Národ, který se nenarodil

„Jsem Féničan, ne Arab,“ řeknou vám občas někteří obyvatelé velkých libanonských měst. Je to trochu překvapující. Libanon se obecně považuje za arabskou zemi a podle ústavy je státem „s arabskou identitou“. A fénická civilizace se rozpustila v jiných kulturách už před víc než dvěma tisíci lety.

Jiná část Libanonců zas spojování současných obyvatel Libanonu s Féničany, kteří kdysi žili na jeho území, tvrdě odmítá. Vidí v tom útok na libanonskou arabskou identitu. Podezírají ty, kteří se označují za potomky starověkých Féničanů, z protiarabských postojů. „Féničanství“ jen podle nich jen reakce na arabský nacionalismus a snaha křesťanů poškodit „arabskou věc“. Případně snaha podrýt postavení muslimů v Libanonu a na Blízkém východě vůbec.

A pro část Libanonců je snaha dokázat fénický původ Libanonců čirou fantasmagorií.

Zavedená značka

Jenže v tomto případě jde o mnohem víc než o nesmyslné blouznění s kořeny v 19. století. Fénické libanonské hnutí sice bylo spojeno s křesťany, ale nejen s nimi, a rozhodně nešlo o reakci na arabský nacionalismus. Vyvinulo se samostatně a je součástí úsilí o vybudování samostatného Libanonu, upozorňuje ve své knize o dějinách tohoto fenoménu izraelský historik Asher Kaufman. Šlo o snahu hledat vlastní „heroické“ předky a vytvořit si národní historii a na jejím základě vyčlenit z okolí samostatný a svébytný libanonský národ. A to národ – aspoň pro některé libanonské nacionalisty –, do kterého se vejdou Libanonci všech náboženských vyznání v zemi. A k tomu se právě Féničané, starověkým historikem Hérodotem zmiňovaní odvážní mořeplavci a obchodníci žijící v městských státech na území podstatné části Libanonu, skvěle hodili. Mocní Féničané z Libanonu, kteří založili Kartágo, velmoc soupeřící o nadvládu v západním Středomoří se samotným Římem.

Libanonští (a také někteří syrští) nacionalisté přitom nebyli jediní, kdo si legendárních Féničanů a tvrdili, že jsou jejich potomky, a že se díky tomu liší od svého okolí. Féničané, mořeplavci a obchodníci, se tak málem dostali jako předci i do historie Angličanů či spíše Britů a také Irů. V Británii měli posílit pocit odlišnosti jejích obyvatel od zbytku Evropy, zejména Francie (historickým soupeřem Británie, který leckdy míval navrch, ostatně Normané, kteří si Anglii podrobili, přišli právě z Francie). Cílem bylo dokázat, že Britové mají vrozený obchodní talent a vůbec mají starší a vznešenější původ než Francouzi.

Údajné fénické kořeny Irů pak zas měly na konci sedmnáctého století vylepšit postavení Irska v rámci britské říše a postavení irských intelektuálů v ostrovním království.

V tomhle světle jsou spekulace fénickém původu Libanonců vlastně docela při zemi.

Byli vůbec?

Dokonce je i na rozdíl od Irska a irské gaelštiny snáz uvěřitelné, že libanonská arabština nese stopy fénického jazyka. V Libanonu dosud existují snahy dokázat, že libanonská arabština není vlastně arabština, ale že jde o svébytný jazyk vycházející právě z féničtiny. Zapadá to do teorie nacionalismu vypracované Arnoštem Gellnerem (mimochodem příbuzným básníka Františka Gellnera).

Podle Gellnera je vznik novověkých národů a moderní nacionalismus spojený s nalézáním nebo ještě spíš vynalézáním národní historie. A jazyková otázka bývá klíčová: místní jazyk, jazyk nižších vrstev společnosti získává na důležitosti a vytlačuje z výsluní jazyk vyšších a vládnoucích vrstev. Právě v Česku nemusíme pro příklady daleko, vlastně vůbec nikam.

V Libanonu se ovšem propagátorům „féničanství“ samostatný národní jazyk nikdy nepodařilo vytvořit, nepovedlo se ani překonat náboženské rozdíly a vytvořit u většiny Libanonců povědomí o společných kořenech. Nepomohl ani rozsáhlý výzkum DNA, který chtěl ukázat, že existuje genetická příbuznost populací v Libanonu, na Maltě, v Tunisku a ve Španělsku, tedy v zemích, kde měli sídlit starověcí Féničané. Jeho výsledky byly kvůli použité metodologii neprůkazné.

Navíc kdysi nezpochybňovaná jednoduchá fénická historie je podle moderních výzkumů stále nejasnější a složitější, část soudobých historiků dokonce vyjadřuje pochybnosti o tom, zda Féničané někdy jako národ vůbec existovali, zda se tak chápali. I proto „féničanství“ stojí pro většinu Libanonců stále na vodě. Jenže stejně na vodě stojí i „konkurenční projekt“, který má zatím navrch. Totiž projekt velkého arabského národa.

Panarabská brzda

Arabští nacionalisté (nebo lépe pannacionalisté) tvrdili a tvrdí, že existuje jeden arabský národ a jeden arabský jazyk s mnoha dialekty – jedním z nich by měla být arabština libanonská – a propagovali rozšiřování spisovné, dnes moderní standardní arabštiny. Jde o proces v opačném směru než ten, který popisoval teoretik nacionalismu Gellner. O snahu prosadit „vysokou“ kulturu shora dolů a zavést obdobu arabštiny Koránu, které rozuměli jen učenci, i do škol a mezi lid. A také o snahu vytvořit společnou arabskou historii.

Mnozí vědci ale namítají, že něco jako jednotný arabský národ neexistuje, stejně jako jednotná arabština. Existuje sice arabská kultura, ale nejde o kulturu národní – podobně se dá mluvit třeba o kultuře evropské. Arabské „dialekty“ jsou si podle nich vzdálenější než třeba čeština a polština nebo francouzština a španělština. Podobně třeba v 19. století někteří zastánci panslavismu tvrdili, že existuje jednotná slovanština s jednotlivými dialekty – například češtinou nebo ruštinou.

Objevuje se dokonce názor, že prosazování spisovné arabštiny, která je většině „Arabů“ nesrozumitelná, je jedním z důvodů, proč arabský svět, zejména ve vzdělání, zaostává. Není divu, že část Libanonců dnes komunikuje spíš francouzsky nebo anglicky než arabsky.