Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Kdo se nespálí, nic se nenaučí: důvěřovat druhým se vyplácí

Hugo Mercier
Hugo Mercier
21. 1. 2020
 5 440

Ten, kdo nikomu nic nevěří, se nikdy v nikom nezklame. Ale taky se nikdy nenaučí, komu se důvěřovat dá. A nikdy tedy nebude, jak se říká, sklízet plody spolupráce.

Kdo se nespálí, nic se nenaučí: důvěřovat druhým se vyplácí

Všichni známe někoho, komu uškodila přílišná důvěřivost – podvedené zákazníky, zhrzené milence, opuštěné přátele… Většinou najdeme i někoho, kdo zklamal naši vlastní důvěru. Tyhle přímé i nepřímé zkušenosti nás pak vedou k přesvědčení, že lidé trpí přílišnou důvěřivostí, často hraničící s naivitou.

Ve skutečnosti nám ale důvěra schází.

Nedáš, nedostaneš

Vezměte si data o důvěře ve Spojených státech (k podobným výsledkům bychom došli přinejmenším ve většině bohatých demokratických zemí). Mezilidská důvěra, tedy míra toho, jak moc si lidé myslí, že jsou ostatní všeobecně důvěryhodní, je nejnižší za posledních skoro padesát let. Že by se ale lidem dalo věřit míň než dřív je ale nepravděpodobné: výrazný propad ve statistikách trestné činnosti ukazuje na opak. Na dně je i míra důvěry v média – i přesto, že mainstreamová média podávají informace s obdivuhodnou (i když ne bezchybnou) přesností.

Důvěra ve vědu se oproti tomu drží na poměrně dobrých číslech, většina lidí vědcům věří ve většině případů. Aspoň v některých tématech, od klimatické změny po očkování, ale část populace vědě nevěří dost – a důsledky jsou ničivé.

Sociální vědci zkoumají důvěru a důvěryhodnost lidí řadou různých nástrojů. Nejoblíbenější je takzvaná trust game (hra důvěry). Účastní se jí dva hráči, většinou anonymní. První hráč dostane drobnou částku, dejme tomu deset dolarů, a musí se rozhodnout, kolik z ní předá druhému hráči. Předaný obnos se pak ztrojnásobí a druhý hráč se rozhoduje, kolik pošle zpátky prvnímu. Aspoň v západních zemích se důvěra vyplácí: čím víc peněz první hráč předá, tím víc mu druhý hráč pošle zpátky a s o to větším obnosem pak skončí. I přesto předávají první z dvojic hráčů v průměru jen polovinu částky, kterou dostali. Některé výzkumy pracovaly s variantou hry, při které účastníci znali etnickou příslušnost svých protihráčů. Hráči pak pod vlivem svých předsudků některým skupinám nedůvěřovali – v Izraeli třeba asijským a africkým imigrantům i jejich potomkům narozeným v Izraeli, v JAR černošským studentům – a předávali jejich příslušníkům míň peněz, i když se tyhle skupiny ukázaly být stejně důvěryhodné jako ty, které ostatní respektovali víc.

Pokud jsou lidé a instituce důvěryhodnější, než si myslíme, proč svou chybu nenapravíme? Proč nedůvěřujeme víc?

Kdo nehraje, nevyhraje

V roce 2017 jsem měl tu čest navštívit společenského vědce Tošia Jamagišiho, který mě pozval do svého bytu v Mačidě, městě v prefektuře Tokio. Kvůli rakovině, která mu o několik měsíců později vzala život, byl zesláblý, ale zůstalo mu mladické nadšení pro výzkum i bystrá mysl. Probírali jsme při té příležitosti jednu jeho myšlenku, která má pro výše položenou otázku hluboké důsledky: informační asymetrii mezi důvěrou a nedůvěrou.

Když někomu důvěřujete, zjistíte nakonec, jestli byla vaše důvěra opodstatněná, nebo ne. Známý se vás zeptá, jestli může pár dní přespat u vás doma na gauči. Pokud budete souhlasit, zjistíte, jestli je váš známý dobrý host. Kolegyně vám doporučí používat novou softwarovou aplikaci. Pokud se budete řídit její radou, zjistíte, jestli nový software skutečně funguje líp než ten, na který jste byli zvyklí.

 

Když ale někomu nevěříte, většinou nikdy nezjistíte, jestli jste udělali dobře. Pokud známého domů nepozvete, nezjistíte, jak dobrý host to je. Pokud se nebude řídit radou kolegyně, nezjistíte, jestli je nová softwarová aplikace skutečně lepší, a jestli tedy vaše kolegyně dává v téhle oblasti dobré rady.

Tato informační asymetrie znamená, že se dozvíme víc díky důvěře než díky nedůvěře. Když důvěřujeme, dozvídáme se navíc nejen něco o konkrétních lidech, ale i obecně o situacích, ve kterých bychom měli nebo neměli důvěřovat. Zlepšujeme se v důvěřování.

Jamagiši a jeho kolegové prokázali výhody učení se skrz důvěru. Jejich pokusy se podobaly „hrám důvěry“, ale účastnici spolu mohli před rozhodnutím, kolik si (ne)poslat peněz, komunikovat. Ti účastníci, kteří důvěřovali protihráčům nejvíc, byli zároveň lepší ve schopnosti odhadnout jejich důvěryhodnost, tedy to, komu peníze poslat.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Neboj

Podobný vzorec najdeme i v jiných oblastech života. Lidé, kteří víc důvěřují médiím, jsou sečtělejší v politice a aktuálním dění. A čím víc lidé věří vědě, tím vědecky gramotnější jsou. Prokazuje to jen souvislost, ne důsledek, ale to, že se důvěřivější lidé lépe učí rozpoznávat, komu důvěřovat, dává smysl. Stejně jako u všeho ostatního u důvěry platí, že cvičení dělá mistra.

Jamagišiho poznatek nám dává důvod důvěřovat. Celá věc se ale dál zamotává: pokud důvěra vytváří příležitosti k učení, měli bychom důvěřovat spíš až příliš než nedostatečně. Paradoxně nás ale může přesně ten důvod, proč důvěřovat víc – to, že nám důvěra přináší víc informací než nedůvěra – přimět k tomu důvěřovat méně.

Když naši důvěru někdo zklame – když důvěřujeme někomu, komu jsme důvěřovat neměli – důsledky silně pocítíme: jsme naštvaní až rozzuření a zoufalí. Pozitiva – to, co jsme si z naší chyby odnesli – je pak snadné přehlédnout. Cena za to, že jsme někomu nedůvěřovali, je oproti tomu zpravidla nepostřehnutelná. Nedozvíme se o přátelství, které jsme mohli navázat (kdybychom nechali známého přespat u nás na gauči). Neuvědomíme si, jak cenné můžou být některé rady (jako kdybychom při výběru softwarové aplikace dali na kolegyni).

Nedůvěřujeme dost, protože cena za zrazenou důvěru je příliš patrná, zatímco výhody – ponaučení – plynoucí z nesprávně vložené důvěry, stejně jako důsledky nesprávně vložené nedůvěry, zůstávají skryté. Na tyhle skryté náklady a přínosy bychom měli myslet – na to, co se díky důvěře můžeme naučit, s kým se můžeme spřátelit a jaké znalosti můžeme získat.

Dát lidem šanci není jen morálně správné – je to i chytré.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (29)

Vstoupit do diskuze
Hugo Mercier

Hugo Mercier

Hugo Mercier se v pařížském Institutu Jeana Nicoda zabývá evoluční a kognitivnéí psychologií. S Danem Sperberem napsali knihu The Enigma of Reason (2017), česky jako Záhada rozumu, samostatně mu v roce... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo