IDW. Intelektuálové utržení z řetězu

Abyste si z temného webu objednali nějaké to ilegální zboží, musíte v tom umět chodit. Legální, ale nekorektní a pobuřující myšlenky si zato z intelektuálního temného webu (Intellectual Dark Web – IDW) dopravíte do hlavy snadno: stačí si umět nasadit sluchátka a zapnout Spotify.

Sám jsem na IDW narazil poprvé v roce 2018 v souvislosti s knihou Jordana Petersona 12 pravidel pro život. Druhá připomínka přišla až letos v létě, kdy jsme se s kamarádem, zapáleným intelektuálem s velkým přehledem, bavili, co kdo sledujeme. Zmínil, že místo amerických mainstreamových médií teď poslouchá spíš nezávislé podcasty a nejraději právě ty označované za IDW. Zajímalo mě proč. Rozvedl, co mu na velkých amerických médiích vadí — stranická polarizace, nevyváženost — a proč už je nebere jako dobrý zdroj informací.

Na ukázku mi pak poslal rozhovor bratří Weinsteinů (manažera mocného investičního fondu a vystudovaného fyzika Erika a méně vlivného evolučního biologa Breta) a videodokument o kauze školy Evergreen College, z níž Bret v roce 2017 odešel kvůli vyostřenému názorovému střetu o identitární politiku školy. Jako Žid s odporem k rasové segregaci všeho druhu tehdy odmítl dodržet takzvaný Den nepřítomnosti, při kterém měli školu na den symbolicky opustit bílí učitelé, zaměstnanci i studenti. Pravicová média kauzu řádně rozmázla a pozvání do slavného podcastu Joea Rogana pak z Breta udělalo de facto celebritu.

Eric poté napůl z žertu vymyslel označení IDW pro lidi, kteří se jako Bret nebojí vymezit proti většinovému názoru, typicky reprezentovanému doleva inklinujícími médii či institucemi. Tak to alespoň líčí článek Bari Weissové pro The New York Times, který pojem zpopularizoval. Simsalabim: nové hnutí bylo na světě.

Odvaha promluvit

Kauza Evergreen vzbuzuje silné emoce. Jedni ji označují za maoistický převrat na americké univerzitě, druzí naopak bagatelizují jako bezvýznamnou potyčku, při které nikdo nepřišel k vážnější újmě. Jedni ji vidí jako předobraz názorové normalizace akademického prostředí, druzí jako naivní, ale zároveň dobře míněný pokus o budování tolerantnější, spravedlivější společnosti.

Tahle králičí nora nicméně vede hlouběji, než se na první pohled zdá. Zmíněný rozhovor, který Erik s Bretem vedl na svém podcastu The Portal, dává znát, že tihle dva nejsou žádní ploší panáci bez špetky představivosti o tom, v čem by svět mohl a měl být lepší. Jejich debata se nakonec stáčí na širší téma akademické svobody a stagnace vědeckého výzkumu.

Eric Weinstein je centrální postavou IDW a The Portal je dokonalou ukázkou všeho, co je na IDW dobré i zlé. Všechny aktéry, mezi které se vedle Petersona, Rogana a bratří Weinsteinů řadí třeba i známí populárně-vědečtí autoři Steven Pinker, Sam Harris či Michael Shremer, spojuje ochota jít proti hlavnímu názorovému proudu a otevírat ožehavá témata. Oč jde, vysvětluje Erik v historicky první epizodě podcastu, do které si pozval svého přítele a chlebodárce, investora Petra Thiela:

„Celý tenhle koncept intelektuálního temného webu jsem rozjel i proto, abych vytvořil širší nadstranickou koalici lidí, kteří jsou ochotni podstoupit riziko a veřejně promluvit za mnoho dalších lidí. Kdybych to neudělal, nikdy bych nepochopil, jak moc lidí se promluvit bojí. Chodí za mnou a říkají: Díky, že říkáte to, co nemůžu říkat v práci. A když se jich ptám, o čem že to nemůžou v práci mluvit, jsem v šoku — jsou to naprosto obyčejné věci, které nejsou vůbec nebezpečné, děsivé ani hrozivé.“

Čtení!

Zdroj: Shutterstock

Pánové z černé intelektuální pavučiny v recenzích Michala Kašpárka na Finmagu:

Zero to One: Notes on Startups, or How to Build the Future si říká o místo mezi spisy, které jsou pro zakladatele firem posvátné. ­A i když se vám zrovna v hlavě nepotulují nápady na milionové projekty, i tak vám Peter Thiel se spoluautorem Blakem Mastersem nabízejí čtenářské potěšení.

