Od conquistadorů po nacisty. Němci v Jižní Americe

Ano. Po druhé světové válce uprchlo přes Atlantik podle odhadů na devět tisíc nacistů. Mezi nimi byli architekt holokaustu Adolf Eichmann nebo Josef Mengele. Dlouho se díky autorům špionážních románů spekulovalo i o Adolfu Hitlerovi a jeho cestě ponorkou do Argentiny. A řada někdejších nacistů v Jižní Americe žila a dožila klidný život, jen málokterý se nakonec musel za svoje činy zodpovídat jako Eichmann, kterého v roce 1960 Mossad unesl do Izraele.

Historie Němců a německých komunit v Jižní Americe se ale začala psát dlouho před druhou světovou válkou, vlastně hned krátce po „objevení“ Nového světa. Němečtí žoldnéři byli už mezi conquistadory – například dobývání Chile se v 16. století účastnil jakýsi „Bartolomé Flores“, vlastním jménem Bartholomäus Blum z Norimberku.

Kolonizovat Brazílii chtěl pro změnu hesenský puškař Hans Staden, jemuž se ovšem podařilo proslavit spíš jako autorovi největšího bestselleru v 16. století poté, co nesmírně živě popsal svoje zajetí indiánskými „lidojedy“ z kmene Tupinambá (česky vyšlo v padesátých letech a v reedici na přelomu století pod názvem Dvě cesty do Brazílie, původní titul, který by se dal přeložit jako Pravdivá historie a popis země nahých a strašlivých lidožravých divochů, nalézající se v novém světě Americe, zněl ale o něco lákavěji). Na krátkou chvíli se dokonce naskytla příležitost vybudovat německou kolonii na území dnešní Venezuely, které zadlužený habsburský císař Karel V. propůjčil bankéřům z rodiny Welserů.

Naděje na nalezení bájného, zlatem oplývajícího Eldorada uprostřed neprobádané divočiny ale během několika let ztroskotaly a stovky dobrodruhů zemřely na nemoci nebo ve střetech s indiány. Španělé si pak území vzali násilím zpět a zbídačené německé žoldnéře vracející se z pralesa nemilosrdně pobili. Kolonie Klein Venedig (Malé Benátky) existovala jen necelých dvacet roků (1528–1546).

Samba vycházejícího slunce

Před sto lety jich bylo pár tisíc. Brazílie si od nich slibovala levnou pracovní sílu, která nahradí v zemědělství otroky. Dnes v Brazílii žije přes dva miliony lidí s japonskými kořeny.

Samba vycházejícího slunce.
Příběh japonských imigrantů v Brazílii

 

Nové příležitosti

Němečtí vojáci, obchodníci nebo třeba důlní odborníci se na jihoamerickém kontinentu v dalších staletích objevovali převážně jako jednotlivci ve španělských a portugalských, ale také holandských či anglických službách. Příležitost k cílené kolonizaci se objevila teprve začátkem 19. století v souvislosti se vznikem nezávislých států.

Místní elity si na Španělsku vybojovaly obrovské území, avšak jen s mizivým počtem obyvatel. Pro představu: v Chile a Argentině žilo méně než milion lidí, v Brazílii na čtyři a půl milionu, z toho drtivá většina na úzkém pobřežním pásu. Přitom bylo potřeba zabezpečit vzdálené, v podstatě jen na mapě nakreslené hranice, využít surovinový potenciál a v neposlední řadě nahradit levnou práci otroků, jejichž dovoz z Afriky začínal být stále komplikovanější.

Na řadu proto přišla podpora masové imigrace, spojené mnohdy s doslova válečnými taženími proti indiánům, díky kterým si život na takzvané „krvavé hranici“ v chilské a argentinské Patagonii s ničím nezadal s americkým Divokým západem. Němečtí zeměměřiči, zoologové a další experti se účastnili vítězné expedice proti indiánům argentinského generála Julia Rocy v roce 1878, v Chile němečtí imigranti zakládali Puerto Montt a další osady na břehu jezera Llanquihue.

