Co platí na populisty: Jak Erdoğan (nakonec) prohrál Istanbul

Letošní turecké obecní volby, které se konaly 31. března, se všeobecně považovaly za referendum o Erdoğanově autoritářské vládě. Jejich výsledky jsou teď po opakovaných volbách v Istanbulu konečně kompletní: opoziční koalice, vedená Republikánskou lidovou stranou (CHP), zvítězila ve třech nejvýznamnějších metropolitních oblastech Turecka, v Ankaře, Izmiru a Istanbulu. A právě Istanbul, „ekonomické hlavní město“ a nejlidnatější sídlo v zemi, byl tím, o co se hrálo nejvíc. Vítězství v Istanbulu má jednak velký význam symbolický, ale kromě něj propůjčuje těm, kdo ho ovládnou, i značnou reálnou moc a prostředky (a taky příležitosti ke korupci). Sám Erdoğan řekl: „Kdo vyhraje Istanbul, vyhraje Turecko.“

Psali jsme

Istanbulský starosta skončil necelé tři týdny po nástupu do funkce. Turecký prezident – nespokojený s výsledky voleb – si řekl o jejich zrušení. Možná znovu dobude ztracené město. Možná si ale zadělal na problém.

Zrušte volby, vyhrát měl ten druhý. Erdoğanův reparát

Vypadalo to, že Erdoğan – který politickou kariéru mimochodem zahájil v roce 1990 právě jako istanbulský starosta – je stejně jako populističtí vůdci na Filipínách, v Brazílii, Maďarsku, Polsku i jinde připravený udělat všechno pro to, aby zvrátil volební výsledek, který mu nevyhovuje. Hlasy těch, kteří říkali, že opakované volby se mají ignorovat, ale opozice nevyslyšela a místo toho se pustila do kampaně s ještě větším nasazením. Erdoğanovu Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), která vládne Turecku od roku 2002 a Istanbulu od roku 1994, nakonec v červnu porazila znovu, se slušnou převahou. Nový starosta, republikán Ekrem Imamoğlu (na úvodní fotce na billboardu vpravo), v souboji s bývalým ministerským předsedou Binalim Yıldırımem z AKP (na billboardu vedle Erdoğana) získal přes 54 procent hlasů.

Význam tohoto vítězství přesahuje hranice Istanbulu, ba dokonce Turecka. Ukazuje totiž, kde je slabé místo autoritářských populistů: jsou to volební urny.

Hlasy uražených a ponížených

Dnešní populisté nejsou jako někdejší diktátoři z Latinské Ameriky, jižní Asie a Turecku, kteří nosili uniformu a jezdecké boty a moci se zmocňovali pučem. Někdejší nepřátelé demokracie typu chilského Augusta Pinocheta se na svých pozicích drželi nepokrytým násilím a běžně vraždili, mučili a věznili kohokoli, kdo se proti jejich vládě postavil.

Na rozdíl od nich se populističtí autoritáři posledních dvou desetiletí k moci dostávali ve volbách a svoje odpůrce (obvykle) nevraždí. Ve většině případů byli zvoleni, protože dokázali formulovat a zúročit rozhořčení veřejnosti nad ekonomickými nerovnostmi a využít existující kulturní rozpory ve společnosti. Když se pak dostali k moci, legitimitu svého vládnutí opírají o projevy voličské podpory, kterou si zajišťují tím, že svoje stoupence vyvyšují proti jiným (méně hodnotným) členům společnosti.

Problém je samozřejmě v tom, že strategie založená na polarizaci voličů jaksi neladí s respektem ke svobodným a spravedlivým volbám, natož úctou k občanským právům. Přesto je důležité mít na paměti, že dnešní autoritáři jsou na obrazu většinové podpory závislí. Právě proto je pro ně nutné vychylovat volby ve svůj prospěch a tlačit média k tomu, aby je oslavovala.

Erdoğan z tohoto receptáře bohatě čerpal. K moci mu pomohla ukřivděnost víc nábožensky založených, méně vzdělaných a méně pozápadněných Turků, kteří se cítili politicky nevyslyšení, ekonomicky vytěsňovaní a kulturně přezíraní. (Ve skutečnosti se i příslušníci téhle skupiny desítky let v různých formách na moci podíleli, ale jejich ambice postupem času nabíraly na síle.)

Jak se Erdoğan dostal k moci, zdůrazňoval svou oblibu u „lidu“ a během posledních 17 let si vychutnal několik volebních vítězství. Zároveň se ale stával stále víc autoritářem. Noviny a televize přišly v Turecku o nezávislost a tamější byrokracie, soudnictví i bezpečnostní jsou v rukou Erdoganových věrných.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Vytloukat populismus populismem

Až donedávna toto pokřivení hrací plochy Erdoğanovi přinášelo volební vítězství a lidová podpora ho legitimizovala. Když ale ve všeobecných volbách v červnu 2015 jeho strana ztratila parlamentní většinu, Erdoğan musel přitvrdit. Jako prezident znemožnil vznik koaliční vlády a vynutil si nové volby v polarizovanějším a čím dál represivnějším prostředí. Z nových voleb pak vyšel vítězně, takže jeho legitimita ani autorita neutrpěly.

Pokus zvrátit výsledek istanbulských voleb se řídil toutéž logikou. Když teď ale prohrál, ukázala se jeho Achillova pata. Prohrál tam, kde zatím znal jenom vítězství, u volebních uren. Právě tam je třeba dnešní populistické autoritáře přemoct. A právě tam může začít obnova demokracie.

Výjimku z pravidla představuje dnes Venezuela prezidenta Nicoláse Madura. Ačkoli Madura vynesly k moci volby, jeho vláda se vždycky opírala o kontrolu nad armádou; dnes už prezident přestal předstírat, že ho k vládnutí legitimuje podpora lidu. Brazílie, Filipíny a mnohé další země ovládané populisty ale nejsou týž případ. Pro ně – jako i pro samotné Turky – jsou istanbulské volby důležitým ponaučením.

Republikánské lidové straně se dlouho nedařilo zajistit účinnou protiváhu Erdoğanově Straně spravedlnosti a rozvoje, protože odmítala vytvořit širokou lidovou platformu a lpěla na své tradiční úloze strany rigidního sekularismu. To se změnilo s nástupem Imamoğlua, který vedl pozitivní kampaň soustředěnou na zlepšení sociálního zabezpečení, zajištění lepších městských služeb, lepší hospodaření s odpady, potírání korupce a – v kampani o nové zvolení – obnovu demokracie. Sečteno podtrženo, vyhrál, protože překonal mantinely polarizujících, zpátečnických ideologických linií. Podobně pragmatický přístup, který se zaměřuje na zlepšování života lidí, by se měl stát zbraní proti populismu i kdekoli jinde.

Pochopitelně Strana pokroku a spravedlnosti v Turecku vládne dál. Erdoğanovo funkční období končí až v roce 2023 a jeho strana má pořád silnou parlamentní většinu. Aby si opoziční republikáni udrželi důvěryhodnost, musí teď začít plnit předvolební sliby – a to nebude lehké. Erdoğan se jim bude snažit na každém kroku podrazit nohy. Moc populistů ale koneckonců pramení ze skutečných křivd, a pokud opozice chce vydobýt demokracii zpět od jejích populistických uzurpátorů, může to dokázat jedině tak, že bude tyto křivdy řešit, nikoli ignorovat.

Z angličtiny pro Finmag přeložil David Daduč. Copyright: Project Syndicate, 2019. Úvodní fotka: thomas koch / Shutterstock.com