Konkurenční boj je zábava chudých

---

Americký psycholog Steven Pinker v Enlightenment Now s pomocí 71 grafů a nespočtu čísel přesvědčuje, že po celém světě žijí lidé delší, zdravější, šťastnější a bohatší životy než kdykoliv v minulosti a že za zjevný pokrok vděčíme rozumu, vědě a humanismu.

Příliš růžový svět podle Pinkera

---

Konzervativní kanadský aktivista a psycholog Jordan Peterson nesnáší frázi „toxická maskulinita“. Paradoxně ale v 12 Rules for Life napsal užitečný návod, jak ji přetavit v maskulinitu pozitivní. 

Nehrb se. Pochlap se

IDW nezná tabu

Právě tahle intelektuální odvaha a otevřenost, láska k pravdě či jejímu hledání, jsou na IDW asi nejsympatičtější. U každého z jeho aktérů najdete příklady docela kultivované debaty o věcech, které nejsou součástí diskurzu v běžných médiích nebo o kterých byste se možná i sami ostýchali mluvit s lidmi, které opravdu dobře neznáte. IDW nezná tabu.

Chcete příklad? Pusťte si Erikovu srdnatou polemiku o mediální etice s Jamesem O’Keefem, zakladatelem Projektu Veritas, který se např. neúspěšně pokoušel zdiskreditovat novináře nabízením smyšlených příběhů o sexuálním obtěžování. Nebo Erikovu vzpomínku na jediné krátké setkání s pedofilním kuplířem Jeffrym Epsteinem – a bude vám jasné, co mám na mysli.

Nejde ale zdaleka jen o tato výbušná, extrémní témata. Mezi Erikovými hosty vyniká třeba i čerstvý nobelista, fyzik a spolupracovník Stephena Hawkinga sir Roger Penrose, rabín David Wolpe nebo uznávaný ekonom Tyler Cowen, který v rozhovoru chválí Thiela i svého hostitele, když říká:

„Eric Weinstein je jedním nejzajímavějších lidí, se kterými si můžete sednout a vést dlouhou intenzivní konverzaci.“

A aby nezůstalo jen u jednoho soudku, jako ukázku ze skeptického podcastu Science Salon Michaela Shremera si dejte třeba rozhovor s autorem knihy Science Fictions Stuartem Ritchiem, případně libovolnou epizodu z podcastu Sama Harrise Making Sense.

Hádám, že spoustu posluchačů někdy až šokující otevřenost IDW nadchne. A je opravdu lákavé jít od tématu k tématu a poslouchat názory či debaty lidí, kteří rozhodně nejsou hloupí. Má to ovšem i jeden zásadní háček.

Intelektuálové v opozici

Drtivá většina intelektuálních výstupů IDW staví na formátu dlouhého podcastu. Tohle médium umožňuje promlouvat emotivně přímo k milionům lidí, navíc s nefalšovaným zaujetím a zápalem, což může být pro spoustu posluchačů příjemná změna oproti moderátorům–profesionálům, kteří si udržují jistý odstup. Podcasty mají taky minimální náklady na produkci i distribuci a můžou vznikat bez opravných mechanismů, s nimiž pracuje každá dobrá redakce, ale pro sebestředné intelektuály jsou pochopitelně omezující. 

Ba co víc, podcasty lze na rozdíl od klasických blogů lépe monetizovat. Joe Rogan, který se svou show do kadlubu IDW dokonale zapadá, nedávno podepsal víceletý exkluzivní kontrakt s platformou Spotify, odhadovaný na astronomických sto milionů dolarů. Už teď jim ale dělá vrásky na čele, protože občas dopřává sluchu i konspiračním teoretikům, a zaměstnanci Spotify tak hrozí stávkami. (Evidentně ne každý se bojí v práci promluvit.)

Ekonomika jejich podnikání vede k tomu, že intelektuálové z IDW mají tendenci věci dramatizovat, protože to v konečném důsledku zvedá sledovanost, a zároveň měřit dvojím metrem, protože do spolubojovníků z IDW se přece nešije. Nezaujatá objektivita není tedy jejich cílem ani prostředkem. Na jednu stranu nenechají na mainstreamových médiích, akademických a veřejných institucích nit suchou (Erik sám v rozhovoru s Thielem říká, že si jen „přehazují šalby a lži“), ale když tytéž instituce napadají jiní z vlastních pozic, hned hlásí faul.

