Počátek českého šoubyznysu i nacionalismu: „hříčky přírody“

„Je všeobecně známo o pražských dámách, že vždy ‚braly‘ na jinobarevné cizince mnohem více, než na vlastní rasu. O tom máme doklady z návštěvy Ašantů, Marokánů atd., po nichž byly naše dámy jako posedlé, neostýchaje se veřejně za nimi choditi zapřádati s nimi milostné a důvěrné pletky a ve veřejných hostincích se s nimi líbati,“ psal roku 1908 protifeministicky naladěný časopis Mládenec. Jak ilustruje replika z novinky antropologa Filipa Herzy, v našem postoji ke kulturním a jiným odlišnostem se od doby před sto lety leckdy moc nezměnilo.

Kniha Filipa Herzy je objevnou sondou do historie veřejného vystavování nejrůznějších, především tělesných kuriozit. Nejde však o historizující voyeurství; dnes nepředstavitelné přehlídky obrů, „divochů“ a liliputánů jsou odrazovým můstkem k úvahám o genezi české národní identity i o kořenech současného zábavního průmyslu.

Zdroj: Scriptorium

Filip Herza: Imaginace jinakosti: Pražské přehlídky lidských kuriozit v 19. a 20. století. Vydalo nakladatelství Scriptorium v dubnu 2020. 256 stran, 242 Kč.

Filip Herza‚ který patří k mladší generaci českých antropologů, se už delší dobu zabývá dějinami populární kultury, dějinami vědy a (post)koloniálními dějinami. Jeho zájem o vystavování abnormalit v druhé polovině 19. století je dlouhodobý a autor téma popularizoval třeba v rámci výstavy Postiženi normalitou (DOX, 2013), články i komentovanými procházkami. Jeho kniha je vynikajícím dokladem probuzení zájmu české historiografie o studium těla a tělesnosti (navazuje tak na práce Mileny Lenderové nebo Daniely Tinkové), historii populární kultury a i o obor tzv. disability studies.

Herza seriózně studuje to, čemu se v západní literatuře říká freak shows: veřejné přehlídky kuriozit, „hříček přírody“ a nejrůznějších „jinakostí“, které různým způsobem vybočovaly z kulturně a dobově podmíněného kánonu. Také v Praze druhé poloviny 19. století bylo velmi oblíbené vystavování obrů, liliputánů, siamských dvojčat, afrických „divochů“, lidí všelijak znetvořených či zvláštních. Ve své době šlo o regulérní celebrity, které měly své manažery i obdivovatele a jejich těla byla ceněnou součástí rodícího se zábavního průmyslu: protože se na nich dalo i dobře vydělat.  

„Černých venuší“ bylo víc

Kuriozity tohoto druhu fascinují obecenstvo dodnes, jejich zapojení je třeba principem reality show Little People, Big World a v jistém smyslu i české Výměny manželek. Proto není pochyb, že takové „cool“ téma by mohlo být zpracováno ryze komerčně, jak to třeba v případě českých „kmenů“ učinil Vladimír 518. Byl by to jistě dobrý artikl do prodejen suvenýrů, ale pluli bychom po povrchu, což jistě Filip Herza nechtěl. Naopak se zde snaží nahlédnout za kulisy pouhého vystavování. Na základě studia řady pramenů a dobových článků se snaží rekonstruovat, jak si návštěvníci kabinetů kuriozit a různých varieté v konfrontaci s „bytostně odlišným“ utvářeli představu sebe sama: jako bílého, heterosexuálního, především buržoazního národa.  

Co se této představě normality vzpouzelo, bylo často předmětem posměchu, zábavy, pohoršení, bohorovného ochranitelství, erotických tužeb a v neposlední řadě pečlivého měření a zkoumání.

Vícekrát jsem si při čtení Herzovy knihy vzpomněl na film Černá venuše (2010), který připomíná osud Jihoafričanky Saartjes Baartmanové, která byla počátkem 19. století vystavována ve Francii a v Anglii jako „Hottentotská venuše“: jako divoška v cirkusech, pak jako méněcenná rasa před antropologickými komisemi, až nakonec skončila v nevěstinci.

Herza skvěle dokládá, jak byl také v Praze v případě freak shows v dokonalé symbióze zábavní byznys a zájmy lokální vědy. Impresáriové potřebovali zaštítit prezentaci lidských kuriozit před úřady odkazem na vědecké autority. Ale i vědci si přišli na své: zarážející je popisovaný případ pražského antropologa Jindřicha Matiegky, který využil své známosti s ředitelem Olšanských hřbitovů a zde pochované „divochy“ nechal po několika letech exhumovat, aby jejich těla podrobil dalšímu zkoumání. Zatímco jinde se s tímto stínem kolonialismu muzea vyrovnávají a ukořistěné exponáty a ostatky vracejí do zemí původu, Matiegkem zneužité tělo Dahomejky Gutty se dodnes vystavuje v Hrdličkově muzeu UK.

Ňadra donny Hypolity

Národní listy. Národní knihovna Praha

V září roku 1923 vzpomínal v Národních listech v článku Před padesáti lety Ignát Herrmann (pod značkou Ypsilon) na dobu, kdy se za peníze ukazovali albíni, siláci, liliputáni, „dáma s pouhým trupem“ , „dáma s umrlčí hlavou“ (což ovšem nebyla dáma, nýbrž jen fáma) nebo – donna Hypolita.

Ke kořenům českého šoubyznysu i nacionalismu

Herza dobře ilustruje, že předpokladem úspěchu kuriózních jedinců nebyla jen tělesná dispozice, ale do značné míry i naučené dovednosti, jako hra na nástroj, akrobatické kousky a formy prezentace, které souzněly s očekáváním publika. Jejich prezentace nebyla sociálně bezpříznaková: liliputáni se často považovali za součást vyšší společnosti, čemuž odpovídalo i nákladnější oblékání a okázalá spotřeba. Obři naopak byli považováni za jednodušší, veskrze venkovské bytosti, což se u známého Hanáka Josefa Drásala dále umocňovalo nezbytným krojem.

Herza se záměrně nezaměřuje na dobový expertní diskurz o jinakostech (byť se mu v mrazivých pasážích o eugenice a degeneraci nevyhne), ale soustředí se hlavně na jejich obraz v populární kultuře, především v tisku, pamětech současníků, ale i v písních. V tomto je precizní, porovnává neuvěřitelné množství zdrojů, a získáváme tak velmi detailní obraz toho, jak asi lidské kuriozity vnímalo nejširší obecenstvo. Obrázek je to samozřejmě pokřivený, Herza zdůrazňuje záměrné využívání humbuku a přehánění, zcela v zájmu businessu s bizarnostmi. Funguje to stejně, jako když nahlédneme do dnešního bulvárního tisku.

Jiným stěžejním tématem je využívání jinakostí v českém národním hnutí konce 19. století. Výstavy „Habešanů“ a jiných domorodců na národopisných výstavách, karikatury Němců jako divochů, nebo vyobrazení siamských dvojčat Blažkových jako bytostných vlastenek... to vše dobře sloužilo v dobovém protiněmeckém tažení i konstrukci oprávněnosti českých zájmů v habsburské monarchii. Naopak v meziválečném Československu ve stejném boji za národ už byly přehlídky tělesných kuriozit spíše přežitkem: protože trendem byla převýchova těla a jeho využití pro blaho republiky, ne pro pobavení.

Repro z knihy Imaginace jinakosti

Opravdu jen exponáty?

Důrazem na zobrazení lidských „abnormalit“ v médiích se bohužel trochu vytrácí aktivita samotných hlavních aktérů. I když to nebyl autorův hlavní zájem, jak všichni ti obři, liliputáni, vousaté panny, nebo „divoši“ vnímali svou situaci? Do jaké míry byli schopni vyjednávat se svými agenty o podobě či podmínkách své prezentace? Podle Herzy to vypadá, že tito jedinci byli v soukolí nemilosrdného systému, který je jen zneužíval (což je nepochybné: cestovateli Emilu Holubovi pár let v Praze sloužila devítiletá jihoafrická dívka, v knize je popisován regulérní obchod s dětmi...). Jiní, jako srostlé sestry Blažkovy, však díky svému hvězdnému statusu patrně měly nepopiratelnou autonomii a snad i schopnost vyjednávat. Tato aktivita vystavovaných je v knize naznačena pouze v pár střípcích, i když by zasloužila samostatnou kapitolu (návod nemám: snad kromě využití deníků zúčastněných a dalšího pramenného výzkumu).

Ačkoli Herzova kniha vzešla z autorovy dizertace a obrací se spíš k odbornému publiku, nelze jí upřít poutavost a originální zpracování u nás dosud takřka neznámého tématu. Menší vadou na kráse je řazení dlouhé řady pojmů kladených do uvozovek (jako „Habešané“, „liliputáni“ apod.). Autor tím až úpěnlivě zdůrazňuje kulturní a historickou relativitu těchto pojmů (v jeho oboru samozřejmost), čtivost to ale občas dost znesnadňuje.

Filip Herza ukazuje, že i takto kuriózní a z hlediska „velkých dějin“ okrajové téma lze zpracovat se vší vážností a s kritickým přístupem, který současná historiografie poskytuje. Kniha by si jistě zasloužila filmové zpracování nebo alespoň další výstavu.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag