Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Člověče, nezlob se. Jak zbavit rozdělenou společnost vzteku

Barry  Brownstein
Barry Brownstein | 8. 1. 2019 | 22 komentářů | 4 836

Místo hněvu se naučte oceňovat lidi okolo vás – nebo se aspoň věnujte poctivému obchodu.

Člověče, nezlob se. Jak zbavit rozdělenou společnost vzteku

Lance Murrow z think tanku Ethics and Public Policy Center, si v deníku The Wall Street Journal všímá, že „dominantní emocí amerického veřejného života se stal vztek“. Murrow píše:

Pro levici dnes heslo „bděte“ znamená „nepřestávejte být naštvaní“. Příznivci Donalda Trumpa by zase chtěli „poslat ji [Clintonovou] za mříže“ nebo „postavit zeď“. Vztek zjednodušuje, je ho snadné pochopit. Je návratem do dětství, připomínkou záchvatů dvouletých batolat.

Kmeny spolu přestaly vyjednávat a rozešly se s diametrálně odlišnými úhly pohledu. Pochybování o vlastní pravdě se vyhýbají, neuznávají nic tak slabošského jako kompromis nebo nedejbože nejednoznačnost: žádný jiný pohled než ten jejich jednoduše neplatí.

Murrow se ptá: stala se zloba „americkým právem, trvalým stavem mysli“? „Na třídění lidí do kategorií je něco zkaženého a hrozivého, maoistického,“ varuje. „Byl to hřích sužující dvacáté století; cesta ke genocidě.“

Vztek plodí další vztek

Murrow hledá, kdy se z naštvanosti stal zvyk, a kořeny nachází v době kolem roku 2000 – když se v prezidentských volbách rozhodovalo mezi Georgem Bushem a Alem Gorem. Možná to tak je. Ve své knize The Inner-Work of Leadership zmiňuji novinový článek o cestující v newyorském metru, které nefungovala předplacená jízdenka na kartě:

Žena bouchala na sklo a dožadovala se, aby ji dozorčí pustil skrz turniket. Ten ale nereagoval dost rychle. Když jí konečně vyhověl, ukázala mu vztyčený prostředníček a zakřičela „určitě jste volil Bushe“.

Zloba v mysli té cestující byla svázaná s tím, co prožívala navenek. Jenže právě optikou své zloby vnímala chování dozorčího. Ten ve skutečnosti ale neměl nic společného s tím, proč byla cestující naštvaná.

Cestující chtěla svůj psychologický odpad vyhodit na krajnici, v tomto případě tedy na dozorčího. Jenže psychologických odpadků se takhle zbavit nemůžete. Zlost, kterou žena dávala najevo, mohla tu zlobu, kterou prožívala sama uvnitř, jen posílit. Sama sebe mentálně praštila do obličeje a pak obvinila dozorčího a Bushe, že můžou za to, že jí teče červená..

Narubali jsme vám!

Chytré čtení na víkend

Vyvezli jsme vagony hlušiny. A vám můžeme každý pátek poslat to nejryzejší čtení, které pro vás v hlubinách českého i světového internetu vytěžil šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek.

Přihlaste se k odběru našeho pravidelného newsletteru.

Čtení na víkend

Dostat to ze sebe ven?

Psycholožka Carol Tavrisová je jeden z největších expertů na vztek. V knize Chyby se staly (ale ne mou vinou), kterou napsala s psychologem Elliotem Aronsonem, vyvrací mýtus o tom, že „vyjádření zloby nebo agresivní chování ulevuje od vzteku“:

Hoďte tou panenkou [Tavrisová a Aronson mají na mysli Dammit Doll], prašťte do boxovacího pytle, zakřičte si na partnera. Budete se cítit lépe? Desetiletí vědeckých experimentů prokázaly pravý opak. Když si lidé agresivně ulevují od svých pocitů, často se pak cítí hůř, zvedá se jim krevní tlak a jsou ještě víc rozzlobení.

Ve zkratce: výzkumy ukázaly, že “Katarze je co do schopnosti zlepšovat lidem náladu naprostý propadák.“

Murrow se nad neustálými projevy vzteku a zloby znepokojuje právem. Ptá se, jestli na tuto epidemii existuje lék. A žádný nenabízí. Tavrisová s Aronsonem ale k jednomu docházejí. Pro některé bude ovšem léčba horší než samotná nemoc: žádá si, abychom změnili postoj ne ostatních, ale nás samotných.

Řada z nás ví, že vztek nám neprospívá, přesto se ale vztekáme. Když budete u snídaně číst tuto esej, budete s ní možná souhlasit. O dvacet minut později už ale při řízení auta můžete nadávat ostatním řidičům ostatní řidiče. Zažijete kognitivní disonanci.

Jak vysvětlují Tavrisová a Aronson, kongitivní disonance je „stav napětí, který nastane pokaždé, když nějaký člověk zastává dvě kognice (myšlenky, přístupy, přesvědčení, názory), které jsou psychologicky v rozporu“. Například víme, že chovat se láskyplně je dobré pro náš vztah, přesto se rozzlobíme. V takovém případě se můžeme přestat zlobit – nebo disonanci vyřešit tím, že uvěříme, že za ni někdo nebo něco může.

Jak často si tuto pohodlnou cestu sebeospravedlňování volíme? Chytáme se myšlenek, které omlouvají naše špatné chování; mohou za něj jiní. Může za něj Trump! Můžou za něj neomarxisti! Nebýt jich, nebyl bych naštvaný. Kdybych nebyl naštvaný, jak se může vůbec něco změnit? Tavrisová a Aronson dodávají:

Sebeospravedlňování je něco jiného než lhaní nebo hledání výmluv. Umožňuje lidem přesvědčit sebe sama, že to, co udělali, byla ta nejlepší možná věc. „Nemohl jsem dělat nic jiného.“ „Fakticky jsem ten problém vyřešil skvěle.“ „Dělal jsem pro národ to nejlepší.“ „Ti parchanti dostali, co si zasloužili.“ „Mám na to právo.“

Fjodor Dostojevskij vypraví v knize Bratři Karamazovi o postavě Fjodora Pavloviče, kterému se „zachtělo všem pomstít za své vlastní špatnosti“. Pavlovič si vzpomíná, jak se ho ptali: „Proč toho a toho tolik nenávidíte?“ Odpověděl: „To je tak: nic mi neudělal, ale zato já provedl jemu sprosté darebáctví a od té chvíle ho nenávidím.“

Pokud se ve svém životě chováme špatně, nastává disonance. Potřebujeme se cítit nevinní a ctnostní. Abychom disonanci odstranili, jsme naštvaní na chyby těch, které jsme poškodili. Můžeme se tak ocitnout v destruktivním začarovaném kruhu. Tavrisová a Aronson vysvětlují: „Agrese plodí sebeospravedlňování, které pak plodí další agresi.“

„Jak přimějete čestného člověka, aby ztratil svůj etický kompas?“ ptají se. Jednoduše: „Necháte ho udělat jeden krůček, pak druhý – a o zbytek se postará sebeospravedlňování.“ Čím víc odlidšťujeme ostatní, tím víc zloby projevujeme, a tím víc stoupá naše potřeba projevit ještě víc vzteku. Čím více sebeopravedlňování, tím míň je pravděpodobné, že si uvědomíme, že jdeme cestou sebezničení a ubližujeme při tom ostatním.

Stav neustálého naštvání, který Murrow popisuje, neléčí neduhy společnosti, ale vede k potřebě sebeospravedlňování. Podle Tavrisové a Aronsona mluví výzkumy jasně: sebeospravedlňování „aktivuje předsudky a korupci, jak křiví paměť, mění profesionální sebedůvěru v aroganci, jak způsobuje a navěky zachovává nespravedlnost, deformuje lásku a vyvolává spory a rozepře“.

Dělejte dobře sobě i jiným. Třeba dobrým obchodem

Procházet životem s hlavou plnou sebeospravedlňujících myšlenek je jako prohánět se po dálnici s blikající kontrolkou motoru. Je to jako bychom věřili, že kontrolka upozorňuje na závadu cizího auta. Když ale kontrolka svítí, protože vám dochází olej, bude to vaše auto, kterému se zadře motor.

Varovným mechanismům zabudovaným do aut všichni rozumíme – ukazují jedním směrem, na naše auto. Stejně tak se jedním směrem upíná i stav trvalého vzteku. Nehledíme na skutečné problémy okolo nás a s vlastní myslí špatně zacházíme. Jsme ochotni přestat se spoléhat na sebeospravedlnění a vyřešit svoji kognitivní disonanci? Tavrisová a Aronson píšou:

FINMAG NA PRÁZDNINY!

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Na internetu naletíš hned, říká Mikýř. Jakub Jetmar se ptá, jak je Martinu Mikyskovi v dresu strážce webové morálky, který drtí internetové pokrytce i prodejce hrnců

Start me up! Pavel Jégl zkoumá, jak chystáme půdu startupům • Michal Hron s Andrejem Kiskou ml. na lovu jednorožce • Martin Vlnas se ptá šéfa CzechInvestu, co má pro startupery • Jak se stal z Izraelců startup nation?

Drogy vyhrály. Před 50 lety Richard Nixon vyhlásil válku drogám. Prohrály USA, prohrály země, které do vojny zatáhly. Ale zas to stálo hodně peněz

FIN. Bitcoin drž, utrácej špatné peníze. Dominik Stroukal představuje kryptomilionáře z chatrče • Josef Tětek ví, že bitcoin není bio. Ale zelená, neb se to vyplatí • Rádce Petra Kučery, šéfa Peníze.cz


Hlubší porozumění tomu, jak a proč funguje naše mysl, je prvním krokem ke zbavení se návyku na sebeospravedlňování. Abychom toho docílili, musíme více přemýšlet nad svým chováním a důvody svých rozhodnutí. Chce to čas, vůli a sebereflexi.

Pro ty, kteří chtějí své myšlení změnit, mají Tavrisová s Aronsonem dobrou zprávu. „Disonanční teorie nám naštěstí ukazuje i to, jak může něčí velkorysé jednání spustit spirálu laskavosti a soucitu, jakýsi ‚kruh dobra‘“:

Když lidé dělají dobré skutky, zejména spontánně nebo náhodou, vidí jejich příjemce v lepším světle. Přesvědčení, že danému člověku projevují obzvláštní laskavost, je disonantní vůči negativním pocitům, které k němu možná chovají. Ve výsledku se po vykonání dobrého skutku sami sebe přesvědčují: „Pro špatného člověka bych přece nedělal nic dobrého. Musí to tedy znamenat, že není tak špatný člověk, jak jsem si myslel – vlastně je to docela fajn chlapík, který si zaslouží trochu pochopení.

Milujte svého partnera, své děti, své přátele, své kolegy, své sousedy – i pokud jste si jistí, že si to nezaslouží. Dávejte si pozor, když vám disonance rozsvítí kontrolku motoru v podobě nepříjemných pocitů. Tyto pocity vás upozorní, že se chystáte svalit vinu na jiné a ospravedlnit své vlastní provinění. Potřeba se sebeospravedlňovat znamená, že v paměti máte správnou věc stále uloženou, nehledě na to, jak hluboko.

Pokud milovat nemůžete, alespoň se věnujte poctivému obchodu, ne politice. Kruh dobra, do kterého se dostanete při obchodování, je skutečný: dvě strany se setkají a vzájemně si prospějí. Jen dobrovolná slepota může zabránit poznání, že „zázrak moderního života spočívá v tom, že my všichni jsme získali mnohem víc, než co kdy můžeme splatit“.

originálu, který vyšel na FEE.org, pro Finmag přeložil Michal Zlatkovský. Bratři Karamazovi v překladu Prokopa Voskovce. Chyby se staly v překladu Václava Vitáka.

Autor článku

Barry  Brownstein

Barry Brownstein

Barry Brownstein je emeritní profesor ekonomie a leadershipu na Baltimorské univerzitě. Je autorem knihy The Inner-Work of Leadership. Své eseje vydává v newsletteru Mindset Shifts.