Na IDW scéně je například znát hustý odpor ke zmíněné identitární politice, „woke levici“ a údajnému potlačování svobody slova v médiích či na akademické půdě, nově i v souvislosti s protesty kolem Black Lives Matter a tzv. cancel culture.

Bret Weinstein a jeho žena Heather Heyingová například hodí ve svém podcastu Dark Horse kdejaké virální video pouličních nepokojů do jednoho pytle s kritikou cancel culture a lamentováním o nastupující totalitě myšlení. Problém je, že jak tak míchají páté přes deváté, v podstatě se od nich nedozvíte, co konkrétně je na cancel culture totalitní či v rozporu se svobodou slova. 

Mě třeba by zajímalo: Nejde náhodou jen o pokračování občanského aktivismu novými prostředky? Co je špatného na tom, že se aktivisté uchylují k tomu, co evidentně funguje? Není to nakonec na institucích, redakcích či společnostech, jestli chtějí a budou na ten či onen veřejný nátlak reagovat či ne? A co když právě tento tlak povede k tomu, že se tyto organizace změní a ujasní si, za kým stát a za kým už ne? Paradoxní přitom je, že Bret a Heather se sami označují za progresivní levičáky, kteří o potřebě změn a reforem veřejných či akademických institucí neustále mluví. Když je ale požaduje někdo jiný, najednou je to úsvit nesvobody.

Temná strana intelektuálního temného webu

Nejtemnější stránkou temného intelektuálního webu tak nakonec není to, že otevřeně hovoří o kontroverzních tématech, ale spíš určitá absence střídmosti a schopnosti přesně rozlišovat mezi tím, co o světě zcela určitě víme, a spanilou intelektuální jízdou. Totéž mimochodem na veřejných intelektuálech obecně kritizuje Thomas Sowell v nadčasové knize Intellectuals and Society.

Dobrým příkladem je zde opět Erik coby univerzální myslitel a zároveň ultimátní „underachiever“. Neexistuje snad téma, na které by nedokázal zformulovat sofistikovaný názor. Háček je v tom, že Erik není všestranný génius, ale spíš lehce zatrpklý, zneuznaný vědec. Z jeho rozhovoru s bratrem je navíc notně znát, že místo přiznání vlastních omezení či selhání projektuje své nenaplněné badatelské ambice do Breta, a dokonce nalézá hlubší příčinu svého neúspěchu v ideologickém spiknutí, jakémsi spolčení hlupců proti pokroku, kterému říká DISC — The Distributed Idea Suppression Complex. Jestli je tedy Erik v něčem skutečně geniální, pak je to vymýšlení chytlavých názvů a konceptů.

Poslouchal jsem různé podcasty IDW asi měsíc a výsledkem je pár nefalšovaně světlých momentů z opravdu zajímavých a objevných rozhovorů. Ještě víc jsem ale pobral smutku z toho, že se tihle bezesporu inteligentní lidé trochu víc nedrží svých oborů. Protože právě a jedině tam místy kopnou do přehlíženého valounu zlata. A pak je to i zábava, vskutku infotainment nejvyšší kvality. Ba co víc, v IDW nalézám střípky autenticky elastického myšlení (slovy Leonarda Mlodinowa a jeho pozoruhodné knihy Elastic), které se vyznačuje nezávislostí a skutečnou intelektuální odvahou, jež strunu rozumu mocně napíná, ale nepřetrhne.

Jakmile ovšem aktéři IDW sklouznou mimo toto těsné optimum, zejména v politických a společenských tématech, je výsledek často mnohem horší než v jimi opovrhovaných velkých médiích. Spřádají totiž dekadentní ideologii, která hlásá úpadek Ameriky a Západu. Právě tam se nejvíc s celým IDW názorově rozcházím, protože jednoduše nepředkládá ověřitelná (a uvěřitelná) fakta, která by tento světonázor podporovala. Jak například funguje DISC? A lze takovou teorii vůbec ověřit či ještě lépe falzifikovat, nebo je to prostě jen konspirační blábol? V tomto vyžaduji tzv. Saganův standard: Mimořádná tvrzení si žádají mimořádné důkazy. 

Odnáším si podivnou směs intelektuálních chutí, která je pro dnešní Ameriku a Západ typická a kterou bych nejspíš nenašel nikde jinde na světě. Chuť svobody slova s hořkou příměsí toho, že i ti nejchytřejší lidé se hojně nevyhnou zkratkovitým názorům a prohlášením, jimiž občas trpíme všichni.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag