V pátek to bylo třicet let, kdy se na západě Maďarska začala stříhat železná opona. Krajinou kolem Neziderského jezera se pak jako příslovečnou dírou v hrázi začal během léta 1989 valit proud lidí z nesvobodného Východu na svobodný Západ Evropy. Stačilo pak necelého půl roku od přestřižení prvního hraničního drátu a východoevropská totalita padla – v Polsku, v Maďarsku, Československu, v Bulharsku a koncem roku za nejdramatičtějších okolností i v Rumunsku.
Zpětný chod
Po třiceti letech jako by parník dějin přešel na zpětný chod. Problémy s dodržováním pravidel demokracie a právního státu mají už několik roků Polsko a Maďarsko. Tamní veřejnoprávní sdělovací prostředky už zase vysílají stranickou a státní propagandu, propagandu těch, kteří jsou u moci. Nejvíc to platí v Maďarsku. Tamější premiér Viktor Orbán se přímo chlubí, že v zemi likviduje „liberální demokracii“ (ve skutečnosti prostě demokracii) a nahrazuje ji ideologickým paskvilem navazujícím na autoritářské Maďarské království (1920–1946) regenta Miklóse Horthyho; policie, prokuratura a ani vládnoucím Fideszem ovládané soudnictví tu na představitele moci už nedosáhnou. Výsledkem je obludná míra korupce. Jak mi před časem řekl jeden západní diplomat v Budapešti, špičkám současné moci „už nestačí vily, ale kupují si rovnou zámky“.
V Polsku je vývoj fázově opožděn a Právu a spravedlnosti přece jen v rychlejším postupu brání, že nemá ústavní většinu. Ústava se ale obchází a Ústavní soud, obazený sympatizanty vládnoucí strany, tomu nebrání.
Evropská komise vůči oběma zemím pro nedodržování pravidel právního státu a zásad demokracie spustila proces podle článku 7. Tedy proces směřující k žalobám u Evropského soudu a případně až pozastavení členství v Unii.
To Česko a Slovensko byly až dosud „jiný“ Visegrád. Slovensko si nejtemnější kapitolu odžilo hned po získání samostatnosti za vlády Vladimíra Mečiara (1992–1998). Jeho nástupci už si pak dávali pozor, aby se drželi v mezích, které v Bruselu projdou. Premiér Fico, který se začal vzhlížet v sousedovi Orbánovi musel za dramatických okolností odejít a zdá se, že Slovensko se za poslední rok vydalo opačným směrem, než kterým míří Poláci a Maďaři. Zvolení proevropské liberálky Zuzany Čaputové prezidentkou je symbolem této „dobré změny“.
JARNÍ FINMAG JE NA STÁNCÍCH. CO V NĚM NAJDETE?
Zdroj: Finmag„Když měl jít pan Drobný do důchodu, zjistilo se, že grif, kterým dělal vázu Hruška, je nemožné předat dál. Unikátní řemeslný um s ním odešel,“ přiznala v rozhovoru Kateřina Zapletalová.
FIN. Jak investovat, když inflace pádí vzhůru • Česko a Slovensko slaví 30 let. Která země vzkvétá víc? • Kateřina Věra Holna provedla Vinograf covidovou krizí a připravila vstup investorů. Teď míří na šampaňské • Existují novodobí Baťové? • Ondřej Vicena vrací Česko na mapu brýlového designu • V hlavě viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy Radka Špicara
MAG. „Zjistit, kdo je chudý, je dost těžké a je tu spousta nejasností,“ říká sociolog Daniel Prokop • Mladá krev českých designérů umí zasáhnout srdce i peněženku zahraničních investorů • Trhák: Tenký červený proužek, který vám denně zachraňuje nervy, kdysi zachránil celý svět. Možná
Obludná anomálie
Horší to je už delší dobu v Česku, které marně zápasí s politickou anomálií v podobě Andreje Babiše, druhého nejbohatšího českého občana a zároveň nejmocnějšího politika v zemi. Český zákon o střetu zájmů, přijatý ještě v době, kdy byl Babiš „pouhým“ ministrem financí a demokratické strany měly v Poslanecké sněmovně většinu, jeho střet zájmů nevyřešil, ale jen zakryl.
Jeho média MF Dnes nebo Lidové noviny nevyměnily ani managment a dál píšou, jak se na stranické noviny sluší a patří. Babiš zůstává jediným beneficientem zisků obřího koncernu Agrofert, jehož úspěch je navíc zčásti dán dotacemi z Evropské unie a od českého státu. Koncern řídí prostřednictvím svých advokátů i příbuzných v klíčových orgánech svěřeneckého fondu.
Že důkazy o tom musely přijít ze Slovenska, kde mají lepší zákon o veřejných zakázkách, je už kapitola sama o sobě. Stejně jako to, že to vadí podle předběžné zprávy Evropské komise Evropské unii, nikoli českým státním orgánům.
Odhodit přítěž, změnit směr
Prozápadní kurz držely v Česku dvě síly. Koaliční ČSSD se svými většinou proevropskými politiky a premiérovy ekonomické zájmy. Jenže obojí slábne.
Třísettisícová protivládní demonstrace v Praze na Letné upozornila zahraničí, že se v Česku se děje něco velmi znepokojujícího, a svět si vzal Prahu na chvíli pod drobnohled. A nejen celé Evropě, ale i za oceánem najednou musely vidět postavu premiéra-oligarchy stojícího v zásadním střetu zájmů, ovládajícího třetinu médií, s problematickou minulostí.
Ostrakizovaný Andrej Babiš ale nemusí nikam odejít. Může se zbavit těch, kteří se mu stávají přítěží, sociální demokraty vyměnit za Okamuru potěšit Hrad, který dávno o změnu kurzu usiluje – a demonstranti z Letné dosáhnou pravého opaku toho, o co usilovali.
Až se v předvečer třicátého výročí sedmnáctého listopadu odpůrci Andreje Babiše znovu sejde na Letné, může být už pozdě na všechno: tandem Babiš-Zeman bude mít s podporou komunistů a neofašistů pevně v ruce všechnu moc. A demontáž polistopadové demokracie se může rozběhnou plným tempem.
Když si před osmadvaceti lety země Visegrádu slibovaly, že spolu budou v dobrém i zlém, málokdo čekal, že to zlé může vypadat takhle. Že po letech budou tvořit spolek republik, kde to – s čestnou výjimkou Slovenska – demokracie zase pěkně projíždí.
Autor je redaktor Deníku. Úvodní fotka: Petr Hloušek / Právo / Profimedia
