Konec polarizace

Proč se lidé neshodnou na tom, co znamená správné jednání? A dá se ten rozkol nějak překlenout? Odpovědi s pomocí experimentální psychologie hledal i harvardský profesor Joshua Greene. Výsledky – včetně ambiciózního plánu, jak naučit znesvářený svět spolupracovat, – nabídl před pěti lety v knížce Moral Tribes: Emotions, Reason and the Gap between Us and Them. Má jeho recept ve stále polarizovanější společnosti smysl?

Joshua Greene: Moral Tribes: Emotion, Reason, and the Gap Between Us and Them. Vyšlo v nakladatelství Penguin Press v roce 2013, 432 stran, 12 dolarů (verze pro Kindle).

Náš kmen

Ve frontě v supermarketu nepředbíháte. Racionálně by šlo o výhodnou akci – ale nějaká tajemná síla vás donutí řadu si vystát. Pomůžete topícímu se dítěti, i když není vaše a sami se přitom ohrozíte. Když na výletě v přírodě potkáte neznámého člověka, ani vás nenapadne pro jistotu ho zmasakrovat.

Vypadá to samozřejmě. Přitom to, že se nechováme sebestředně, a naopak umíme upřednostňovat dobro celku, je malý zázrak: když se například v přírodě potkají naši blízcí příbuzní šimpanzi, nebývá to příjemné. Společnost těží z upozadění jedince – nevraždíme se paranoidně v lese a fronta v Lidlu pěkně ubíhá.

Tuto obrovskou konkurenční výhodu našeho druhu umožňuje morálka. Nejde tady o abstraktní rozjímání filozofů, ale spíš o „sadu psychologických adaptací, které vedou jinak sobecké jedince k požívání výhod spolupráce”.

Morálka je podle Greena triumfem evoluce. Jak ale zároveň upozorňuje, je morálka také příčinou nevraživostí. Vyvíjela se totiž během staletí spolupráce v malých, prakticky uzavřených skupinách. Když se ale setkají různé kmeny, rázem je tu problém. Nejenže jsme automaticky zvyklí upřednostňovat vlastní skupinu (když například rozřadíte lidi v laboratoři do týmů, při anonymním dělení peněz začnou přispívat těm svým, ačkoli vědí, že dělení bylo zcela nahodilé). Potíž spočívá zejména v tom, že každý kmen má svoji morálku. Klademe různý důraz na různé hodnoty –Američané z Jihu kupříkladu zdůrazňují osobní svobodu víc než ti ze Severu, protože to pro přežití v jejich podmínkách bylo důležitější. Někdy jsou naše hodnoty dokonce protichůdné: hinduistovi přijde přirozené nejíst krávy, ale nám se taková zásada zdá být podivná. Hodnota Krávy jsou posvátné! u našeho kmene vůbec neexistuje.

Je to tedy tak, že morálka, která skvěle fungovala v malém, nás zrazuje ve světě, kde dochází ke kontaktům a překotnému míchání dřív uzavřených skupin? Malé společnosti stmelovala, různorodé polarizuje? Podle Greena nikoliv nezbytně. Abychom pochopili jeho optimismus, je třeba náš pohled na morálku ještě trochu prohloubit. K tomu poslouží nové promyšlení toho snad nejotřepanějšího morálního experimentu na světě – tramvajového dilematu.

Matematika dobra

Představte si, že stojíte na mostku, ke kterému se blíží tramvaj. Za mostem pracuje na kolejích pět dělníků a jediný způsob, jak je zachránit, je shodit přijíždějící tramvaji do cesty tlouštíka, který stojí vedle vás. Uděláte to? Drtivá většina lidí ani náhodou. A teď drobná změna. Opět si to k vám a k dělníkům na kolejích šine tramvaj. Tentokrát můžete zachránit životy tím, že přehodíte výhybku. Tak odkloníte tramvaj na dráhu, na které stojí jen jeden dělník. Pro většinu lidí najednou není problém obětovat jeden život za pět zachráněných!

Tramvajové dilema s tlouštíkem

Tramvajové dilema s výhybkou

Jak je možný takový veletoč, když počty – jeden život za pět – zůstávají stejné? Podle Greena za to může fakt, že nad morálkou přemýšlíme dvěma způsoby: rychle a pomalu.

Rychlé uvažování připomíná automatické nastavení foťáku. Je bleskurychlé, emotivní a hodí se na většinu případů. „Neubližuj!“

Takové myšlení ale bývá v konfliktu s přemýšlením pomalým. To si lze představit jako focení manuální. Člověk si sám pěkně ručně nastaví kontrast, dobu expozice, zaostření. Chladně, racionálně říká: „Neměl bych nikoho shazovat, jenže pět životů má přece větší cenu než jeden.“

S tramvajemi tyto dva módy přemýšlení souvisejí jednoduše. Greene v řadě průlomových experimentů se snímáním mozku prokázal, že nám v obou případech klidný, manuální režim říká: „Raději zachraň víc lidí.“ Jenže v situaci se shazováním z mostu ho překřičí automatický režim, který nedbá počtů a místo toho bije na poplach: „Ubližovat se nesmí!“.

Takové souboje dvou módů myšlení zažíváte denně. Když máte chuť dát si k večeři kilo zmrzliny, ale pak si vyberete salát, to manuální režim opravuje ten automatický. Když si navzdory racionální úvaze Ind nedá hovězí burger, je to přesně naopak.

Štěstí je krásná věc

Teď když víme, že morálka má dva režimy, je skládačka skoro kompletní. Greenova naděje na společenský smír spočívá v tom, že bychom se mohli naučit fungovat v pomalém, manuálním režimu morálky. Ten totiž na rozdíl od automatického módu funguje stejně po celé planetě. Na jezení krav se shodnout nemusíme, s rovnicí pět zachráněných životů je výhodnější než pouze jeden prý ale problém nikdo nemá.

Jaké jsou přesně principy takové meta-morálky, které porozumí každý mozek? Podle Greena je nejlépe vyjadřuje pozapomenutý proud filozofie a etiky – utilitarismus. Tento směr vznikl v 18. století a jeho představitelé hlásali dvě jednoduchá pravidla: Nejdůležitější je maximalizovat štěstí a na štěstí každého záleží stejně.

Časem se objevily závažné výtky, které takové uvažování prakticky zdiskreditovaly. Greene se je snaží vyvracet. Příklad: Co když si například zotročíme menšinu populace? Vždyť všeobecné štěstí tak vzroste! Greene kontruje: Benefity otrokářů nikdy nemůžou převážit utrpení podrobených. Otestovat si to může každý sám: souhlasili byste s vlastnictvím otroka pod podmínkou, že na druhou polovinu života se role obrátí? Asi jen těžko, nesvoboda chutná mnohem, mnohem hůř.

Právo nepřemýšlet

Vraťme se ale zpátky k praxi. Kde se bere naděje, že se lidé umoudří a při morálních dilematech začnou racionálně přepočítávat štěstí? Greene říká, že snadné to sice nebude, ale na druhou stranu, dávno to funguje třeba u zmíněného jídla. Spousta lidí se naučilo odepřít si okamžité uspokojení z rychlých cukrů a radši snědí něco zdravého.

Metodu lze testovat i na těch nejkontroverznějších tématech. Třeba na zákazu potratů. Nejčastější argumenty pro i proti nejsou podle Greena vůbec argumenty, nejsou empiricky podložené. Proklamace o právu na život nebo právu ženy na volbu jsou pouhá přesvědčení, automatický režim. Lepším řešením je pečlivě zvážit důsledky zákazu na lidské štěstí a utrpení. Přibude dětí – a tedy i potenciální štěstí z nových životů? A jaké budou dopady nelegálních potratů? Teprve po zodpovězení či alespoň zvážení těchto otázek dává smysl rozhodovat.

Greenova metoda je osvěžující. Její hodnota spočívá v tom, že vyžaduje potrápení mozku, že nelze jen se založenýma rukama tvrdit: „Já si prostě myslím, že lidé mají právo na život/volbu.“ Přesto se dá přinejmenším pochybovat, že by se dala uvést do široké praxe. Není jasné, proč by na ni měli například náboženští lídři přistoupit a dát přednost přepočtům na štěstí před tradicí a přikázáními.

I pokud by ale došlo ke shodě na debatě s utilitárními počty, jak věřit, že argumenty se budou předkládat a bude se jim naslouchat nestranně? Od psychologů (včetně Greena) dobře víme o všemožných zkresleních úsudku ve prospěch vlastního týmu. Měli bychom hledat někoho, kdo rozhodne o tom, které argumenty jsou neutrální? Úkol minimálně na další knížku.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Philosophers’ deathmatch

Vraťme se na konec ke svěží nátuře Greenovy knihy. Vedle toho, že člověka stimuluje k přemýšlení, skvěle osvětluje některá zkreslení lidského uvažování. Tyto chyby v úsudku se týkají i těch nejbystřejších filozofů. Dobře to ukazuje už probíraný příklad s tlouštíkem. Lidé by ho nestrčili z mostku nejen kvůli tomu, že jim rychlý režim diktuje vyhnout se násilí. Vadí jim i použití člověka jako pouhého nástroje. Otylý muž je přímým prostředkem k zachránění ostatních životů. To v případě s výhybkou neplatí. Jeden dělník, který tam zemře na úkor pěti lidí, nikoho nezachrání – kdyby totiž na koleji nestál, pět lidí se přehozením výhybky zachrání tak jako tak. Jde tedy o pouhou oběť, ne o nástroj.

Důvody proč nevyužívat člověka jako nástroj hledají a obhajují filozofové a etikové od svatého Augustina až po Kantova s jeho kategorickým imperativem. Greene ale ukazuje, že tyto zásady můžou být důsledkem omezené schopnosti mozku intuitivně vyhodnocovat komplexnější morální činnosti. U obětování člověka jakožto prostředku zvládne bít na poplach, u výhybky je strom rozhodování příliš složitý. Velkolepě působící filozofické konstrukce se pak jeví jako snaha racionalizovat si automatické pocity. Už kvůli takovým direktům na filozofická esa stojí Morální kmeny za přečtení.