Šimečkova teorie podkovy

Vést rozhovor s člověkem, ke kterému máte dobré důvody vzhlížet, je nebezpečná túra po úzkém hřebeni. Sklouznout můžete buď k servilní podlézavosti, nebo naopak ke zbytečným bodyčekům, kterými čtenáře i sebe samotné přesvědčujete o svém odstupu. Kirill Ščeblykin (na úvodní fotce vlevo) z Deníku N a Filip Zajíček (vpravo) z DVTV, kteří ještě před pětadvacátými narozeninami získali Novinářskou cenu za společný rozhovor s Andrejem Babišem, se rizika nezalekli. Od prosince 2017 do ledna 2019 co měsíc navštěvovali v jeho bratislavském domě Martina M. Šimečku, novináře, esejistu a spisovatele, který před listopadem 1989 střídal coby disidentské dítě dělnická povolání a po něm mimo jiné vedl týdeník Respekt nebo slovenský deník SME. Rozhovory vyšly pod chytlavým názvem Jsme jako oni a čtenáři v nich kromě Šimečkových odpovědí najdou i dvě jeho starší eseje a čtyři pasáže, kde si trojice role prohodí a šedesátník se mileniálů ptá na jejich generační zkušenost.

Ščeblykin a Zajíček si zaslouží ocenit za to, jak dobře připravení do Bratislavy jezdili: „V roce 1993 jsem taky získal cenu Pegasus za Džina,“ vzpomíná Šimečka. „To je ta cena od ExxonMobil?“ ví Zajíček. Na Šimečkovi je zas mimořádné to, jak bezelstně a otevřeně o sobě mluví: o tom, jak mu chybí formální, systematické vzdělání nebo jak kvůli malému vzrůstu dospíval se „zvláštním pocitem jakési nedostatečnosti.“ Jenže v tom hlavním, tedy v hledání odpovědi na otázky z obálky – V čem jsou liberálové stejní jako fašisti? a Lze překonat společenské propasti? – kniha zůstává za svými ambicemi.

Mírný k Slušnočechům, přísný na inťouše

Problém je už v tom, že nikdo ze zúčastněné trojice jasně neříká, co přesně myslí fašismem a co liberalismem. V prvním chlívečku se tak potkávají ryzí slovenští fašisté okolo Mariana Kotleby s polskými konzervativci, s Milošem Zemanem, který „má dnes velmi blízko k fašismu“ (MMŠ), nebo s neautoritářskými a jinak třeba i liberálně naladěnými odpůrci migrace a globalizace. Liberály se jednou myslí lidé, kteří podporují sňatky gayů a další společensky progresivní opatření, podruhé zastánci ústavního liberalismu, kteří přitom zároveň mohou mít konzervativní pohled na svět.

Nemusíte vypít kanystr Smartyho, abyste našli průnik takhle vágně definovaných množin a kurážně rozvedli teorii podkovy, podle které jsou si znepřátelené strany společenských konfliktů blíž, než věří stoupenci jedné nebo druhé. Na Slovensku například po vstupu liberálně-konzervativní strany Most-Híd do proevropské koalice s Ficovým Smerem dostával Béla Bugár od svých někdejších příznivců výhrůžky smrtí. „Ukázalo se, že liberální část společnosti není vůbec svatá,“ objevuje Šimečka. Politické hnutí, jehož elektorát se sestává výhradně ze svatých lidí, by ale mohl hledat po celém světě – a nenašel by. Nebyla by víc vypovídající statistika zločinů z nenávisti, kterých se dvě strany kulturní války dopouštějí?

„Když už si člověk myslí, že je lepší, musí to dokázat svým vyjadřováním a nesmí pohrdat těmi, které pokládá za slabší nebo hloupější,“ nabádá Šimečka. V principu, myslím, správně. Co jiného než pohrdavé patronizování je ale jeho tvrzení, že „Středoevropané za svou paniku úplně nemůžou, oni zkrátka v životě muslima neviděli“? Jedním z ohnisek českých protiislámských protestů byly přece Teplice, lázeňské město vyhledávané muslimskými hosty.

O co blahovolnější je Šimečka ke Středoevropanům z lidu, o to nemilosrdnější je k ostatním novinářům a intelektuálům, jedno na jaké stojí straně. Když ho sedmnáctiletá studentka gymnázia (!) poprosila o ukázkové zeditování textu pro Trend, vyškolil ji, že „legitimizuje Pentu“, která týdeník vlastní: „Pokud si myslíte, že vaše texty mají vliv na zlepšování světa, trpíte nebezpečnou pýchou. Já raději nebudu psát vůbec nikam, než abych legitimizoval svými texty nějaký typ zla.“ Tady měla přijít otázka na to, jestli a proč mu přijde v pořádku psát posledních jedenáct let do Respektu vlastněného Zdeňkem Bakalou. Ve vztahu k oligarchii si téměř každý veřejně činný člověk sám vytyčuje nepřekročitelnou hranici – a bylo by sakra zajímavé číst, proč ji má Šimečka zrovna mezi Bakalou a Markem Dospivou. Otázka nepřišla.

O Janu Macháčkovi, někdejším chartistovi a dnešním předsedovi správní rady Institutu pro politiku a společnost hnutí ANO 2011, a šéfredaktorovi MF Dnes Jaroslavu Pleslovi zase Šimečka tvrdí, že „nesnášejí liberální média, a kdyby mohli, zavřou je, jen aby kritiku nemuseli poslouchat“. Možná je nebezpečnější pýchou než psaní pro blog Trendu víra, že vidím do hlav jiným lidem, a na základě pouze této víry je obvinit z úmyslů, které nejsou patrné v jejich činech.

Milión chvíľok proti Mečiarovi

Přes tyhle svérázné příspěvky k „překonávání společenských propastí“ a nezdar při hledání originálního zdůvodnění, proč je na Západě údajně ohrožena liberální hegemonie, jsou tu pořád dva dobré důvody, proč po Jsme jako oni sáhnout.

Za prvé, kniha nabízí pestrou a čtivou mozaiku z české a slovenské historie posledních čtyřiceti let. Šimečka se dělí o detailní popis způsobů, jakými předlistopadový režim lámal charaktery. Analyzuje pokusy Vladimíra Mečiara o ovládnutí všech složek státní moci i snahy opozice mu v tom zabránit – velmi poučné čtení pro současný český protibabišovský odboj. Šimečka dál kajícně vypráví o tom, jak s dalšími intelektuály po revoluci vyklidil pozice technokratům a volnotržním ekonomům. Jeho postřehy jsou o to zajímavější, že dokáže zasvěceně srovnávat vývoj ve všech státech visegrádské čtyřky.

Druhým důvodem k začtení se jsou pasáže, ve kterých se Šimečka dotazuje a Ščeblykin a Zajíček odpovídají. Šimečka tu precizně a s upřímnou zvědavostí formuluje dotazy na tělo. Namátkou: „Vnímáte dnešní svět také jako něco přirozeného? Umíte si představit, že byla doba, ve které bylo všechno úplně jinak?“ nebo: „Máte z dosavadní zkušenosti z našeho rozhovoru dojem, že o svých životech na existenciální úrovni přemýšlíte jinak než já?“ Ščeblykin a Zajíček nepřekvapivě opakují nápěv máme hodně možností, zato málo bydlení, známý z A2larmu, ale pořád je dobře, že se dostala do knihy s pevnou vazbou a s publikem částečně složeným i z lidí, kteří si o mileniálech dělají představu jen ze zpovykaných článků v novinách.

Dvacátníkům jako Ščeblykin a Zajíček lze jen přát, aby hierarchií médií hlavního proudu stoupali výš. A těm dvěma konkrétně, aby brzy dostali chuť zaživa rozpitvat někoho dalšího – třebaže v tomhle případě z vykuchaných vnitřností nakonec vyčetli něco jiného, než slibuje přebal.

Úvodní fotka: repro z recenzovaného svazku