Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Hegel ukazuje, že jsme ještě pitomější než mainstream

Jakub JetmarOndřej Sliš
Jakub Jetmar, Ondřej Sliš
3. 11. 2019
 27 492

Bádá a přednáší o těch nejsložitějších dílech, přesto ji studenti filozofie oceňují pro její srozumitelné a humorné výklady. O autorovi snad nejkomplikovanějším, Hegelovi, vloni dokonce vydala Tereza Matějčková knihu. Hlavně o ní se bavíme v druhé části našeho rozhovoru.

Hegel ukazuje, že jsme ještě pitomější než mainstream
Další fotky
v galerii (6)

První díl velkého povídání nejen o velkém filozofovi hledejte zde:

Přes Hegelovu fenomenologii světa jsme se dostali ke mnoha dalším tématům. Na přetřes přišel Jarda Dušek a Čtyři dohody, globální klimatická krize nebo potřeba kázně. Co si ale v rozhovoru čtenář najde, si netroufáme odhadovat. Jedna filozofka nám totiž kdysi řekla: „Když spolu mluví dva lidé, tak z toho vznikne vždy něco víc.“

Loni vám vyšla knížka Hegelova fenomenologie světa. Proč jste ji publikovala nejdřív v němčině?

Já tak psala dizertaci, takže to bylo jednodušší. Ale byla v tom i ješitnost: kniha v němčině vypadá líp než v češtině, přinejmenším v životopisu. Když jsem ale dizertaci dopsala, tak jsem se začala bát, že bude těžké ji v němčině i vydat. Asi jsem měla o německé akademii příliš vysoké mínění. Pustila jsem se proto do horečného překládání, aby vyšla alespoň česky – navíc si o ni říkali studenti… Vydání v němčině nakonec bylo bezproblémové, česká kniha se mně ale líbí řádově víc.

Esteticky?

To také, je v pevné obálce. Ale hlavně kvůli striktním představám Němců, jak má vypadat akademická práce. V české verzi jsem mohla všechny ty dlouhé diskuze a odkazy, které by nikdo nečetl, proškrtávat, což knize neublížilo. Naopak. Mohla jsem se víc soustředit na intepretaci, projasnění. Jak říká Nietzsche, je potřeba mít odvahu k jednoduchosti.

Tereza Matějčková: Hegelova fenomenologie světa

Tereza Matějčková: Hegelova fenomenologie světa. Vydalo nakladatelství Oikoymenh ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR v roce 2018. 373 stran, 322 korun a 20 haléřů (cena u nakladatele)

Máte na knihu už nějaké reakce?

Nikdy jich samozřejmě nebude tolik jako na recenzi Jordana Petersona… Reakce mám jinak v zásadě pozitivní. Jen vidím, že tam Němcům něco úplně nesedí: já to na jejich poměry příliš střílím, plácám páté přes deváté, což je pravda. Snažím se v tom krotit, ale moc mi to nejde. V Česku reakce oceňovaly, že je to vlastně první celková intepretace Fenomenologie ducha. Oni se totiž lidi většinou zastaví u jednoho tématu. Pán – rab, typicky. Podle mě ale tohle čtení nedává příliš smysl.

Hegel totiž Fenomenologii psal jako román, takže by ji člověk měl přečíst alespoň jednou celou… A to udělal málokdo z hegeliánů. Musíte ji proběhnout, jakmile se zastavíte uprostřed, tak nemáte šanci. Já to dočetla a vyšvihla celkovou intepretaci, což asi souvisí s tím, že nejsem perfekcionistka. Pokud jde o psaní – musíte to sekat. Kdyby vám šlo o dokonalost, tak nevím, co byste měl dělat, možná nic.

Je němčina vhodnější pro filozofování?

To rádi říkají Němci, ale já tomu nevěřím. Myslím, že každý jazyk si vytvoří svou filozofii, terminologii. Řečeno s Hegelem: nevymlouvejte se, že jazyk kulhá. To vy kulháte. Jistě, němčina je velmi přesná, můžete si hrát s neologismy… To ale může být i past: vytvoříte si paralelní jazyk, což podle mě není úplně žádoucí. Třeba jazyk Heideggerův mně připadá místy komický, což je samozřejmě troufalé, protože o Heidedeggerovi jedině dobře.

Vy jste mu ale v recenzi na jeho knížku Černé sešity taky pořádně naložila!

A tak samozřejmě, on nemá žádný smysl pro humor, to je jeho hlavní problém. Mně by zas tak nevadilo, že byl nacista, to se člověku stane. Ale jak on se bere vážně, svoje učení vidí jako završení..., což činí ostatně i Hegel, ale u Hegela je v tom ironie, která je podle mě Heideggerovi cizí. V Černých sešitech z něho patos vyloženě sálá, a to je opravdu nevkusné.

Jakkoliv samozřejmě vím, že to byl mimořádný filozof, spolu s Wittgensteinem jeden z největších ve 20. století. V něm je ale jasnost, krása jazyka. Heidegger si hraje na básníka a neumí to. To se mně na něm nelíbí. A pak ta absence humoru, tím potopíte všechno. Na tu recenzi jsem vlastně taky dostala poměrně dost reakcí.

Jaké byly?

Podobné jako na Petersona, ale od akademické obce. Tam se v několika lidech opravdu probudila touha bránit svého hrdinu proti doktorandce, která si vyskakuje, přitom je úplně blbá. Ale zase je fajn vidět to nasazení, že to v někom budí vášně. Když jednou na Vltavě o Černých sešitech mluvil německý filozof Dieter Thomä, tak přišla na Radu Českého rozhlasu stížnost, že je nezodpovědné dávat do vysílání někoho, kdo Heideggerovi vůbec nerozumí.

Je potřeba moct nadávat na dobré lidi. Kritizovat jen špatné věci, z toho nic nemáte. Houellebecq pěkně odpovídá kritikům, podle kterých je špatný spisovatel. Aby prý nebyl, když kolem něho vycházejí samé blbosti.

To je komická představa, že Rada řeší výklad Heideggera. Když se ale vrátíme k Hegelovi, tak je jeho těžko srozumitelná tvorba ještě pořád aktuální, anebo jde vážně jen o poučnou exkurzi do historie myšlení?

On chtěl Fenomenologii napsat srozumitelně, aby se mohl každý jen tak začíst. To opravdu nedopadlo, jde o jednu z nejsložitějších knih. Se záměry filozofů to tak bývá. Předvedl ale pozoruhodný – nejen – jazykový výkon, protože třeba ještě Kant psal některé texty v latině, němčina se nezdála pro filozofii vhodná.

Mně na něm ale připadá hlavně zajímavé, že formuloval základní problémy moderní filozofie, které jsou dodnes aktuální. Píše třeba o nukleární rodině, o té, kterou dnes chápeme jako tradiční a kolem které je mnoho kontroverzí. On se obrátil proti tehdejší rozšířené rodině, která je spjata s půdou, kde je muž dominantní a děti jsou majetkem. Vyjadřuje se ve prospěch zákonů na ochranu dětí, politických práv pro ženy, řeší očkování: to všechno jsou evergreeny našeho veřejného života. Tehdy byl obrovský filozofický rozmach. Měnil se jazyk, filozofové oslavovali francouzskou revoluci, zároveň řešili obavy z ateismu, světských utopií… nebo se v nich naopak zhlédli.

Hegelmemes

Nikdo není tak velký, aby nebyl ironizován nebo využit jako hrot k sarkastickému popíchnutí někoho jiného.
Další obrázky v galerii (6)

Autorům memů se omlouváme, že je neuvádíme. Nedařilo se je dohledat

To je od filozofa absolutního vědomí… zklamání?

My jsme Hegela trochu podezřívali, že spíš píše o nesrozumitelných věcech – třeba o Duchu, o kterém nikdo pořádně neví, co znamená…

Ano, Hegel mluví o duchu, třeba taky o duchu doby. To pro nás může znít metafyzicky. Znamená to ducha svatého nebo co vlastně? Duch je pro Hegela sdílený žánr, duch společnosti je vlastně atmosféra společnosti nebo třeba taky sdílené hřiště. Něco, co nás silně formuje, aniž jsme si toho většinou vědomi. Proto také definoval filozofii jako poznání známého. A i když už ducha doby reflektujeme, tak způsobem, který je pro danou společnost charakteristický. Každý je synem své doby, to je taky jeho obraz.

To taky znamená, že nemyslíme v nás, ale vně nás. Myšlení chápe, ne zcela, ale v rozhodující míře, jako společenský proces: neumíme jinak než myslet ve skupině. Jistě, bez jednotlivce, bez individuální svobody by nebyla moderna. Platí ale i to, že v nás je vždycky víc toho, čím nejsme, než čím jsme. Co my jsme, to je schopnost vymezit se z toho, co nám je dobově dané.

G. W. F. Hegel

GWFH

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) byl vůdčí postavou německé idealistické filozofie (1770–1831). Bývá považován za autora řady nesmírně složitých děl a teorií, které ovlivnily generace dalších myslitelů. Jako příklad může sloužit jeho filozofie dějin, kterou rozvinul a přetvořil Karel Marx. Jeho nejznámější prací je Fenomenologie ducha, kterou Matějčková interpretuje ve své knize „jako popis cesty, na níž vědomí na každé ‚zastávce' formuluje konkrétní model světa“. Z pochopitelných důvodů se dnes Hegel šíří zejména formou memů.

Tím Hegel prolomil naivní představu osamoceného myslitele. To však neznamená, že by byl Hegel zaměřen proti jednotlivci. Lze to vidět i tak, že každý člověk, který se o něco snaží, je hrozně cenný pro své prostředí. Budí a podněcuje ostatní, vytváří strukturu, která potom může vynést někoho opravdu dobrého. To je důležitá věc kvůli představě, která přežívá v české akademii. Tedy že když je někdo dobrý, tak musí vypadnout do zahraničí. Protože co by tady dělal. No dobře, ale pak se tedy nevytvoří intelektuální život, o který se mohou opřít třeba studenti. Je potřeba mít možnost nadávat na dobré lidi, s nimiž nesouhlasíte. Neustále kritizovat jen špatné věci, z toho nic nemáte.

Pěkně o tomhle píše už zmíněný Houellebecq. V jedné knížce odpovídá kritikům, podle kterých je špatný spisovatel. Na to říká, že ještě aby nebyl, když kolem něho vychází samé blbosti. To Schopenhauer měl štěstí: mohl nadávat na Hegela, na kterého chodily plné auly, zatímco on přednášel sám. Ke konci jeho života se ale začíná lámat. Hegelův optimismus střídá Schopenhauerův pesimismus. Duch doby se změnil.

Pokud tedy Hegel říká, že rozlišování jedince a společnosti je trochu bláhové… Dá se to pak vztáhnout k debatám, ve kterých se lidé přou, jestli jedince určuje spíš nature (genetika), nebo nurture (výchova, okolí)?

Síla Hegela je v tom, že on dlouho před těmito debatami ukázal, že tato rozlišení dávají smysl na rovině „abstraktní“, „pojmové“. Má samozřejmě smysl rozlišovat mezi jedincem a společností, v tu chvíli ale vytváříme model skutečnosti. A ten nejde zaměnit za skutečnost samotnou. Já musím být vždy schopen poodstoupit a vědět, že jde o model. Často ale podlehneme tomu, že to, co jsme si namodelovali, považujeme za náš svět, a pak se na svět zlobíme, že nám v tom dělá bordel.

Ale k tomu jednotlivci a společnosti: základní struktura Hegelova myšlení stojí na vzájemném působení, ze kterého vznikne něco, co přesahuje jednoho i druhého. Hezky to ilustruje na případě odpuštění, když si vezme slovo Versöhnung, což znamená „činit pokání“. To je samozřejmě křesťanský pojem, který ale vztáhne ke každodennímu chování. Ve stěžejní pasáži Fenomenologie ducha dokonce říká, že nejdůležitější schopností člověka je odpustit, když se mu stane křivda. Tak tohle, jestli říká filozof absolutního vědění, tak to je takové… zklamání trošku, řeknete si.

Nestává se člověk člověkem v bojích? Nejsme vlastně moc zajištění? Sartre jednou velmi dialekticky řekl: nikdy jsem se necítil tak svoboden jako v obsazené Paříži. Najednou ví, co je to svoboda, a co není.

Přesně na této každodenní situaci svou dialektiku Hegel ilustruje. Někdo vám ublíží, jste naštvaný, právem. Jak se zbavit ublížení, které vás podle Hegela uzavírá ve vás samých? Jedna možnost, kterou ukazuje Hegel, je nahlédnout, že s druhým sdílíte jeho omezenost, tedy tendenci ubližovat, selhávat, dělat chyby. To si uvědomíte, jste ochoten mu odpustit – ale Hegel řekne, že je potřeba ještě něco navíc! Musí se totiž mezi vámi ještě něco udát, musí se změnit situace, onen duch. A to na sobě nevynutíte. Musí k vám přistoupit něco, co je mezi vámi, dia-logos. Když dva lidé mluví, tak z toho vznikne něco víc, než když mluvíte sám. Musíte nějak vystoupit ze situace, v níž jste dosud uzavřený, abyste odpustili, a to asi není úplně ve vaší moci.

Zpátky k onomu nurture: Hegel tedy skutečně dává přednost duchu doby před jedincem. Jsme v tomto ohledu spíš takovým kosmetickým zbytkem na stavbě vzdělání, výchovy a kultury. A je takřka nemožné tomu uniknout.

Jak jsem mimochodem minule nadávala na mainstream, tak jsem si pak říkala ajajaj, to nebylo dobré, protože Hegel ukazuje, že člověk sám o sobě je ještě o trochu pitomější než mainstream. A právě veřejnost z něj vytáhne víc.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


To pro nás znamená co?

Že si člověk nemůže něco matlat doma, psaní do šuplíku není psaní. Musíte to hodit do světa, abyste měl kritiku, a té kritiky se nebát, vydržet to. Ona totiž řekne mnoho podstatných věcí. Ty si ale nesmíte vzít osobně a říct si: cha, nepochopili to. Možná to pochopili líp než vy! Viz ten Peterson, který mě trápí. Myslím, že je to tak trochu pitomec, ale zároveň vím, že si to o něm nesmím myslet, protože to zjevně nebude pravda, když má takový úspěch.

Hegel je dobrý v tom, že člověka klepne přes prsty: ne aby sis myslel, že jsi lepší, než skutečně jsi! Ty akorát obkresluješ, co ti říkají ostatní, a odlepit se od toho dokáže pár výjimečných lidí. Přesto vám nezbývá než opakovat a tím se snažit dospět k něčemu novému. Ne že řeknete: blbě, blbě, debilové, tedy non-současný stav. Takhle umíme myslet od tří let.

Dá se Hegel použít i hodně účelově a říct třeba, kde si teď stojíme v dějinách?

Hegel zjednodušeně říká: je to dobrý a bude to lepší. V tom je osvícenec. Za jeho optimismus se mu všichni už od Schopenhauera smějí. Jemu jde ale v první řadě o svobodu jednotlivce. Každý člověk podle něho touží po svobodě, po určování sebe sama.

Veškeré historické události jsou v jeho interpretaci bojem o svobodu a vedou je světodějná individua. Ti, kteří jsou schopni povstat proti společnosti a říct: takhle ne. Samozřejmě pak špatně skončí, ale založí novou společenskou strukturu. Ježíš, který – v Hegelově interpretaci – říká, že už nezáleží na tom, jestli jste muž, žena, Ital či Žid. Zakládá tím novou strukturu, instituci, díky níž už člověk nemusí být tak velký hrdina, aby byl svobodný. Heroické činy klesají do obecné struktury a to je podle Hegela správné. Demokratizují se.

Taky to znamená, že nikdo není svoboden sám za sebe. Chci-li být svobodný, musím se starat i o vaši svobodu. My si kráčíme po ulicích a nejsme si vědomi, kolik kulturní práce a institucí stojí za tím, že je velmi nepravděpodobné, že vás dneska někdo zabije, okrade.

Má to ale i temnou stránku, které si je Hegel dobře vědom. Souvisí opět s individuem, na kterém najednou jakoby nezáleží. O všechno se postarají ony struktury a úředníci, kteří struktury reprezentují. A není náhoda, že Alexandre Kojève, už zmíněný slavný vykladač Hegela, ve svých poválečných přednáškách říkal, že posledním domem člověka je Evropská unie. Tam směřuje vývoj svobodné Evropy, v ní je svoboda v nejvyšší míře univerzální. To znamená: vaši individuální svobodu garantují instituce, ne individua. Za završení hegelovské svobody považoval společný trh.

Mimochodem Kojève pomohl nastartovat sýrárnu Veselá kráva, čímž bych ráda jaksi vypíchla, že filozofové nejsou jen nepraktické bytosti.

Po new age se máte cítit dobře. Po filozofii ne

Můžete rozvést tu temnou stránku?

Tím, že se svoboda stává atmosférou, kterou dýcháme, a starají se o ni instituce, tak nám o ni často tak nejde. Je to dobře vidět na otázce, kterou jste už vznesl. Ženy v akademické obci. Kdybychom aplikovali Hegelovu tezi o svobodě na tento problém, tak to znamená, že ideálem je, aby ženy o své svobody nemusely bojovat, protože budou zakotveny třeba v antidiskriminačních zákonech. S tím lze samozřejmě naprosto souhlasit, pak se ale třeba už v Nietzschovi probouzela otázka: nestává se člověk člověkem v bojích? Nejsme vlastně moc zajištění? Sartre jednou velmi dialekticky řekl: nikdy jsem se necítil tak svoboden jako v obsazené Paříži. Najednou ví, co je to svoboda, a co není.

Je také otázkou, jestli z Hegelova důrazu na rovnost a homogenitu pramení pravá svoboda. Protože pak je tady Nietzscheho důraz na individualitu, kdy on říká, že nevítězí nejlepší, ale nejblbější myšlenky. Vítězí „lůza“. Zjevně neměl pravdu ani jeden – ale jak to je, nevím.

Ještě k tomu, kde stojíme: Hegel měl víru, že vývoj je dobrý. Tu my zjevně nemáme. Nevěříme dějinám, máme za to, že jsou podvod, tedy v lepším případě, v tom horším jsou zločin. Máme tendenci si myslet, že dějiny jsou násilné, příliš jsme toho zavinili, příliš zkonzumovali. Máme tendenci se zavíjet. Když člověk konzumuje, tak málo jedná a mění svět. Chce spíš udržet, co už je. Uzavíráme se do post-dějin, kdy ztrácíme orientaci v čase a jsme, jak říká Nietzsche, kráva přikovaná ke kolíku okamžiku. Budoucnost se mění tak rychle, že se před námi jakoby uzavírá. Minulost také, protože nám k dnešku nemá, co říct. My zkrátka nevěříme v pokrok nebo se příliš bojíme, komu bychom mohli ublížit. To nám může bránit v jednání, protože k tomu je třeba určitý typ odvahy, který je podle mě dnes dost těžké mobilizovat. Na jednajícího je vidět ze všech stran a je strašně zranitelný, tak raději vše rozmělníme v nekonečných „jednáních“, která jsou ukázkou nejednání.

Ve vaší knize mě velmi překvapila citace Čtyř dohod, tedy knihy, se kterou objíždí republiku Jarda Dušek. V čem takové ezo souvisí s filozofií? A dá se Hegel číst jako taková hutná self-help literatura?

Zrovna tuhle citaci jsem do německého vydání nedala. Nepochybně jsem ale Hegela takto četla, tedy ptala jsem se, jak se to vztahuje k mému životu a co se na té knize naučím o sobě samé. Filozofie je do značné míry sebepoznáním, což se často vykládá moralizujícím způsobem ve smyslu, že filozof musí být moudrý a dobrý. Velmi doufám, že to tak není. Já nejsem žádný altruista, nejsem dobrý člověk a nechci jím být.

Fenomenologie ducha se nabízí k osobnímu čtení podstatně více než mnohé knihy. Ono se to v podstatě dá číst jako bildungsroman, ve kterém sledujete vývoj hlavní postavy: tou jste samozřejmě vy sám. To jeho absolutní vědění neznamená, že byste na konci měl smysl života, ale že jste nějak proměněn.

Celé to srovnání s new age není tak přitažené za vlasy, protože péče o duši a poznej sám sebe, to jsou základní motta filozofie. I když po ní se na rozdíl od new age často cítíte ještě hůře. Ale to je normální, cítit se špatně, nebýt spokojený sám se sebou, zároveň mít od sebe odstup… takové banality mě filozofie naučila. Hlavní rozdíl mezi new age a filozofií podle mě je, že první vás naláká na štěstí, pak vám ho samozřejmě nedá a jste zklamaný, druhé vás možná také naláká na štěstí a pak zintenzivní vaše neštěstí... Aspoň teoreticky byste ale měl vědět, že zklamaný byste být neměl, protože štěstí je asi blbost. Nikdo, kdo o něco usiluje, nemůže být šťastný. Nutně vidí nedostatky, chyby, selhání, a to tím intenzivněji, čím lepší je.

Hegel zároveň hodně pracuje s pojmem kázeň. Jak by se díval na dnešní Západ, který je minimálně ve svém progresivním podání hodně zaměřený na kritiku mocenských vztahů? Nechybí nám kázeň?

Je otázka, jak moc jsou na sebe převoditelné kázeň a mocenské vztahy. Do jisté míry ano, ale v něčem taky ne. Hegel kritizoval dobové křesťanství, které je postavené na trestu a odměně. Říkal naopak: vždyť Ježíš, to je smíření, on přišel odpustit, vzít na sebe naše hříchy, ne nám něco ztížit. My si to ale mocensky překroutili a moralizujeme, i když Ježíš byl proti tomu. Sedl si ke stolu s okupanty své země překračoval hranice mezi lidmi. Co do instantního určování, kdo je dobrý a špatný, toho je Hegel velkým kritikem.

Zároveň ale vidí, že když na vás někdo šlápne, tak toho začnete strašně moc dělat. Mocenské vztahy jsou tak pro něho nevyhnutelné například ve výchově, kde zdůrazňuje kázeň. Adorno rád cituje anekdotu, jak Hegel říkal před spaním svým synům, ať si nemyslí, že jsou moc dobří, aby je trochu zmáčknul a oni se museli učit.

Pracovat musíte mimochodem proto, že pokud se chcete poznat, tak to jinak neuděláte. Musíte se přemáhat, vystavovat se světu. Nejen si ho užívat. Musíte si najít něco, co vám nabídne určitou kázeň – teďka se pracuje, teď se neprokrastinuje. Zvládnout řemeslo a často mechanické, skoro otrocké práce, abyste se disciplinovali a aby tam mohlo vznikat něco nového.

Hegel později navíc tvrdí, že musíme rehabilitovat pojem osudu. Neznamená to žádný fatalismus. Musím ale vědět, že mohu pracovat jen s prostředky, které mně byly dány, které jsou k dispozici. Takže pro filozofy: máte češtinu, tak hleďte filozofovat v češtině. A neříkejte, že studenti, ach, jsou už zase na Facebooku, dřív byli lepší. Je třeba pracovat se studenty, které máme tady a teď. To je také forma kázně.

Máme na radaru

Chytré čtení na víkend

Monitoruje web. Třídí zrno od plev. Blbosti zahazuje. A výběr toho nejlepšího, co se za týden podaří zachytit, můžete mít každý pátek v mailboxu. Objednejte si pravidelný páteční výběr z toho, co se objevilo na radaru Michala Kašpárka.

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru.

Čtení na víkend

 

Hegel a další myslitelé se hodně věnují tématům, které zkoumá i moderní věda. Třeba vědomí nebo vědomí, které si sebe sama uvědomuje jako vědomí. Nakolik jsou jejich poznatky spojovány či konfrontovány s pokroky v neurovědě?

To není moje téma, jakkoliv je klíčové. Silná souvislost je mezi filozofií a psychiatrií, což je častá kombinace disciplín. To přirozeně není náhoda: řeší, co je vědomí, jeho patologie právě i s ohledem na filozofické otázky. Souvislostí mysli a těla se zabýval třeba už Schopenhauer. On formuloval jakýsi paradox mozku. Podle něj je svět moje představa, která by neexistovala bez vědomí. Zároveň je představou i moje mysl, můj mozek. To znamená, že my studujeme mysl, ale ta nám zároveň vede ruku. Subjekt a objekt se potkávají, mozek studuje mozek.

Schopenhauer mimochodem tvrdil, že lidská bytost má dvě centra. Mysl a pohlavní orgány. Jedno je silnější – a mysl to není. Když si přečtete jeho Metafyziku pohlavní lásky, tak zjistíte, jak si třeba konkrétně vybrat ženu. On nebyl tak povrchní, aby hovořil o vnitřních kvalitách, takže základem jsou dobré zuby, ne moc hubená ani tělnatá, věk tak do dvaceti osmi… Kritici říkali: a tohle si chce říkat filozof? Schopenhauer ale odpovídal: vy se mně smějete, že filozofuju o sexualitě, ale já se směju vám, že jste to dva tisíce let nedělali. Vždyť to je to, co hýbe člověkem.

Schopenhauer přistoupil k filozofii přes sexualitu a mozek, původně totiž studoval medicínu a ve své době byl zájem filozofa o tyto otázky dost přelomový. Hegel a další měli velmi dobré znalosti biologie, medicíny, matematiky, astronomie… To je dnes pro většinu myslitelů nedostižné. Přesto dál platí, že se nemůžeme zavírat ve svých otázkách a nevšímat si, co řeší ostatní vědy. Stejně tak si neurovědec musí být vědom toho, co dělá, proč když konstruuje model lidského těla, tak že je to jen model... To jsou zase filozofické otázky.

