Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Souboj titánů: Černý klasik sestřelil bílého klasika

Karolína Kašparová
Karolína Kašparová
7. 11. 2020
 6 204

Co s tím, když někdo obviní jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, navíc známého bojovníka proti kolonialismu, že je rasista? Zkusit ho přečíst jeho očima. I když to samozřejmě nejde.

Souboj titánů: Černý klasik sestřelil bílého klasika
Zdroj: Shutterstock, Wikimedia. Černoši ohromeni mocí bílého muže. V popředí Joseph Conrad

„Podstata mého zkoumání by už měla být opravdu zjevná, a to že Joseph Conrad byl naprostý rasista. Tato jednoduchá pravda se v literární kritice přechází proto, že bílý rasismus vůči Africe je tak normální způsob myšlení, že si jeho projevů vůbec nevšimneme.“

Esej Obraz Afriky: Rasismus v Conradově Srdci temnoty (An Image of Africa: Racism in Conrad’s Heart of Darkness) byl původně přednáškou, kterou nigerijský spisovatel Chinua Achebe přednesl na americké University of Massachusetts Amherst v roce 1975. Joseph Conrad je i přes svůj polský původ literárními kritiky považovaný za jednoho z nejlepších britských a vůbec anglicky píšících spisovatelů. I proto Achebemu jeho asertivní slova udělala v kulturním světě spousty nepřátel. Přepracovaná přednáška pak vyšla v rámci sbírky esejů Naděje a překážky (Hopes and Impediments) v roce 1988 – zde autor píše nejen o africké literatuře, ale také o západní reakci na ní.

Konzervativní strana kulturní války se obává, že v humanitních vědách nebo kultuře je dnes z rasismu obviněn a nato „zrušen“ každý, kdo udělal byť i jen malou chybičku. Conradovo nejznámější dílo ale zůstalo – snad i díky své délce necelého sta stran – stále s oblibou zadávanou povinnou četbou po celém světě. Na střední škole jsem ho četla i já, ba dokonce jsme se byli podívat na představení režírované Davidem Jařabem v divadle Komedie. Na údajně neomarxistické filozofické fakultě jsme dílo probírali taky – zmínili jsme Conradovu zjevnou kritiku kolonialismu, ale vůbec ne to, že Afrika i Západ se už čtyřicet let hádají, jestli byl Conrad rasista.

Postkoloniální studia

Plantážník
Zdroj: Shutterstock

Achebeho literárněkritické dílo se považuje za součásti postkoloniálních studií. Tato akademická disciplína kriticky zkoumá kulturní dědictví kolonialismu. Snaží se odpovědět například na otázku, jakým způsobem kolonialismus pěstoval svoji legitimitu skrze film či literaturu. Mnohdy se jednalo o rasistické stereotypy, ne všechny ale musí být tak zjevné. První klíčová díla vyšla v 60. a 70. letech, kdy se bývalé imperiální mocnosti potýkaly s „odpadáním“ kolonií.

Postkoloniální studia jsou trnem v oku mnoha konzervativních akademiků, protože často zpochybňují pověstnou „demokratičnost“, „rovnost“ a „svobodu“ v takzvaných západních hodnotách a odhalují ji jako pokryteckou strategii použitou za účelem zbohatnutí. I když se může zdát, že postkoloniální studia „obracejí všechno vzhůru nohama“, nejedná se o předem vyhraněnou ideologickou disciplínu, pojem sdružuje akademiky z různých oborů a s různými perspektivami.

Kdo to vůbec je a co si to dovoluje?

Chinua Achebe (1930–2013) není nikdo menší než autor nejčtenější knihy africké literatury. Narodil se v roce 1930 do rodiny nigerijského učitele. Achebe pochází z etnické skupiny Igbo – v Nigérii jich je asi 35 milionů a tvoří necelých dvacet procent populace. Jak popisuje v jednom ze svých esejů, angličtina byla jeho druhým jazykem, po delším uvažování si ale právě ji zvolil za jazyk svých románů – byla to sice řeč bývalých kolonizátorů, ale mohl díky ní oslovit mnohem větší část Afriky, než kdyby kniha vyšla nejprve v igboštině.

Chinua AchebePrinceton Public Library

Chinua Achebe. Zdroj: Princeton Public Librarzy, licence CC BY-NC 2.0

Achebeho nejslavnější román Things Fall Apart, který vyšel už v roce 1958 (česky vydal jako Svět se rozpadá BB/art v roce 2003), nebyl – podle jeho esejů – psán pro evropského či amerického čtenáře, byť se na Západě setkal zejména s pozitivními ohlasy. Achebe se ve svých esejích vymezuje vůči některým evropským kritikům a způsobům, jakým jeho knihy četli.

Je to paradox. Zastánci Josepha Conrada Achebemu vyčítají, že když Conrada obviňuje z rasismu, nehodnotí ho jako autora, ale jen arogantně vynáší morální soud . Řada evropských (a především britských) kritiků ale to samé dělá Achebemu – viz například výtky, že ve svých románech projevuje nevděk vůči výdobytkům, které britská kolonizace Africe přinesla.

Józef Korzeniowski
Wikimedia Commons, volné dílo

Joseph Conrad (1857–1924)

Achebe ve svých románech nevykresluje jednoduchý svět – kulturu Igbo popisuje komplexně, i s jejími krutostmi, kvůli kterým byli někteří mnohem ochotnější přijmout křesťanství – s nadšením konečně konvertovali i Achebeho vlastní rodiče. Zároveň tu ale panuje smutek a nejistota, protože tradiční vazby v komunitě byly zničeny. Před volbou, jestli se přidat k novému „systému“ (křesťanství bylo lístkem k lepší kariéře, vlivu a bohatství), ale stojí každý jedinec a Achebe tak vyvrací představu, že lidé žijící v jeho kultuře – byť byla technologicky nevyspělá – byli před příjezdem Britů nekulturní, skřeky vyluzující „primitivní duše“ („rudimentary souls“), jak je popisuje Conrad.

Překážky

Achebe ale ve skutečnosti ve svém eseji není vůči Conradovi jednostranně odmítavý, neukazuje prostě jen prstem s výkřikem Rasista! Říká, že ví, že cílem Srdce temnoty bylo ukázat rozklad Evropy, mimo jiné krutý belgický kolonialismus – ne útočit na černochy. Jenže to je podle něj právě ten problém – Afrika v Conradově novele není skutečná země se skutečnými lidmi, kteří mají vlastní přání, vlastní umění a vlastní politický odboj proti kolonialismu. Afrika je jen kulisou, před kterou se odehrává drama, které je ve skutečnosti o Evropě.

Častý argument proti Achebemu samozřejmě je i to, že Conrad dílo napsal před víc než stem let, kdy byli rasističtí více méně všichni bílí lidé. To je jistě do určitě míry pravda, ale Achebeho argumenty to nediskvalifikuje. Pokud byla jistou dobu z politických a historických důvodů velká skupina obyvatel považována za méně než lidi a projevilo se to i na dobové literatuře, není pokrytecké vést čtoucí děti k demokratickým hodnotám jako rovnost, a zároveň tento fakt při učení o velkých dílech té doby vůbec nezmínit? Achebe nevyzývá k bojkotu Conradových knih, chce, abychom je přečetli znovu a přehodnotili je.

Achebe: Hopes and Impediments
Wikimedia Commons; Doubleday

Obálka 1. amerického vydání (1989)

V jiných esejích Achebe popisuje, že měl vždycky problém s britskou literaturou, která se odehrávala v Africe. Bílý čtenář se identifikuje s bílou postavou, Achebe a jeho spolužáci z univerzity se ale vůbec nepoznávali v dobráckých, přihlouplých a dětsky poslušných černošských postavách. Achebe rozhodně neodsuzuje veškerou západní literaturu – název jeho nejslavnějšího románu je převzat z básně irského spisovatele W. B. Yeatse a jeho osobním přítelem je americký autor John Updike, velký obdivovatel jeho díla. Achebe ale trvá na tom, že pokud jde o Afriku, potřebujeme literaturu jinou, se kterou se budou moci ztotožnit černoši.

Některá místa jeho esejistické knihy pak skutečně připomínají vizionářské plány, jak oživit africké kultury v moderní době – připomínající národní hnutí v Evropě 19. století. Tyto naděje tematicky souvisí s Achebeho snahou se politicky angažovat – na konci šedesátých let aktivně podporoval nezávislost Biafry, když se chtěla oddělit od Nigérie. Posléze se pokoušel zapojit do politiky, ale odradila ho všudypřítomnost korupce.

Kulturní války

O knihách, které rozdělují. O knihách, které jedni vynášejí a druzí zatracují. Knihách munici. Vybíráme ty, které u nás nejsou příliš známé.

Allan Bloom: Uzavírání americké mysli
Allan Bloom kritizoval politickou korektnost dřív, než dostala svoje jméno. Proslulá kniha o úpadku vysokoškolského vzdělá(vá)ní.

John M. Coetzee: Disgrace
Smí bílý Jihoafričan do své knihy vymyslet scény s černošskými násilníky. A co jeho hrdinka – dává smysl, že násilí na sobě spáchané bere jako trest za viny jiných lidí své barvy kůže? 

Valerie Solanas: SCUM Manifesto
Nenávistná kastrátorka. Žena, která střelila Warhola. Když chce někdo sestřelit feminismus, sáhne po SCUM Manifestu. Přitom jeho autorka byla nejen šíleně chytrá, ale především normálně šílená. A dodnes nevíme, jestli její plány na eliminaci lidských samců byly vážné, nebo nadsázka.

Válka
Zdroj: Shutterstock

Lidé jako my

„Kdy začnou afričtí spisovatelé psát nejen o Afričanech, ale i o lidech jako my?“ zeptala se Achebeho jedna australská studentka. Podle spisovatele je to ale úplně směšná otázka. Nikdo nezpochybňuje, že takový John Updike píše o „lidech jako my“, byť je jeho cílem vystihnout atmosféru a lidi střední třídy ve specificky amerických předměstích – toto je prostředí, které je mnoha společenským skupinám po celém světě velmi vzdálené, přesto se s hrdiny identifikujeme. Příběhy odehrávající se v africké vesnici stejně tak vyobrazují dilemata, kterým čelíme všichni – rovněž to jsou „lidé jako my“. I postavy africké literatury prožívají vnitřní boj mezi vlastními a ambicemi a povinnostmi vůči rodině a společnosti. Achebe lehce ironicky poznamenává, že představa, že individualismus a jeho lákadla i rizika jsou pouze západní záležitost, je sebestředná a nepravdivá.

Knize trochu ubližuje snad jen to, že vlastně nemá žádný jednotící prvek. Sbírka esejů se dotýká všech možných témat, ale i žánrů – polemika nad Conradem, vzpomínky z dětství, rozbor africké knihy, obecné poznámky o evropské literární kritice atd. Jako čtenář z Evropy jsem se přesto z jeho esejů hodně naučila, musela jsem ale knížce hodně vyjít vstříc – v mnoha kapitolách se například píše o společenské roli románů, které sice zná sedmnáctiletý nigerijský student střední školy, ale já si jejich autora i děj potřebuju najít na internetu. Zároveň ale Achebe dovede i Evropanům známá témata otevřít z úplně jiného pohledu – viz například. zbožnost, s jakou jeho rodiče přistupovali ke knihám, které doma měli, od Shakespeara až po literaturu v igboštině.

Aristoteles
Zdroj: Shutterstock, Finmag

Jak (ne)číst minulost

Kant: „Žlutí Indové nemají žádné nadání.“
Aristoteles: „Muž je od přírody nadřazený a žena podřadná, muž je vládcem a žena ovládanou.“
Hume: „Mám podezření, že negři a obecně všechny ostatní lidské rasy (…) mají vrozeno nepřátelství vůči bílým.“
...

Máme velikány historie posuzovat dnešními měřítky a bořit monumenty? Přečtěte si esej Juliana Bagginiho: 

Rasisti. Misogyni. Obdivuhodní

Co teď

Jak se vyrovnávat s kritikou a postřehy od lidí jako Achebe? Kdybychom na to přišli, nevedli bychom kulturní války. Britský spisovatel Caryl Phillips, který se narodil v Karibiku, zbožňuje Achebeho i Conrada. Achebeho se snažil před zhruba dvaceti lety přesvědčit, že se v Conradovi mýlí. Na konci rozhovoru ale Philips uznal, že i když Conrad skvěle píše a i když v jeho době nelze najít moc méně rasistických spisovatelů, Achebe má vlastně pravdu. Cituje Achebeho:

„Na konci 19. století na velmi krátkou dobu přišlo zpochybňování mise kolonialismu, a Srdce temnoty spadá do této doby. Ale nemůžete popírat moje lidství, jenom abyste prozkoumali svoje vlastní vnitřní rozpory. S tím se nesmířím. O mém lidství se nedebatuje a nemá se používat k tomu, aby doložilo evropské problémy.“

Conrada zatím školy neruší, ani ty nejvíc „woke“ na Západě. Evropští kritici mnohdy hrdě tvrdí, že pouze evropská filozofie a literatura je schopná sebekritiky či reflexe. Přijímat slepě obvinění jak na běžícím práce by ukázkou kritického myšlení nebylo. Jestli ale opravdu máme takovou sebereflexi, jak tvrdíme, měli bychom být schopní se angažovat ve smysluplné debatě, nastaví-li nám někdo zrcadlo dobrým argumentem.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (4)

Vstoupit do diskuze
Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo