Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Každý má právo být urážen

Karolína Kašparová
Karolína Kašparová
14. 5. 2019
 13 369

Pokud někdo tvrdí, že kvůli svému pohlaví, barvě kůže, původu nebo těžkému dětství nevydržíte kritiku svých názorů nebo urážku, měli byste se urazit, naznačuje ve své knize Stefan Collini. Je to jasný příznak toho, že vás nebere za sobě rovného.

Každý má právo být urážen

– Tohle mi přijde fakt jako urážka.
– To máš blbý. Já přece nemůžu za to, že věříš koninám a že to máš pomotaný.
– Ty mi nerozumíš. Tahle společnost se ke mně už tak chová jako ke špíně. Nepotřebuju k tomu všemu ještě ironickýho chytrolína, jako jseš ty, aby si dělal srandu z věcí, na kterých mi záleží. Měl bys mít trochu respektu k mým hodnotám, i když s nimi nesouhlasíš.
– Respektu? Proč bych měl? Myslím, že tvoje názory smrdí a mám právo to říct.
– Fajn, tak jdi do prdele.
– Jasně, ty jdi do prdele!

Je tohle vážně všechno, co dokážeme říct?

Touhle imaginární přestřelkou začíná kniha To je urážlivé. Kritika, identita, respekt od Stefana Colliniho, která se snaží poukazovat na omezování svobody slova v dnešní éře politiky identit. Collini je profesor anglické literatury a dějin myšlení na Univerzitě v Cambridgi, a kdybychom chtěli usoudit, kde je politicky ukotven, na základě téhle knihy by se nám ho dařilo určit jen těžko. Mohl by být levičákem kritizujícím politickou korektnost, liberálním centristou, ale klidně i umírněným pravičákem – prostě každým z poměrně širokého spektra lidí, kteří se identifikují s všeobjímajícím slovem „liberál“.

A o to právě jde – Collini pokusil napsat knihu, která nebude rezonovat jen v jeho názorové bublině.

Stefan Collini. That’ Offensive!

Stefan Collini: That’s Offensive! Criticism, Identity, Respect. Seagull Books 2010. 69 s., 14,95 dolaru – vázaná


Kniha je součástí série Manifesty 21. století, jejíž centrální téma je svoboda slova a jejíž editoři se domnívají, že cenzura a politika uraženosti jsou jedny z hlavních problémů dneška. Autoři této edice mají různá povolání a původ, jsou mezi nimi akademici, komici či sekulární lidé z původně nábožensky konzervativních komunit, všichni ale narážejí na dnešní limity svobody slova, a byť se všichni hlásí k liberálním hodnotám a mnozí z nich jsou velmi levicoví, nelíbí se jim, kam se v současné době ubírá veřejný diskurz ohledně snahy kontrolovat jazyk.

Na Finmagu jsme už přinesli zprávu o knize Kenana Malika Multiculturalism and its Discontents:

Levice proti multikulti

Pokud vás hlodá zvědavost, vězte, že Collini je politicky skutečně nalevo, jak se lze dovtípit z jeho jiných knih a rozhovorů, kde neúprosně pranýřuje uplatňování tržních principů na britské vysokoškolské vzdělávání i akademickou sféru samotnou. Collini byl jedním z nejhlasitějších kritiků vlády Davida Camerona, když drasticky seškrtávala státní financování univerzit.

Colliniho úvahy o svobodě slova se úmyslně neopírají o přímé zmínky „kauz“ posledních let. Samozřejmě si je často můžeme sami dosadit, Collini ale podotýká, že rochnit se v konkrétních kontroverzích jenom jitří emoce a odvádí od podstaty problému. To na první pohled působí jako rozumná strategie, na druhou stranu pak kniha na některých místech vyznívá velmi vágně.

Chci mít možnost se urazit

Svoboda slova vždycky byla pilířem liberalismu, jako silná zbraň proti moci shora a proti společenským konvencím. Jenže dnešní liberálové si podle Colliniho uvykli svobodu slova spíš omezovat, a to z pohnutek, které mu vlastně nejsou vzdálené – kvůli ochraně slabších a znevýhodněných. Mnoho lidí ale, tvrdí Collini, podlehlo mylné představě, že součástí práv znevýhodněných je automatický respekt k jejich hodnotám, ať už jsou jakékoli.

S tím nesouhlasí. V nadsázce tvrdí, že možnost býti uražen by vlastně měla být právem. Pokud kolem vás někdo chodí po špičkách a vyhýbá se tématům, která by se vás mohla dotknout, chová se vlastně povýšeně. Nejedná s vámi jako se sobě rovným. Skutečný respekt, argumentuje Collini, tkví právě v kritickém posuzování názorů druhého.

Tento úhel pohledu ho vede k odmítnutí politiky identit – tvrdí, že tou nejdůležitější identitou každého člověka je inteligentní lidská bytost schopná reflexe. Dnešní politika identit ale právě tuhle základní identitu lidem často upírá, redukuje je na kategorie podle náboženství, genderu, třídy a dalších vnějších znaků a pak nás vyzývá, abychom svoje chování k nim těmto kategoriím přizpůsobovali.

Zastánci politiky identit pak podle Colliniho považují například násilnou reakci člověka z určité kategorie na urážku za nevyhnutelnou. A za násilí je podle nich zodpovědný ten, kdo urazil. Tito „liberálové“ odmítají považovat násilníky za individuální svéprávné bytosti – a tím je vlastně infantilizují. Collini se proti tomu ostře staví: i když někdo páchá násilí, protože mu někdo jiný sáhl na to, co je pro něj „svaté“, je za toto násilí vždycky odpovědný sám. Jiný přístup, píše Collini, zavání rasismem a nadřazeností. Implicitně předpokládá, že kritika je něčím čistě západním, čím se můžou vzájemně častovat jen mocní a privilegovaní, zatímco ti původně „odjinud“ nebo jinak znevýhodnění kritiku nechápou a nedovedou unést.

Připadá vám to přitažené za vlasy? Collini se vyhýbá odkazům na konkrétní případy, ale těmito odstavci jasně prosvítá případ fatwy proti spisovateli Salmanu Rushdiemu za román Satanské verše. Rushdieho skutečně i mnozí západní politici (ze všech koutů politického spektra) odsuzovali jako zodpovědného za násilí, které několik měsíců po publikování knihy vypuklo.

Rozum, nikoli pocity

Collini by ovšem rozhodně nesouhlasil, že společenské problémy způsobuje pouze přecitlivělost menšin. Uznává, že ve společnosti existují i nepřímé způsoby, jak udržovat nerovnost (mnohdy třeba v tom, jak se o znevýhodněných vyjadřují politici i většinová společnost), nemyslí si ale, že jejich řešení spočívá automaticky v potrestání každého, kdo v někom vzbudil pocit uraženosti. Collini to ilustruje na příkladu sexismu v práci, kdy šéf odmítá oprávněnou kritiku své podřízené s tím, že je hysterická, jelikož má PMS. Collini říká, že vzhledem k tomu, že tyto případy mají právní důsledky, nemůže o vině rozhodovat pouze subjektivní pocit dotčenosti jednoho člověka.

