Pozitivní diskriminace nemusí vždycky diskriminovat

Stejně jako u jakéhokoli testování, i v případě guláše záleží na tom, co přesně chceme z měření vyvozovat. Pokud jsme vlastníky gulášové hospody a chceme měřit právě schopnost vytvořit gulášek jako od babičky, test je téměř neprůstřelný. Praxe ale bývá trochu jiná: nejde nám specificky o guláš, ale o vaření obecně. Vaření českého národního pokrmu zastupuje širší, obecnější schopnost. Věříme, že kvalita guláše docela přesně odpovídá obecným kuchařským schopnostem uchazeče. Víme sice, že někomu jdou líp knedlíky a jinému špagety, takže náš úsudek o rovnosti guláše a vaření obecně zatíží naše měření nějakou chybou – ale tak to zkrátka je, nemůžeme přece po každém chtít, aby předvedl všechny myslitelné pokrmy.

Takové úvahy, byť docela logické, jsou správné jen v případě splnění jednoho opomíjeného předpokladu: totiž že guláš reprezentuje kuchařské schopnosti všech účastníků zhruba stejně. Kdyby u nás chtěl vařit třeba Ital, který se do Česka zrovna přestěhoval za ženou, nejspíš bychom chápali, že jeho první pokus o guláš jeho kulinářské schopnosti podhodnocuje – a buď bychom se s ním domluvili nějak jinak, nebo bychom všechny uchazeče nechali připravit třeba lososa.

Pokud by se ale jednalo o složitější testování, které se místo vaření snaží změřit třeba manažerské nebo studijní předpoklady, snadno bychom si mohli podobného problému nevšimnout. Anebo všimnout, ale nemít žádnou neutrální možnost: on totiž nakonec ani „test lososem“ nemůže být úplně nezaujatý, protože i ten se v různých zemí připravuje s různou intenzitou. A v takovou chvíli může být vhodným, byť třeba ne dokonalým řešením reálných problémů, pozitivní diskriminace – které tu ve skutečnosti žádnou diskriminaci nepředstavuje.

Diskriminace ojetých volkswagenů

Manažeři, kteří za výběr uchazečů zodpovídají, nevědí a nemůžou vědět, jak dobrý bude konkrétní uchazeč. Vybírají si na základě nepřímých indicií, které s kvalitou zaměstnance nějak souvisejí: jeho vzdělání a zkušeností, výsledků testů a podobně. Výběr je založený na domněnce, že zvolená kritéria nějak odrážejí vlastnosti uchazečů, které zas nějak souvisejí s jejich pracovními úspěchy. Jenže ani jedna z těch dvou souvislostí nebývá úplně stoprocentní. A právě ona nedokonalost v odhadu budoucích schopností na základě dostupných informací poskytuje prostor k systematickému zvýhodňování a znevýhodňování nějakých skupin lidí – nebo třeba aut.

Při koupi ojetiny se do jisté míry spoléháme na počet ujetých kilometrů coby měřítko kvality. Samozřejmě chápeme, že se nejedná o přesný ukazatel kvality auta a že jednotlivé vozy se od sebe liší. Jenže kromě docela náhodných lepších, nebo horších vlastností konkrétního auta se projevují i určité obecné tendence: auta, která najela pár set tisíc kilometrů po dálnicích, na tom můžou být líp než ta, která vozila myslivce po posedech a najela přitom násobně míň.

Při návštěvě autobazaru takové otázky zvažujeme – ne proto, abychom „pozitivně diskriminovali“ volkswageny po bavorských obchodnících, ale abychom si koupili co nejlepší auto. Trochu formálněji řečeno, bereme v úvahu, že vztah daného ukazatele (počtu kilometrů) a kvality vozu se u různých skupin aut liší.

Při koupi auta takové záležitosti bereme intuitivně v úvahu – jenže u obecnějších, institucionálních rozhodnutí často na podobné přizpůsobování chybí prostor. I při výběru uchazečů vycházíme z docela stejné rovnice, jen namísto ujetých kilometrů známe výsledky nějakého testu, jemuž přikládáme určitou váhu.

Zavrhovat nějakou formu speciálního zacházení s těmi, koho jako společnost diskriminujeme, bez hlubšího uvážení, je nicméně stejně hloupé a ideologické jako ty diskriminované slepě vyzdvihovat jen na základě původu nebo pohlaví.

Za slovem „test“ se přitom může skrývat cokoli, od odhadu IQ na základě skutečného testu po „zářezy“ v životopisu nebo pocit personalisty. A protože se od sebe různí lidé liší, dává smysl předpokládat, že se od sebe mohou lišit i různé skupiny lidí. Třeba Češi a cizinci, bělejší a tmavší lidé, muži a ženy, Jihočeši a Severomoravané.

Typickou ukázkou může být vysokoškolský diplom: mimo specializovaných profesí ho vyžadují i zaměstnavatelé mnohých administrativních pracovníků, kteří nepotřebují žádné konkrétní vzdělání, jen prostě nějaký titul. Nejedná se tak o důkaz o konkrétních znalostech, ale o obecných charakteristikách uchazeče o práci: nejspíš kombinace schopnosti se učit, ochoty plnit formální požadavky vysoké školy, cílevědomosti, kariérního zaměření.

Určitý vztah mezi takovými charakteristikami a dosaženým vzděláním nejspíš existuje, aspoň z pravděpodobnostního, statistického pohledu, takže se nejedná o hloupý požadavek. Jenže v sobě zároveň nese určitý potenciál k systematickému podhodnocování některých skupin lidí a nadhodnocování jiných. Pro dítě dvou vysokoškoláků bude rozhodnutí ke studiu a jeho dokončení trochu něco jiného než pro dítě dvou lidí bez maturity. Stejně tak to bude trochu jiné rozhodnutí pro Pražana, který má školu za rohem, a člověka z regionu, odkud by se za studiem musel přestěhovat.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Ona rovnice, podle které se rozhodujeme, tak bude pro různé skupiny lidí trochu odlišná. Pokud se budeme pomocí vzdělání pokoušet posuzovat motivaci a kariérní orientaci uchazeče, nejspíš nadhodnotíme ty, jejichž rodiče jsou vysokoškoláci, a podhodnotíme ty, jejichž rodiče skončili se základní školou. Pokud se budeme prostřednictvím vzdělání snažit odhadnout „intelektuálnost“ nebo „distinguovanost“ uchazečů, dost možná naopak nadhodnotíme ty, jejichž rodiče mají základku, a podhodnotíme potomky vysokoškolských rodin – protože takové vlastnosti se možná sdílejí víc v rodině než ve škole.

Pozitivní diskriminace v mezích normy

Podobně jako u aut zohledňujeme, jestli jezdila po dálnicích, nebo mezi výmoly, i u vzdělání nebo výsledků nějakých personalistických testů by dávalo smysl zohledňovat, komu jsme daný výsledek naměřili. A určitým skupinám lidí třeba jejich výsledky vynásobit nějakým indexem, který by je „uměle“ zvýšil. Pokud bychom skórovali zmiňované guláše, možná bychom dosahovali větší přesnosti při výběru kuchařů, kdybychom Italům jejich „gulášové skóre“ zdvojnásobili.

Abychom se mohli rozhodnout správně, potřebovali bychom velkou skupinu lidí, kteří mohli být při svém přijetí nadhodnocováni nebo podhodnocováni, třeba blonďatých a černovlasých. Kdybychom si z nich vybrali pár set těch, kteří jsou v práci zhruba stejně úspěšní, mohli bychom potom měřit, čím se vlastně vyznačovali při přijímacím řízení. Možná bychom zjistili, že ze skupiny stejně úspěšných zaměstnanců měli blonďatí v průměru nižší výsledky IQ testů a nižší vzdělání – a mohli tak uzavřít, že blonďatí, kteří vycházejí z testů stejně jako černovlasí, jsou ve skutečnosti o pár procent lepší.

Jenže taková data nemáme. A zatímco u barvy vlasů bychom je nejspíš získat mohli, u skupin lidí, o nichž se obvykle v kontextu diskriminace mluví, takové údaje nejspíš nezískáme nikdy. Konkrétní řešení tak nemáme, nicméně je zjevné, že se jedná o empirickou, nikoli ideologickou otázku.

Důvody přitom bývají složitější, než abychom si jich všimli na první pohled. Představme si docela obyčejný vědomostní test, který nabízí na každou otázku čtyři volné odpovědi, z nichž je právě jedna správná. Za správnou odpověď účastník dostane bod a za chybnou ztratí čtvrtinu bodu, takže by teoreticky mělo volení náhodných odpovědí na otázky, kterým student nerozumí, vyjít nastejno jako jejich nezodpovězení. Praxe je ale trochu jiná, pokud tedy otázek není extrémně vysoké množství.

Pokud by test rozhodoval o přijetí jednoho zaměstnance ze sta podobně schopných uchazečů, hádat se vyplatí: nejúspěšnějšího výsledku nejspíš dosáhne ten, kdo bude mít jak dobré předpoklady, tak štěstí. Pokud by ale firma přijala osmdesát ze sta uchazečů, naopak se spíš vyplatí konzervativní strategie, která vaše výsledky nepodkope v případě smůly na odhadované odpovědi. A totéž platí i obecněji: pokud má nějaká skupina vyšší variabilitu znaku, který měříme, její členové snáz uspějí ve vysoce konkurenční volbě, a naopak snáze propadnou u těch nejjednodušších zkoušek.

Určitá forma zvýhodnění určitých skupin tak nemusí nutně znamenat, že bychom chtěli mít ve vedoucích funkcích poměrný počet mužů a žen, blonďatých a černovlasých nebo etnických Slovanů a Romů, abychom tím demonstrovali, že jsme společností všech zúčastněných. Chceme-li do elitních pozic najít ty nejlepší, potřebujeme zohlednit, jak měřit a porovnávat kvality různých lidí, aniž bychom některé z nich systematicky podhodnocovali.

Jestli má do rozhodování soukromých subjektů zasahovat stát, je otázka úplně jiná – dost možná by to napáchalo víc škod než užitku. Z druhé strany systematické podhodnocování nějakých skupin obyvatel společnosti škodí, takže nějakou formu jeho znevýhodnění je možné chápat i jako docela obyčejné zdanění negativních externalit. Jestli takovou argumentaci přijmeme, nebo ne, je věcí názoru.

Zavrhovat nějakou formu speciálního zacházení s těmi, koho jako společnost diskriminujeme, bez hlubšího uvážení, je nicméně stejně hloupé a ideologické jako ty diskriminované slepě vyzdvihovat jen na základě původu nebo pohlaví. Protože zdánlivě objektivní kritéria vůbec objektivní být nemusí. A často skutečně nejsou, byť můžou kromě obvykle diskriminovaných skupin naopak drobně znevýhodňovat majoritu: třeba muže v typicky mužských armádních pozicích nebo bílé Američany napříč různými profesemi.

V těch nejčastějších situacích to ale bývá naopak: výběr studentů nebo zaměstnanců se často snaží sázet na jistotu, a tedy raději znevýhodnit ty, kdo se nějakým způsobem liší, aby náhodou nepřinesli problémy. A taky proto, že na znevýhodnění nemusí být vůbec patrné na první pohled. Všechno je neutrální a objektivní, jen se chudák Ital nedostane do steak house, protože pokazí guláš, který se tam vůbec nevaří.