Chce to šéfovou!

Proč je na vedoucích pozicích tak málo žen? V západním světě je přece víc absolventek univerzit než absolventů a výsledky těch prvních jsou v průměru lepší. Autor knihy s bulvarizujícím názvem Why Do So Many Incompetent Men Become Leaders? (And How to Fix It) – Proč se z tolika neschopných mužů stanou šéfové? (A jak to napravit) Tomas Chamorro-Premuzic přichází se svérázným vysvětlením: „Za relativně nízký počet žen na vysokých pozicích nemůže nedostatek jejich schopností nebo ambic, ale naše neschopnost rozpoznat nekompetentní muže.“ Když se muž hlásí na vedoucí pozice, běžně prý bereme za znak vůdcovského potenciálu nebo talentu právě ty vlastnosti, které ve skutečnosti nejspíš povedou k neúspěchu.

Tomas Chamorro-Premuzic

Narodil se a vyrostl v Buenos Aires, většinu pracovního života strávil v Londýně. Učí psychologii byznysu na University College London a Columbia University v New Yorku a také spolupracuje s různými mezinárodními korporacemi, mimo jiné jim radí při vybírání lidí na vedoucí místa. Mezi jeho nejznámější klienty patří Goldman Sachs nebo Spotify, ale i OSN či britská Národní zdravotní služba.

S narcisem v čele

Chamorro-Premuzic sice říká, že malé zastoupení žen na vedoucích místech je důsledkem diskriminace, ale rozhodně není žádný feministický aktivista. Jeho názor, že do vyšších funkcí patří víc žen, vychází z přesvědčení, že by s nimi firmy líp prosperovaly. Vlastně ho ani nezajímá postavení žen napříč společností – když vychvaluje kompetence zakladatelky firmy Zara, nijak ho nepálí, jak firma zachází se zaměstnankyněmi v rozvojovém světě.

Mezi vlastnosti, které si většinou spojujeme s člověkem, který by měl být na vysoké pozici, patří velké sebevědomí, odvážné vize, charizma. Podle Chamorra-Premuzice ale právě tohle často škodí. Samozřejmě ne samotnému lídrovi a nutně ani jeho kariéře, ale lidem, kteří pracují v jeho týmu, a ve výsledku tedy i celé firmě. Špatný výběr lídrů je prý systémový problém – podle statistik odchází 75 procent lidí ze zaměstnání kvůli svému přímému nadřízenému.

Lidské sebevědomí – především, když je přehnané – totiž zkresluje realitu. V roce 2018 si například 79 procent Američanů a 68 procent Američanek myslelo, že řídí líp než průměrný řidič, i když je to samozřejmě statisticky nemožné. Takoví lidé pak často přeceňují své schopnosti, riskují a způsobují nehody. Chamorro-Premuzic tvrdí, že lepší lídři jsou ti, kteří dokážou svoje schopnosti ohodnotit adekvátně a jsou si vědomi svých limitů. Člověk, který si svých limitů vědom není, nedovede reagovat na kritiku ani pracovat na seberozvoji.

Tímto „neduhem“ prý „trpívají“ víc muži než ženy, protože muži jsou obecně častěji k velkému sebevědomí vychováváni. V mnohých kulturách se přímo ztotožňuje se s ideálem mužství. V důsledku jsou muži podle statistik také častěji narcisti – a právě narcisti se díky auře sebevědomí dostávají na vedoucí pozice. Jejich podřízení pak většinou trpí, skutečným úkolem vedoucího není za každou cenu prosadit svou vizi či posunout svou osobní kariéru, ale dobře pracovat s týmem, reagovat na jednotlivé lidi, motivovat je a naslouchat jim.

To ovšem narcisti nedokážou, naopak se mnohdy těm, kteří si dovolí kritizovat, mstí. Jsou také mnohem náchylnější ke zneužívání svých pravomocí, myslí si, že mají na všechno právo. A daleko častěji se – byť se to samozřejmě netýká všech – dopouštějí sexuálního obtěžování nebo šikanování zaměstnanců. Vyšší je u nich i riziko bezhlavého riskování; po ekonomické krizi v roce 2008 se mnohem lépe dařilo bankám, které měly na vedoucích pozicích víc žen.

Většina firem ale nemá nástroje na to, aby problémy tohohle typu odhalila. Lídra totiž téměř nikdy nehodnotí jeho tým, ale nejčastěji člověk, který ho najal. A ten si samozřejmě bude jen nerad přiznávat, že udělal chybu.

Kvóty: jak vyměnit špatné šéfy za špatné šéfové

Další aspekt, který podle Chamorra-Premuzice mnohé ženy znevýhodňuje a některým mužům pomáhá na vedoucí pozice, je charisma, respektive ten typ charismatu, které z člověka vyzařuje na první pohled. Takové charisma, které zapůsobí během několika prvních vteřin a které často rozhodne o přijetí, si podvědomě spojujeme s lídry. A protože mezi lídry historicky moc žen nebylo, bývají ženy vnímány jako necharismatické – což pak kruhem vede k tomu, že se nedostávají na vedoucí pozice. Chamorro-Premuzic tvrdí, že bychom na tento typ charismatu neměli při výběru lídrů tolik dát. Zmiňuje Angelu Merkelovou, která se svým klidným hlasem, životem bez skandálů a průměrným vzhledem dojem charismatického vůdce zrovna nebudí. Přesto, nebo možná právě proto, ať už si myslíme cokoli o jejích politických postojích, prokázala mimořádné vůdčí schopnosti, o kterých vypovídá dlouhodobá důvěra voličů a to, kolik let vydržela ve svém úřadu. Až příště uslyšíte, jak nějaké politické straně chybí charismatický lídr, vzpomeňte si na Chamorra-Premuzice – možná jí jen chybí lídr schopný.

Když je šéfová mrcha

Je nepřístupná a chladná, nebo naopak temperamentní až cholerická. Podřízené zavalí množstvím náročných úkolů a krátkých termínů. Nebo naopak nepřiděluje skoro nic a pak si stěžuje, že podřízená nic nezvládá a nedá se jí nic zadat. Čtěte na Heroine:

Ženy, které nenávidí ženy. Syndrom včelí královny

Tvrdí tedy Chamorro-Premuzic, že ženy nikdy nejsou narcistky a vždycky líp řídí tým? A že si firma pomůže, když vyhází šéfy a například podle nějakých kvót najme šéfové? Vůbec ne, naopak říká, že v různých psychologických předpokladech i talentech jsou rozdíly mezi muži a ženami relativně malé (a to i přes mnohdy rozdílnou výchovu). Vlastně mu vůbec nejde o ženy a o muže, ale „jen“ o lepší šéfy. Tvrdí, že bychom měli totálně přepsat žebříček kritérií, na jejichž základě se vybírají. Přehnané sebevědomí bychom měli brát spíš jako varovný signál a mnohem víc než dnes bychom měli měřit a zohledňovat takzvanou emocionální inteligenci, kterou obvykle mají lidé s větším zájmem o ostatní, větší sebekontrolou i sebereflexí. A pak – aniž bychom o to usilovali – by se prý na vedoucí pozice, které dnes z velké části zabírají nekompetentní muži, dostalo víc žen. Ovšem nejen žen, ale také kompetentních mužů, kteří jen neodpovídají dosavadní představě ideálního nadřízeného.

Chamorro-Premuzic je proti kvótám dokonce výslovně. Tvrdí, že v systému, který funguje na základě vadných kritérií, by se spíš mohlo stát, že by se na šéfovské pozice dostávali stejně nekompetentní lidé jako dnes – jen jiného pohlaví. Nepřekvapí proto, když se silně vymezuje proti častým radám, které ženy aspirující na kariérní vzestup dostávají: musíš mít ostré lokty, nesmíš brát na nikoho ohled a tak dále. Nejenže jsou takové vlastnosti u žen vnímány negativněji než u mužů, především nedělají dobrého nadřízeného ani nadřízenou.

Tomas Chamorro-Premuzic: Why Do So Many Incompetent Men Become Leaders? (And How to Fix It). V březnu 2019 vydal Harvard Business Review Press, 176 stran, 17,15 dolaru (verze pro Kindle)

Příručka pro šéfy šéfů

Chamorro-Premuzic odkazuje na desítky především psychologických průzkumů z různých světových univerzit, systematicky se vyhýbá pouhým domněnkám a neváhá občas odcitovat i průzkumy, které jeho teoriím odporují. A na závěr sám zmiňuje možné slabiny svého přístupu. Tím hlavním je, že společnost – a to se týká nejen mužů – je pořád hodně předsudečná. Firmě, kterou vede žena, na příklad investoři můžou věřit méně ne kvůli (ne)schopnosti dané ženy, ale čistě kvůli jejímu pohlaví. Je to o to těžší, že takové uvažování mívají i velmi vzdělaní lidé s pokrokovými názory – jen si ho neuvědomují. Kniha připomíná výzkum, kdy měli studenti americké MIT (tedy nejen velmi vzdělaní lidé, ale většinou i liberálního založení) připisovat bonusy modelovým zaměstnancům a lídrům ve virtuální firmě – jak studenti, tak studentky dávali při stejném výkonu větší bonusy mužům než ženám. Chamorro-Premuzic si tedy uvědomuje širší a mnohdy iracionální společenský kontext, svojí vizi ale věří – jen zdůrazňuje, že změny nepůjdou ze dne na den. To ale bude záležet i na tom, jestli si knihu přečte taky někdo, kdo takové změny ve firmách skutečně může dělat.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag