek?