Příchod německých usedlíků do Brazílie alespoň zčásti rovněž souvisel s vojenskými konflikty, v tomto případě se sousedními státy. Císaři (Brazílie byla do roku 1889 na rozdíl od všech sousedů monarchie) usadili na nejjižnější hranici tisíce veteránů a jejich rodin, které z německých zemí ve 20. a 50. letech přivezli jako žoldnéře pro válku s Uruguayí a Argentinou.

Pestrá komunita

Němce, kteří se začali usazovat v Jižní Americe vedle dalších přistěhovalců z celého světa, zpočátku vedle mateřského jazyka mnoho nespojovalo. Pocházeli z různých konců Evropy od Porýní přes České země až po carské Rusko. Původní představa jihoamerických vlád, že nalákají pouze katolíky, se rychle rozplynula a uprostřed katolického moře se vynořily ostrůvky luteránství, kalvinismu i okrajových novokřtěneckých hnutí.

Zatímco do velkých měst se zpravidla vydávali jednotlivci, aby tu působili jako drobní obchodníci a později pracovali v továrnách, náboráři lákali inzeráty v novinách i vyvěšenými plakáty do práce v zemědělství. Například prvním přistěhovalcům do Chile stát propůjčil dvojici býků, krávu a stavební materiál a samozřejmě i kus půdy, nejednou původně patřící indiánům.

Právě zemědělské kolonie soustředěné kolem několika rodin ze stejných oblastí, nesoucí příznačná jména jako Nový Fribourg (Nova Friburgo) nebo Blumenau (podle lékárníka Hermanna Otty Blumenau), fungovaly v podstatě odtrženě od společností cílových zemí – cesty do velkých měst bývaly nesmírně vzdálené, nebezpečné a po velkou část roku neprůchodné.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Sen o „Novém Německu“

Centrální vlády ostatně v prvních desetiletích nejevily schopnost přistěhovalce integrovat. Ti ale vzbuzovali stále větší zájem vědců i politiků ze samotného Německa, které se v roce 1871 sjednotilo pod protestantskou pruskou vládou. Nová velmoc k početné komunitě v Jižní Americe upírala velké naděje: zvlášť jih Brazílie se měl podle vyznavačů velkoněmecké myšlenky jednoho dne připojit k Říši a nahradit kolonie, které Německé císařství tolik závidělo Britům a Francouzům.

Do odlehlých usedlostí ve státech Rio Grande do Sul a Santa Catarina tak se štědrou státní podporou zamířily stovky luteránských pastorů vybavení propagačními materiály, aby v Němcích rozličného původu rozdmýchali lásku k císaři a Deutschtum – němectví. Od Brazilců se neočekával odpor, Němci je na rozdíl od Američanů v souladu s tehdy populárními rasovými teoriemi považovali za zženštilé Romány, ještě zdegenerované míšením s africkými otroky a indiány.

Rasové teorie se paradoxně zamlouvaly i brazilským elitám, které si naopak od příchodu Němců a Evropanů vůbec pro změnu kromě hospodářských výhod slibovaly posílení vlastního národa o kýžený germánský element. Imperiální ambice i podpora separatistických tendencí v „brazilském Texasu“, jižanském státu Rio Grande do Sul, nicméně udělaly svoje a místní guvernéři začali zakládání nesmíšených komunit omezovat zákonem.

Sen o vzniku „Nového Německa“ pak vzal definitivně zasvé se začátkem první světové války, kde se Brazílie po útocích německých ponorek na brazilské lodě přidala na stranu Dohody. Hlavně Němci usazení ve městech, kteří přitom nejrychleji splynuli s většinovou společností, si prožili několik měsíců strachu z útoků na obchody a dokonce i katolické konventy předtím obnovené německými řeholníky.

Hnědé sympatie

Negativní zkušenost z první světové války ani jednu stranu neodradila a imigrace do Brazílie, ale i sousední Argentiny ve 20. a 30. letech pokračovala v rekordní míře. Cílem se tentokrát stala převážně velká města jako Buenos Aires a továrny německých průmyslových podniků, které v Jižní Americe působily. Z krachující Výmarské republiky odešly za vidinou lepšího života statisíce lidí.

Hořkost z válečné porážky, zkušenost s nestabilní republikou i prostá naivita při pohledu za oceán přivedla i řadu Němců k nacistickým sympatiím – od 30. let je v tom ostatně vydatně povzbuzovaly německé kulturní, vzdělávací a církevní organizace, které třetí říše začala využívat ke své propagaci stejně efektivně, jako to předtím dělala císařská vláda. Sympatie k Adolfu Hitlerovi a ještě víc k italským fašistům kromě toho neskrývaly ani jihoamerické elity.

Na fotografii je kadet Juan Perón. Řeč o něm bude ještě níž, zde pouze kvůli uniformě – jako ilustrace fascinace latinskoamerických armád prušáctvím.

Armádní špičky se už i před první válkou dobu obdivovaly „pruské“ disciplíně a v důstojnických sborech jihoamerických ozbrojených složek nechyběla řada etnických Němců. Jedním z nich byl i budoucí paraguayský diktátor Alfredo Stroessner, syn bavorského pivovarníka, který se ve 30. letech vyznamenal ve válce proti Bolívii.

Vrcholní politici – když zrovna nepocházeli přímo z řad armády – pro změnu vzhlíželi k tomu, jak se fašistům a nacistům podařilo soustředit moc, stabilizovat hospodářství a sebevědomě působit na mezinárodní scéně. Vzkvétaly rasistické a antisemitské teorie, povzbuzované opětovným rozšiřováním německého vlivu i územím i strachem z komunistické revoluce. Známá teze, že Jižní Amerika před válkou i během ní přijala desetitisíce židovských uprchlíků je sice pravdivá a část z nich pocházela přímo z Německa, avšak mohlo to být přáním vlád navzdory.

Například brazilský diktátor Getúlio Vargas, jehož Hitler ve 30. letech označoval za „velkého přítele“, zastupitelským úřadům v tajných oběžnících zakazoval vydávat víza osobám židovského vyznání a nařizoval, aby žadatele o emigraci do Brazílie předložili osvědčení o křtu. Ačkoli si mnoho Židů opatřilo falzifikáty, některé Vargasův režim odhalil a deportoval zpátky do Německa, kde jako komunistická uprchlice Olga Benáriová skončili ve vyhlazovacích táborech.

Za války

Náklonnost četných jihoamerických vůdců vůči totalitním režimům nutně neznamenala pohodlný život německé menšiny ani jejích příslušníků, kteří sympatizovali s fašismem a nacismem. Přestože se Vargasův režim známý jako „Nový stát“ (Estado Novo) v mnoha ohledech inspiroval Mussoliniho Itálií, místní fašizující hnutí i buňky německých národních socialistů v roce 1938 skončily spolu se všemi politickými stranami v ilegalitě.

Ještě hůř dopadli chilští nacisté poté, co se v roce 1938 pokusili o svržení prezidenta Artura Alessandriho – desítky pučistů, které se vzdaly bezpečnostním složkám, byly bez soudu zmasakrovány. Definitivní zlom nastal s druhou světovou válkou, kdy prudce vzrostl americký tlak na zákrok proti nacistům a potažmo německým, italským a japonským menšinám.

Vargasova vláda dokonce poslala vojáky na italskou frontu a doma tvrdě zakročila proti národnostním menšinám pocházejícím ze zemí Osy. Z němčiny se stal v podstatě zakázaný jazyk, německé firmy a pobočky německých společností přešly do rukou státu a stovky členů podezřelé komunity skončily na několik let v internačních táborech.

Internačním táborům se nevyhnuli ani Němci na „černých listinách“ amerických tajných služeb žijící v Kolumbii nebo Venezuele. Část z nich putovala přímo na území Spojených států a po válce do Německa, které třeba nikdy předtím neviděla. V americké internaci se ocitlo přes čtyři tisíce lidí německého původu z celé Latinské Ameriky ironicky včetně asi osmdesáti německých Židů prchajících před nacismem.

Juan Perón v roce 1945, rok před zvolením prezidentem. Foto Digitální knihovna španělského ministerstva obrany

Argentinské útočiště

Zatímco většina jihoamerických vlád se po zapojení Spojených států do druhé světové války relativně rychle připojila na stranu Spojenců a německá menšina pocítila menší či větší dopady tohoto rozhodnutí, jedna země odolávala až do poslední chvíle: „nejbezpečnější přístav, nejsvětější a nejnedotknutelnější útočiště těch nejhorších zločinců první poloviny 20. století“, jak svoji vlast nazval novinář Jorge Camarassa.

Vazby mezi Argentinou a (nejen) nacistickým Německem sahaly hluboko: armádní špičky se učily německé vojenské taktice už od dob císařské armády a k říši vzhlížely jako k možnému spojenci proti USA a ještě nenáviděnější Británii, která okupovala původně argentinské Malvíny (Falklandské ostrovy). Ne náhodou zachovala země v první světové válce přísnou neutralitu a po jejím skončení přilákala desetitisíce německých imigrantů a investice velkých podniků.

Mezi germanofily patřil i mladý důstojník Juan Perón, mimo jiné autor studie o vojenské strategii císařské armády, který strávil začátek druhé světové války na hranici mezi fašistickou Itálií a nacistickým Německem, které obdivoval pro jejich „velké morální hodnoty“. Nedlouho po návratu do Argentiny se Perón účastnil vojenského převratu, jehož vůdci se za každou cenu toužili vyhnout válce se zeměmi Osy.

Argentina vyhlásila válku Německu teprve 27. března roku 1945 – krátce před jeho kapitulací a jako poslední země Latinské Ameriky. Perón, který se mezitím stal mimořádně oblíbeným ministrem práce a rok po skončení války prezidentem, chtěl porážku využít k technologickému a ekonomickému pokroku a byl připraven udělat všechno pro to, aby přilákal německé elity.

„Dali jsme Němcům vědět, že jim vyhlásíme válku, abychom zachránili tisíce,“ vysvětlil Perón v roce 1975. „Vyměnili jsme si s nimi zprávy přes Švýcarsko a Španělsko. [Španělský diktátor] Franco rychle porozuměl našim záměrům a pomohl nám. Němci souhlasili. Když válka skončila, Němci nám pomohli vybudovat nové podniky a vylepšit staré.“

Krysí stezky

Argentina pod Perónovým vedením uvítala kromě špičkových vědců, inženýrů nebo akademiků i na pět tisíc válečných zločinců. K jejich vpašování do země využívala kromě Frankova Španělska zejména nacistické sympatizanty v katolické církvi, kteří uprchlé nacisty ukrývali v klášterech, opatřovali jim falešné doklady od Mezinárodního červeného kříže a pomáhali jim dostat se s argentinskými vízy na cestu přes oceán.

Skutečný rozsah neslavně proslulých „krysích stezek“ se stále ještě rozkrývá, existuje však jen málo pochybností, že o nich věděly katolické špičky i nejvyšší představitelé argentinské vlády. Nacistům se obvykle dařilo snadno ztratit ve velké komunitě a v případě zhoršení politické situace překračovat hranice se sousední Paraguayí nebo Brazílií, kde žily tisíce dalších Němců.

Jiní našli útočiště na chilsko-argentinském pomezí – v německou rodinou založeném městě Bariloche, kde se měl podle místních legend ukrývat sám Adolf Hitler. Přestože podobné fámy byly opakovaně vyvráceny, město rád navštěvoval kupříkladu Josef Mengele a Erich Priebke, jeden z pachatelů masakru ve Fosse Ardeatine, vedl místní německou školu.

Staří nacisté v Bariloche i v jiných německých městech otevřeně slavili Hitlerovy narozeniny a na stránkách velkých německých periodik v Argentině, jako byl deník Freie Presse nebo měsíčník Der Weg, ještě dlouhá léta obhajovali politiku třetí říše. V čele Die Presse, největšího německy psaného deníku mimo Evropu, ostatně stál bývalý poradce nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.

Klement v Buenos Aires...

... Eichmann v Jeruzalémě

Adolf Eichmann „ve výběhu“ v izraelském vězení. Foto: Tiskový odbor izraelské vlády

Na konci války se Adolf Eichmann dostal do amerického zajetí. Pro jistotu ale pochopitelně ne jako Adolf Eichmann. Ze zajetí se mu podaří uprchnout a nějakou dobu žije v Německu (už pod třetí falešnou identitou) jako chovatel slepic. Přesto se ale v Evropě bál prozrazení. Po výsleších jiných německých pohlavárů se už vědělo o jeho roli při vymýšlení i realizaci konečného řešení, která v roce 1945 v podstatě ještě nebyla známá.

Už v roce 1948 získal doklady na jméno Riccardo Klement a povolení ke imigraci do Argentiny. Odplouvá tam ale až v roce 1950. Na útěku po „krysích stezkách“ mu pomáhá organizace Stille Hilfe i někteří katoličtí kněží, známé je jméno rakouského biskupa Aloise Hudala, sídlícího ve Vatikánu. Za další dva roky za ním přijíždí jeho žena se třemi syny, čtvrtý se narodí už v Buenos Aires.

V Argentině žije Eichmann-Klement spokojeným obyčejným životem zaměstnance firmy Mercedes-Benz, než ho v roce 1960 vypátrá izraelská tajná služba. Po důkladném rozvážení se Izrael rozhodne nežádat Eichmannovo vydání. Nevěří, že by k němu mohlo dojít. A to přesto, že už pět let není prezidentem nacistům otevřeně nakloněný Juan Perón.

Izraelské komando pečlivě mapuje Klementův život a zvyky až 11. května bývalého plukovníka SS před jeho domem násilím naloží do auta a po několika dalších dnech ho zdrogovaného propašuje na palubě vládního speciálu pryč ze země. Mossad by byl rád zabil dvě mouchy jednou ranou a pátral intenzivně také po Josefu Mengelem, který se ale skrýval úspěšněji.

Soudní proces, který začal roku 1961, končí v roce 1962 Eichmannovou popravou.

Exotické Německo

Neonacistické aktivity včetně zakládaní politických stran a antisemitských útoků dodnes nejsou v jihoamerických zemích výjimkou, ani zdaleka se ale neomezují na osoby německého původu. Německé komunity ve skutečnosti po druhé světové válce s klesajícím počtem imigrantů v podstatě zmizely ve většinových společnostech.

Zbyla po nich jen jména a samozřejmě svébytná architektura a zvyklosti, ze kterých se staly vyhledávané turistické atrakce. Jihoameričané z přelidněných měst, kteří si to mohou dovolit, rádi tráví víkendy v bývalých německých koloniích postavených v alpském stylu, kde si mohou dopřát párky, preclíky a někdy si i zalyžovat.

Ještě raději slaví německé slavnosti: do brazilského Blumenau na Oktoberfest každý rok proudí přes půl milionu zvědavců a i v jiných městech se může návštěvnost svátků německé kultury a hlavně německé kuchyně směle rovnat s karnevalem. V současné Jižní Americe má všechno německé podobně exotický nádech jako třeba latinskoamerické tance v Evropě.

Německé vlivy se tak zařadily po bok těch španělských, portugalských, italských, arabských nebo japonských, zatímco sami Němci se bez ohledu na snění některých nacionalistů o samostatném „Novém Německu“ rozpustili s ostatními imigranty v jednom obrovském jihoamerickém tavícím kotlíku.

Na úvodní fotce se inzeruje Oktoberfest v argentinském městečku Villa General Belgrano. To je sice pojmenované po hrdinovi války o nezávislost a autorovi argentinské vlajky, založeno ale bylo Němci. A pro svůj horský, alpinský charakter přitahovalo imigranty ze Švýcar, Rakous a pochopitelně Německa. Prohlašuje se za „oktoberfestové hlavní město Argentiny“, v rámci Jižní Ameriky ale nemůže soutěžit s výš jmenovaným Blumenau v Brazílii. Foto: Matyáš Řehák / Shutterstock