Na Finmagu máme multirozhovor Jakuba Jetmara, Ondry Sliše a Anety Martínkové s Jaroslavem Tvrdoněm a Petrem Janušem z mého oblíbeného nakladatelství Rubato. Nepamatuju, že by si někdy vyměňovalo názory, dokonce ostré názory, pět lidí, tak prosím: první díl, druhý díl.
A to bylo taky to jediné, co jsem tenhle týden přečetl. Příprava newsletteru mi každý týden vezme čtyři až šest hodin a ty bohužel s dětmi v preventivní izolaci a rozeditovaným novým číslem Finmagu postrádám. Vzpomněl jsem si ale, že když jsem se loni podělil o nejradostnější knižní objevy dva dny před Vánocemi, spílali mi, že tak pozdě. Tak tedy letos dřív, ať předběhneme vlnu hospitalizací přepracovaných kurýrů.
Nové české knihy mě potěšily dvě. Slepé skvrny Daniela Prokopa jsem vychvaloval už v únoru a nebyl jsem jediný. Mnohem míň pozornosti, než by si zasloužila, zato dostala Výprava na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech Ondřeje Macla. Je to mladý kluk, píše si po svém, jak bylo poznat už v básnickém debutu Miluji svou babičku víc než mladé dívky. Teď už to nejsou básně, je to novela, hravá, zábavná, současná. Přesto vydaná v poněkud obskurním nakladatelství v malém nákladu a ne zrovna hezké grafické úpravě.
FINMAG V NOVÉM DESIGNU JE TADY. CO SE V NĚM DOČTETE?
Zdroj: FinmagUMĚNÍ JE BYZNYS • „Toho Picassa jsem neměl prodávat,“ říká Patrik Šimon, majitel 20 tisíc artefaktů • Proč jde cena uměleckých děl nahoru? Jaké padají rekordy v aukcích • Dokáže AI malovat jako Monet nebo Mucha?
BYZNYS JE UMĚNÍ • Mléko jako od babičky vyrábí Radim Hrůza z Vysočiny • Pivní sen, ze kterého se zatím neprobudila spolumajitelka Rodinného pivovaru Švihov Anna van der Weerden
STYL JE HRA • Dům architekta Petra Stolína jako způsob poznání • Cestovní kancelář Ježíš Kristus funguje úspěšně už stovky let • Elegie za spalovací motor
HRY, SNY, RADOSTI • „Čekala jsem to horší,“ říká třetí Češka, která vystoupala na Mount Everest • Dunajská delta je zase planetou ptáků • Proč si Martin Vajda, spolumajitel vinařství Sonberk, čte knihy feministek?
Vlastně mě nepotěšily dvě, ale tři. Na Nespavost Václava Janoščíka jsem slyšel takové ódy, až jsem se bál, že budu zklamaný. Kdeže, fantastická věc. Jenže jsem se s ní mohl poťochlat jen v knihovně, náklad je rozprodaný, dotisk se nechystá.
Nejvíc mě ale zasáhly tři autofikce z poslední dekády. Všechny bohužel dostupné jen v angličtině – doufejme, že se to brzy změní.
Maggie Nelsonová se v The Argonauts zabývá macešstvím a láskou k nebinárnímu člověku. Což nezní jako nějak široce sdílená témata, je to ovšem krásně univerzální kniha plná výstižných (sebe)reflexí, co že z nás dělá, kým jsme.
Anne Boyerová vypráví v The Undying: Pain, vulnerability, mortality, medicine, art, time, dreams, data, exhaustion, cancer, and care o svém boji s rakovinou. Hop na špek: rozmontovává všechna klišé o bojích s rakovinou. Bolest, tíseň, izolace, účty z nemocnic, vše prošpikované odkazy do literatury a dalších umění.
Rachel Cusková pitvá v Aftermath: On Marriage and Separation svoje čerstvě rozvedené manželství tak otevřeně, že jsem se chvílemi odvracel s pocity trapna a nemístnosti – a pak zas hned četl dál. Prima čtení na předmanželskou přípravu. (Trochu jako film Marriage Story, jen ještě větší depka.)
Pak jsem dohnal dvě klasiky. Mýtus o Sisyfovi Alberta Camuse mě při otevírání prvního lockdownu mentálně nachystal na ten druhý. „Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.“ A z Homo Faber Maxe Frische jsem si odnesl víc než jen cenný poznatek, že „Život není hmota, nelze ho zvládnout technikou,“ i když i ten by stačil. (Link vede na antikvariát – schválně, kdy se prodá?)
Audioknihy posloucháte? Já letos začal. Stalkera (a.k.a. Piknik u cesty) bratrů Strugackých vydalo Tympanum v překrásné verzi z knihovny pro nevidomé z konce osmdesátých let, ta nahrávka má dokonalou patinu. Opakovaným čtením Sekyry od Ludvíka Vaculíka jsem se ujistil, že je to „velký český román“, byť ani ne na dvě stě stránek. Tedy, tentokrát ji za mě četl Jan Kačer, i tady perfektní kombo formy a obsahu.
Dva poslední tipy s poznámkou. Všechny kočky jsou šedé od Karla Veselého a Miloše Hrocha jsem stále nedorazil, ale i za půlkou je to pořád čtivý úvod zároveň do populární hudby a zároveň do soudobé levicové kulturní kritiky. Duch Marka Fishera chodí i románem Praskliny Kláry Vlasákové. Na můj vkus moc popisný sloh a málo nečekaných twistů, ovšem vypadá to, že jsem v tom názoru spíš v menšině. Navíc jsem rád za každou českou beletrii, která řeší něco aktuálnějšího a univerzálnějšího než čtyřicátá léta na Českolipsku, takže zkuste sami.
Vypadá to, že po zbytek listopadu vám místo tipů na dlouhé zamyšlené články budu moct nabídnout jen podobné spatra sepsané tipy – pokud vás zajímá nějaká konkrétní oblast, nebojte se poptávat na michal.kasparek@gmail.com, pomůžete mi tím s přemýšlením.