Takový případ by měl mít šanci na potrestání šéfa ne kvůli zraněným pocitům jednotlivce, ale proto, že nabourává hodnoty, na kterých se společnost shodne – zacházet se lidmi rovným způsobem, a nediskriminovat je. Zároveň by měly existovat věrohodné důkazy, že k tomu skutečně došlo. Zde se samozřejmě objevují problémy – to, co je „objektivně“ špatně, často určují ti mocní, kteří sami sexismus schvalují nebo se na něm podílejí. Collini však tvrdí, že i přes uznání tohoto faktu je snaha o jím popsaná objektivní pravidla ve výsledku jediná – byť mnohdy složitá – cesta, jak podobné problémy řešit, jelikož v opačném případě bychom rozkládali základní právní principy.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Onen poukaz na nepřímé způsoby udržování nerovnosti (Collini nemá problém souhlasit, že takové strategie existují) pak vede k názorům, že např. lidé, kteří jsou privilegovaní, by se o problémech těch znevýhodněných vyjadřovat neměli vůbec a měli by raději mlčet a poslouchat. To se samozřejmě týká především bílých heterosexuálních mužů, byť to Collini opět nezmiňuje explicitně, kteří by neměli mluvit např. o tématu potratů či kriminalitě v rámci etnických menšin. Argumenty máme podle Colliniho odmítat proto, že nedávají smysl, ne kvůli tomu, kdo je říká. Kritika je z principu chladná a neosobní a má potenciál zraňovat, ale ideál vytváření společnosti, kde nikdy nikdo nikoho neurazí, skutečně není lepší variantou, jelikož ve výsledku vede právě k mnohdy násilným konfliktům.

Názor privilegovaných má větší hodnotu?

Právě debata o „privilegiích“ se Collinimu nakonec vymkne z rukou, když říká, že pohled člověka, který je privilegovaný, nakonec může být „objektivnější“ a hodnotnější právě proto, že se ho věc osobně netýká. To je dost problematické a velmi zobecňující tvrzení a není jasné, proč ho Collini vůbec píše. Jde proti jeho vlastní premise, že máme vždycky soudit lidi výhradně podle argumentů. Nikdy netvrdí, že mají mluvit pouze ti, kteří danou věc zažívají, na druhou stranu zvlášť v dnešní atmosféře nechuti vůči establishmentu, kdy mají lidé pocit, že jim „elity“ nerozumějí, by bylo moudřejší se podobných výroků buď vyvarovat, nebo je nějak lépe podložit.

Jak mají například politici v Británii mluvit o zlepšení státního zdravotnictví či školství, když mnoho z nich, ani jejich děti, ani s jedním z nich nemají zkušenost? Jiný případ je třeba úprava legislativy týkající se lidí s postižením – těžko se dojde k nejlepšímu výsledku, když o problému budou diskutovat pouze ti, kteří člověka s postižením neviděli ani z rychlíku, a neumí si tak představit jeho denní starosti. Neredukovat člověka na identitu (jsi bílý muž, mlč!) je velmi dobrý argument, na druhou stranu není vždycky zcela nepravda, že kontext (nikoli nutně identita) může být velmi užitečný v tom lépe pochopit názory druhého člověka. Pokud bychom se například bavili o antidepresivech, je dobré vědět, kdo z diskutujících pracuje ve farmaceutickém průmyslu.

Colliniho důraz na lidskou individualitu, který stojí proti kategorizaci dle identit, je důležitý a potřebný, problém je ovšem v tom, že se vyhýbá dvojznačným a složitým oblastem diskuze – co se nenávisti týče, Collini jednoduše řekne, že cílem kritiky by nikdy nemělo být primárně někoho urazit, ale diskutovat. Pokud se podíváme na způsob, kterým se dnes debaty vedou (ať už mezi politiky, známými osobnostmi či na sociálních sítích), je Colliniho naivní představa téměř platónských dialogů, kde se obě strany pouze snaží dojít k co nejčistší pravdě, spíš směšná.

Co když si někdo představuje svoji svobodu slova a právo kritizovat tak, že bude nějaké konkrétní transženě posílat denně deset zpráv o tom, že není „skutečná“ žena? Takoví lidé, kterých je mnoho, rozhodně nejsou motivovaní žádným „honem za pravdou“, přesto by se možná pod Colliniho místy dost neurčitý manifest rádi podepsali. Co dělat s lidmi, jejichž hlavní motivací je ublížit či dokonce nepřímo podnítit k násilí? Na tuto otázku neumím odpovědět, Collini by ji ale měl alespoň zvážit. Je jistě chvályhodné o lidech uvažovat jako o racionálních bytostech schopných reflexe, problém ovšem je, že velká část lidí ze všech názorových proudů během svých interakcí ani racionální, ani reflexe schopná není.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (3)

Vstoupit do diskuze
Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo