Jedna Evropa, jedno dálniční mýtné?

Pokud jste tento víkend zase odlepovali dálniční známku a zase jste si přitom zanadávali, protože ty české jsou v žebřících neodlepitelnosti na čelném místě, tak si ten zážitek dobře uložte. Během roku nebo několika málo let to totiž může být jedna z historek pro vnoučata – něco jako povídání o tom, jak jste posílali telegram nebo že televize bývala jen černobílá.

I v Česku se plánuje to, co už znáte třeba z cest na Slovensko nebo do Maďarska, tedy elektronické placení mýtného, kdy zaplacení poplatku kontrolují kamery, které čtou registrační značky

Babylon na dálnici

A možná se dokonce blíží i to, co člověka, který častěji cestuje mezi unijními státy, napadá při téměř každém přejetí neexistující hranice. Tedy proč – když tu máme schengenský bezhraniční prostor – nejsme schopni domluvit se na jednom evropském dálničním poplatku. V praxi to tedy na většině unijních hranic vypadá tak, že sice přes čáru projedete maximálně s ubráním plynu, ale pak stejně musíte někde kolem hranice zastavit a pořídit si nějakou formu dálniční známky.

Elektronické mýtné je samozřejmě trochu výhoda. Když s ním dopředu počítáte, můžete si ho koupit od stolu, ještě než vyrazíte. Horší je, když to nestihnete. Na podzim jsme takhle jeli trasu Praha – Bratislava – Budapešť – Vídeň – Praha. Znamenalo to kromě českého ještě tři další poplatky za dálnice. A na slovenské, a především pak na maďarské hranici vyřizování elektronického mýtného, proti kterému byla někdejší koupě a lepení dálniční známky rychlou a jednoduchou operací. Úplně největší „vychytávkou“ je, když elektronické mýtné musíte zaplatit jedině v hotovosti, a ještě v měně daného státu. Kdo nezažil, neuvěří.

Kamiony to mají o něco jednodušší. Jejich čelní skla jsou ale plná krabiček elektronického mýtného, protože podobně jako kdysi u mobilů prostě musí mít každý stát trochu jinou krabičku, trochu jiný systém.

Když si zkusíte ujasnit, jak to tedy v té Evropské unii s vybíráním dálničních poplatků je, vyjde vám to na hodně dlouhý článek. Systémů je mnoho, v některých zemích i víc než jeden. Zároveň zjistíte, že množství států, kde se dálniční poplatky stále ještě neplatí, není úplně zanedbatelné. Je jich z 28 (od dubna 27) celých devět, včetně takových dálničních velmoci jako jsou Nizozemsko nebo Belgie až po dálničního drobečka Estonsko.

Unie má plán, ale...

Než začnete nadávat na Evropskou unii, že s tím nic nedělá, tak vězte, že v Evropské komisi plán na to, co s tím dělat, mají už několik let. V roce 2017 představila eurokomisařka pro dopravu Violeta Bulcová propracovaný plán na celoevropský systém dálničního mýtného.

Ten je ale součástí celého bloku evropských iniciativ, které mají za cíl zlepšení spolupráce v dopravě a jako celek nesou název Evropa v pohybu. Jak už to tak ale u Bruselu bývá, pouhé zrušení dálničních známek se unijním úředníkům zdálo jako malý cíl. „Evropská unie má jedinečnou příležitost vést modernizaci silniční dopravy nejen doma, ale i ve světě. Naše reformy položí základ pro standardizované digitální silniční systémy, spravedlivější sociální podmínky a prosaditelná tržní pravidla. Pomohou snížit socioekonomické náklady dopravy, jako jsou čas strávený v provozu, úmrtí a závažná zranění na silnicích nebo zdravotní rizika plynoucí ze znečištění a hluku," uvedla při představování plánu bulharská eurokomisařka.

Evropská komise se tedy i v tomto případě řídila principem, proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě. Vedle vyřešení základního problému, tedy placení jednoho dálničního poplatku, tady chytá ještě mnoho dalších zajíců. Snahu o snížení emisí, výměnu vozového parku, omezení zátěže pro životní prostředí celkově a tak dále.

Německo jako model?

To všechno výrazně komplikuje vyjednávání. Například lze čekat, že státy jako Česko nebo Polsko – o Bulharsku a Rumunsku nemluvě –, kde je vozový park v průměru mnohem starší než v Německu nebo Rakousku, se budou snažit omezit zvýhodnění novějších aut před staršími. To je model, který na svých dálnicích chystá od příštího roku Německo. Podobných zádrhelů má plán Evropské komise celou řadu.

Proto se termín, kdy by měl být celoevropský systém spuštěn, tedy rok 2024, může zbytečně málo ambiciózní zdát pouze laikům. Ti, kdo se ve složitosti vyjednávání o podobných věcech vyznají, naopak tvrdí, že je to hodně optimistický scénář. Ostatně, plán Evropa v pohybu byl Evropskou komisí představen už před dvěma roky. A slyšeli jste snad od té doby cokoli, co by naznačovalo, že se vyjednávání o něm pohnula někam kupředu?

Odborníci ale tvrdí, že to, na co se čeká jako na modelový příklad, je německý systém placených dálnic, který má Spolková republika spustit letos po prázdninách. Hádejte, odkud budou řidiči, kteří se potom v Německu nedoplatí…

Autor je redaktor Deníku