Dá se Hegel zneužít natolik, že v něm budeme hledat třeba pohledy na klimatickou krizi?

Určitě ne bezprostředně, v jednoznačných odpovědích. Byť v jeho období vzniká filozofie přírody. To nesouvisí s tím, že by tito myslitelé měli přírodu obzvláště rádi. Jde ale o uvědomění, že nejsme myslící substance přilepená k tělu, ale že žijeme ve prostředí, které ovlivňujeme a které ovlivňuje nás.

Pro Hegela navíc není nic neopětované. Pokud někoho budete nenávidět, vsaďte se, že ho to nenechá chladným. Toto lze aplikovat i na ekologii: co hodíte do světa, to se vám vrátí a bude to zpětně působit. Hegel to viděl ještě pozitivně: měl za to, že souvislost vědomí a světa je skvělý vhled, protože člověk si tady uvědomuje, jak moc ovlivňuje svět, včetně přírody. Připadalo mu, že pakliže tedy přírodu ovlivňujeme, můžeme být svobodní. Dosud byla příroda chápána jako koule u naší nohy, kterou můžeme rozhýbat. Vidíme, že tady se skutečně hledisko změnilo. To, že ovlivňujeme přírodu, vnímáme my jako problém, nikoliv jako znamení svobody. Ono už pro Nietzscheho nešlo o zrcadlení, ale kamenování. Svými činy kamenujeme sebe sama.

Tereza Matějčková

Tereza Matějčková

Tereza Matějčková bádá a vyučuje na Ústavu filozofie a religionistiky na FF UK, kde je odbornou asistentkou.

Publikuje v češtině a němčině, která byla jejím prvním školním jazykem. Německy také psala svou dizertaci o Hegelovi, který stojí v centru jejího studijního zájmu. Upravenou verzi publikovala česky pod název Hegelova fenomenologie světa. Je členkou redakční rady Filozofického časopisu a působí v nakladatelství OIKOYMENH. Od času studií píše recenze pro Lidové noviny. Ve volném čase se stará o své dva psy.

Dá se vlastně nějak shrnout, co byl Hegel zač? Jaká byla jeho ideologie, kam si ho zařadit?

Už jsme mluvili o svobodě zprostředkované společností. On má víru v západní společnost, v postupný nárůst svobody, na který mohou dosáhnout všichni, nejen Němci. To je příběh, který přežívá. A Hegel v tomto ohledu není konzervativní myslitel, spíš sociální demokrat.

Zároveň jde o interpretaci, které bych se spíš vyhnula. Tím se totiž hrozně omezí, udělá se z něj ideolog. Já bych tam ale nechala všechny pasáže. Ty ošklivé o ženách. Jeho vzývání války, že nemůžeme být útlocitní, tak pár lidí zahyne, no. On opravdu nebyl pěkný filozof v tom ohledu, že by říkal věci, které dnes podepíšeme. Právě proto je ale cenný, vidíme, jak to šlo i jinak. Že i tehdy si lidé mysleli, že jsou na vrcholu.

Proto se mi nelíbí tendence z Hegela mačkat vize a nějak ho očišťovat. Odstřihnout, že se smál černochům. Tahle útlocitnost… Mně se líbí Hegelova myšlenka, která je dnes hluboce aktuální: společnost je tak silná, kolik unese nepořádků, nepokojů, kritiky. To je znamením naší svobody. Když si vytvoříte velký ideál čistoty, tak strašně moc věcí prohlásíte za hnusné a ty věci pak hnusné budou. Byla období, kdy se chtěli společnosti očišťovat od různých fenoménů a byly to ty nejšpinavější společnosti. A když už chcete formulovat nějakou vizi, tak ji klidně formulujte, ale nepodsouvejte ji Hegelovi.

Fotografie Aneta Martínková

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
61
+

Sdílejte

Diskutujte (5)

Vstoupit do diskuze
Jakub Jetmar

Jakub Jetmar

Zajímá se o média, o kterých píše hlavně pro Médiář. Obtýden rozesílá Nedělní přílohu internetu.

Ondřej Sliš

Ondřej Sliš

Svá dobrodružství se čtením a psaním mapuje v newsletteru blogu popovrchu.cz a na goodreads.com. Vystudoval nová média na Univerzitě Karlově.

Související témata

filozofie
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo