Pět důvodů, proč si v Kodani vážím pražské MHD

Vždycky si stěžujeme, i kdybychom to doma měli sebelepší, a týká se to třeba pražské hromadné dopravy. Já o ní po návratu z Erasmu z Kodaně už nikdy nic zlého neřeknu. Dopravní systém v hlavním městě Dánska je nejen drahý, ale hlavně šíleně složitý a postavený tak, aby z lidí vytahal co nejvíc peněz – místo jednoho pražského lístku za 32 korun mají v Kodani 95 zón s příplatkem 37 korun za každou. Nejhorší je ale mentální daň, kterou na vás jeho používání uvalí.

Možná bych byl shovívavější, kdybych neměl v hlavě mýtus o dokonalé skandinávské městské politice. Ona nakonec možná dokonalá je, ale – jak je to v Dánsku, zdá se mi, snad pravidlem – jen pro někoho. Tady je pět věcí, které mě na kodaňské veřejné dopravě štvou nejvíc:

1. Vyděračský a komplikovaný zónový systém

Schválně jsem to od oka poměřil na mapě: z centra Prahy na hranice Černošic je to zhruba 14 kilometrů vzdušnou čarou, které pokrývá jedno tarifní pásmo. Pokud byste v Kodani chtěli z hlavního nádraží dojet do podobně vzdáleného Ballerupu, projedete aspoň pět tarifních zón. Koupit si musíte minimálně dvouzónovou jízdenku a za průjezd každou další zónou se připlácí. Zóny navíc nejsou jen kruhy, ale dál se dělí na menší a menší části až jejich počet skončí na čísle 95.

Asi jsem zhýčkaný férovým dělením pražského MHD, ale kodaňské zóny na mě působí jako systém uměle navržený tak, aby z lidí vytáhl co nejvíc peněz. A překvapivě jsou na něm nejvíc biti místní, kteří do centra Kodaně dojíždějí třeba za prací, protože turistům v centru stačí dvouzónové jízdenky. A už vůbec nemluvím o situaci, kdy si třeba najdete partnera o deset zón dál. Dojíždění za ním se tak může dost prodražit. Většina místních tak celkem logicky kombinuje MHD s dopravou na kole, která vypadá v některých případech jako finanční nutnost.

2. Zmatené lístky a nesmyslné karty

Určitě si říkáte, že když mají zóny, tak musí existovat nějaká lítačka, se kterou na ně nemusíte myslet.

Neexistuje.

Jednotlivé a krátkodobé časové jízdenky jsou určené hlavně pro turisty, obyvatelé Kodaně nejčastěji používají nějakou z variant cestovní karty. Záměrně píšu z variant, protože stejně jako spousta jiných věcí v Dánsku je i tenhle systém naprosto nesmyslně komplikovaný a mate i Dány.

Základní kartou je tzv. Rejsekort. Na ni předem nabijete peníze, při vstupu a výstupu přiložíte ke čtečce a systém vám sám strhne cenu cesty. Lístky s Rejsekort jsou o polovinu levnější a odpadá nutnost počítat zóny předem.

Pokud jedete normálně nebo s jednoduchým přestupem (při něm je potřeba kartu projet čtečkou znovu) a znáte zónovou mapu, všechno je v pohodě. Co když ale nastoupíte špatným směrem a všimnete si až po půl hodině? Co když vám ujede spoj a musíte dlouho čekat na další? Jak dlouho můžu zůstat na jednom místě bez odhlášení? Odpovědi jsem nenašel. Podle zmatených informací na webu se zdá, že směr jízdy při výpočtu ceny rozhoduje, zatím jsem měl ale asi štěstí. Když jsem vyzvídal na kodaňském redditu, řekli mi, že pokud budu systém používat tak, jak se má, nebudu mít problém. Jenže když jako student počítáte skoro každou korunu, zajímá vás, kolik za danou cestu utratíte a jestli radši nevzít i v mrazu kolo. Spočítat si to přesně je snad nemožné. Oficiální ceník má 19 stran plných složitých tabulek.

A mimochodem: peníze se z karty strhávají předem a pak se na ni připisuje rozdíl oproti skutečné ceně cesty. Při každém pípnutí kartou tak na ní musíte mít alespoň zhruba 240 českých korun. Když se zapomenete odhlásit, máte čtyři hodiny na to, abyste si vzpomněli. Jinak o všechny peníze přijdete. Čtečky na odhlášení přitom nejsou na zastávkách autobusů, takže pokud zapomenete (třeba protože vám jako mně řidič skoro ani nezastavil), musíte chytit jiný autobus. Ve vzdálenějších částech města to může dát docela zabrat.

Rejsekort má navíc dvě varianty – dražší anonymní a levnější vázanou na jméno. Ta má kromě základní verze ještě verzi flex, která umožňuje na stejnou kartu cestu i dalším lidem. Pokud jezdíte na jedné trase pravidelně, pořídit si můžete i tzv. Pendlekort, kartu pro dojíždění na dané pravidelné trase. Kromě karet jde ale taky koupit i zdánlivě klasickou lítačku (já měl papírovou). U ní si předplácíte konkrétní zóny (tedy nikoliv jen počet průjezdů), ale aspoň s ní dostanete slevu za cestu mimo špičku. Mezi jednou a šestou stojí jedna cesta 50 korun, jindy 37. A pomyslná třešnička na konec: s výhodnou kartou pro penzisty nad 65 let se neprojedete mezi sedmou a devátou ranní a musíte si koupit klasickou jízdenku.

Pokud by vás napadlo, jestli si s Rejsekort můžete po cestě domů skočit nakoupit, jde to. Dva check-iny v jedné zóně se zkombinují (a zaplatíte tak jen za jeden) do jedné cesty – pokud je provedete během 30 minut.

Základní idea Rejsekort není špatná. Karta totiž teoreticky platí po celém Dánsku a spojuje oddělené dopravní systémy v různých městech. Praktická implementace ale pokulhává. Jestli za to systém za 270 milionů eur stál, nechám na vašem zvážení.

3. Ceny

Zaznít to musí – pro Čecha je kodaňská MHD příšerně drahá. Základní dvouzónová jízdenka stojí 82 českých korun. Každá další zóna 40. Jedna jednosměrná cesta s Rejsekort podle denního času 37 až 50 korun, třízónovou lítačku, co pokryje širší centrum, jsem koupil za 1800 Kč na 30 dní. Lístek pro kolo do metra (jen mimo špičku) stojí 44 našich. Jediná poznámka: ceny by tak nebolely (konec konců o dost dražší je tu skoro všechno), pokud by systém nebyl nastavený tak, jak je.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

4. Nedostatek informací v angličtině

Informace oficiálních míst jsou snad naschvál tak zmatené, aby to cizinec radši vzdal a zaplatil víc. Doteď si nejsem jistý, jak funguje získání studentské slevy na vlaky, informace o fungování Rejsekort nejsou ani na hlavním webu kompletní, detailů je v angličtině typicky daleko míň než v dánštině a ve spoustě situací jste odkázání na to, co vám někdo řekne. Jeden příklad za všechny: na internetu nejde najít, kolik stojí zmíněná třízónová lítačka, ani kde přesně ji sehnat. Jednoho kamaráda poslali z hlavního nádraží jinam, já jsem měl štěstí. Tipuju, že o lítačce spousta lidí ze zahraničí ani neví.

5. Pokrytí není ideální

Když už je MHD tak drahá a zmatená, mohla by aspoň dobře fungovat. No, to platí tak napůl. Kodaň má jednu a půl linky metra (půl proto, že půlka obou dvou linek jede po stejné koleji a stejné trase), zbytek obsluhují autobusy a vlaky. Síť příměstských vlaků je příjemná, ale autobusy jsou často plné a i do frekventovaných čtvrtí jezdí co deset minut, potřeba by bylo odhadem občas tak dvakrát častěji. Pražský luxus výběru mezi metrem, tramvají a někdy i autobusem tady vypadá jako sci-fi. Nedivím se, proč tu tolik lidí jezdí na kole.

Nejotravnější nakonec nejsou ceny, ale mentální nálož, kterou musíte při cestování kodaňskou MHD vytrpět. Nejistota, kolik zaplatíte. Zmatení z toho, jestli vůbec jedete s platným lístkem, protože jste klidně mohli nevědomky přejet do jiné zóny. Zvažování, jestli se vám cesta za kamarádem přes tři zóny vyplatí. Podivná pravidla o zvyšování ceny ve špičce nebo výměna soukromí za lepší podmínky s Rejsekort na jméno, která je vázaná na státem spravovaný centrální login.

V žebříčku kvality MHD od think-tanku Arcadis Praha skončila celosvětově na pátém místě. Kodaň na dvanáctém. Plynou z toho dvě poučení. Za prvé, i přes tisíc chyb je pražská doprava jedna z nejlepších na světě. Potvrzuju. A zadruhé, jestli se máme ve Skandinávii v něčem inspirovat, ať to proboha není MHD.

Na úvodní fotografii vidíte základ kodaňské městské dopravy: parkoviště bicyklů před stanicí MHD. Foto: olgagorovenko / Shutterstock.com