Nedávná sucha v Kapském městě naplno obnažila, jak se lidé chovají a rozhodují, když se začnou tenčit zdroje. Jihoafrické město si letos zabalancovalo na hraně: kvůli nekončícímu suchu obyvatelé čelili hrozbě, že přijde „den nula“ – okamžik, kdy přestane téct voda a nezbyde jim než na nejdůležitější přírodní zdroj stát fronty. Den nula nakonec nenastal a z velké části to bylo díky tomu, že lidé při čekání na déšť ochotně výrazně omezovali svou spotřebu.
Tenhle příběh o důsledcích „megasuch“, která podle světových vědců můžeme vzhledem ke klimatické změně očekávat stále častěji, je na jednu stranu značně znepokojivý. Dá se ale díky obyvatelům Kapského města vyprávět taky optimisticky: jako příběh o společnosti, která tváří v tvář krizi dokáže držet při sobě.
Výzkum, který jsme nedávno publikovali s kolegy Oliverem Vitouchem a Judith Glückovou z Klagenfurtské university, ukazuje, že způsob, jakým obyvatelé Kapského města na nedostatek vody reagovali, vlastně ani není překvapivý. Lidé jsou totiž ve skutečnosti mnohem ochotnější sdílet vzácné zdroje, když je opravdu potřebují, než by se zdálo z hollywoodských apokalyptických trháků. Výsledky studie nabízejí naději, že ve světě čelícím dramatickému nárůstu populace a potenciálně zhoršenému přístupu ke zdrojům nepůjde každému jen o sebe.
O vodu se dělíme ochotněji než o peníze
Náš výzkum si kladl otázku, jakým způsobem lidé sdílejí klíčový zdroj, ohrožuje-li jeho nedostatek jejich fyzické potřeby a blaho. Chtěli jsme ověřit, jestli jsou lidé víc, nebo naopak míň štědří, pokud jde o primární zdroj, jako je třeba právě voda, ve srovnání se sekundárním zdrojem, jako jsou peníze, u něhož se mohou potřeby různých lidí lišit a který je také abstraktnější?
Výsledky ukázaly, že dokonce i lidé, kteří vodu sami zrovna potřebovali, jednali altruisticky a podělili se s ostatními o svůj velmi omezený a cenný díl. To se potvrdilo i v případě, kdy lidé ani nevěděli, komu vlastně z svého podílu dávají. U peněz to přitom bylo jinak.
Účastníky studie jsme zvali do laboratoře po dvojicích (neměli ale šanci se setkat nebo poznat). Pak v oddělených místnostech hodinu a půl cvičili na rotopedech, aby dostali žízeň. Nesměli se napít hodinu před pokusem, během něj a ještě hodinu po něm.
Pak jsme provedli experiment s názvem Hra na diktátora, který se běžně využívá v experimentálním ekonomickém výzkumu. První osoba dostala roli „alokátora“, který má na starosti rozdělování peněz a vody. Druhý byl „příjemce“.
FINMAG V NOVÉM DESIGNU JE TADY. CO SE V NĚM DOČTETE?
Zdroj: FinmagUMĚNÍ JE BYZNYS • „Toho Picassa jsem neměl prodávat,“ říká Patrik Šimon, majitel 20 tisíc artefaktů • Proč jde cena uměleckých děl nahoru? Jaké padají rekordy v aukcích • Dokáže AI malovat jako Monet nebo Mucha?
BYZNYS JE UMĚNÍ • Mléko jako od babičky vyrábí Radim Hrůza z Vysočiny • Pivní sen, ze kterého se zatím neprobudila spolumajitelka Rodinného pivovaru Švihov Anna van der Weerden
STYL JE HRA • Dům architekta Petra Stolína jako způsob poznání • Cestovní kancelář Ježíš Kristus funguje úspěšně už stovky let • Elegie za spalovací motor
HRY, SNY, RADOSTI • „Čekala jsem to horší,“ říká třetí Češka, která vystoupala na Mount Everest • Dunajská delta je zase planetou ptáků • Proč si Martin Vajda, spolumajitel vinařství Sonberk, čte knihy feministek?
Páry jsme vystavili dvěma různým pokusným situacím. V prvním případě jsme alokátorům dali jen tak vodu a peníze, které měli anonymně rozdělit mezi příjemce. V druhém jsme jim řekli, že si vodu a peníze vydělali během tréninku. Příjemci měli v obou dvou případech naznačit, kolik si představují, že by měli dostat. Cílem bylo testovat, jestli jejich očekávání nějak souvisí s tím, že si alokátoři zdroje vydělali nebo naopak.
Výsledky byly fascinující: ať už měli alokátoři vodu zadarmo, nebo si ji vydělali za své úsilí, rozdávali zhruba stejně. Účastníci obou skupin pak byli ochotnější dělit se víc o vodu než o peníze. Podobně příjemci očekávali, že jim bude přiděleno víc vody než peněz.
V nouzi poznáš člověka
Takový výsledek odporuje myšlence, že člověk je přirozeně sobecký. Lze namítnout, že žízniví alokátoři byli méně štědří, protože voda pro ně zkrátka měla menší hodnotu než peníze. Ale zjištění z jiného výzkumu ukazují, že naše závěry se dají zdůvodnit tím, že člověk víc cítí s těmi, kteří mají podobnou potřebu; to vyvolává altruistické jednání. Může to také osvětlit, proč příbuzná studie z University College London ukázala, že pokud žízniví příjemci mohli některé nabídky vody odmítnout, raději odmítali ty, které byly příliš malé, takže je zřejmě vnímali jako neférové.
Tak silný smysl pro spravedlnost jako by potvrzoval starou moudrost, která praví, že navzdory penězům někde hluboko víme, že některé věci nám ani ostatním nenahradí. Koneckonců žíznivý člověk ví, že peněz se nenapije ani on, ani jiní.
Výzkum jako ten náš má za cíl lépe porozumět motivům lidského jednání a vzájemné spolupráce ve chvílích, kdy není zdrojů nazbyt. Umožňuje předpovědět, jak se lidé zachovají, než jim dojdou zásoby.
Musíme se ale ještě dozvědět, jak se podoba sdílení proměňuje v rámci různých kontextů, s různými zdroji, když se nedostatek projevuje ve skutečném světě a po dlouhou dobu, jako to bylo během sucha v Kapském městě. Tamější události jsou dalším varováním před důsledky klimatické změny a ukazují vzrůstající potřebu chránit světové přírodní zdroje. Naše výsledky ovšem naznačují, že i v časech krize se projeví naše lidskost.
Z originálu, který vyšel na The Conversation, pro Finmag přeložil Kamil Hrabal
