Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Konec dobrý, všechno dobré. K čemu jsou lidstvu pohřby

Bryan Caplan
Bryan Caplan | 10. 1. 2019 | 4 komentáře | 11 058

Pohřeb může být typickým projevem klasického psychologického Kahnemanova pravidla vrcholu a konce.

Konec dobrý, všechno dobré. K čemu jsou lidstvu pohřby

Nedávno jsem měl konečně možnost setkat se se skvělým Danielem Kahnemanem. Od té doby nemůžu dostat z hlavy jeho práci, zejména jeho „pravidlo vrcholu a konce“. Stručně: To, jak si lidé pamatují určitou zkušenost, silně závisí na tom, jak tato zkušenost skončí. Obvyklé shrnutí:

Pravidlo vrcholu a konce říká, že způsob, jakým zkušenost skončí, určí štěstí, které jí připisujeme. Pravidlo vrcholu a konce dokazují dva klasické experimenty. V roce 1993 Kahneman a jeho spolupracovníci ukázali, že účastníci pokusu, kteří byli 30 vteřin vystaveni vodě o teplotě 14 stupňů Celsia (opravdu studené!), hodnotili zkušenost jako bolestivější než ti vystaveni 60 vteřin 14stupňové a dalších 30 vteřin 15stupňové vodě… Zkušenost, která skončí o trochu méně bolestivě, tedy hodnotíme jako méně bolestivou celkově. „Vrchol na konci“ byl v tomto případě jednostupňový rozdíl v teplotě vody.

Pravidlo vrcholu a konce podporuje řada studií. Lidé upřednostní, a dokonce si dobrovolně zvolí (objektivně) větší bolest, pokud situace skončí tím, že pocítí bolesti méně… Když vám vrtají zub a zubař vrtání na konci zjemní, budete je mít za méně bolestivé, i když kvůli tomu bude delší než obvykle. Neintuitivní? Ano. Obvyklé? Rozhodně.

Podobně se chováme nejen při zkušenostech s bolestí, ale také při přijímání předmětů jako darů. Jak ukázala studie dartmouthské psycholožky Amy Do a spolupracovníků (2008), účastníci experimentu, kteří dostali DVD zdarma, se z daru radovali více, když na nich dostali populárnější filmy až po těch méně oblíbených, než když dostali ta stejná DVD v opačném pořadí. Když přijde na potěšení, rozhodující je, co je na konci.

Finmag na léto

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

„Jsem mizerný makléř,“ řekl Adéle Vopěnkové Prokop Svoboda. A tak místo aby prodával domy sám, vybudoval realitní kancelář, kde to ostatní dělají za něj. A výborně.

FIN. Dominik Stroukal dodá investorům naději po propadu trhů • V kanceláři šéfky České spořitelny • V hlavě lovce jednorožců Andreje Kisky ml. • Jakub Žofčák o byznysu s deskovými hrami • Robert Vlach o creator economy a podnikání s obsahem

MAG. Parkování zdarma je lidské právo. Co z pravičáka dělá soudruha • Nejbližší moře? Pět hodin jízdy. Se správným bourákem. Na ropu • Jako umami. V restauraci Jana Knedly umějí moderně míchat chuti i v české klasice • Kardiochirurg. Srdcař. A překvapivě dobrý spisovatel Josef Veselka


Smrt nemusí být (ten úplný) konec

Pokud pravidlu vrcholu a konce uvěříte, začne lidský život vypadat poněkud tragicky – prakticky vždycky končí špatně. V nejlepším případě zemřete klidně, ve spánku a obklopeni svými blízkými. Pravděpodobnější je, že budete roky trpět neustále se zhoršující bolestí a pak nedůstojně zemřete v nemocnici. A to nemluvíme o předčasných úmrtích způsobených nemocemi, nehodami nebo násilím.

Můžete se utěšovat, že lidé na vás budou myslet v dobrém, až nebudete mezi živými? Pokud platí pravidlo vrcholu a konce, zřejmě ne. Život končí špatně, nebudou ho tedy lidé považovat za špatný jako celek?

Odpověď závisí na tom, co se počítá jako „konec vašeho života“. Pokud je koncem den, kdy zemřete, váš příběh skončí špatně. Proč k němu ale nepřidat další kapitolu?

Přirozeně mám na mysli pohřeb. Je to příležitost, při které se všichni vaši blízcí sejdou, uctí vaši památku, ocení vaše skutky a povědí si, co dobrého jste zažili a udělali. Pokud váš život oficiálně končí povedeným pohřbem, a ne bídnou smrtí, vzpomínky na mrtvého se nás provedou oklikou kolem nepěkných myšlenek na smrtelnost. Je příliš odvážné říct, že to, že se lidé pohřbívají na celém světě, naznačuje že lidstvo se řídí pravidlem vrcholu a konce a že pohřbem lidé definují „konec života“, aby byly jejich vzpomínky na zesnulé milosrdnější?

Jistě, jde o spekulaci; nedivil bych se, kdyby se výzkumy potvrzující pravidlo vrcholu a konce ani nepovedlo replikovat. A přece je to fascinující. Jedním z důsledků by bylo, že lidé budou – při jinak rovných podmínkách – mít horší vzpomínky na zemřelé s nepříjemným nebo vůbec žádným pohřbem. Je ovšem očividné, že podmínky nejsou rovné téměř nikdy – životy neúspěšných logicky oslavujeme méně.

Sám jsem na pohřby nikdy příliš nedal, ale díky téhle kahnemanovské perspektivě už na nich nechci tolik šetřit. Nešetřit se přitom vyplatí zejména emocemi, ne financemi. Proč se místo výběru rakve za čtvrt milionu raději nedělit o vzpomínky na svůj naplno prožitý život? Proč po sobě místo hromady peněz na bohatý obřad raději ještě v plné síle nezanechat optimistický a inspirativní pozdrav na videu?

P. S.: Před lety jsem tweetnul: „Nenechte lidi na svém pohřbu ohýbat pravdu.“ Můžete namítnout: „Ne, měli bychom ohnout pravdu a dopřát tak pozůstalým hezčí vzpomínky na mrtvého.“ Odpověď, která je nasnadě, je ale: lidem se bude lépe malovat pěkný obraz vašeho života, když to bude odpovídat skutečnosti. Kajte se tedy, dokud je čas.

originálu, který vyšel na FEE.org, pro Finmag přeložil Michal Zlatkovský

Autor článku

Bryan Caplan

Bryan Caplan

Profesor ekonomie na Univerzitě George Masona a hostující profesor v Mercatus Center. Napsal knihy The Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad Policies (Mýtus racionálního voliče. Proč v demokracii vítězí špatná politika), kterou New Zork Times ocenily jako nejlepší politickou knihu roku, a Selfish Reasons to Have More Kids: Why Being a Great Parent Is Less Work and More Fun Than You Think (Sobecké důvody, proč mít víc dětí. Být skvělý rodič je míň práce a víc legrace, než si myslíte). Publikoval v New York Times, Washington Post, Wall Street Journal, American Economic Review, Economic Journal... . Navštivte web Bryana Caplana.