Psychologie: deset špatných zpráv o lidské přirozenosti

Ta otázka nás provází věky – je člověk třebas nedokonalá, ale přesto bytostně dobrá, citlivá, zkrátka pozitivní bytost? Anebo jsme někde v hloubi duše naprogramovaní, abychom byli zlí, lhostejní, ješitní, mstiví a sobečtí? Jednoduché odpovědi neexistují, dost možná to bude u každého trochu jinak. Přesto můžeme nabídnout desítku vědeckých dokladů, které na problém vrhají trochu víc světla. A odhalují poněkud temnější a méně přívětivé stránky lidské přirozenosti.

Menšiny a zranitelné vidíme jako podlidi

Jeden šokující případ dost šílené dehumanizace přišel ze studie skenování lidského mozku. Ta zjistila, že skupina studentů vykazovala menší neurální aktivitu spojenou s přemýšlením o lidech, když se dívali na obrázky bezdomovců a drogově závislých, ve srovnání s obrázky jedinců s vyšším sociálním statusem. Jiná studie zase ukázala, že lidé, kteří se stavějí proti arabské imigraci, inklinují k přesvědčení, že Arabové a muslimové jsou méně vyvinutí než lidský průměr. Mezi jinými najdeme třeba ještě důkazy o tom, že mladí lidé „oldidšťují“ staré a že muži a ženy společně mají tendenci vidět míň člověka v opilé ženě. A co víc, tendence k dehumanizaci se u člověka objevuje velmi brzy – děti ve věku pěti let vnímají tváře lidí mimo svou skupinu (lidi z jiného města nebo jiného pohlaví) jako méně lidské než tváře členů své skupiny.

Už ve čtyřech letech nás těší cizí neštěstí

Ukazuje to studie z roku 2013. Tento pocit, pro který se mezinárodně používá výstižná německá složenina schadenfreude, je silnější, pokud dítě usoudí, že si druhý člověk svoje neštěstí zasloužil. Jedna novější studie ukazuje, že šestileté děti radši utratí peníze za to, aby viděly, jak protispolečenská loutka dostane nabančeno, než by je vydaly za samolepky.

Ti, které osud ubíjí, si to zaslouží

Nešťastné důsledky takových přesvědčení byly poprvé demonstrovány v dnes již klasickém výzkumu amerických psychologů Melvina Lernera a Carolyn Simmonsové z roku 1966. Jedna účastnice jejich experimentu byla před ostatními trestána elektrickými šoky za špatné odpovědi. Když se ostatní participantky dozvěděly, že ji uvidí znovu trpět, hodnotily ji jako míň sympatickou nebo obdivuhodnou, zvlášť pak pokud cítily, že pro zmírnění jejího utrpění nemůžou nic udělat. Pozdější výzkum poukazuje na naši ochotu vinit chudé, oběti znásilnění, pacienty AIDS a další trpící, že si za svůj osud sami můžou – uchováváme tak svou vlastní víru v to, že svět je spravedlivý. Z toho lze usuzovat, že stejné nebo velmi podobné procesy jsou zřejmě zodpovědné za naši podvědomou tendenci nahlížet na bohaté lidi jako na obdivuhodnější, než reálně jsou.

Jsme úzkoprsí a dogmatičtí

Kdyby byli lidé racionální a měli otevřenou mysl, pak by nejjednodušší cesta, jak někoho vyvést z omylu, byla představit mu relevantní fakta. Slavná studie z roku 1979 nicméně ukazuje, jak bláhová je to představa – participanti, kteří chovali silné přesvědčení pro trestu smrti nebo proti němu, zcela ignorovali fakta, která podlamovala jejich pozici, jejich původní přesvědčení dokonce posilovalo. Příčinou tohoto jevu může být zčásti to, že nabýváme pocitu, že nám „opoziční fakta“ podrývají vlastní identitu. Nepomáhá ani fakt, že řada z nás je přehnaně sebevědomá, pokud jde o to, jak moc rozumíme světu – pokud jsme přesvědčení o nadřazenosti vlastních postojů, brání nám to v hledání dalších relevantních znalostí.

Radši elektrošok než být chvíli jen s vlastními myšlenkami

Tento poznatek byl demonstrován v kontroverzní studii z roku 2014, v níž 67 procent figurantů a 25 procent ženských figurantek upřednostnilo elektrošoky před patnácti minutami tichého rozjímání.

Jsme domýšliví a přehnaně sebevědomí

Naše iracionalita a dogmatismus by nemusely představovat až takový problém, kdyby byly korigovány nějakou pokorou a introspekcí. Jenže většina z nás nafukuje svoje schopnosti a přednosti – jací jsme řidiči, kam až sahá naše inteligence nebo jak jsme atraktivní. Tento jev dostal jméno efekt Lake Wobegonu po fiktivním městě, kde „jsou všechny ženy silné, všichni muži pohlední a děti nadprůměrné“. Je to ironie, že nejvíc náchylní k namyšlenosti jsou ti nejméně schopní z nás (jde o dobře známý Dunningův-Krugerův efekt). Tohle domýšlivé vylepšování sebe sama se zdá být nejextrémnější a iracionální v případě morálky – v tom, jak principiální a féroví sami sobě připadáme. Dokonce i kriminálníci ve vězení si o sobě myslí, že jsou důvěryhodnější a čestnější než průměrný člověk na svobodě.

Jsme morální pokrytci

Vyplatí se zachovat si určitý odstup od těch, kdo jsou nejrychlejší a nejhlasitější při odsuzování morálních prohřešků druhých – je tu vysoká pravděpodobnost, že tito mravní kazatelé jsou přinejmenším stejně vinni, ale přistupují k svým vlastním prohřeškům s o hodně benevolentnější perspektivou. Výzkumný tým v jedné studii zjistil, že lidé hodnotí srovnatelně sobecké jednání (v tomto experimentu to, že si člověk ze dvou úkolů vybral pro sebe ten rychlejší a snazší) jako výrazně neférovější, když je páchají druzí. V podobném duchu mluví i podrobně probádaný fenomén známý jako asymetrie mezi aktérem a pozorovatelem, která částečně vysvětluje naši tendenci vysvětlovat špatné chování druhých (třeba partnerovu nevěru) jejich pokřiveným charakterem, kdežto vlastní poklesky okolnostmi, kterým jsme byli vystaveni. Tyto samoúčelné dvojí standardy mohou dokonce vysvětlit takový ten obecný pocit, že společnost je čím dál hrubější – jeden aktuální výzkum ukazuje, že když něco ošklivého udělá náš přítel, cítíme to jako míň ošklivé, než když je pachatelem cizí člověk.

Všichni jsme potencionální trollové

Jak asi potvrdí každý, kdo se dostal do twitterové přestřelky, sociální sítě dovedou prohlubovat některé nejhorší aspekty lidské přirozenosti, částečně vinou tzv. disinhibačního efektu, tedy toho, jak snadno odhodíme zábrany, a částečně kvůli faktu, že anonymita (tak snadno dosažitelná v online světě) prokazatelně posiluje sklony k nemorálnosti. Zatímco tento výzkum tvrdil, že k online trollingu mají mimořádné sklony lidé, kteří jsou zároveň náchylní ke každodennímu sadismu (mimochodem znepokojivě vysoké číslo), studie publikovaná loni odhalila, že špatná nálada v kombinaci s útokem trollů zdvojnásobuje šanci, že se člověk sám oddá trollování. Ve skutečnosti trollování několika málo jedinců může dát do pohybu sněhovou kouli nabalující se negativity, což se přesně ukázalo výzkumníkům, když zkoumali diskuze čtenářů na CNN.com. Podle nich „množství nahlášených příspěvků a množství uživatelů s nahlášenými příspěvky (…) spolu v čase narůstá“.

Máme rádi nevýkonné vůdce s psychopatickými vlastnostmi

Americký psycholog Dan McAdams, který se zabývá výzkumem osobnosti, nedávno došel k závěru, že otevřená agresivita a urážení z úst amerického prezidenta Donalda Trumpa útočí na první signální a že jeho „plamenné tweety“ jsou jako „výhružná gesta“ šimpanzího alfa samce, jejichž „cílem je popudit“. Pokud by byl McAdamsův úsudek pravdivý, zapadal by do širšího vzorce – tedy zjištění, že psychopatické vlastnosti jsou u lídrů v nadprůměrném zastoupení. Vezměme si třeba průzkum mezi finančními lídry v New Yorku, který u nich zjistil vysoký podíl psychopatických vlastností, ale zato podprůměrnou dávku emocionální inteligence. Metaanalýza publikovaná loni v létě dospěla k závěru, že lze najít sice mírnou, ale zřetelnou vazbu mezi výraznějšími příznaky psychopatie a získáváním vedoucích pozic. Vzhledem k tomu, že psychopatie koreluje také s horšími schopnostmi vést, je to zásadní zjištění.

Grázlové jsou sexy

Nejen že si jako lídry vybíráme lidi s psychopatickými rysy, ale existují i důkazy, že muži i ženy jsou sexuálně přitahováni, minimálně z krátkodobého hlediska, lidmi, kteří vykazují takzvanou „temnou trojici“ vlastností – narcismus, psychopatie a machiavellismus. To nás ovšem vystavuje riziku, že právě tyhle vlastnosti se budou dál šířit. Jedna studie přišla s tím, že muž připadal ženám přitažlivější, pokud byl popisován jako sebestředný, manipulativní a necitlivý. Jedna teorie říká, že temné vlastnosti úspěšně odrážejí „mužské kvality“ jako sebevědomí či odvahu riskovat. Má tohle zjištění nějaký význam pro budoucnost našeho pokolení? Zřejmě ano – další studie z roku 2016 zjišťuje, že ty ženy, které byly silněji přitahovány tvářemi narcistních mužů, měly víc dětí.

Nevěšte hlavy – tato zjištění už nic nevypovídají o tom, že mnoha z nás se daří své základní instinkty překonávat. Ve skutečnosti teprve až když si své nedostatky uvědomíme, můžeme je úspěšně překonat a nechat ze své přirozenosti rozkvést to lepší.

Z originálu, který pod licencí Creative Commons vyšel na AEON.co, pro Finmag přeložil Kamil Hrabal.