Život a smrt na vybydlené planetě

„Na něco takovýho já asi nemám žaludek.“ Nejčastější komentář k Marhoulovu Nabarvenému ptáčeti jsem v různých obměnách slýchával už o pár týdnů dřív, když jsem se zkoušíval zapřít hovor o knize The Uninhabitable Earth: Life After Warming (Neobyvatelná Země: život po oteplení). V té redaktor magazínu New York David Wallace-Wells líčí, jak může podle vědců z různých oborů a vědeckých publicistů vypadat život (a zvlášť jeho konce) na Zemi v případě, že se povrch planety v tomto století oteplí o dva až pět stupňů oproti předindustriální éře.

David Wallace-Wells: The Uninhabitable Earth: Life After Warming – vyšlo v nakladatelství Tim Duggan Books v úroru 2019. 320 stran, 14 dolarů (verze pro Kindle)

Výmluvy na slabý žaludek mě zaujaly ze dvou důvodů. Za prvé, pokud se někdo chce vyhnout emočně vyčerpávajícímu hranému filmu, dá se to pochopit docela snadno – po práci legraci. Proč se ale vyhýbat prognózám o reálných scénářích budoucnosti tak blízké, že ji většina z nás zažije? Scénářích tím reálnějších, čím víc z nás je bude ignorovat? Přišlo mi to víc zneklidňující a skličující než kniha samotná. Za druhé, paradoxně: David Wallace-Wells toho říká málo nového, spíš to staré a známé hází na jednu hromadu. Část jeho prognóz jsem poprvé slyšel už před dvaceti lety na gymnáziu od učitele základů společenských věd. O novějších předpovědí dlouho píšou anglickojazyčná a v posledním roce už i česká média v dlouhých článcích spadajících převážně do žánru, kterému se v knize říká „klimaporno“.

Sám Wallace-Wells prý neměl v úmyslu tenhle žánr rozhojňovat a čtenáře zbytečně strašit. Považuje se za optimistu, při práci na knize si ostatně pořídil dceru. „Nejsem žádný environmentalista,“ píše hned v úvodu, „a dokonce ani nechovám nějaký mimořádný vztah k přírodě. Celý život jsem strávil ve městech, obklopený technikou vyrobenou mezinárodním dodavatelským řetězcem, a nikdy si tím moc nelámal hlavu. (…) A i když se mi představa čistých řek a vzduchu vždycky v zásadě zamlouvala, bylo mi zároveň jasné, že se ekonomický růst přírody nevyhnutelně dotýká – a ve většině případů mi to přišlo jako přijatelná cena.“

Záhy se ale ukáže, že to je nejspíš jen zaříkávání pochybovačů, aby knihu neodložili hned na začátku. Podobně, jako v jistých kruzích můžete feministické názory vyjádřit teprve po ujištění, že nejste žádná feministka. Obsah Neobyvatelné Země totiž moc důvodů ke slibovanému optimismu nedává.

Biblické pohromy 2.0

Co se tedy stane v případě, že vyjdou střední prognózy oteplení? „Když byl povrch Země naposledy o čtyři stupně teplejší, na pólech nebyl led a hladina moří byla o osmdesát metrů výš.“ Byť jsou i ty nejhorší prognózy Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu řádově nižší, oceány hrozí zaplavit kromě několika ostrovních národů a Benátek i Kennedyho vesmírné středisko, ředitelství Facebooku nebo – do dvou dekád ode dneška – většinu dnešní infrastruktury internetu. Tři sta tisíc obydlí ve Spojených státech se může ocitnout pod vodou už v roce 2045, tedy „dřív, než majitelé splatí hypotéky“.

Oteplení zasáhne kromě moří i to titěrné množství sladké vody, na kterém jsme závislí. Budou se v nich rychleji množit bakterie, jaké v roce 2007 v čínském jezeře Tchaj-chu ohrozily dodávky pitné vody pro dva miliony lidí, i vodní rostliny produkující metan, který výrazně přispívá ke skleníkovému efektu a dalšímu oteplování.

Kromě vody potřebujeme k životu i vzduch, který nás ovšem bude pomalinku trávit zvyšující se koncentrací kysličníku uhličitého, citelně snižujícího kognitivní schopnosti. Svět jako vydýchaná školní třída.

Nepřímých dopadů Wallace-Wells vyjmenovává desítky. Bakterie a viry vydané tajícím permafrostem – před třemi lety zabil chlapce na Sibiři antrax a na Aljašce našli virus chřipky, která po první světové válce zkosila padesát milionů lidí. Přemnožení klíšťat – na jednom mrtvém losu v Nové Anglii jich napočítali 90 tisíc, los prostě vykrvácel. Přemnožení běžně neškodných breberek – v květnu 2015 během pár dní vymřely dvě třetiny sajg, protože teplé vlhké počasí přálo do té doby neškodné bakterii Pasteurella multocida.

Od antilop zpět k lidem. Těm kvůli neúrodám hrozí nejen hladomory, ale v logicky následujícím kroku i války. „Sucho a neúroda úzce souvisí s radikalizací, od Boko Haram přes Islámský stát po militantní islamisty v Pákistánu. Zvlášť patrné je to na místech etnických sporů. Jak zjistila studie z roku 2016, 23 procent střetů v zemích s národnostně promíchaným obyvatelstvem začalo v měsících poznamenaných katastrofickým počasím. Podle jednoho propočtu čelí kvůli narušení klimatu dvaatřicet zemí silně závislých na zemědělství (…) v příštích třiceti letech extrémnímu riziku konfliktů a nepokojů.“

V horku se k násilí uchylují častěji nejen etnické skupiny a státy, ale i jednotlivci. A to i k násilí na sobě samotných, což je už dnes vidět vidět na sebevraždách indických farmářů.

Celkový účet za klimatickou krizi? Wallace-Wells tlumočí hned několik ekonomických propočtů. Podle odhadů Marshalla Burkeho a jeho spolupracovníků by oteplení o 2,5 až 3 stupně, což je scénář spíš optimističtější, na konci století srazilo ekonomiku ve srovnání s neoteplenou Zemí B o 15 až 25 procent. Oteplení o 4 stupně z ekonomiky ukousne „30 procent nebo víc, což je dvakrát hlubší pokles než ten, který ve třicátých letech zasáhl naše prarodiče a vzedmul vlnu fašismu, autoritářství a genocid“.

Jak podělat varování

Všimněte si teď, v poslední větě Wallace-Wells čaruje s kontextem. K vzestupu extremismu ve třicátých letech přece přispěl akutní propad ekonomiky, po kterém se lidi měli hůř než ještě před pár lety, a frustraci si začali vybíjet na domnělých vinících. I když podobné propady nejdou dopředu vyloučit, Burke a spolupracovníci píšou jen o pomalejším ekonomickém růstu, nicméně stále o růstu. A pouliční nepokoje ani genocidy obvykle nevyvolává hypotetická možnost, že mohla ekonomika místo dvou procent ročně bobtnat i procenty čtyřmi.

Něco důležitého chybí i u předchozího tvrzení o tom, že se necelá čtvrtina konfliktů rozhoří v měsících poznamenaných katastrofickým počasím. Konkrétně informace o tom, kolik takových měsíců vlastně v určitém časovém období je. Pokud čtvrtina, potom by ona čtvrtina konfliktů odpovídala výchozí hodnotě a šlo by z ní vyvodit, že se katastrofické počasí na konfliktech nijak zvlášť neprojevuje. Několik kritiků mimochodem správně upozorňovalo na to, že si Wallace-Wells na různých místech knihy protiřečí v tom, nakolik změny klimatu napomohly nebo nenapomohly rozhoření syrské občanské války.

Tohle opomíjení kontextu – který by přitom autorova varování často mohl spíš podpořit než zpochybňovat – je pro Neobyvatelnou Zemi příznačné. Druhým jejím hříchem je míchání zdrojů, mezi kterými jsou seriózní vědecké studie i populární články a čtenář si to obvykle musí přebrat v poznámkách. Viz například to tvrzení, jak vysoko byla hladina oceánů, když byl povrch Země naposledy o čtyři stupně teplejší. Autor si ho bere od z článku, který pro New York Times napsal vědecký novinář, nikoliv ale vědec Peter Brannen, a který píše o době před čtyřiceti miliony lety. Jasně, že moře leckde zasahovalo vysoko do dnešního vnitrozemí, protože litosférické desky byly v jiné poloze než dnes.

Třetí slabou stránkou Neobyvatelné Země je, že Wallace-Wells nebere do úvahy lidskou schopnost adaptace. Nejsme sajgy a už v prehistorii jsme se dokázali přizpůsobit téměř všem podmínkám na Zemi: žít na poušti, v tropickém pralese i na věčném sněhu a ledu. Vědeckotechnický pokrok tuhle schopnost znásobil, byť mimoděk začal vařit planetu. Poháněni levnými fosilními palivy míříme fofrem vstříc obrovským problémům, ale přece jen není v úvahách o nich fér předpokládat, že v roce 2100 zasáhnou lidi s know how a bohatstvím roku 2017. Kdybyste před třiceti lety někoho nechali počítat, kolik mrtvých bude na českých silnicích, když po nich bude jezdit šest milionů aut a každé bude mít maximálku minimálně sto padesát, byl by možná překvapený, že několikrát méně než v jeho době. Protože airbagy, deformační zóny, asistenční čidla, přilby, radary, kontroly dechu, mobily a záchranářské vrtulníky… Považujte to ale jen za výtku k argumentaci, ne za pokus o uklidňování. Taková adaptace na klimatickou krizi bude mít svou cenu, a právě ta mi přijde jako jedno z největších zel, které nás čeká: zvažte všechny bystré mozky, které budou místo hledání léků a psaní románů rýsovat protizáplavové hráze. Jen proto, že jsme zřetelně viditelný problém začali řešit příliš pozdě.

Chybějících úvah o možnostech adaptace je škoda i proto, že si Wallace-Wells na konci střihl pěknou kapitolu o tom, jak klimatická krize proměňuje imaginaci a spiritualitu, jak na ni reaguje akademická filozofie i malé náboženské kulty. I kvůli ní stojí jeho kniha za přečtení. A také kvůli tomu, že na rozdíl od zřejmě poslední takto významné publikace o klimatické krizi, únavně antikapitalistického Tohle mění všechno Naomi Kleinové, neinterpretuje Neobyvatelná Země současné události a budoucí prognózy skrz jednu specifickou doktrínu a snaží se být žurnalisticky přece jen poctivější. Neklaplo to bohužel na sto procent, ale hlavní sdělení zpochybnit nelze: problémy, před kterými se třicet let varovalo, jsou už tady. A za rohem čekají ještě mnohem větší.